Tak jsem se vypravil do Dolomit, dlužno podotknout, že poprvé. A protože jsem neměl průvodce a na přípravu - teda hledání po netu - nebylo až tak moc času, rozhodl jsem se, že si dáme Dulferovu cestu na Cima Grande. Ve výběru sehrál svou roli i článek v Lidé a Hory, kde je cesta celkem dobře popsaná.

Nebudu se tady moc rozepisovat o tom jaká ta cesta je, asi už jí stejně většina z vás lezla. Mě osobně se celkem líbila, díky častým policím bylo štandování pohodové a tak jsem si skoro připadal jako někde na skalkách. Nikde žádné opravdu obtížné místo, jen na ten batoh ještě nejsem tak moc zvyklej. A tím se dostávám k jádru věci. Naznačuju, že vícedélkové cesty nelezu dlouho a cestu takhle oblíbenou vůbec poprvé. Chápu, že čím je cesta oblíbenější, tím jí leze víc lidí, nicméně to s čím jsme se setkali byl pro mě docela šokující zážitek.

K nástupu jsme stoupali jako první, skoro nahoře nás dohnala další dvojka, jeden místní a s ním Rakušan (asi klient), rádi jsme je pustili před sebe, neboť onen lokál znal přesně cestu a tak jsme se pár posledních desítek metrů nechali vést. Počkal jsem až druholezec doleze na první štand a vyrazil. Asi v půlce první délky jsem zpozoroval další dvě dvojky na nástupu, to jsem byl ještě v klidu. Chvíli na to jsem dolezl těsně pod první štand, který byl stále obsazený,  nejdřív jsem chvíli čekal, ale pak jsem si řekl, že se nebudem mačkat ani ztrácet čas. Využil jsem solidních smyček, které byly na místě mého čekání a zaštandoval jsem taky. V další dýlce jsem ty dva metry mohl snadno dohnat. Jak si tak dobírám druholezce, prosvištěl okolo mě nějakej němec a chvíli za nim jeho parťák, byli hodně na lehko, jištěním se taky nezdržovali (teda alespoň v té první délce) namákle vypadali a tak nebylo divu, že za chvíli zmizeli nahoře. Budiž, řekl jsem si, takovéhle předbíhání mi nevadí, i když bez toho jištění jsem si jejich pád raděj nepředstavoval ... Bohužel to nebylo to poslední ... začalo to na druhym štandu, to se přeze mě navalili při dobírání hned dva Italové, a tím dva, myslím dva prvolezci. Začal mi tuhnout úsměv, tohle jsem ještě nezažil. Kde nade mnou štandovali přesně nevím, asi u nějaký tý skoby. Problém se projevil vzápětí, tihle Italové za sebou táhli zřejmě také nějaké klienty a jejich postup nebyl o mnoho rychlejší než náš, takže jsme se brzo začali mačkat na štandech, překážet si lanama, cvakat stejný skoby; mimochodem viděl už někdo z vás tři expresky v jedný skobě? Přišlo mi to jako pěkná prasárna, nejdřív čekam až se mi uvolní štand nahoře a pak mi je začnou obsazovat lezci, který mě "předlezou" o deset metrů. Díky tomu jsme si lezení moc nevychutnali a když jsme dolezli nahoru tak jsme byli rádi, že je ta tlačenice za náma. Celou dobu jsem lezl na jistotu,  protože spadnout do těch nacpanejch skob jsem fakt nechtěl. A  kdybych se uměl modlit, tak možná něco utrousim i za ty lidi co mě přelezli, protože kdyby letěli oni, tak mě berou sebou. Nakonec se nikomu nic nestalo, ale z cesty mi místo pěkný vzpomínky zůstane bohužel špatná, a to ani nemluvim o svym bráchovi, kterýho jsem vzal sebou  na lezení v horách poprvé, ten to má asi pokažený navěky ... po cestě tiše vzpomínal na dvě dýlky co jsme si střihli dva dny předtím v podvečer u Arca - nejty, pěkná plotna, celkem obtížný a hlavně nikde ani noha - v celý oblasti.

Možná na tohle místo patří spíš články a reportáže a to co píšu tak docela reportáž není, ale snad mi to webmaster nevyhodí, protože si myslím, že téma stojí za trochu diskuze. Docela by mě zajímal názor zkušených. Mam já zkreslenou představu o lezení, že je slušnost nepředbíhat když jsem stejně nebo skoro stejně rychlej? Je to co jsme zažili běžný nebo vyjímka? A co na to Jan Tleskač?

Čau Nik