"Proč nevylezeš všechny vrcholy v Sasku? Slyšel jsem, že Pavouk je má už všechny . Vždyť ti jich už moc nemůže chybět " ptá se mě jednou při úspěšném návratu ze Schrammsteinu přítel Pájka.Nasadil mi brouka do hlavy . Do Saska jezdím již přes 30 let a kdysi jsem měl ambici zdolat všechny tamní vrcholy, ostatně pro Sasíky je to jakýsi národní sport - údajně je jich už přes 80, kteří to absolvovali. Elán mě však brzy opustil . Kromě kopců , na které vedou lezecky pěkné cesty, existuje řada bazmeků , které skutečně nestojí za lezení. Protože mě zdolávání vrcholů časově odvádělo od normálního rozumného lezení, brzy jsem toho nechal. Teď jsem si doma vzal do ruky průvodce a začal jsem počítat. V Saském Švýcarsku je podle poslední evidence oficiálně 1.105 věží. Zjistil jsem, že jich mám na svém kontě kolem 900 , takže skutečně zbývalo "jen" 200 vrcholů. Umínil jsem si tedy, že je "dorazím". Výhodou bylo, že ty největší špeky , na které vedou nejlehčí cesty v obtížnosti 8, jsem měl již vylezené. Nešlo tedy o obtíže , ale spíše o to, že řada vrcholů je odlehlých a některé jdou vylézt jen v období mimořádného sucha. Napsal jsem si tedy seznam podle oblastí a začal plnit plán. Věže jsem rozdělil do dvou skupin - na ty, které jde vylézt sólo a na ty ostatní. Nechtěl jsem totiž zatěžovat své spolulezce oblézáním dvojkových komínů a jejich síly jsem tedy šetřil jen na věci, kde jsem potřeboval jističe. Štěstí mi přálo v tom, že letošní zima byla pro pískaře mimořádně příznivá. Řada zelenáčů byla v zimě tak suchá, jak v jiných letech nebývá ani v létě. Týden co týden jsem tedy celou letošní zimu plýtval benzín na cesty do Německa, většinou sám . Někdy věže odsýpaly v pohodě. Vzpomínám, že za pomoci horského kola se mně v Bielatallu podařilo za jeden den urazit 22 vrcholů . Jindy to bývaly 3 až 4 vrcholky. Často jsem měl pocit ,že nejde o lezení , ale o orientační závody. V takovém Velkém Zschandu najezdíte na kole značné vzdálenosti a zejména naběháte po stráních stovky výškových metrů. Najít některé věže stojí opravdu nadlidské úsilí. Stejně tak zdolávat je o samotě uprostřed opuštěných lesů je zvláštní existenciální zážitek. Jednu z věží v Thorwalderech jsem vždy podle knížky zahlédl z vrcholu hřebene , a když jsem nějakou roklí slezl dolů, nebyla k nalezení. Takto jsem 3x opakoval 150 výškových metrů různými slizkými zelenými roklemi , než jsem cíl identifikoval. Pak následoval další zážitek , když jsem 10 m nad zemí v zeleném mokrém rajbuňku přemýšlel , jestli mě najdou pod skálou až na jaře , nebo jestli nějaký idiot jako já, půjde ten samý kvak lézt v zimě. Někdy jsem se k příslušné věži musel vracet vícekráte , tak například , když jsem se dopotácel k asi nejvýše položené věži v Sasku - Grenzwandu a zkoumal možnosti výstupu , přišel špláchanec, který mě přinutil k ústupu do údolí. O dva měsíce později stojím opět pod věží a zkoumám, kudy nahoru. Nejprve zkouším starou cestu - čtyřková široká zelená spára. Když začínám hned ve vlezu do spáry prosmekávat, a dívám se po sebe , kam dopadnu, raději svůj úmysl vzdávám. Další možností je pětková spára z údolí. Asi 5 metrů nad zemí zjišťuji, že stav zeleniny po obou stěnách je takový, že asi smeknu, proto další ústup. Už mě začíná rozčilovat to, že se k téhle věži budu trmácet někdy v létě potřetí. Potom si všímám , že v průvodci popisují jakousi Tunelvariante. Sakra, jaký tunel , když do té spáry se nedá strčit ani hlava. Po chvíli zkoumání zjišťuji, že v jednou místě by se dalo skutečně proplazit kamsi do vnitřku skály , kde tuším vnitřní komín. Pořád se však dovnitř nemohu srovnat a nakonec, po několika marných pokusech, prolézám bez jakékoliv výzbroje s lanem uvázaným kolem kotníku dovnitř. Fuj ta klaustrofobie! Vnitřními komíny a plazivkou vylézám na vrchol, ale ouha , jsem na předvrcholu a na vlastní vrcholek zbývá ještě zelený vodou nacucaný rajbák. Přece se nezabiju. Jako zkušení kovboj nahazuji lanem vrcholovou knížku , abych se zajistil . Potom již příjemně zajištěn rajbákem přece jenom prosmekám k vrcholu. Podobným způsobem a s podobným úsilím jsem zdolal většinu vrcholů. Pokud Sasko trochu znáte, jsou mezi nimi opravdové perly. Třeba věž s výstižným názvem Seife ( mýdlo) je zřejmě nelezitelná neustále. Celá léta jsem kolem ní chodil směrem k Herinksteinu a vždy z jejího zeleného mechu vykapávala voda. Přitom stará cesta za 5 a nejištěná .
Konečně dne 12.6.2007 stojím vítězně na poslední špici - Starém kozlovi ve Schmilce. Naposledy jsem se o něj pokoušel někdy kolem Vánoc . Rukama jsem v podstatě držel vrchol, ale vrcholový rajbuňk byl tak mokrý, teplota těsně nad nulou a ledový vichr, tak jsem to tehdy raději vzdal a zcouval.
Pokud se chce někdo bavit stejně pošetilým způsobem, tak jej od toho odrazuji. Chcete-li trochu statistiky, pak asi nejtěžím vrcholem je Bärfangkegel - 8a, bez stavění 8c. Subjektivně se mi však zdál těžší Friensteinkegel - 8a , bez stavění 8b. Na oba tyto vrcholy a stejně tak na Teufelspitze - 8a , vedou sice cesty obtížnosti 7c , ale s vydatným stavěním. Shánějte však spolulezce s akrobatickými schopnostmi , kteří jsou schopni stavět pyramidu někde v otevřené stěně , nebo na úzkém hřebínku. Asi nejvzdálenější od civilizace je Gemeinschaftturn v oblasti Hinterhermsdorfu. Největšími "perlami" je zmiňovaná Seife, Grüner Stein a Grüner Wenzel. Pro zdolání nutno dlouhodobě sledovat stav počasí.
Na rozdíl od případných následovníků mám těch vrcholů v Sasku o cca 20 více , než je oficiálně uznáváno. Podařilo se mi totiž vylézt na Barbarinu už v roce 1974, tedy 2 roky předtím, než byla pro lezení uzavřena. Stejně tak jsem ještě před zákazem a vyřazením z lezecké činnosti zdolal X dalších vrcholů, zejména ve Velkém Zschandu . Dnes je zdolávat je docela rébus , protože Germáni při své příslovečné důslednosti ze všech vytloukli kruhy a slaňáky , takže dostávat se dolů je horor. Nehledě na riskování pokuty . Ovšem který hrdinný záchranář přírody by se poflakoval po těch opuštěných roklích v Zschandu. Ti tak dojet autem k hranicím a zase zpět k Zeughausu.
Závěrem patří můj nehynoucí dík Petrovi Polívkovi , který se mnou absolvoval většinou jako jistič nejméně třetinu chybějících věží a nachodil kvůli mně po těch kotárech desítky kilometrů .
Pavka
Cíle či sny má snad každý, ale ne každému se povede si je splnit. A lezení sólo v prázdných skalách, v klidu a tichu, můžu říct, je hodně naplňující. Pak i ty kvaky člověku něco dají.
Nehlásil. Komu a proč.ty lezeš pro své ego a vnitřní uspokojení, nebo pro rekordy?Myslíš si, že někdo je schopen kontrolovat za posledních 35 let živé /ještě na vrcholcích/ nebo mrtvé / v archivu/ vrcholovky? Pavka
Lezu samozřejmě pro sebe. Ptám se, protože mi něco přes 80 lidí, co zkompletovalo, přijde nějak málo. A v Německu, kde má všechno svou kolonku mi nahlášení přijde tak nějak přirozené, ne? A navíc mě to zajímá kvůli tomu aktuálnímu počtu věží, který se (sice málo) mění. Existuje někde ten seznam?
Tech lidi bude vic, psal to Chara nekdy loni v CAO, Sasiku bylo asi kolem 300, jestli si vzpominam.
Jinak pocita se to podle aktualniho platneho pruvodce, zda je nekde na netu seznam nevim, ale odhaduju ze jo.
Sorry. Máš pravdu. mě se těch 80 lidí taky zdá málo. Ale tvrdili mi to současní tamní vrcholoví lezci.Jinak podle aktuálního průvodce je těch vrcholů 1105.
Vlastně jsem Ti ještě nepoblahopřál, tak aspoň teď. Gratuluju. A nevíš podle čeho to občas z průvodce vymažou (něco okroužkované je u Koenigsspitze pod Pfaffensteiny) nebo přidají (věž s dlouhou údolkou hned vedle Fluchtwandu)?
Ahoj, měl bych dotaz.My byli na vrcholu někdy kolem roku 79 či 80 a tehdy nás překvapilo, že jsme teprve třináctí? kteří na tom kopci byli. Což od prvovýstupu tuším v roce 53 je sakra málo. Ted už tam na prvním nevylezu a tak by mně zajímalo, jak je to nyní frekventovaný vrchol.Dík za odpobědˇPavka
Další doklad toho že lezení na písku je dnes rozděleno na X kategorií od bouderingu přes sport a trad cesty po dobívání vrcholů.Každý z těchto výkonů má svou hodnotu pro každého ale trochu jinou.Coexistence je ale bohužel v českých poměrech zřejmě utopie a lidí jako je Pavouk kteří jeden den zaboudrujou,druhej lezou klasiky v Sasku a dobívaj vrcholy a k tomu dělaj prásky na písky ve sport-stylu spočítáš na prstech jedné ruky.
David Peterka
Gratulantum!!! Jsem samozrejme jeden z nich...A samozrejme , ze vitezstvi nad horou se oslavuje jedine Sampanskym!A to je uz je padny dukaz!A dobry zvyk vsech Sasiku a jim podobnym blaznum.Nejlepe celou basou! Ha ha ha....
Až půjdeš někdy "dobívat" nějaký vrchol, dej vědět. Bych se přišel kouknout, jak se to dělá. Já je vždycky jen dobýval. Nojo, asi jsem zapšklá Oldschool...