Je krásný jarní den, příjemné počasí. Tělo je zachváceno tou velice příjemnou lezeckou nervozitou.

Celé mé já se natěšeně chvěje a těší. Navlékám si sedák, lezky a navazuji se.  Trošku se protahuji a jdu na věc. Prsty si začínají nadšeně pohrávat s prvními chyty. Místo pro tutovou smyčku míjím a pomocí pár plynulých pohybů se dostávám ke kruhu. Kupodivu necvakám, posouvám se více doprava, šátrám po obláku – trošičku klouže. Stavím se a navaluji se pupkem na skálu. Chvilka tápání a už držím jedny z nej hodin na Prachově. Lehce dovzlínávám  doprava ke slaňáku. Pár kroků a sedím na vršku Mravenčí.. Místo obvyklého – zruš! – slyším jen tlukot srdce a zrychlený dech. Kolem se rozléhá ticho přírody. Jsem naprosto klidný, spokojený, uvolněný a pohlcen – takový ten lezecký poorgastický stav. Mými žilami proudí nová krev, naočkovaná božským klidem říznutým adrenalinem a filtruje mi do mozku omamný, čistý spirit. První cesta roku 2005 je za mnou, dávám potěšující hoře zdar. Mám za sebou moje první větší sólo. Ne větší co se délky týče, ale svoji podstatou. Cesta má kruh a před časem jsem si říkal, že lézt cesty s kruhem sólo nemá smysl. Stejně to je zajímavé – co se mi dříve jevilo jako hovadina, se najednou zdá být bezva nápad. 
V ten samý den se mi ještě podařilo zdolat Šikmou věž, Pik a Mouřenína. Něco ve mě se změnilo. Něco už jsem před tím sám vylezl, ale to byly defakto jen cesty, které snad ani jinak lézt nejdou – bez kruhu, možná nějaká smyčka. Obtížnost do V. Více méně (spíš více) cesty sápacího, drápacího stylu odřených kolen a rukou, do kterých mě nahnala touha zdolat další novou věž(ičku). Tohle bylo jiné. Občas mi hlavou projela myšlenka, že to co dělám, je pěkná ptákovina, ale ten pocit se postupem času vstřebal někam do písku pod skálami a prachovského jehličí.
Během léta jsem se navezl do několik dalších, pro mě významných, cest. V některých jsem chrochtal blahem (V Obelisk, JV Jehla), v jiných jsem byl podělaný až za ušima (varianta V pravé cesty na Hendrychovku, J pravá spára na Žandarm). Nevím, jak mě to napadlo, ale jednou večer při usínání na Slavnostech slámy jsem se rozhodl, že vylezu sólo Elegantní na Prachovskou Čapku. V průběhu léta jsem se v této variantě ocitnul třikrát a pokaždé se mi děsně líbila. Vždycky se mi zdála nejtěžší u prvního kruhu –  cvakal jsem z nějaké pro mě jebky v dost podivných pozicích .Ale co, vždycky se ho můžu chytit, že jo.



Nejlepší se mi jevilo, dát si to jako dárek ode mě pro mě k narozkám. Večer před tím jsem s úspěchem odolal naléhání ve stylu – kurva chlastej trochu, dyť je po půlnoci, musíš slavit vole. Jo chlapci, ta pravá narozeninová pařba bude někdy zítra dopoledne.
Je kolem půl desáté ráno, 29. srpna, 2005. Sluníčko krásně svítí, turisti se ještě nestačili vyrojit ze svých doupat, a tak je kolem dost klid – na Prachov takřka božský. Když jsem se navazoval a začínal lézt, tak mě z hlavní prachovské tourist štřáse pozorovala nějaká rodinka. Tatík byl asi profi návštěvník skalních měst -  po chvilce kápnul na to, že tady něco nehraje. („Dyť by měli bejt dva, že jo!“) Zavelel k ústupu, takže nikdo zbytečně neotlemkoval. Pomalu nabírám metry a přestávám vnímat okolní svět. V tuhle chvíli není nic důležitějšího, než si vybrat ten správný stup, chytit ten pravý chyt a neztratit balanc. Připadá mi, že takhle krásně a ladně jsem ještě nelezl.  Jsem pod prvním kruhem. A kde se vzal tu se vzal, juknul na mě super spoďáko-bočák. Dost mě překvapil. Klidně bych přísahal, že posledně tu nebyl. Když ho držím, mám kruh krásně u ramen – jen cvaknout. Vyklepávám a přemýšlím, kde budou nohy. Pohodička, cupitám dál. Je to paráda. Pohybuji se klidně a rozvážně. Místo, kde jsem se před rokem klepal jako zmoklý sysel přelézám s klidem anglického lorda (Elegantní je klasické narovnání první – klasické - cesty na Čapku). Hopkám kolem druhého. Nahoře se trochu dohaduji s oblým bříškem (hlavou mi probleskává myšlenka, jestli bych při velice rychlém návratu dolů k batohu byl fakt tak nakrklej, jak si myslím, že bych byl, kdybych schrastil teď, defakto na vršku), ale nakonec se nechalo ukecat a já se můžu s odfouknutím posadit na vršek. Pořád tomu ještě nemůžu nějak uvěřit, ale jsem tady. Slunce nad hlavou, čerstvých 23 let  na krku, skály kolem a v celém těle naprostou pohodu a klid. Po kochačce a oddechu slaňuji do sedla. Jsem trošku na vážkách, jestli si nadělit ještě Jehlu. Ale jo – když se slaví tak se slaví.



Mrtím Jihovýchodní a po pár minutách se mi vršek zařezává do zadku. Teď je to komplet. Oslava narozenin jak má být. Kdyby jste před třemi lety tomu typovi, co zápasil o „holý život“ při dobývání Jehly řekli, že se tohle jednou stane, tak vás asi vysměje. Zubím se jako kretén, protože v tu chvíli jsem „šťasten, asi jako filatelista, který drží v rukou cizokrajnou známku…“ Docela bych čekal, že budu křičet radostí nebo tak něco, ale místo toho jsem zaplaven vlnou spokojenosti a uvolnění. Šlápnout v tu chvíli bosou nohou do hovna u nástupu, tak se snad jen usměji, přátelsky pokývnu na rozdováděný německý zájezd a klidně se na obláčku opojení odvznáším na přelidněnou turisťárnu na pivko.
Oslavy narozenin se člověku časem tak nějak vykouří z hlavy nebo splynou v jednu rozostřenou vzpomínku, ale jsem si jistý, že ani po dvaceti letech na TUHLE párty nezapomenu.