Jde to. Ono to skutečně půjde. Zdi omezení si stavíme sami ve vlastní hlavě. Jsou to čistě iluzorní omezení, které si vštěpujeme do mysli během procesu konformizace se společností.

Jen málokdo tomu odolá. Přitom stačí na chvíli se zastavit a zamyslet se. Každé takové pozastavení se, s otázkou: ,,Musím to skutečně dělat takhle, nejde to i jinak?" nebo ,,Doopravdy je to tak těžký?", nás posouvá dál v naší životné hře. Zdraví a do jisté míry talent nás mohou omezit. Kdo má ale štěstí a není s těmito dvěma faktory vyloženě na štíru, ten by si měl uvědomit, že jeho možnosti jsou prakticky neomezené. Zbytek je jen v hlavě v uvědomění, co vlastně doopravdy chceme. O všechno ostatní se potom postará vůle. Ale ta si žádá motiv a žádná zdánlivá omezení. Jen tak může správně zafungovat. Musíme uvěřit, že to jde.


1. huaraz hamburguesa
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Tyhle myšlenky se mi honí hlavou, když s Mácou z vrcholu pětitisícové Ishinky obhlížíme další plánovaný sjezd. Přímo naproti nám se tyčí Ranrapalca, kterou si teď napjatě měříme přimhouřenýma očima. Stojí tam jako poslední zaledněná bašta nad Huarázem a její vrcholové cimbuří trhá cáry mraků. Taky jsem se narodil bos, dokonce ve městě stovky kilometrů vzdáleném velkým horám, a přesto jsem teď tady, v Peru, v Cordillera Blanca, pod šestitisícovou Ranrapalcou a její vyzývavou, odstrašující, a přesto lyžovatelnou linií v severovýchodní stěně.


2. máca testuje chilli s emergency sýrem
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Duše je náročný jezdec, ačkoliv tělo je neskromný kůň. (Miloslav Nevrlý, Karpatské hry)

Ranra se po nějaké době halí do mraků víc a víc, jakoby si chtěla ponechat ještě nějaká tajemství na zítra, na náš pokus. Nezbývá než si užít zábavnou lyžovačku, klouzání po poledním mýdlovitém sněhu, zpět do výškového tábora, který leží na okraji rozsáhlých ledovcových plání.


3. oslové s batohem
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek


4. Máca si notuje po cestě do BC
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Naše linie, v podstatě normálka na těžko dostupný vrchol, je severovýchodní stěna, která si opět žádá velmi brzké vstávání. Jako lupiči pod rouškou tmy se vydáváme uloupit další klenot Cordillery Blanca . Nicméně ne vše jde podle plánu a Ondra se musí kvůli průjmu vrátit zpět. Nahoru pokračujeme s Mácou ve dvou a tempem nešetříme, aklimatizace je lepší a lepší. Vrcholu se již dotýkají první paprsky slunce. Těsně po rozednění ve výšce 5700 m narážíme na kolmou bariéru séraků. Do vedení jde Máca a pere se s kolmým až mírně převislým ledem. Máme dva šrouby a jsme za ně hodně rádi. Konečně Máca štanduje za sněhovou kotvu. Je to jen 15 metrů lezení, ale v téhle výšce dává zabrat a strašně natíká. Batohy a lyže si posíláme po laně. To už začíná svítit slunce i na nás.


5. Mácův talisman - oveňátko
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek


6. bc v údolí Ishinka
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Ještě sto metrů a stěna firnu se začíná prudce zvedat do sklonu 50°. Dostáváme se do posledních tří set metrů, které budou pro sjezd klíčové. Zakláníme hlavy a hledáme nejvhodnější trasu pro výstup i sjezd. Posledních sto metrů je hodně skalnatých, všude trčí kameny. I firnové stěny Peru pomalu tají...


7. No, to je ale bomba, tohle nosit
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek


8. morena kemp pod Ranra
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Únava je každým krokem znatelnější, a když se dostávám do vrcholového žlabu, strmého a exponovaného, nemám na sjezd příliš pomyšlení. Konečně dolézáme na vrcholové plató, které je mnohem rozlehlejší, než jsme očekávali. Zkoušíme postupovat dál úzkým hřebenem k vrcholu, ale 30 metrů pod ním už to opravdu nejde. Barokně tvarované převěje, těžko představitelných tvarů cestu k vrcholu zavírají. Vracíme se kousek zpět na plato, odkud chceme zahájit sjezd. Chvilku pauza, fotky, svačina, ale ve skutečnosti jsou tělo i mysl našponované k prasknutí. Pod námi je jeden z nejtěžších sjezdů v našem životě, to víme jistě. Zároveň je ale v dobrých podmínkách a my tuhle šanci nechceme propásnout.


9. talismany - oveňátko a hrošíci
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Začíná to zostra: 55° v 6100 metrech. První najíždím do žlabu já a hned se vracím - ještě musíme chvilku počkat. Nervozita by se dala krájet, už ani výhled na hory koupající se v dopoledním slunci nedokáže ducha uklidnit. Po půl hodině nastává druhý pokus. Ano, teď je ta správná chvíle. Tak jako Stefano de Benedetti věřil, že na Aguille Blanche de Peuterey našel svůj perfektní moment, i já chci teď věřit tomu, že jsme našli náš perfektní moment.

Byl to zřejmě nejdůležitější okamžik v mém životě, protože během tohoto dokonalého momentu jsem byl, nebo jsem se cítil být, malým supermanem. (Stefano de Benedetti, extrémní lyžař 80.let)

Myslím, že i okolní hory zatajily dech, když jsem se prvním skákaným obloučkem vrhl do nedozírné hlubiny. Šedesátimetrový žlab pode mnou končí skalní stěnou. You fall you die terrain. Hlava rychle počítá, kolik takových obloučků je třeba udělat, než se dostaneme k traverzu, který nás dovede do trošku lehčího, ale hlavně méně exponovaného terénu. Asi deset. Ok, jde se na to.


10. serak
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek


11. stoupání na Ranra
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Obloučky dělám zcela izolovaně, po jednom. V tomto terénu a v této výšce už mi to jinak nejde. Do každého přeskoku se lyžař koncentruje celou svou bytostí. Čas běží zcela jinak, a ve chvíli, kdy se lyže odlepí od povrchu, jako by se zastavil úplně. Po každém srdceryvném dopadu hran lyží zpět na hrbolatý sněhový svah a kontrolovaném dobrždění oblouku nastává okamžik úlevy, odpočinku a pak se vzdouvá další vlna adrenalinu a absolutní soustředěnosti na další skok. Jsme tu jen my a následujících šest metrů, které lyžař z půlky přeletí. Sekunda trvání každého oblouku, to jsou nejintenzivnější chvíle mého života. Okolní svět pro nás přestal existovat.


12. vrcholový hřeben
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek


Z transu se probírám až v traverzu, který je sice stále stejně strmý jako žlab, ale dá se v poklidu kontrolovat připraveným cepínem. Bojím se otočit na Mácu, který je stále v nejtěžším. Konečně přijíždí a z jeho výrazu tuším, že prožil stejný duchovní zážitek jako já.
Další žlab nás dostává na širší firnovou pláň se sklonem 50°, ale podstatná je hlavně skutečnost, že končí konkávním dojezdem na rovinatou pláň v půlce stěny. Riziko už je podstatně nižší. Soustředěně dokončujeme klíčových horních 300 metrů stěny.
Na rovince to najednou přichází jako lavina - škrtivá koncentrace posledních minut se mění v proud neuspořádaných emocí. My to dokázali! S dojetím se objímáme: ,,Harte bra!". Mezi přáteli a parťáky na laně právě vzniklo další doživotní pouto tvořené společným zážitkem.
Následuje pár obloučků a slanění ze sněhové kotvy přes onu 15 ti metrovou ledovou bariéru. Dále už se drží sklon okolo 35°-40° a my si můžete vychutnávat zbytek sjezdu s euforií a vděkem. Dole v táboře máme konečně čas si začít uvědomovat, co jsme dokázali. Jeden z největších sjezdů v historii českého lyžování.

Největší odměnou za velké činy je vnitřní pocit. (Dean Karnazes, ultramaratonec)

Střih. Sychravé srpnové odpoledne v Teplicích nad Metují. Sál místního kina je přecpaný k prasknutí, je tu i spousta kamarádů a zrovna končí Mezinárodní horolezecký filmový festival. Jsem tady, abych převzal ocenění Výstup roku ČHS 2013 v kategorii skialpinismu. Právě za Kubův a můj sjezd Ranrapalcy.


13. vrcholovka Ranra
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek


14. vrcholové části ve sjezdu
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek

Slavnostní chvíle, které ale něco podstatného chybí - vstupuji na podium sám. Přebírám diplom, ale myšlenkami jsem trochu mimo. Z nich mě vytrhnou až riffy Apokalypticy. Diváci jsou prostřednictvím plátna přeneseni do Peru a všichni se dívají na Kubův úsměv, na jeho zápal pro hory a jeho lyžování. Jen on už tu není. Svíce jeho života dohořela na ledovcových pláních pod Tocllaraju.


15. slanění seraku
foto by © Jakub Macek, Ondřej Švihálek


Horolezci, s kterými jsem se setkal, nelezli proto, že by chtěli zemřít. Právě naopak! Chtěli žít, naplno, se vším všudy. Nikdy jsem se nesetkal se skupinou lidí, která by žila opravdověji - fyzicky, emocionálně, duchovně. (spisovatel Nicolas O´Connel po dokončení knihy Mimo nebezpečí, která obsahuje rozhovory s největšími horolezci 20. století)


16. Ranrapalca nákres (hi res)
foto by © JirkaS



Zdroj:
Zde najdete informace o ….. Facebook Kejda ski team


Intro k přednáškám ONE STEEP SEASON

30min film HUEVO o strmých sjezdech v Peru