Aneb jak jsme uhnali nepálského horského vůdce

Den 1

Přilétáme do Kathmandu a hned na letišti musíme koupit turistická víza po 25 dolarech za kus. Ne že by v Nepálu měli strach, že tam ilegálně zůstaneme, ale spíš se jim líbí naše peníze. Čekání na zavazadla se nakonec protáhne asi na dvě hodiny. Co tam s našima kuframa dělali nevím, ale soudě podle toho, že všechny ostatní kufry byly obaleny do několikavrstvé fólie a precizně opletené provázkem, tak asi zkoumali jestli by se uvnitř nenašlo něco k užitku. Cena za taxík do hotelu je standardní (700 rupií), takže dohadovaní s taxikářem jsme se naštěstí vyhnuli.

Po příjezdu na hotel se snažíme naplánovat nějakou zábavu na další dny. Jsme na cestě už skoro dva měsíce, a za tu dobu jsme byli už leckde a zjišťování si informací máme akorát tak dost, takže plánování poslední etapy výletu proběhlo stylem “No a co třeba do Nepálu? Jsou tam pěkný hory.” Kromě toho je naše mobilita omezena tím, že máme obrovský kufry plný všech možnejch věcí nezbytných pro pobyt v Himalájích - vhod přijde třeba potápěčská maska a ploutve nebo autonavigace s mapama USA. Z důvodu nedostatku času a logistické lenosti se tedy rozhodujeme zaplatit si trek s průvodcem u agentury, čímž bychom se měli vyhnout shánění permitů, dopravy a taky ztracení se v horách. Rozhodujeme se pro populární trek Poon Hill - Ghandruk. Trek je oficiálně na 4-5 dní, ale my nemáme tolik času, takže týpka v agentuře přesvědčujeme, že celej okruh zvládnem za tři dny. Podle mapy a internetu to ostatně vypadá celkem v pohodě. Agent se ale hrozně cuká a pořád dělá jako že to nejde, že je to strašně daleko a náročný. Chápu, určitě se jen bojí, že jsme nějaký chudinkové a že mu tam někde zkolabujem v půlce. Přesvědčujem, že jsme zvyklí chodit a běhat, a že takovou vzdálenost zvládáme v pohodě. A kdyby to fakt bylo moc těžký, že to teda o den natáhnem, když to jinak nepůjde. Prostě normální rozumná diskuse, žejo. Jenže ono vůbec, agent na to jde po nepálsku. Naše racionální argumenty kontruje sáhodlouhým vysvětlováním něčeho co: a) vůbec nesouvisí s tématem, b) ani nepodporuje jeho názor. Třeba jsme se dozvěděli, že dostaneme super zkušenýho průvodce, co to dělá už sedm let, a že on by to samozřejmě za tři dny zvládl (hm, to jsem tak trochu doufal, že nějakej šerpa narozenej v pětitisícovým průsmyku by třeba ten náš baby-trek mohl ujít) Když už máme úplně vykecanou díru do hlavy, nakonec snad tak nějak souhlasí. My už toho máme taky dost, tak platíme a těšíme se na pěkný výhledy.

Den 2

Přímo v okolí Kathmandu nejsou ty pravé hory a na ty zajímavější treky se musí nejdřív přejet autobusem do asi 200km vzdálené Pokhary. Vzhledem ke kvalitě silnic trvá přejezd “tepnou” mezi dvěma největšími nepálskými městy fantastických 8 hodin. Občas se jede po hrbolaté silnici, občas se jede po hrbolaté silnici aspoň pravou půlkou autobusu (jezdí se tu vlevo), někdy se jen tak drncá po šutrech a blátě a většinou se prostě stojí ve frontě troubících pomalovaných náklaďáků. V našem “luxusním” turistickém busu navíc nefunguje klimatizace. U stropu jsou sice zručnou nepálskou rukou našroubované větráčky, jenže světe div se - taky rozbito. Do Pokhary dorážíme asi ve 3 odpoledne, trochu se projdeme po okolí a potom máme s naším průvodcem (jmenuje se Krishna) válečnou poradu o našem treku. Krishna má sedm let zkušeností a jít třídenní verzi treku se mu očividně nechce. Přestože jsme si to včera v agentuře vyhádali, začínáme očividně nanovo. Vykládá nám o těžkým životě horských vůdců a jak je to pro něj náročný a že chodit víc než X hodin denně se ani nesmí. Hlava mi to nebere, přece on musí mít plíce jak měchy, s náma ani nebude vědět že někam jdeme. Potom tvrdí, že za tři dny to ještě nikdo nikdy nešel a dělá, že mu to jako máme věřit. A o chvíli později už jsme opět ztraceni pod tíhou antiargumentů, že kdysi šel Annapurna trek místo 24 dní jen za 16 (eh?), a taky že kdyby ten náš trek byl přes 3000metrů (což není), že by jsme to nemohli jít kvůli aklimatizaci. Nakonec z něj ještě vypadne, že nestihl zařídit permit a musí to udělat ráno - tady už větřím, že nám to chce sabotovat. Plni nejistoty končíme debatu a pak už se jen v pokoji divíme, kolikrát za večer může v hotelu vypadnout elektřina (asi 5x).

Den 3

Krishna ráno sehnal permity tak, jak slíbil, (hurá!) a o hodinu později už vyrážíme z vesnice Naya Pul na tolik očekávaný trek. Možná jsme o našem průvodci pochybovali neprávem.
Cesta vede podél řeky, přes několik vesniček, okolo zelený kopce a terasovitá políčka ve svazích. A jsme v předhůří Himalájí! Je sezóna monzunů a všechny kopce napůl v mracích, co leží hrozně nízko (nevím proč, ale představuju si, že v Himalájích leží mraky vždycky nízko).
A protože je mimo turistickou sezónu, po cestě potkáváme jen místní. Je docela vedro, ale neprší a výhledy jsou super.


Birethani (hi res)
foto by ©

Na brzký oběd zastavujeme ve vesnici Tikhedunga, na Dal Bhat za 200 rupií. My bychom sice šli dál protože dneska máme před sebou dlouhou cestu, ale Krishna má asi hlad. Na jídlo se vždycky dlouho čeká, moc turistů tu není a vesničani musí nejdřív zatopit pod kotlem. Při čekání na jídlo náš průvodce vytahuje další hit - má prej nový brejle a z těch ho bolí hlava, čili… hm… asi bychom měli dojít jen do další vesnice, tam přespat a trek prodloužit o jeden den. Jasně Krišno, takže my v půl jedný odpoledne dojdem do Ulleri a tam se až do večera budem kopat do zadku, protože tobě se nechce šlapat do kopce a chtěl bys dostat zaplaceno o den víc. Průvodce vyhrožuje, že teď má přijít vyhlášená pasáž 3280 schodů, hroznej stoupák, převýšení asi milión a že to bude peklo. My zas, že se na ty schody se těšíme se všeho nejvíc a že si aspoň pořádně máknem do kopce. Následuje vykládání o tom jak ho píchá v boku a bolí hlava a jak těžkej je život průvodce. Maje už více zkušeností s nesmyslnýma debatama, volíme taktiku říkej X a dělej Y. Ukecávám Krišnu, že to zkusíme dojít do tří čtvrtin cesty a tam že jako uvidíme jak na tom je s tou jeho (vymyšlenou) bolestí hlavy. Plán je cíl cesty postupně posouvat (známý problém Achilles a želva) a nakonec dorazit do Ghorepani tak, jak jsme to naplánovali. Záložní plán - utéct průvodci směrem do hor aby mu nezbylo než jít za náma. Krishna nakonec souhlasí, že zkusíme dojít dál než je obvyklé, ale těch schodech smrti musíme jít pomalu a dělat přestávky. Zní to jako pokrok, tak to odkýváme.

Říkej X, dělej Y. Sotva zaplatíme oběd, Míra vystartuje po schodech do Ulleri jako žíznivá čára. Náš himalájskej vůdce funí někde vzadu a brzo mizí z dohledu. Jestli nás chce ještě vidět, bude muset šlapat pěkně nahoru. Za třictvrtě hodinky máme ty slavný schody za sebou. Odsud by měl být výhled na Annapurnu, ale jsou mraky, tak není vidět nic. Za chvíli doráží i unavenej Krišna a prohlašuje, že “you are too fast, you are like monkeys”. Je zbaven poslední naděje, že nás schody vyřídí a budem prosit o slitování.


Ulleri (hi res)
foto by ©

Do dnešního cíle Ghorepani nám zbývá ještě asi 800 metrů převýšení (asi kilometr už máme za sebou), takže musíme pokračovat. Náš nezdolný vůdce se většinou toulá někde vzadu a když chce přestávku prostě na nás hvízdne a vydá instrukci “five minute break”. Ve třech čtvrtinách cesty dojde i na plechovičku falešného redbulla (žlutá redbull plechovka thajské výroby), protože “not enough energy today”. My už začínáme mít taky dost, ale nálada je dobrá, protože se blížíme k našemu konečnému cíli a po cestě už stejně není kde spát. Do Ghorepani dorážíme asi v pět odpoledne (celkem asi 19km asi 1900m převýšení). Ubytováváme se v super horské chatě s verandou odkud je normálně vidět osmitisícové hřebeny, teď ale vidíme jenom mraky všude okolo. Snad se na nás štěstí usměje a mezi mraky neco uvidíme. A když ne, taky dobrý, jsme v Himalájích a i to očekávání, že možná uvidíme poprvý na vlastní oči osmitisícovku stojí za to.


Ghorepani (hi res)
foto by ©

Večer ještě Krishnovi dávám dýško deset dolarů, aby neměl pocit, že ho ty hyperaktivní Češi sdíraj z kůže a že z toho dnešního extra výšlapu něco má. Vypadá, že mu to zlepšilo náladu a najednou se o nás nějak víc stará a u večeře zjišťuje, jestli nechcem přidat a s výhledem na další dva dny se zdá, že těch deset dolarů byla dobrá investice (i to bolení hlavy Krišnu nějak přešlo) Potom jdeme spát, zítra brzo ráno nás čeká výstup na vyhlídku Poon Hill (3210m).

Den 4

Ráno vstávačka ve 4 ráno, ve 4:30 musíme vyrazit abychom na Poon Hillu stihli východ slunce. Už mám nachystáno a ani moc nepřemýšlím o tom, že vzhledem počasí toho asi zas tak moc neuvidíme. Krishna už je venku před chatou, a že se mám jít podívat. Vylezu na verandu, kouknu okolo a pak už jen cožeeeeeee. Vyhráli jsme jackpot, obloha jako vymetená, nikde ani mráček! Ve tmě venku se rýsujou zasněžený hřebeny. Bežim nahoru pro Míru ať se jde taky podívat. S čelovkama vyrážíme na Poon Hill, nadšení je moc velký, takže Krishnu necháváme někde vzadu a chrtíme na kopec, abychom tu slávu viděli. Krishna už je zvyklej a asi si myslí, že jsme praštěný.


Východ (hi res)
foto by ©

Na vyhlídku jsme dorazili, a tam plechová bouda s občerstvením. Dáváme si čaj a čekáme na východ slunce. Kopce jsou tam, kde maj bejt, Dhaulagiri I-V, Nilgiri, Annapurna, Annapurna South a par dalších. Fotíme asi milion fotek a jsme rádi, že jsme měli štěstí na počasí. Potom se vracíme do chaty na snídani. Po cestě radostně sděluju Krishnovi, že je super že jsme včera mákli, takže nám to super počasí vyšlo zrovna na dnešek. Nevypadá, že by sdílel moje nadšení. Na chatě nám pak jeden Španěl sdělil, že už je v Nepálu měsíc a půl a takový počasí jako dneska ještě neměl. No, asi máme dobrou karmu z toho, jak jsme včera udělali průvodci dobrou fitness přípravu na sezónu.


Dhaulagiri východ (hi res)
foto by ©


Dhaulagiri (hi res)
foto by ©

Po snídani ještě chvíli obdivujeme výhledy přímo z chaty - včera jsme vyfasovali prémiovej rohovej pokojík. Jedním oknem výhled na Dhaulagiri, druhým na Annapurnu (pro zájemce, double room stojí $3 za noc). Potom už vyrážíme směrem na Tadapani. Po cestě je jestě pár stoupání, ale potom už začínáme pomalu klesat. Postupně se přesouváme blíž k masívu Annapurny a taky k místu, odkud se odpojuje cesta na Annapurna Base Camp. V Tadapani je ještě nejbližší pohled na Annapurnu South a Fishtail co na trailu uvidíme.


Tadapani (hi res)
foto by ©

Dál už nás čeká jen otravný klesání. Ve vesnici Bhasikharka (nebo tak něco) bašíme obídek a pokračujeme dál do Ghandruku, kde se většinou spí při čtyřdenní verzi okruhu. Krishna navrhuje se ubytovat, ale je teprve asi pul druhý odpoledne, takže nakonec pokračujeme (dalším otravným klesáním) až do Syauli bazaru. Odtamtud už je to zpátky do výchozího bodu okruhu Naya Pul asi hodinku a půl po rovině, ale my musíme přespat, protože máme zaplaceno na tři dny a náš Krišna by asi nedostal zaplaceno kdyby jsme se vrátili dřív. Večer si při hodinovém čekání na večeři objednáváme předražený pivo Everest. Stihnu nalačno vypít dvě a pak je mi zbytek večera blbě.

Dnešek celkově 28km, převýšení asi 800m.

Den 5

Vstáváme v Syauli bazaru zbývá nám dotrousit se hodinku a půl do Naya Pul. Pak už taxíkem zpátky do Pokhary a zbytek dne trávíme procházením outdoorových obchůdku s falešným sortimentem North Face, Mammut, Millet, Arcteryx a čehokoliv dalšího od čeho se dají ukrást z továrny nášivky nebo co zvládne zručná nepálská ruka vyšít. Mají bundy, kalhoty, batohy, spacáky, čepice, rukavice, tašky a spoustu dalších produktů různé kvality provedení. Mirka si za 5000 rupií kupuje dobře vypadající péřovej spacák “North Face”. Večer zase vypadává elektrika v hotelu.


Nayapul (hi res)
foto by ©

Den 6

Snová cesta autobusem zpět z Pokhary do Kathmandu. Klimatizace opět rozbitá, ale tentokrát fungovaly větráčky. Autobus je poloprázdný, tak si zaberu zadní pětisedačku a snažím se spát. Ověřuju si, že teorie o tom, že v autobuse to víc hází vzadu než vepředu, je pravdivá. V drsnějších pasážích cesty se na zadních sedačkách nedá moc sedět, protože to hází tolik, že vás při nárazech zpět na sedačku bolí páteř. Vleže sice občas levitujete nad sedačkou, ale aspoň se síla nárazu rozloží na celou plochu zad. Před Kathmandu je drobná zácpa, takže posledních 10km jedeme asi dvě hodiny a dorážíme v krasném celkovém čase 9h.

Den 7 a 8

Placatění se v Kathmandu, vycházky po kulturních pamětihodnostech, nákup suvenýrů….

Moudra nakonec:

Orientačně je celý trek triviální, takže vše lze zvládnout bez průvodce.

Na delší trek je asi vhodné strávit dostatek času výběrem vhodného průvodce.

Po cestě je spousta míst kde se dá spát ($2-4 na noc když si budete kupovat jídlo) a kde vám uvaří jídlo (2-5 dolarů, často dostanete zadarmo přidáno). Láhev vody koupíte po cestě asi za 1 dolar. S sebou potřebujete jen malý batůžek.

Potřebujete vstupenku do Annapurna conservation ($20 na osobu) a TIMS card ($20 na os bez průvodce, $10 s průvodcem).



Nayapul (hi res)
foto by ©