Nehlučte děti, ani muk! Povím vám příběh ze skal a luk. Je to příběh pohádkový, o vyžírce a o Hrozovi.

Bylo nebylo, byla jednou jedna sobota. A ne jen tak nějaká sobota! Byla to sobota slunečná, větrná a plná pověšených pytlů. Těšili jsme se na nádhernou přírodu Kácovských lesů a co čert nechtěl. Když jsme si začali pod skálou rozkládat cingrlátka, opodál zaparkoval Ford Transit se zle vyhlížející nálepkou Mammut. Říkal jsem si: „A sakra. To bude Hrozův klan.“ A byl. Začínal jsem se bát, že se mi za chvíli začnou proplétat Hrozovi zřízenci pod nohama a tak jsem se s celým gangem přesunul k dalšímu masivu.
Tam se nám podařilo pověsit několik pytlů v cestách obtížnosti sedm a nižší a pomalu jsme se začali vracet zpět pod Stěnu lajdáků. Sotva se přiblížím, už na mě volá Hroza: „Půčili jsme si svetr a snědli jsme vám rohlíky.“ To byl docela šok, ale ještě ne tak hrozný, protože pak to ještě všechno uvedl na pravou míru. „Nóó, jako ten svetr má teď dvě boule, půjčili jsme ho Lucce. A ty rohlíky? Ty tu tak nešikovně ležely, že když jsme si půjčovali ten svetr, tak se vysypaly do bláta. Tak to holt nezbylo, než je sníst.“ Ale protože znám i horší vyžírky, než je Libor, měl jsem ještě v autě železnou zásobu. Pravda, byl to boj, zjistit, kde se ve Škodě 105 otevírá kufr, ale nakonec se mi to podařilo a vyndal jsem si rohlíky i s domácí sekanou. Jenomže to ještě nebyl konec mého sobotního zápolení. Čekalo mě ještě, ubránit tu sekačku před hladovými Mammuťáky když jsem si jí naivně přinesl spořádat zpátky pod skálu. Bitvu jsem ale vyhrál a dosyta se najedl. Moc sil nám už nezbývalo a tak naše sobotní lezení skončilo v podstatě už jen s jedním dalším pytlem na stěnce zvané Andrejka. No ale co by to bylo lezení, kdybychom jej nezakončili slovy „Jdeme na jedno?“ Protože ale v kácovském pivovaru nevařili, nakvartýrovali jsme se do hotelu na náměstí, tam jsem se nechal pozvat na jedno pivko od Libora (za ty rohlíky), jedno od Speciho a tradá do Prahy! Co říct závěrem? Skály u Kácova můžu jedině doporučit, je to neoklouzaný poctivý „šutr polní“, celkem málo lidí, romantické prostředí na břehu Sázavy, super vynýtované a nakonec desítka za deset a dvanáctka za dvanáct je taky celkem fajn. Ale kvůli tomu jsme tam nebyli .