Dinina humanitární práce je relativně bezpečným vrcholem jejího celoživotního úsilí, každoroční cesty do Pákistánu pak expedicemi, jež nejsou méně náročnými než ty, kterými se dostávala na vysněné kopce. Jen se na ně už nemusí prošívat. Pocity štěstí jsou stále stejně vyvážené momenty smutku a obav. Film není dokumentem horolezeckým, je snahou o zachycení cesty vůle a síly ženy, která odmítla přijmout, že může jen to, co jí ostatní dovolí. Její pokora a lidskost je manchikérou, kterou nemůžeš koupit, pouze darovat.
„Prosazování pozitivních myšlenek od nepaměti bylo a stále je bojem malého Davida s mnohem silnějším Goliášem. To ale není důvod, abychom takový boj v životě vzdávali.“
D. Š.
Dino, znám tě jako silnou, leč zarputile plachou a skromnou ženu. Jak se to stalo, že jsi na natáčení filmu nakonec kývla?
No, taky jsem toho záhy velice litovala. Je to strašně starý projekt a já jsem myslela, že se nikdy neuskuteční. A pak jsem měla chuť do toho tisíckrát kopnout.
Hlavní důvodem natáčení filmu bylo upozornění na činnost Czech Hospital a to se, myslím, podařilo. Ukazuje to ten život tam.
Film se ti líbí?
Není to příjemný pohled, dívat se na film o sobě. Ale beru to tak, jak to je.
Je teď po jeho zhlédnutí něco, co bys do něj zpětně vůbec nedala?
V tuhle chvíli mě nic nenapadá. Jen to, že jsem si nepřála, aby tam byl záběr se synem Michalem, resp. aby ho filmaři přepadali a oni to přesto udělali. Tohle mé přání nebylo vyslyšeno. Tak to byl jeden z těch momentů, kdy jsem měla chuť do toho kopnout. A také mám pocit, že mnoho mých výpovědí mohlo být lepších. Nejsem herec a tady to bylo dané tak, že se jelo podle scénáře. To se s mou povahou těžce bilo. Myslím si, že to někde muselo být až nevěrohodné.
Vnuk Kryštof jde ve tvých stopách nejen lezeckých, ale i humanitárních. Máš radost? |
No, nikdo není šťastný, že jeho potomek se začne věnovat horolezectví. A co se týká humanity, k tomu člověk musí sám dojít, ale asi je to správně. Moje velké přání teď je, aby Kryštof našel sám sebe. A ráda bych se toho dožila.
Ke krátkému povídání o filmu po filmu jsem přizvala i Diny vnuka Kryštofa.
Kryštofe, líbil se ti film? Díval jsi se na svou babičku, humanitárního pracovníka nebo horolezkyni?
Jo, líbil. Díval jsem se na babičku. S tím vším, co znám a vím, co je za tím. Takže na to mám asi jiný pohled než většina lidí. Se všema těma věcma, co tam byly řečený, bych asi nemohl souhlasit, ale to je součást života.
Je ti líto, že jsi v rámci natáčení nebyl osloven k nějakému vyjádření? Táta tam byl.
Ne, to mi nevadí.
Kdy jsi začal babičku vnímat jako horolezkyni?
To nevím, myslím, že jsem ji tak vnímal celý život, ale až když jsem k lezení sám došel, nějak se mi to v životě objevilo samotnému, jsem pochopil tu vášeň pro to a tak.
Ale že je babička horolezkyně, jsem věděl odmalička, jenom jsem k tomu neměl žádný vztah.
Dokud se člověk v tom prostoru nezačne sám pohybovat, tak moc neví, o co jde.
A kdy jako ženu s velmi dobrým srdcem?
Asi potom, co umřel děda. Sám jsem si v životě už něčím prošel a jak člověk dozrává, vnímá věci jinak.
Tvoje cesta k lezení byla dlouhá, nečekaná, o to je však nyní intenzivnější. Co je tím hlavním motivem?
Ztracený čas a uvědomění si, co v životě chci. To, že všichni nakonec umřeme, je tím, co mě žene prožít život co nejvíce naplno a zároveň smysluplně. Dělat to, co mě baví. Pro někoho jsou to hory, pro někoho hudební nástroj. Mně dávají smysl hory a cestování.
Na jaře to bylo 40 let od babiččina výstupu na Čo-Oju, napadlo tě jej zopakovat?
Jo, napadlo, ale nezdařilo se. Ale myslím, že ten správný čas na ni vylézt ještě bude.
Svou charitativnost popíráš, ale já vím, že tam je. Co je motivem?
Myslím si, že každý člověk, který se má dobře a je trochu privilegovaný, tak by to měl společnosti vracet. Je jedno jak, každý ať si k tomu najde vlastní cestu, ale 95 % lidí v téhle zemi je privilegovaných už jenom tím, že se tu narodili.
Takže máš jasný životní směr a cíl?
Teď jo, teď to tak cítím. Polezu. V lednu Aconcagua, pak Denali, možná, snad.
Premiéru si nenechal ujít Alek Lwow.
Aleku, jak se ti film líbil?
Generalnie film podobał mi się, a mam doświadczenie, gdyż od 1992 roku uczestniczę kilka razy do roku w festiwalach filmów górskich: Trento, Teplice, Graz, Poprad, Bratislava, x-krat Polsko, Tegernsee atd.
Kilkanaście razy byłem člen poroty... zatim znam ten temat dobrze.
Film o Dinie jest tak zmontowany, jakby składał się z 2 części, tej o niej, i tej o tym, co ona robiła pomagając ludziom w Pakistanie.
Ta 1. część jest dobra - interesująca i dobrze zmontowana.
Jednak część 2. wydaje mi się trochę za długa, chwilami nudna, a przede wszystkim pokazuje nie samą Dinę, a jedynie to co robiła tam w wiosce w górach, i to bardziej koncentrując uwagę widza na lokalnych postaciach, na przykład na lekarzu który lekarzem nie jest.
Dina s autorkou článku
Alek Lwow a Kryštof Štěrba
Dina a Alek Lwow
Slavnostní premiéra
Dina, Kryštof, autorka