Zdravím všechny čtenáře seriálu a omlouvám několikatýdenní odmlku způsobenou absencí časoprostoru v době předvánoční a předboulderkolotočové. Přeji do Nového roku mnoho ostrých zářezů do pažeb vašich pískařských opakovaček. Samozřejmě při plném zdraví a bez letových příhod ála jako tuhle ten borec z článku "Viděl jsem letět smrt ...". Čím jiným v Novém roce začít, než klasickým Berg Heil. Zvlášť, když se na toto téma rozvinula na Lezci zuřivá komentářová bitva, způsobená uveřejněním dobytí tropického vrcholu v nejmenované oblasti mými nejmenovanými kamarády.
Berg Heil má v Sasku obrovskou tradici a je součástí ducha zdejšího lezení. Je ctí pro každého lezce připsat si ke svému zápisu do vrcholové knížky tato dvě slůvka s aktuálním letopočtem. Tato tradice pochází z dávných dob. Z dob stejně dávných, jako jsou dávná i lehce zatuchlá pravidla zdejšího lezení. Vzdálenosti mezi kruhy, smyčky, cesty zdola a Berg Heil patří k sobě.
Na nejvýznamnější vrcholy se vypravují lezci co nejdříve, pokud možno hned 1.1.1900, 1.1.1901, ..., 1.1.1959, ..., 1.1.2002. Kdo dřív přijde, má štěstí. Někdo přichází ještě za tmy. Takový Falkenstein za to stojí. Po lednu pak nastává dlouhé období, kdy zjištění, že jste na vršku letos první je příjemným překvapením. A zhruba tak od léta je Berg Heil úplná senzace.
Co se týče počasí, platí samozřejmě i v Sasku zákaz lezení na mokrém písku. Myslím, že při oblevě, kdy je skála opravdu mokrá, by zasloužil každý, kdo se na ni hrabe. Pokud je ale sucho, třebas za mrazu, nikdo vás z věží v Sasku vyhánět nebude. Samozřejmě je na uvážení každého, jak se ve skalách chová. Jestli leze po skále křehké, mokré před zmrznutím, komínem či spárou. Říká se tomu rozum v hrsti. Jde nejen o ochranu přírody. Jde i o zachování cest a vlastního zdraví ( ostatně jako na každém písku).
A ještě pár slov k prezentaci. Zapsat si do knížky Berg Heil neznamená totéž, jako být za každou cenu někde zapsaný. Těžko se vysvětluje, co to pro pískaře znamená. Asi totéž, co pro člověka vánoce, objevení světadílu, maturita.Prostě je to součást pískařova života a má z ní docela prostou radost. V Sasku mu ji nikdo nebude mít za zlou. Možná i proto, že se tu pravidla, byť i zastaralá, dodržují. Na druhou stranu je možné, že přichází doba, kdy i veteráni budou muset v zájmu zachování přístupu do skal slevit ze svých zvyků a začít respektovat nové "trendy" v ochraně přírody. Třebas i na svůj úkor. Nikoliv pohodlí, protože o tom se s rukama po lokty ve sněhové čapce mluvit nedá.
Ale o tom zase příště.
Tschüs