Lezec - Zpravodaj

Ahoj krajané,

posílám toto psaní a pozdrav ze základního tábora osmitisícového vrcholku K3 (Broad Peak), který se nalézá ve výšce 4 850 m n. m. Můj výlet však započal na pražské Ruzyni dne 7. 6. 2010, kdy jsem odletěl přes Mnichov a Doha do pákistánského Islamábádu. Přes pár maličkostí, jako zabavené předem zasalné a později draze vykoupené cargo, teroristický útok na jihu, dělání okolků s vydáním permitu a následné uplácení úředníků kvůli stornovanému letu do Skardu, jsem se nakonec skutečně dne 12. 6. dostal do Skardu – malebného horského městečka, ležícího ve výšce přes 2 200 m n. m. Toto městečko se nalézá v objetí mnoha pěti- a šestitisícových vrcholků. Na úpatí jednoho z nich se nachází jedno z nejhezčích horských jezer jaké jsem kdy viděl – Sadprofa Lake (3 100 m n. m.).

Dále moje cesta pokračovala džípem do menší vesničky jménem Ascole (3 000 m n. m.), odkud následuje přes kempy Jula, Paiju, Urdukus a Goro II Concordia, přesun do základního tábora osmitisícovky Broad Peak, kam dorážím společně s nosiči 21. 6. 2010. Lezl jsem již na pěti kontinentech, na většině dokonce vícektrát, ale osmitisícovky mi byly vždy čímsi tajemným vzdálené. Co to bylo jsem pochopil až loni, po úspěsném výstupu na Aljaškou Denali (Mt. McKinley). Byl to „jen“ pocit, jakési vnitřní vedení, že teď už můžu, smím. A tak nyní, po ročních přípravách, stojím na úpatí dvou osmitisícovek – Broad Peak a K2. Nejsem zde za žádnou velkou komerční expedici, nedoprovází mne televizní štáby a reportéři, nemám obrovské a bohaté zázemí některých výprav, které tvoří téměř „malá městečka“, ani řadu výškových nosičů, či kyslíkové bomby pro snadnější výstup. Jsem jenom jeden kluk ze srdce Evropy, z malého města v Krkonoších, který se rozhodl splnit si sen – vystoupit na Broad Peak a K2.

Ihned po příchodu do základního tábora mi vedoucí z agentury oznamuje, že takové množství sněhu, které je letos, tu ještě nikdy neviděl a to tu pracuje již 16 let, a prý si myslí, že letos opět nikdo nevyleze na vrchol (úspěšný výstup byl naposledy v roce 2008). Dvě expedice kvůli těžkým podmínkám dokonce ani dedorazí. Další dvě končí po několika neúspěšných pokusech o postavení výškových táborů. Je deprimující vidět marné lidské snažení proti o tolik mocnější přírodě. Zvláště pak, pokud se mnohdy po pás brodíte ve sněhu a snažíte se prokousat o každý metr výše, o který se vám však také bude hůře a hůře dýchat. K tomu vám paní příroda občas přihodí pár dalších centimetrů nového sněhu, ledový vítr nebo pár lavinek.

Snažit se popsat mé vynášky a postupné budování výškových táborů by bylo myslím zbytečné, protože pocity k jakým se člověk dostane, když zimou a mrazy neudrží nic v rukou, když vám jinovatka slepí vousy nebo když se topíte ve sněhu a místo nahoru jedete směrem dolů, trčíte v trhlině a nikdo jiný vám nepomůže, než-li vy sami, máte hlad, žízeň a nedej bože si pak pomyslíte na chleba s máslem, buřtem a pivem. Takové pocity prostě není možné popsat...

Ale protože našinec neutíká z boje jen tak, stalo se, že jsem se 8. července poprvé pokoušel o dosažení vrcholu. Přidal jsem se k malé čtyřčlenné skupince, se kterou jsme vyrazili ze základního tábora rovnou na vršek. Bez přespání kdekoliv ve výškových táborech – přímou cestou. Po 21 hodinách náš pokus končí ve výšce 7 600 m n. m. Jsem úplně vyřízený, a co jsou ruce a co nohy, od věčného brodění se sněhem, pouze tuším. I přesto se mi podaří ještě ve výšce 6 900 m n. m. postavit stan, do kterého sebou jen tak mrštím. Bez spacáku, jen v bivakovacím pytli, zbytek noci proklepu v kleče... Ostatní mizí dolů. Když potom po východu slunce rozmrzám na skalce, dorazí Španěl s tím, že se on se svýma dvěma kamarády chce pokusit o vršek. A tak, když už jsem tak vysoko, i přesto že jsem hladový, nevyspalý a promrzlý, přikyvuji na otázku, zda-li se k nim přidám. Během 24 hodin tak uskutečním druhý pokus o vrchol. Naše snažení končí ve výšce 7 800 m n. m. Na lavinozním svahu, v převějích tyčících se vysoko nad mou hlavu. Rozhoduji se tedy, že se vrátím do základních tábora. Ovšem asi ve výšce 7 600 m n. m. se se mnou trhl kus sněhu, který se řítil dolů po spodní vrstvě ledu. Po chvilce se roztrhal a já se zřítil o 200 až 250 m níže. Vím, že jsem se instinktivně brzdil cepínem, ale jinak doteďka nevím jak jsem se zastavil. Myslím, že to tak prostě mělo být a já se jenom nevzdal. Španělé, kteří celou událost sledovali, nepochopili, že nemám nic zlomeného a že jsem relativně fit. Ztratil jsem výškové rukavice, ohřívací vložky do bot, lahev s pitím, roztrhl péřové kalhoty a způsobil si pár pěkných monoklů...

V základním táboře se pokouším nahradit ztracené věci a dát se dohromady. Zároveň celý základní tábor a všechny expedice pochopili, že jedině společnou silou je možné dosáhnout vytyčeného cíle. Je sobota 17. července po jedné hodině v noci. Z nadmořské výšku 7 000 m n. m. se do tmy postupně rozsvěcí 23 světýlek stoupajících směrem vzhůru. Některá se po pár hodinách obrací opět směrem k základnímu táboru a svůj pokus vzdávají. Jiná, obtěžkána kyslíkovými lahvemi stále stoupají a jiná zase funí v zóně smrti jako staré parní lokomotivy. Do sedla a přibližné výšky 7 800 m n. m. vylezlo 9 z 23 lidí. Všichni s kyslíkem to zvdali. Byli dvě hodiny odpoledne, když jsem stanul na osmitisícovém vrcholu Broad Peaku (Rocky Summit). Jednomu klukovi se tím splnil jeho sen...

A co dál? Po 24. červenci má být okno dobrého počasí pro K2, takže 21. 7. se přesouvám pod nejobtížnější horu planety...

Mějte se hezky, zdraví Jára

Vše o expedici na: http://www.jaroslavbartos.cz

Všechny zprávy z expedice K2 & K3, naleznete na: http://www.jaroslavbartos.cz/zpravy-z-expedice-k2-k3

Zpráva z expedice K2 a K3 2010

Komentáře