Letošní série IWC měla oproti loňsku o závod navíc. Závod ve francouzském Champagny en Vanoise. Většina závodníků zůstávala po Saas Fee v Kandersteggu nebo jiných lezeckých oblastech a přejížděli přímo. My jsme bohužel museli kvůli pracovním povinnostem, nebo zdravotním problémům zpět. Takže dva dny doma a ve středu o půlnoci už zase úléháme pod stropem hotelu „Many stars Inn“ v Eptingenu. Není nad to se před závody lehce rozlézt.

Trochu ztuha obligátní Ice Man za D9, Tono pak posílá prvním pokusem (celkově druhým) Two Face za M10+/11- a pak trochu pokusujeme. Tono v Gotham City D12, ale bohužel padá pod Topem a Stračes úspěšně přelézá Winner D11+, kterého se nakonec podaří utrápit i mně. To jak se leze nám ukazuje Michi Wohlenberg, který nejprve opravil vytržený chyt v Ironmanovi, pak se jím prožil a po domluvě s Tonem Flashnul Gotham city. Prostě kdo umí….



V Ženevě vyzvedáváme od Lukina Martinu a krátce před šestou jsme v Champagny. Ještě po cestě se rychle domlouváme s Olgou Kosek z Polska, takže nakonec bereme apartmán pro pět lidí a ubytování vychází velmi příznivě.  Program začínáme společnou večeří závodníků a organizátorů, technický meeting už si odpouštíme a jdeme raději chystat zbraně a spát. Přeci jen, stěna v Champagny je hlavně ledová a tak moc nevíme co od závodních cest čekat.




Babská kvalifikace je hodně v ledu a pak dolez po dobrých ve větším převisu. Obě chlapské jsou tahavé lezení v drytoolingu až do stropu, krux na strukturu a dolez.  Jako první lezl Tono, takže bohužel nemá žádné fotky, ale lezlo se mu v pohodě, jen po přechodu na strukturu někdo otočil vypínačem a to bylo vše. Já jsem se pro jistotu trochu zdržel už o kousek níž, ale dolézám ke kroku na strukturu, přesahuju a jen si pomyslím že to si asi dělají prdel, následuju Tona aniž to v tu chvíli tuším. Takže nakonec z toho máme dělené 15. místo ve skupině.



Dalším v pořadí je Stračes. Proti Saas Fee naprosto jiný lezec. Trochu jsme po zkušenostech ze Saas zkusili potrénovat jinak a minimálně v hlavě to Stračenkovi evidentně pomohlo. Drtí cestu až do topu a to dokonce v takovém čase, že to znamená druhé místo ve skupině.



Z holek nastupuje první  Martina a bohužel je vidět, že v ledu se toho letos moc nalézt nedalo. Leze na jistotu, ale dost pomalu a když se navíc zacyklí v převislém ledu vypadá to s postupem do semifinále docela bledě. Ještě rychle vynechá dva chyty a chytře je obleze ledem zprava, ale pak už je tu neúprosný time out. Jako poslední jde Lucka. Dolézá do topu, ale skoro nepoužívá jednu nohu a po spuštění má v obličeji výraz, který věští všechno možné, jen ne radost.




Večerní výsledky jsou důvodem k radosti. K jasně postupujícím Stračesovi a Lucce se přidává i Martina, takže sobotní semifinále přivítá tři české závodníky.
Sobotní babské semifinále kombinuje drytool i led, chlapi se poprvé podívají do převislého ledu, který je v Champagny naprosto unikátní.
Jako první nastoupila Martina, cesta jí sedí, takže poměrně v klidu dolézá do restu v ledu, ale v přechodu do stropu jí najednou vypadává zbraň. Ani moc sama nevěděla co se přihodilo a tak smutek, protože síla i čas, to vše bylo. Na videu je vidět těsně před pádem zbraně sklouznutí nohy, takže asi kombinace sklouznutí v okamžiku přechytávání a lehce zmrzlé prsty. I tak je z toho nakonec velmi pěkné 13. Místo, ale to finále bylo možná i o fous blíž než v Saas.



Následuje Lucka, ale od začátku je vidět, že ji blokuje tělo i hlava. Přeci jen lézt a každým okamžikem očekávat bolest ze zlomeného prstu to moc nejde dohromady. Nakonec sklouzává u třetí cvakané expresky a je to pro ni asi nejhořčejší okamžik letošní sezóny.



Jako poslední nastupuje Stračes. Přeci jen v cestě je dost ledu a to je proměnná s kterou má zatím menší zkušenosti. V průběhu jeho lezení se tato obava ukázala jako zcela lichá. Kryky ve stropě, kde měla většina semifinalistů problém jde s lehkostí jeho vlastní a ledem se prohnal jak atomový ledoborec. Ještě nalézá do vrcholové struktury, ale smeknutí a pád. Přeci jen lézt a neklepat, klepat a ztrácet čas. Možná s víc zkušenostmi šlo ještě o kousek výš, ale i tento výsledek je v chlapech bomba. Nakonec o nepostoupení do finále rozhodl jeden pohyb. 9. místo je zejména v konkurenci, která na tomto závodě byla více než dobrým výsledkem.




Večerní finále už se odehrálo bez české účasti, to však nic nemění na tom, že se jednalo výborně připravenou show.  Cesty byly možná trochu lehčí, než by bylo ideální, ale přeci jen pády z pod topu, okamžiky kdy rozhodují vteřiny a lezci jsou ve finále vyrovnaní  pro oko diváka velmi dobrá podívaná. Jedinou trochu černou tečkou je jak někteří závodníci lezou vědomě na hraně pravidel nebo i za ní a spoléhají na obtížnou prokazatelnost jejich porušení.  Přeci jen je rozdíl, jestli chyt berete jak se má, nebo si nabrousíte tak, že zaškrábnete do dřeva mezi chyt a stěnu. Možná by některým závodníkům školení fair play nezaškodilo.








V neděli využíváme možnosti jít si zalézt na závodní cesty  a hlavně Martina rozlézt se v ledu pro následující víkend. Dáváme po pěti, šesti cestách a užíváme si pěkného dne ve společnosti super lidí. Hlavně mladí frantíci to na stěně drtí o sto šest. Večerní přesun ke Grenoblu na drytool bereme tak trochu jako nutné zlo, protože nejvíc ledu všude ve francii i přilehlém švýcarsku je na věži v Champagny.
L´Usine je tréninkovou oblastí, kterou vytvořili Etien Grillot a Gajetan Raymond. Vždy na podzim organizují sérii závodů DTS, směs závodů, setkání a párty. Škoda, že je to pro nás tak trochu z ruky.



LÚsine je obrovskou jeskyní, kde aktuálně vede kolem 30 cest od D4 do D15?. Zajímavý je také styl, který borci propagují, tedy „No Yaniro“, což v překladu znamená žádné čtyřky, žádné paragány. Vcelku zajímavý přístup.
Cesty jsou převážně po vrtaných dírách a značené, takže OS je spíše Flash a lezení má spíš charakter silově vytrvalostního tréninku, než hledání chytů a nějakých technických fines. Každopádně zajímavá zkušenost a asi nejhodnotnější je Tonův OS L´Usine D11 a OS Good Jull D10, já jsem si flashnul Good Jull D10 a OS Infinity D10, kterou za mnou pro změnu fleshnul Tono. Martina s námi bohužel lezla pouze lehce první den, protože na ni lezla nějaká rýmyčka a tak zůstala spolu s teplotou další den na ubytování a snažila se vykurýrovat.




Ve středu ráno jsem už zpátky v Champagny . Já mám program na stěně, kde začínáme stavěčský kurz, Tonto na lyže a Martina se potí v posteli a snaží zbavit virózy. V tomto duchu se náš program nese až do pátku, kdy se zahajuje juniorské mistrovství světa.
Celkem se ho letos účastní přes padesát závodníků z osmi zemí. Takže je příjemné, že je účast větší než v loňském ročníku. Někdo může nadhodit, co je to za závody, když v kategorii jsou třeba tři závodnice. Nahlížet na to lze různě, ale myslím, že je hlavně podstatné, že se mohou mladí závodníci setkat, zalézt si na velmi dobře připravených cestách a okusit ducha „velkých závodů“. Osobně si myslím, že více menších závodů by prospělo víc a je to vidět i na letošním výsledku, kdy výborně dopadli například oproti rusům početně méně zastoupení Švýcaři a francouzi, kteří mají možnost závodů typu Kanderstegg nebo DTS. Dalším faktorem zejména u nejstarší kategorie je, že účastní závodníci, kteří již lezou velký  IWC a mohou si tak zazávodit mezi sebou bez tlaku z přítomnosti velkých hvězd.
Letos bohužel bylo naše zastoupení malé, pouze Martina Kratochvílová v nejstarší kategorii juniorek. Papírově podle letošních výsledků v IWC byla Martina v pozici favoritky a osobně si nemyslím, že je to ideální pozice. Přeci jen je velký rozdíl, jestli lezete proti svým soupeřům, nebo proti své hlavě. A troufnu si říct, že pro Martinu to bylo letos hlavně spíš proti své hlavě.



Do první kvalifikační cesty, která celá vedla v ledu nastupovala opatrně a plynulým postupem si dolezla až do topu. Nikdo v tu chvíli netušil, že jsme viděli rozhodující moment závodu, protože ruská závodnice Ekaterina Kooscheva spadla u páté expresky. To sice neohrozilo její další postup do finále, ale stavělo ji to do méně výhodné pozice.



V druhé cestě už mely závodnice dolez drytoolingovou stěnkou, kdy Martina na rozdíl od ruských  závodnic předvedla perfektní techniku a cestu přelezla velmi rychle. Do finále tak postupovala z druhého místa ze přeci jen zejména v první cestě rychlejší Sandrine Imboden ze Švýcarska.




Finálová cesta žen měla přibližně 25 lezeckých metrů a její obtížnost se pohybovala kolem M8.  Jako první v kategorii juniorek do 22 let nastoupila Ekaterina Kooscheva a dolezla velmi vysoko, kdy ji až ve výlezu ze stropu zastavil časový limit. Další závodnice většinou zklouzly v drytoolingové pasáži, která kombinovala lezení cepíny i rukama a měla spíše technický než silový charakter.  Z pozice stavěče této cesty, trochu vím o čem mluvím a nepřeju vám sledovat situaci, kdy víte, že jste na holky nachystaly blafák a chytá se vám na něj vaše vlastní závodnice…
Martina nastoupila převislým ledem a bylo vidět, že zejména v ledu je v jejím lezeckém projevu stále rezerva. V drytoolingu však výborně četla jeden bouldr za druhým a menší problémy jí přinesl až přechod do druhé ledové pasáže, kde netrefila úplně přesně chyt a od pádu ji zachránilo naprosto precizní a technicky správné zatížení zbraně. V ledu už neměla příliš čas na oddech a tak bylo potřeba jít dál. To že o výsledku mohou rozhodnout úplné detaily se Martina přesvědčila před přechodem do stropu, kde se jí při výměně do volnější mikiny zamotala zbraň a málem ji ztratila. Toto ji stálo několik drahocenných vteřin. Ve stropu už hrnula jeden z chytů za druhým a na time out skončila shodně s Ekaterinou Kooscheva. Vzhledem k výsledku první kvalifikační cesty tento výsledek znamenal průběžné vedení.




Jako poslední nastoupila Sandrine Imboden a bylo vidět, že nastupovat z pozice nejlepší lezkyně do finále není výhodou. V ledu krásně a rychle, čtení drytoolingové pasáže pro bylo značně obtížnější. V půli cesty pak k překvapení všech dost nečekaně sklouzla na poměrně velmi dobrém chytu, což bohužel znamenalo konec medailových nadějí.
Na juniory čekala cesta hodná dospělého IWC, přeci jen někteří z nich už byli i opakovanými finalisty. Takže jsme je nešetřili, zejména technicko silový krok ve stropě, který šel nejlépe vyřešit chycením chytu rukou a následným dynamickým paragánem. Navíc časový limit 7 minut na cca skoro 30 m lezení. Nejlíp se s tím vyrovnal Janez Svolšak a suvérénně jediným topem finále zvítězil.  Vlastně vzhledem ko keřenům jeho závodění se dá s nadsázkou říct, že se finále nejstarších juniorů i juniorek se stalo vítězstvím „brněnské líhně“.



Pro Martinu Kratochvílovou se jedná o velmi pěkný výsledek, který může být zejména příslibem do budoucna. V tuto chvíli Český horolezecký svaz nemá další závodníky v juniorských kategoriích a je to určitě škoda, protože okamžiky kdy mezi alpskými vrcholy zazněla naše národní hymna patří mezi jedny z nejemotivnějších chvil v soutěžním ledolezení.





Takže tak, to je vše.  Asi to bylo trochu delší, ale budu rád pokud se to stane impulsem k tomu aby se do této lezecké disciplíny pustili i další mladší lezci. Je škoda, že tréninkové zázemí, které máme v Brně využívají zejména starší alpinisté a mladší lezci jsou v menšině. Navíc Martina už příští rok v juniorkách startovat nemůže a myslím, že díky ní je na co navazovat. Takže pokud víte o někom kdo by se chtěl drytoolingu věnovat hlouběji,  je starší 15 let, kontakt na mne je obecně znám zobane@seznam.cz .  Mistrovství světa juniorů 2015 už totiž bude ani ne za rok.