Tak jsem konečně viděl Titanik a po třech a třičtvrtě hodinách jsem uronil slzu, že už ji neuvidím. Beznadějně jsem se totiž zamiloval do Kate Winslet. Nemohu se na nic soustředit a nic si nepřeji více, než aby uměla skvěle lézt, měla prsty ze železa a nervy z koňských žíní. Až za mnou přijede, polezeme spolu jen v Sasku a kdo bude chtít vidět její ve větru vlající vlasy a smyslná ústa, kterými pomáhá rukám nabírat desetiapůlmilimetrové lano při zapínání sporadického jištění, tomu nezbude, než vydat se stejným směrem. Prozradím vám, že začneme v Nymphenbad. Bad jsou německy lázně, nymphen si přeložte sami. V šeru lesa, v údolí říčky Biela, v temných tůních v lůně skal, kde zní zpěv ptáků, cinkot karabin a řev šílených krav, na samém pomezí německé země, strávíme první společné chvíle. Jen co roztají zbytky krušnohorského ledovce, smočíme po celodenní dřině zplavená těla v průzračné vodě, ostré jako dýka. Kate je zvyklá a já ji přiměji ke slibu, aby nikdy nezapomněla a dál nesla poselství o vzácném drahokamu jménem Elbsandstein. Potom už v klidu spočinu na dně chladivé temnoty.


Než Kate přijede, budu muset to poselství šířit sám a prozradím vám, kdeže najdete nymfomanský lázně. Pozornější si jistě všimli názvu říčky a pochopili, že bude řeč o Bielatalu. Z pohledu našince není vhodnější oblasti pro poznání saského stylu. Téměř každý z vás už byl nebo alespoň slyšel o Ostrovu, populárním svým lezením, koupáním, campem a hospodou ( v libovolném pořadí). Ostrov je český konec Bielatalu a lze se z něj snadno dostat hraničním přechůdkem pro pěší a cyklisty přes čáru. Stačí mít pas a v těchto měsících svačinu tak akorát. Při cestě zpět budou její zbytky nemilosrdně zabaveny, a zřejmě snědeny pohraničníky. Zákaz přecházení kvůli nemocem dobytka už skončil.

Bielatal patří mezi klasické saské oblasti. Výška stěn je maximálně 40 metrů. Nenajdete zde žádné velikány, jako v jiných částech Saska, ale je tu nepočítaně krásných věží, na které vedou doslova mraky cest. Osu oblasti tvoří turistická cesta, spíše prašná silnička, po které se vpodstatě po rovině dostanete na dosah ke všem věžím. Od hranice asi tři kilometry je vesnička Bielagrund a ještě o kilometr dál Schweizermühle. Po celé této délce po obou stranách údolí rostou skály.

Asi právě proto, že cesty jsou zde spíše kratší a nároky na psychiku menší než jinde, patřil a i dnes stále patří Bielatal mezi nejnavštěvovanější místa. Ve dnech, kdy na Affensteinech ucítíte i prdnutí veverky, tady to bude jak v parfumerii. Ti němci jsou totiž, jak ukázal můj dlouholetý soukromý výzkum, pořád voňaví. Lehká bezstarostnost tu ale není při lezení na místě, protože kruhů není nadbytek a je třeba používat smyčky, samozřejmě správně. Na každý úraz, i smrtelný, o kterém jsem vždy zaslechl a který se stal v jiných částech Saska, připadá jeden až dva právě v Bielatalu. Takže s chutí, ale s rozumem. Koneckonců Tisá i Ostrov jsou na tom podobně.

Pro nějaký z příštích dílů prodiskutuji s otcem, ke kterým skupinám věží se obzvláště vyplatí zajít a jaké perly zde čekají. Obtížnosti se pohybují od nejlehčích stupňů až do VIIIb až VIIIc, těžších cest už není tolik. Vede tu krásná převislá, i docela zajištěná, IXc "Zeitschleife" a asi nejtěžší "Taifun" za Xc. Prozatím doporučuji, když vás třeba v Ostrově zastihne déšť, nasadit pláštěnku a vyrazit k sousedům. Určitě vás alespoň něco upoutá a rádi se vrátíte.

Kate  mi právě do pracovny přinesla čaj. Jmenuje se sice Bára, ale ke dnu mě táhne taky. Takže

Tschüs