"Po dvou dnech v táboře s lepší vyhlídkou počasí plánujeme další útok na království společně s kamarádama z Čech, ale zatím to moc nevypadá, je zataženo. Dáváme si po vysílačce relaci ve 23:00 hodin a je jasno, takže balíme a o půl noci vyrážíme...."

lokace: Jižní Inylchek

5.7.2014 v 5:30 ráno přístáváme v Biškeku, kde na nás čeká Martin s vyřízeným permitem. Na letišti domlouváme taxík do Karakolu za 4000 somů a dále na heliport Karkara, což je asi další 2 hodiny jízdy. Původně jsme měli letět z Maida Adiru, ale zjistili jsme, že naše agentura otvírá tábor až za týden, takže letíme s agenturou Ak - Sai travel do jejich tábora. Po cestě dáváme vařenou kukuřici, kterou podél dálnice prodávají ženské postávající u svých kotlíků a hlavně koupačku v Issyk kulu. Voda je příjemně studená, průzračně čistá. Je to údajně druhé největší jezero alpského typu na světě, obklopené ze všech stran horama a voda je mírně slaná. Zastavujeme na menší tržnici, kde dokupujeme poslední proviant. Na heliportu chlapíkovi předáváme kopii permitu, dáváme večeři v jurtě a stavíme stany. Helikoptéra už čeká na louce pečlivě zakrytá plachtou. Ráno v 7:00 hodin naložíme vrtulník materiálem, pytle s bramborama, satelit apod. a letíme cca 40 minut do základního tábora Jižní Inylček.

V táboře vyhledáváme big bosse Dimu, má to dokonce napsaný na flísce. Později se od guidů dovídáme, že Dima (Dimitrij Grekov - Rus) je u místních velmi vážený, dal 6x Sněžného leoparda! Pro neznalé je to ocenění udělované za vylezení všech 5-ti sedem bývalého sovětského svazu, do kterých patří "Chán, Paběda, Komunista, Lenin a Korža". Dima říká, že máme malý paket, (navíc u jiné agentury Tian shan travel), takže nám ukazuje přibližnou hranici jeho tábora a ukazuje opodál fleky, kde si můžeme postavit naše stany. Naše agentura začíná sezonu až o týden později, o čemž se Vladimír - šéf agentury ani nezmínil. Letíme prvním možným vrtulníkem a na táboře to je znát, buduje se jídelní stan, velké stany pro klienty, řeší elektriku z agregátů, kadibudky apod. Co se cen v BC týče, tak vrtulník jedna cesta 200€, oběd 20€, pivo 3€, sedmička vodky 5€, kartuše plynu 6€, 1,5 l koly 3€, voda z ledovce. V táboře jsou  s náma taky 2 Češi, pohodáři Mazi a Štěpánek. Kupodivu prudkou změnu výšky dáváme dobře (BC 4000 m n.m.), jen Štěpánkovi je blbě, kosí a s odporem nám dává svůj oběd. Po zbytek dne odkopáváme sníh a tuníme plošiny na stany. Ledovec je rozrytý a pokrytý ostrou břidlicovou sutí s balvany. Dáváme řeč s Dimou, ukazuje nám na mapě trasu po ledovci k nástupu a postupové tábory ve žlabu, Martin ladí frekvenci naší vysílačky. Mezi gajdy poznávám známé obličeje z Korži.



pařba na dálnici a píchlé kolo
foto M. Kelemen


Chán
foto M. Kelemen


Ondra s Martinem  na obědě v BC
foto Jura


jídelní stan
foto J.Mazal


pochod po ledovci foto
J. Domanský


BC Jižní Inylček (4 000 m n.m.)
fofo J. Domanský


Chán v noci při úplňku
foto M. Kelemen


Následující den odpoledne vyrážíme směr C1 (4 200 m n.m.), cesta nám trvá asi 4 hodiny, trochu bloudíme na ledovci. Další den vstáváme ve 3 ráno a v rámci aklimatizace děláme vynášku do C2 (5 300 m n.m.). Jsme tady ale zatím jediní, hledáme cestu v ohromném žlabu v bludišti trhlin, prošlapáváme. Kličkujeme žlabem protnutým ohromnýma trhlinama jak zajíci a hledáme užší místa, která jdou přelézt, nebo sněžné mosty. Nezřídka se někdo z nás v čerstvě napadlém prašanu propadá po pas do trhliny, zastavujíce se o batoh a roztažené paže. Jsme řádně navázaní. Do C2 je potřeba se dostat do 9:00, dokud je žlab ve stínu Chána. Nejkritičtější doba je mezi 10:00 až 14:00 hodin, kdy do žlabu praží a hrozí pád seraků a lavin z vedlejšího Čapajeva, stejně jako z Chána napravo. Daří se nám prošlapat do 4 900 m n.m. pod obrovský serak, kde zakopeme mačky, žimary, plyn a mažeme rychle zpátky.

Další den vyrážíme ve stejnou dobu, zase fouká a padá. Martin se necítí a točí zpátky do C1. V cca 4 800 m n.m. nás dohání 4 guidi a ptají se na cestu. Ukazuju jim v dálce sněžný most, ale naše stopy už dávno zmizely. Zajišťují trhliny sněžnýma kotvama. Po cestĚ se nám zlomila anténa od vysílačky, tak nám kluci dávají záložní a točí dolů. Ondra se propadá do trhliny a zlomil si při tom hůlku, druhá mu spadla do trhliny, ale daří se nám jí vytáhnout smyčkou z lana. S Ondrou pokračujeme dál, ale už do žlabu praží slunko a z Čapajeva padají lavinky. Nechce se nám pod nebezpečné svahy a rozhodujeme se zůstat na vyvýšeném místě, které se jeví relativně bezpečně, nad úrovní dráhy zaklíněného seraku na Čapajevovi. Ležíme ve stanu na vyvýšené sněhovo-ledové homoli a počítáme s přesnou pravidelností pod nás zapadající lavinky z Čapajeva. V 6 h večer je relace s Dimou, říká ať pokračujeme dál do C2.

Balíme a za půl hodiny už prošlapáváme stopu v hlubokém sněhu nahoru. Volíme logickou trasu při levé straně žlabu, ale postup je pomalý. Jdeme po kolena ve sněhu, padá tma a mrzne až praští. Je jasno, ale toho sněhu, střídáme se s Ondrou v prošlapávání a hledáme směr mezi obrovskýma serakama. Když se dostáváme do prudkého svahu, je tady místy sněhu víc jak popás. Je potřeba kolenama udusat sníh a pak za pomoci rukou se posunout po centimetrech dopředu. Začíná jít do tuhého, prošlapáváme z 4 900 m n.m. do 5 200 m n.m. po metrech už 6 hodin, jedním okem hledám možné místo pro záhrab, nebo stan. Najednou ve strmém svahu po pás v prašánku se se mnou propadá komplet celá plocha do trhliny. Stihnu akorát tak zařvat, pak už jenom sjíždím do útrob vymrazené trhliny. Po pár metrech se lano napíná, cukne a já se zastavuju, jenom rampouchy a led s rachotem padají dolů. Trhlina je naštěstí úzká, ubíhající šikmo do svahu. Vzepřu se nohama o stěny a hrabu se ven. Ondra volá "si v pohodě?" "jo dobrý, zamručím...", opráším se, zkontroluju cajky na sedáku. Tak tudy to nepůjde. Nahlídnu dírou do trhliny a o několik metrů vlevo se zdá, že je trhlina užší. Zkouším trhlinu přejít vedle, ale když se znovu nohou s úlekem propadám, mám toho akorát dost.

Adrenalin promíchaný s bezmocí nekonečně hlubokého sněhu bere za své. Chánovo pohádkové království ledu a sněhu začíná najednou nabírat bizarních rozměrů, fantazie jede na plné obrátky a proměňuje seraky v různé nadpřirozené bytosti a zvířata. Začínají se vtírat otázky: Jdeme správnou cestou? Pustí nás dnes Chán za hradby svého království? Ondra se ukazuje jako ten správný držák a valí jak buldozer. Cepínem strouha, udusat kolenama a šup o krok dopředu a repete. Začínáme se dostávat do slepé uličky, z jedné strany svahy Čapajeva a kolmé seraky z druhé strany seraky, trhliny. Zvažujeme, že se snad budeme muset vydobytou cestou vrátit. Obejdeme věžičku a za serakem nacházíme úzkou štěrbinu v puklém ledovci. Jdeme opatrně až nakonec rozevřené trhliny, pak 3 metrový výšvih a najednou se před náma rozprostírá táhlý žlab. S úlevou srovnáváme plošinu na stan a ve 2 ráno zalízáme na šrot unavení do spacáků a doufáme, že jsme nepřidřeli motor. Ondrovi hodinky hlásí - 25 °C ve stanu.  Ráno kolem 10 h do C2 přichází rusáci, Mazi se Štěpánkem a Martin. Vylízají přesně z té trhliny, ze které sme v noci vyskočili, až se nám tomu nechce uvěřit.   



trhliny ve žlabu
foto jura


cesta do C2
foto J. Domanský


cesta do C2
foto J. Domanský


Trhlina v cca 4 900 m n.m.
foto Jan Mazal



C2 se staví na pravé vyvýšené straně žlabu. Naše stany jsou o něco níže a  jeden guid mi říká, že to místo není příliš bezpečné. Najednou padá z Čapajeva rachotící lavinka a vidíme pod sebou, jak Martin vyděšeně vyskakuje ze stanu. Dima při relaci velí, zítra max do C3 a zpátky do tábora, neb se má na 3 dny zkazit počasí. Nějak se mi to nezdá - v noci bylo jasno. Guidi jdou do C3 (5 900 m n.m.), kde dokonce nalítává vrtulník, který v sedle shazuje fixy. My se rozhodujeme rovnou valit dolů, necháváme v C2 stany a materiál. Vyrážíme v 6:15 h v táboře sme v 11:00 hodin a stíháme oběd. Po cestě ve žlabu potkáváme asi na 4 700 m n.m. 80. letého rusa, který pomaličku dupe s parťákem. Jen už by měli být v tu dobu výše mimo zrádný žlab, ale hlavu si z toho zjevně nedělají. Ptáme se jich co pagoda, děda říká "luna v plné výši, čtyre dni charašo". Je krásně a jsme mrzutí, že jsme nepokračovali dál.

Dáváme rest v táboře, Štěpánek s Mazim nás hostí plecháčema, neb díky full paketu měli neomezený kargo. Dovídáme se, že 80 letý děda to vyhrnul až do C3 a vrátili se do C2 - neuvěřitelné. V C2 přespali ve stanu u kluků. Guidi říkají, že je to jejich Messner a právě s ním začínal Kazach Urubko a Moro na horách. Po třech dnech se děda vrací do tábora a konstatuje, že pagoda plocho sněhu po gule a my dáváme za pravdu Dimovi za jeho dobré rozhodnutí.

V táboře potkáváme slováka Zola s jeho parťákem Karlem. Zolo má ambiciozní plán = chce dát sněžného leoparda za sezonu. Říká nám, že dokonce před akcí absolvoval aklimatizaci v tlakovém stanu se simulací 6 tis. m nadm. výšky. Začínal na Leninovi, kde ale kvůli špatným podmínkám došel jen na Razdělnou, což je předvrchol v cca. 6 000 m n.m. Po dvou dnech v táboře a s lepší vyhlídkou počasí plánujeme další útok na království společně s kamarádama z Čech, ale zatím to moc nevypadá, je zataženo. Dáváme si po vysílačce relaci ve 23:00 hodin a je jasno, takže balíme a o půl noci vyrážíme. V C1 kterou míjíme, jsme už ve 2h ráno. Martinovi bohužel odešly operovaný kolena a tak je nucený zůstat. Gajdi nás dohání asi v 4 800 m n.m. a do C2 dorážíme tentokrát už na pohodu v 9 ráno. S Ondrou si libujeme, jak se krásně v té naší prošlapané stopě běhá, občas je ale výhružně protnutá lavinami z Čapajeva. Další den v 9 ráno na pohodu dupeme do C3, která je uprostřed sedla mezi Chánem a Čapájevem schovaná pod gigantickou ledovou návějí. Celou noc ale zuřivě fouká, sype a sype, zůstáváme... Guid mi říká, že 90 % alpinistů dupe na vršek z C3, ale jedna dobrá plošina na stan je ještě v 6400 m n.m., kde se pokusí postavit stan oni a zhruba ve 3 ráno půjdou na vrchol, bude li počasí.



C3 v sedle, výška cca 5 900 m n.m.
foto J. Domanský


C3 cca 5 900 m n.m.
foto J. Mazal


Ondra vaří oběd v C3
foto J. Domanský


svítání při výstupu
foto J. Mazal


Ráno vykopáváme zaváté stany, přes den je mlha a sype. Další noc je zataženo, vstáváme ve 2 ráno, ale silně fouká je hnusně. Říkám klukům, že vstanu za hodinu a mrknu na počasí. Ve 3 vylezu, fouká hodně, ale je jasná obloha, mraky jsou pryč. Nechce se nám čekat třetí nejistou noc. S Ondrou vstáváme, vaříme čaj, Mazi se Štěpánkem čekají do druhého dne. Mrzne krutě, vařič nestíhá, zahříváme plyn rukama, stěží navaříme čaj na snídani a až o půl paté vyrážíme. Nejdřív vyžimarujeme asi 20 metrovou návěj a jdeme sedlem hlubokým sněhem k prvním skalkám. Doháníme Zola a střídáme ho v prošlapávání. V sedle duje ostrý štiplavý vichr, už od C3 dupeme v palčákách, nabalení ve všem co máme. Lyžařské brýle jsou teď k nezaplacení. I v palčákách mrznu, nos si musím chránit rukavicema a masírovat, abych o něj nebyl kratší. Míjíme torzo stanu dvou umrzlých poláků a smotek fixů. Na vlastní kůži poznáváme, jak chutná nejsevernější sedma. Víme, že guidi, kteří kontrolují a částečně natahují nové fixy na sezonu pro své klienty, by měli vyrážet z C4. Ondra hlásí, že necítí prsty na nohou. Nabádám ho, ať to zkusí došlapat do C4 a tam to zkusíme rozmasírovat. Vítr ale neustává a Ondra točí zpátky. Zdá se mi, že už musím být vysoko, ale guidy nevidím, stopa žádná. Přelezu dva skalní výšvihy a vidím stan.

Volám, ale nikdo neodpovídá. Vlezu dovnitř, stan je opuštěný. Z kapsy beru energy gel, ale je zmrzlý na kost, vší silou tubu ždímu dlaněmi do horkého čaje. V C4 na skále je pamětní deska a přímo nad stanem další kolmý skalní výšvih. Snažím se vše lézt čistě ve skále. V dálce vidím ve vyledněném žlabu guidy. Postupně se prokousávám k vršku a čekám, kdy se konečně paprsky slunce přehoupnou přes krásně řezanou mramorovou hranu. Dolézám do firnového žlabu v cca. 6 750 m n.m. a slyším v dálce hukot vrtulníku. Najednou obrovskou ránu a ticho... Ohlídnu se a zkoumám okolí. Nevěřícně sleduju černý flek hluboko v dáli pod sedlem a nejsem si jistý co to je. Je to vrtulník, trhlina, halucinace? Je ticho a nic se neděje...

Pokračuju žlabem na ostrý nejištěný sněhový hřeben, což je jediné místo, kde jsem použil cepín. Dostávám se na závěrečné podvrcholové sněhové pole, kde se potkávám se čtyřma guidama. Říkají, že na vršek zbývá jen asi 200 metrů. Míjím velký balvan a za ním kříž s tripodem, čas 12:40. Vychutnávám si pohled na Pabědu a okolní nekonečné vrcholy Tian Shanu a hrnu dolů.

V hlavě mi vrtá co se stalo. Je jasněji a když jsem blíž sedla nevěřím svým očím. V 5 800 m n.m. je na severní straně spadlý vrtulník. Kus vrtule leží opodál a v okolí jsou patrné vyšlapané stopy. Později se dovídám, že pilot chtěl přistát, ale nevšiml si nerovnosti terénu a v hlubokém sněhu škrtnul vrtulí o zem a zřítil se. Naštěstí to celá posádka přežila bez úhon.



Pik Čapajeva
foto J. Mazal


vršek Chána
foto M. Kelemen


spadlý vrtulník pod sedlem na severní straně v cca 5700 m n.m.
foto J. Domanský


vršek foto
J. Domanský


Jura, Ondra, Martin


Když dojdu do C3 v cca. 17:30 h a hlásím pád vrtulníku na opačné straně sedla, kluci si mysleli, že někomu vybuchla plynová bomba. Zalízám do spacáku a z podchlazení se do rána  třepu jak 20 let stará pračka. V 7 ráno sbalení svištíme dolů, devátá v C1 a stíháme oběd v BC.


Sestřih zde: