Z Dlouhého údolí na Bärenbartkogel Weisskugelgruppe
Ötztaler Alpen
Před dvěma lety jsme mlsně hleděli na fantastickou bílou pyramidu Weisskugelu 3.738 m z hrany ledovce Gepatschferner po výletu na Weisseespitze 3.532 m.
Přešlapovali jsme nad stěnou Vernagl Wande a mezitím padali chytré návrhy na sjezd (spíše skok) do údolí na ledovec Langtauferner a po něm za dvě až tři hoďky na vrchol. Samozřejmě všechny naše výplody byly totální kraviny. Skialpová cesta na jih tímto směrem žádná ani pro vskutku odvážné jedince nevede. V mapě je naznačen něco jako turistický chodník, ale ten bych nechal raději na léto. Při špatném počasí to může být sakra průserové místo! Mimo samotné dominanty výrazně zaledněného hlubokého a dlouhého údolí vedly skialpové stopy na vrchol Bärenbartkogelu 3.400 m. Hned mi bylo jasné, že se do toho údolí musím někdy podívat. Ale kdy? Příjezd je dost oklikou přes Itálii, to se asi hned tak někomu nebude chtít.
Roter Kopf 3.246 m, Rotenkopf 3.157 m, Valbenairspitze 3.199 m v hřebeni jižně od údolí Langtauferer Tal.
Kamarád pro tradiční týdenní lyžovačku vybral vesnici Reschen – Resia těsně za italsko-rakouskou hranicí. Hezké místo! Po prozkoumání mapy jsem pozornost zaměřil na údolí táhnoucí se na východ od přehrady Reschensee – Lago di Resia Langtauferer Tal (nebo taky Langtaufers Tal) – Vallelunga. Pokoutně jsem se pousmál, když se můj pohled zastavil na Weisskugelu. Že by na něj konečně došlo?
Luboš na hraně morény, v pozadí údolí Langtauferer Tal.
Po mnoha letech společného lyžování se konečně vykrystalizovala skialpová odnož, která toužila podniknout nějaký zajímavý výlet. Předpokládaný cíl nešel z míst lyžování vidět, a tak nebyl důvod zájemců k předčasné panice. Nicméně myšlenku vyzkoušet si kratochvíli jménem skialpinismus neopustil Luboš a hned od prvopočátku s výletem počítal Marek. Na okraj pro šťouraly, oba dobří lyžaři, Marek k tomu jezdil dlouhé roky závodně boule a ve volném terénu toho má dost odjeto i našlapáno. Skialpinisty dík specifickému stylu lyžování nenazve jinak jak kamzičí zvěř. Od pravdy není mnohdy úplně daleko. Vypůjčit si lavinové vybavení byl trochu problém, protože jej v žádném sportu od Reschen po Nauders neměli a zachránil nás až horský vůdce s českým jménem Karl Klinec z Nauders. Jeho manželka však jméno považovala za maďarské. Jen na okraj, kluci nafasovali skládací ocelové sondy, norské lopaty s dřevěným topůrkem, které jsem nikdy neviděl, jeden pípák starý analog F1 a druhý nový digitální S1 za 20 E za set. Taxa Karla na den 260 E. Když jsem se poptával na skialpové lyže, byl jsem velmi překvapen, jakou hrůzu (jestli vůbec nějakou) měli v místních půjčovnách. Kamenem úrazu byly skialpové boty, které byly k půjčení pouze na jednom místě v Reschen a snad v St. Valentinu. Pro mne překvapivě to velmi ostře kontrastovalo třeba s dobře vybavenou půjčovnou Summitride.
Počasí domluveno, totální plech, lavinové podmínky excelentní, severní orientace předpokládaných výletů. Z Weisskugelu jsem musel slevit. Z parkoviště v poslední vísce údolí Langtauferer Melag 1.912 m je to opravdu dlouhý výlet a pro začátek by to byl moc náročný cíl. Na jako více jak náhradní cíl padla volba na zaledněný Bärenbartkogel s minimálně rozbitým a nikterak příkrým ledovcem. Nad tímto cílem by měl mít Luboš i Marek technickou převahu a to je zásadní.
Vzorově po půl šesté jsme dojeli na parkoviště v Melagu. Oblohu plnou hvězd prozářili pouze reflektory několika aut na svoz mléka. A po šesté jsme již klouzali ke stavení Melager Alm 1.970 m. Z jižních svahů sjeli do údolí menší základové laviny. Za domy z preparované stopy zůstala jen úzká pěšinka, která řídkým lesem začala výrazněji nabírat první výškové metry. Za lesem jsme se drželi více vpravo a postupně vystoupali na ostrou hranu morény připomínající dračí hřbet v mapě pojmenované Bergl. Tady jsme na několik málo minut museli sundat lyže, protože sníh zde stál. S postupujícím jarem se úsek s lyžemi na batohu bude prodlužovat. Po moréně jsme došli pod nevýrazné čelo ledovce Bärenbartferner. Za zády sluneční paprsky ostře ozařovaly stěny a svahy Weisseespitze. Přes údolí na protilehlé straně se nachází chata Weisskugelhütte, která je otevřená pouze v letních měsících. Její poloha není pro skialpinisty úplně výhodná.
O popularitě túry na Bärenbartkogel svědčila dobrá stopa na ledovci a další necelá desítka skialpinistů ve všední den, kteří nám později funěli na záda. Jak se dalo již z mapy vyčíst, profil ledovce byl mírný a šlapalo se po něm velmi příjemně. Navázání jsme nebyli my ani ostatní. Až v horní polovině ledovce nás začaly intenzívně smažit sluneční paprsky. Tlačili jsme se západně k bočnímu hřebeni do malého sněhového sedla. Z něj obtížněji na lyžích (dle sněhových podmínek, na několika místech trochu exponované) nebo na mačkách po hřebeni na vrchol, který se ukáže až v posledních metrech výstupu. Bärenbartkogel má několik vrcholů, ale nejčastěji se zřejmě chodí na ten centrální (Cima Barba d´Orso). Na vrchole jsme byli v rozmezí 11 až 12 hodiny. Naše tempo však bylo velmi pohodové a nikterak jsme nespěchali.
Výhledy z vrcholu jsou kapitola sama. Na dlani západní část Ötztálských Alp, Nauderer Alpen, Samnaungruppe, vrcholky Silvretty, na jih Ortler, v dálce Bernina a téměř na dosah Weisskugel – Palla Bianca. Marek s obdivem ostatních vyšlapal nahoru s freeridovými lyžemi s vložkami na chození a Luboš sic marně hledal ztracenou fyzičku z atletiky, seznámení se skialpinismem však začal obdivuhodně. Trochu na káry po 1.600 výškových metrech (kdo by nebyl s úzkými mizernými pásy), ale jako otec rodiny měl omluvu. Po rekuperaci sil během polední vrcholové siesty jsme se vydali na sjezd. Tentokrát žádný med. Vítr na ledovci vyfrézoval všelijaké roztodivné tvary, které dost dobře bránily nějakému solidnímu sjezdu. Prostě styl kamzičí zvěř. Hutnější prašan byl jenom ve dvou stinných místech. Holt to tak někdy bývá. Po tvrdých deskách trochu krusty a dolů od morény jarní firn.
Na Melager Alm jsme si pochutnali na zaslouženém pivu a začali spřádat plány na společný návrat na Weisskugel. O dva nadšené skialpinisty navíc! Nezcela známé Dlouhé údolí rozhodně stojí za návštěvu!
Langtauferer Tal (nebo taky Langtaufers Tal) – Vallelunga
Z Langtaufers je take pekna tura na Weissseespitze: vystup a sjezd tim nejsirsim kuloarem na fotce v clanku, je to lehci, nez to z protejsiho kopce vypada, c. 40 neexponovanych stupnu.
Jinak pred deseti lety byl vrchol Weissseespitze komplet zalednen, zadna vezicka jako na zminenem fotu tam jeste nebyla...
Ty kuloáry na fotce vypadají dost strmě a exponovaně. Není náhodou ten Tebou zmíněný neexponovaný 40° sjezd až jakoby za hřebínkem (na led. Falginferner)?
Na tenhle kopec jsme se taky vysapali. Puvodne jsme chteli jit na Weisskugel, ale ta zablacena morena nas neoslovila, tak jsme behem vystupu zmenili cil. Ale kdyby jsme zalacili na pilu, tak to po prekonani sedla slo i z druhy strany na ten Weisskugel. Ono by to bylo mozna zajimavejsi, nez se placat po udolnim ledovci.
Tak promiň, prostě jen nemám rád slabé články (a taky argumentuju proč). Co takhle použít nejlepší a nejlevnější mapu AV Weisskugel? Nejvíc mě ale dráždí to ty mafIánský italský názvy tam, kde vůbec nemají co dělat.
Nahodou tam ma nazvy obe, to je v Cechach docela uspech! :)
A kdyz jsem byla v r. 2001 poprve v Südtirol, tak jsem byla prekvapena, ze se tam stale mluvi nemecky - ackoliv samozrejme historii pripojeni Südtirol k Italii znam - a take tim, ze to tam vypada velmi podobne jako v (Nord)Tirol. :)
Napr. v takovem Strassbourgu nemecky uz dneska nikdo nezblebtne, maximalne nahore ve Vosges du Nord, kde se na vesnici jeste misty mluvi nemeckym narecim. Zato Ti tenhle mistnak pak na skale v plynne francouzstine nadava do "sales Boches". Proste Evropa. :)
Přesně tak, mafiánům se přes obrovské úsilí nepodařilo obyvatele J Tyrol (mj. např. Messnery) donutit, aby mluvili cikánsky. Ani to tam zatím vybydlet, takže to tam pořád vypadá jako v civilizaci a ne J Itálii.
Používat cikánské zeměpisné názvy v J Tyrolsku může jen ignorant jako Ty n Obtulovič (a ten je ještě je ani neumí správně okopírovat z internetu)...
no a ty jsi úplně jiný opeřenec, určitě tušíš jakej. jednak se takhle dámě neříká, druhak blbě relouduješ a třeťak zrovna tato "husa" je spíš zastáncem Südtirolu než "itálie".
chlapce, cikanstina a italstina jsou dve uplne rozdilne veci. ale to ty jiste vis, jen asi veci neumis nazvat spravne. oznacovat jizni italii za cikanii je asi uplne stejny jako bys oznacoval j tyroly za fasistan. ale tyhle tvy kecy jsou jen provokace, co? nebo je mozny, ze jsi jen nadprumerny ignorant s podprumernou inteligenci.
skialpinisto, šup! šup!, kde si mohu přečíst nějaký tvůj článek popisující tvůj strhující sportovní výkon?
ps. fakt dobrý, spojovat romy s italama; romové jsou z indie, italové z itálie, obě je to na i, tak je to společné! boží! takže být italem je to samé co být indonésanem, iráčanem, iráncem...
nemám obsesi svoje túry někde slabým způsobem prezentovat. Mimochodem pomalu se chystám např. na přechod Alp, tak to bych sem pak snad i něco poslal.
Jestli jsi nepochopil, co jsou cikáni n. Italové zač (a čím jsou si tak podobní), tak je mi Tě hluboce líto. S takovými jako Ty se tento stát bohužel brzo přemění na Sicílii v režii Bémáka apod. borců...
Článek mě navnadil otevřít mapu Rakouska a mrknout se na ty parádní kopce aspoň na monitoru, za což díky. Ale zároveň mi z toho plyne jedna nejasnost: pokud by chtěl člověk ev. pokračovat z Bärenbartkogelu na vrchol Weisskugelu (což musí být sakra lákavé, mít tak parádní kopec jako Weisskugel v podstatě na dosah ruky), bylo by to výhodnější přímo SZ hřebenem s lyžema na zádech? Anebo i odsud radši klasicky normálkou J hřebenem? (Motivace výběru takový cesty by mohla být např. salámová metoda: člověk slíbí kamarádům nenáročný vrchol, ale ono se jim to cestou zalíbí natolik, že sami chtějí pokračovat dál na vrchol tamtoho parádního vysokýho kopce.)
Registrace
Metodika
lezec.cz
Před dvěma lety jsme mlsně hleděli na fantastickou bílou pyramidu Weisskugelu 3.738 m z hrany ledovce Gepatschferner po výletu na Weisseespitze 3.532 m. 
GPS a mapové aplikace