Je hluboko pod nulou, prsty zkřehlé, do plic se vtírá mrazivý vzduch. Ještě poslední metry výstupu hlubokým sněhem, který

rychle ubírá síly. Ale ne zas tolik, abychom tady nahoře nemohli strávit třpytivou noc..     

Je 2.března 2005, 10.00h. Teploměr ráno hlásí devět pod nulou, sluneční paprsky slibují - alespoň tady dole - krásný den. Lehce odění, s batohy na zádech, běžkami v ruce a nepřehlédnutelnou lopatou-uhelkou trčící z Pružičovy smotané karimatky nad jeho hlavou nasedáme v Oseku do motorového vláčku. Vagóny se dávají do pohybu a my zahajujeme naší každoroční dvoudenní cestu po hřebenech Krušných hor s přespáním na hoře Loučná (956m).



Motoráček nás pomalu vynáší výš a výš. Nasáváme poslední teplo do svých těl. Za tři čtvrtě hodinky vystupujeme na Novém Městě, nasazujeme běžky a pořizujeme společné foto. Počasí se zdá být i tady přívětivé, ale na horách stačí pár minut... Zanedlouho lyže opět sundáváme, abychom se posilnili teplou bramboračkou v místní horské restauraci U Studánky, kde je naše poslední zastávka před samotnou cestou jen s tím, co máme na svých zádech...
Třicet minut po poledni opouštíme Nové Město a vydáváme se směrem na Vrh Tří Pánů. Stopa je tu projetá a sem tam potkáváme nějaké běžkaře, kterým občas musíme vysvětlit, nač s sebou tu lopatu, když nevěřícně kroutí hlavou. Sníh kolem se nádherně třpytí pod slunečními paprsky, větve stromů se prohýbají pod bílou nadílkou. Kloužeme se na lyžích pohodovým tempem, čím méně se teď zpotíme, tím spíše předejdeme prochladnutí o několik hodin později. Občas nám tuhnou ramena pod tíhou batohů, v kterých máme naskládané vše potřebné, každý o váze asi 20kg. Pravidelné zastávky na doplnění tekutin a trochy jídla jsou nezbytností.
Za Vrchem Tří Pánů odbočujeme na Dlouhou Louku. Cesta ubíhá i navzdory bohatému přídělu sněhu celkem rychle a orientační místa míjíme zhruba podle časového plánu. Kolem 15.hodiny dojíždíme na „točnu“ v Dlouhé Louce a zakusujeme tatranku, kterou zapíjíme čajem z termosky. Svůj zrak upínáme k vrcholu hory, který se tyčí ještě několik kilometrů daleko. Tam je náš cíl...



Necháváme za sebou poslední chaty, v zimních měsících povětšinou neobydlené a do půli zasypané sněhem. Ve vzduchu je cítit nastupující podvečer, slunce se zhouplo nad horizont. Stopa tu ještě kus pokračuje, čerstvý sníh se však začíná nepříjemně bořit. Asi po 2 kilometrech potkáváme sněžný skútr s dvoučlennou  posádkou jedoucí proti nám a přestupujeme do vyjeté koleje. Vítr znatelně zesílil, my však udržujeme stále stejné tempo. Zanedlouho dorážíme k plotu flájské obory. Naše cesta vede kolem něj až na vrchol. Začínáme pomalu stoupat hlubokým sněhem, na každém metru je znát citelné ochlazení od štiplavého větru. Plot se občas začíná téměř celý ztrácet pod mohutnými závějemi. Nemusíme příliš pospíchat, jak se zdá, čas je letos náš přítel. Minulé roky jsme sem vystoupali skoro vždy za tmy. Loni jsme se kvůli značné ztrátě rozhodovali, jestli bivak nerozložíme někde pod horou. Teď nám zatím vše vychází. Několik posledních metrů a vítají nás menší skalky zahalené do ledové róby.  Kolem 16.hodiny konečně stojíme na vrcholu Loučné a alespoň jednu minutku se kocháme výhledem na okolní krajinu...



Shazujeme batohy a zkoumáme vítr, aby nám příliš nefoukalo do „ložnice“. Na zbytečné přemýšlení není moc času. Vybíráme místo na stan, který máme letos s sebou poprvé (!). Dosud jsme bivakovali jen na karimatce ve spacáku, v mělkém zákopu nebo schovaní pod závětrným převisem. Teploty se pohybovaly od -17°C do -13°C. Všude pod sněhem, kterého i tady nahoře místy leží 2 – 3 metry, jsou obrovské balvany a větve stromů. Jedno z míst se zdá být vhodné a po půlhodince střídavého odhazování a tvoření základu začínáme stan stavět. Prsty bez rukavic rychle ztrácí citlivost, jinde samozřejmé zavázání kličky na vrcholku tropika se tady stává hodinářskou a po dvaceti marných pokusech vyčerpávající záležitostí. Ovšem vždy se může stát něco nepředvídatelného, co by jste ale přece předvídat měli! Jeden z duralových prutů stávkuje a podélně praská ve spoji.  Provizorně místo fixujeme popruhem z Pružičovy karimatky a modlíme se, aby nepřišla v noci vichřice, což tu nebylo za posledních několik dní žádnou vzácností. O 10 minut později udusávám poslední kolíky k „zamrazení“ do okolního sněhu.

Rychle se převlékáme od základu do suchého. Musí to být zajímavý pohled, když tam tak stojíme ve slipech v 11ti stupňovém mrazu a sázíme na sebe jednu vrstvu za druhou jak o závod. Pomalu se vrací teplo do těla a řádně nabalení v péřovkách připravujeme věci ve stanu na noc. Do spacáků házíme propocené věci, lyžařské boty a také plechovku piva na dobrou noc. 
Rychle se šeří. Všechno kolem utichá. Jen vítr nám dává najevo, kdo je Pánem hor. S jistotou a neomylným výrazem ve tváři rozkládám obyčejný vařič na pevný líh. Benzíňák nemáme a klasickým vařičům s běžně dostupnou propan-butanovou směsí tu zamrzají ve spodu trysky. Několik použitých zápalek už rezignovaně leží na zemi a naše žaludky lačně touží po něčem teplém. I ten nejjemnější větřík vám olízne tvář a poté, co vám prohledá obě kapsy u bundy se s rozkoší navzdory všem fyzikálním zákonům vrhne přesně tam, kde vyšlehl první plamínek z lihové kuličky. Konečně se daří líh zapálit v krytu sněžné návěje a zanedlouho už v ešusu začínají bublat naše oblíbené těstoviny s omáčkou.



Po večeři, kterou dojídáme po pěti minutách už téměř studenou, ještě připravujeme do stanu zásobu teplého čaje. Se setměním už ležíme zahrabaní ve spacácích. Čelovkou si svítíme na plechovku piva a posloucháme zprávy, občas německé, z malé krystalky zavěšené ze stropní síťky. Vítr bubnuje zmrzlým sněhem na náš příbytek, teplota venku klesá na -14°C. Uvnitř máme „příjemnějších“ zatím mínus deset. Po několika „prokecaných“ hodinách s pocitem pohody usínáme...



6.30 hodin ráno. Probouzíme se a zjišťujeme, že ve stanu jsme si „vydýchali“ exkluzivní 3 stupně pod nulou! Chvilku se odhodláváme a pak se odebíráme na toaletu. Věřte, že ranní velká tady se moc nepodobá té doma s novinami! A pak ještě zpátky do spacáků. Chroupeme müssli a napůl dospáváme. Po osmé se rozhodujeme pro definitivní vstávání.
Venku nás přivítal nádherný den. Slunce intenzivně svítí, nebe téměř bez mráčku, bezvětří. Do žil se nám vlévá optimistická nálada. Začínáme vařit snídani: čínskou polévku se zbytkem těstovin od večera, kafíčko s tatrankou ... trošku grogu. Plníme svá těla novou energií a přitom se rozhlížíme po okolí, abychom dohnali to, na co včera nebyl čas. Měli bychom začít balit, ale nějak se nám nechce. Je opravdu mimořádně krásný den! Čekáme, až nám slunce pomůže rozmrazit stan. Postupně skládáme věci do batohů a shazujeme péřovky a další asi 4vrstvy.  Není kam spěchat, nic nás netlačí, vychutnáváme si tu neobyčejnou zimní atmosféru.





Jsme připraveni na cestu dolů. Ještě prohlížíme okolí, dohledáváme drobné odpadky a papírky, co bychom snad mohli přehlédnout. Lopatou zahazujeme „stopy“ po našem pobytu. Pomalu se loučíme s „naším“ místem. Slibujeme si, že příští rok zas... Nasazujeme lyže a svahujeme hlubokým sněhem do údolí... 
Na Oseckém nádraží, odkud jsme včera vyrazili, spínáme běžky k sobě a převlékáme se z lyžařského. Jdeme „zakončit“ ročník 2005 tradičně do hospůdky Pod Věží, kde potkáváme nějaké známé a tak je o čem povídat.  Za hodinku se loučím s Pružičem a nasedám na autobus do Teplic, plný dojmů a radosti, že nám to zase takhle hezky vyšlo...

Bivakovat na Loučnou jsme šli poprvé v roce 2001, pěšky – Vlčím údolím nad Osekem, s nedostatečnou výbavou, bez stanu. Bylo nás víc, ovšem kdo to s námi jednou zkusil, vždycky měl příští rok „zrovna náhodou v plánu něco strašně důležitého...“. Nevadí, my dva chodíme tedy sami a už teď se těšíme na Loučnou 2006. A jak říkám já, dovolenou v apartmánu s obsluhou a luxusním servisem si budu pamatovat rok, možná dva – a bude mě stát balík, ale na Loučnou za pár drobnejch nezapomenu celý život...