Před mnoha lety jsem se narodila v Kammsportu. Pojmenovali mě Raptor, stejně jako spoustu mých sourozenců, mezi kterými jsem strávila prvních pár týdnů svého života.

Jednoho dne jsem byla dána do velké krabice a s některými ze svých sourozenců vyrazila na cestu. Poté, co jsem na své cestě vystřídala několik krabic a polic, jsem se ocitla na věšáku v Libereckém Hudysportu. Konečně se něco začalo dít, kolem procházelo spousta lidi, mnozí si mne zálibně prohlíželi, a někteří si mě dokonce oblékli na sebe. Ale dění venku jsem pořád mohla pozorovat jen přes sklo výlohy. Ranní svítání a večerní šera, vítr, slunce, déšť, všechno bylo tak blízko, a přesto tak daleko. Všem venku jsem mohla jen závidět a doufat, že se jednou taky dostanu na druhou stranu výlohy. Až jednoho dne přišel mladík; oblékl mě a nevrátil mě zpátky, místo toho zaplatil a vyšel ven. Moje duše se chvěla nedočkavostí, konečně venku, konečně se bude něco dít, začíná život!



A tak jsem začala poznávat. Poprvé jsem na sobě ucítila déšť, poprvé mě hřály sluneční paprsky, poprvé jsem ucítila vítr a také sníh. Všechno bylo tak nové, ale věděla jsem, že přesně pro tohle jsem byla zrozena. Přišly první skály, první Tatry, první ledy a první Alpy. Všechno bylo tak krásné. Poznala jsem první bivak, pozorovala hvězdy. Poznala jsem sněhové bouře, za kterých jsem byla u konce svých sil, a také svítání plná nadějí.



A pak přišla změna, náhle a nečekaně. Celou noc jsme proseděli na polici a střídavě pozorovali světla v Chamonix a hvězdy na noční obloze. Přišlo svítání, rozpoznali jsme  horské štíty kolem: Mont Blanc, Grandess Jorrasses, Charmóz, Grépon, Midi… začli  opět sestupovat. Když se do nás opřely sluneční paprsky a zahřály nás po studené noci, putovala jsem do batohu. Po chvíli všechny  známé zvuky pravidelného sestupu přerušil rachot padajícího kamení, ve kterém zanikly  vylekané výkřiky z venku. Než mi došlo co se děje, dal se svět kolem mne do pohybu. Rachot a nárazy trvaly nekonečně dlouho.



Probralo mne ticho. Nebo to byl pronikavý pach síry z rozbité žuly? Dneska už si nejsem jistá. Přes bolest potlučeného těla jsem vnímala klid kolem, nic se nehýbalo. Dírami v batohu ke mně pronikalo světlo. Leželi jsme na ledovci, všude kolem kamení, rozházený materiál, přesekaná lana…



K bolesti těla se přidala bolest duše. Dlouhé hodiny se nic nepohnulo, jen slunce se pomalu posouvalo po obloze. Byl to nejdelší den mého života. Až pozdě odpoledne se objevil první člověk, po něm další, nakonec i vrtulník. Nikdo moc nemluvil. Všechny nás naložili a odlétli jsme do údolí. Tam mne zavřeli to tmavé místnosti. Teprve po pár dnech jsem uviděla první známé tváře, nikdo moc nemluvil, ale červené nevyspalé oči prozrazovaly velkou bolest. Stejnou jakou jsem cítila i já.



A tak jsem se ocitla ve skříni, dny ubíhaly a smutek pomalu vystřídala touha. Touha opět se podívat ven. Dlouhé měsíce čekaní byly zpestřovány jen vyprávěním šťastnějšího oblečení. Jednoho dne se skříň opět otevřela, ruka která se v ní objevila, uchopila místo mojí sousedky mne. Opět si mne na sebe někdo oblékl, zalykala jsem se blahem. Opět jsem si vychutnávala nádheru Jizerských ledů i Alpských vánic. Opět jsem žila!



Užívala jsem si každou chvíli venku. Viděla jsem spoustu nových věcí. Jednoho dne to bylo také moře. Bylo tak krásné, stoupali jsme po nádherné oranžové žule, pod námi se vlnila modrá hladina. Když náhle přišel známý stav beztíže. Volný pád byl ukončen tvrdým nárazem o zem. Pomalu jsme se skulili do kaluže. Kromě známe bolesti jsem poprvé ucítila i slanou chuť moře. Všichni kolem nás běhali a drželi nás v klidu. Pak se ozval známý zvuk blížícího se vrtulníku. Naložili nás a po krátkém letu jsem poprvé spatřila nemocnici. Tam se na nás usmíval doktor a já věřila, že všechno bude zase v pořádku. Pak se ovšem do mého rozbitého těla ponořily nůžky, rozstříhaná jsem se ocitla na mokré podlaze.



Teď ležím v krabici, všude kolem je tma, ale já pořád doufám. Věřím, že zase uvidím všechnu tu nádheru kolem, že budu zase žít…