Hora, kde kromě Vás není nikdo. Cesta, kterou si musíte najít sami. Zážitek, který se Vám vryje do paměti na celý život. Tak nějak bych charakterizoval náš výstup na Noshaq - nejvyšší horu Afghánistánu.

I přes několik komplikací na začátku expedice, samotný výstup neměl jedinou chybičku. Poněkud atypická strategie výstupu, která se řídila heslem "Běž, dokud můžeš a vynes, co nejvíc!", spolu s velice striktními příděly potravin, se nakonec vyplatila a naší útočné dvojci Mrkva + Majky se podařilo jako zatím jediným v roce 2016 zdolat nejvyšší horu Afghánistánu Noshaq 7 492 m n.m., a to vše za 11 dnů od příchodu do BC až po vrchol.


Cíl výpravy: Noshaq, 7 492 m n.m., Hindúkuš, Afghanistán/Pákistán
Trasa: SZ normálka z Afghanistánu - obtížnost 3 UIAA, bez fixních lan
Členové výpravy: Mrqa, Majky; Palo, Petra; Markéta, Zdeněk
Časotrvání: cca 3 týdny (25.7.-18.8.2016)
Dobita: 9.8.2016 14:30
Náklady (bez vybavení): 29 000 kč/os + 12 000 kč/os letenka
Autor: Mrqa




Pozn:
Úplnou podrobnější verzi článku včetně přípravy, cesty do BC a užitečných informací najdete na www.ryziborcizhor.cz

Z BC až na vrchol!

30. 7.

Vstáváme ve 3:30 ráno a něco před pátou vyrážíme z BC (4650 m n.m.) nahoru. Cestu k nástupovému kuloáru máme omohylkovanou s předchozího dne, takže za necelou hodinu máme morénu za sebou, nasazujem mačky a vystupujem kuloárem nahoru. Jelikož jsme šli tudy poprvé a zároveň i jako první skupina, jsme radši navázaní na lano, kdybychom se museli jistit. Sníh je však parádní a my stoupáme až k zúženému vrcholu kuloáru, kde se dá buď překrosit vpravo a nebo vylízt trochu náročnější, ale bezpečnější možností přímo nahoru. Když jsme tu šli poprvé, uhli jsme ve vrchní pasáži kuloáru doprava, kde na nás čekalo mysteriózní překvapení v podobě oranžových skeletonů opuštěných uprostřed hřebínku těsně pod C1. Nevím, kdo je tam nechal, ale působilo to takovým "scarry" dojmem a už už jsme se dívali po okolí, jestli tam někde neuvidíme někoho ležet...

Každopádně v 10:30 (za 5.5 h) jsme došli do velice prostorného kempu C1 (5555 m n.m.), což bylo rychlejší a jednodušší, než jsme čekali. Cesta z BC do C1 je pro každého taková zkouška Vaší fyzičky a aklimaticace, načež my jsme to zvládli na výbornou.




Cesta kuloárem do C1




C1, výhled na Noshaq


31.7.

Stan, vařič, bomby a některé další věci necháváme v C1 a ráno kolem šesté začínáme sestupovat. Přes večer napadlo asi 10-15 cm sněhu, a tak scházíme (i kvůli lavinám) kuloárem nenavázaní. Nakonec jde všechno hladce a přibližně za 3 h jsme zpátky v BC a popisujeme svoje dojmy a informace ostatním. Dozvídáme se o nebezpečné příhodě lotyšského vůdce skupiny, kterému už málem kopali hrobeček. Spíše pro zábavu než ze zdravotních důvodů si měříme okysličení krve a tep, kdy končíme s dobrými hodnotami 95%, 75 TF pro Majkyho a 87%, 60 TF pro mě. Jelikož se cítíme opravdu dobře, padne rozhodnutí, že další den ráno vytáhnem toho do C1 co nejvíc, což nakonec znamenalo, že úplně všechno :)


1.8.

Nahoru nakonec vyráží všechny tři československé skupiny, ale každá jindy, a jak se ukáže, někteří i jinudy. My vyrážíme asi 5:45 a ostatní cca o hodinu později. Na zádech máme asi 18 kg, což představuje hlavně jídlo na 14 dní, útočný stan, dvě fixní lana plus standardní výbava, kterou sebou nosíte prakticky vždy (spacák, karimatka, oblečení, lezecké vybavení, vařič...). Cestou přes morénu se nám poštěstí narazit na sněhový oblak, který vznikl po uvolnění prachové laviny a pokračoval ještě několik kilometrů po směru větru, takže asi na 2 min se ocitneme v takové lokální sněhové bouři :)

Každopádně cesta do C1 uběhla jako voda a my dorážíme těsně po 10. hodině (4.5 hodiny od BC s těžkýma batohama). Palo a Petra se objevují v C1 kolem druhé a Markéta se Zdeňkem, kteří zvolili přístup přes ledovec, dorazili až kolem čtvrté.


2.8.

Ráno kolem 6:30 (Majky se zpožděním akademické čtvrthodinky) vyrážíme nahoru do C2. Na začátku je kosa, jak cyp a první paprsky slunce nás začnou ozařovat až kolem sedmé, ale teprv v osm cítíme nějaké oteplení. Sníh je poměrně hluboký a na Majkym jdou vidět první příznaky výškové nemoci. Nejdřív se za mnou plouží trochu pomalejc, než to má ve zvyku, a když ho následně pustím před sebe vidím, jak se občas trochu motá. Jsme ve výšce asi 6000 m n.m. a po střízlivém posouzení situace volím odpočinkovou stanici nedalekou skalnatou terasu, která později posloužila jako C2- kemp (6100 m n.m.) pro Markétu se Zdeňkem. Zde máme asi 1.5 h přestávku kdy se najíme, odpočineme a přemýšlíme, co dál. Celou dobu se koukáme na místo, kde by měl být C2 kemp, což je skála na vrcholku 100m svahu před námi. Nakonec sbalíme naše saky-paky, zatnem zuby a za necelou hodinu nepříjemného stoupání strmým zasněženým svahem stojíme v C2 (6200 m n.m.). Tenhle kemp je první, který je na sněhu (a k jehož zbudování je vhodné mít lopatu) a navíc je i poslední, kde se dá tavit voda slunkem.



Tak takhle si tu žijem v C2




Pohled na C2 shora


3.8.

I když měl Majky včera trošku problémy s výškou, noc byla nakonec v pohodě a my jsme se rozhodli i dneska vystoupat o něco výš. I když jsme vyrazili až kolem sedmé, stejně jsme ráno znovu hodně mrzli. Prošli jsme kolem místa vhodného pro C2+ kemp (6300 m n.m.) a stoupali dlouhým  strmým zasněženým svahem nahoru. Sice to nebylo tak strmé, jak pasáž těsně pod C2, ale hluboký sníh a zesílená větrná expozice dělali svoje. Přibližně ve výšce 6500 m n.m. jsme po dlouhých sněhových polích konečně narazili na skálu, kde jsme na chvilku postavili stan, jelikož byla kosa jak cyp a potřebovali jsme se přioblíct a trochu si odpočinout. Kupodivu ve stanu bylo bez přítomnosti větru poměrně teplo, a tak jsme po krátkých 20 min zas balili a šli ještě o něco výš. Tehdy jsme poprvé zažili tamní typické počasí pro oblast mezi 6200 - 6900 m n.m., kdy se neustále střídá teplo, zima a sněžení v závislosti na slunku a větru. Ten den jsme nakonec kolem jedné došli až do C3 kempu (6700 m n.m.) míjejíc po cestě další místo na stan (6600 m n.m.).




... a tady bude C3!", řekl Majky a bylo C3




Západ slunce v C3


4.8.

I když touha po sáhnutí na skalní bariéru, která se tyčila jen kousek nad námi, byla velká, výška se začla projevovat a my jsme pro jistotu rozhodli strávit celý den v C3 a pomalu se aklimatizovat soustavným nicneděláním a občas se nadopovat ibalginem, aby nás nebolela hlava.


5.8.

Ráno jsem se cítil v pohodě a plný energie. Touha šáhnout si na tu obávanou skalní bariéru tyčící se ve výšce skoro 7000 m n.m. byla tak silná, že jsem nakonec neodolal a šel jsem se "projít" trochu nahoru. Majky tak v pohodě nebyl, ale zase se dobrovolně nabídl, že na mě počká tady ve stanu zabalen ve vyhřátém spacáku.

A tak jsem vystřelil nahoru. Hledání vhodné trasy již nebylo tak jednoduché, jelikož celý reliéf se trochu změnil a já jsem teď stoupal poměrně strmým mixovým svahem plným malých skalek, které se musely nějak obejít nebo vylízt. Cestou jsem minul další poměrně skryté místo na stan (C3+, 6850 m. n.m.) a za chvilku jsem již čuměl do skalní bariéry. Na jejím začátku cca 6900 m. n.m. jsem nechal fixní lana, což byla jedna z našich rolí v rámci celé naši šestičlenné skupiny, a jen tak pro radost jsem si vylezl pár délek lehkého lezení jen tak free sólo, až jsem dolezl k místu, kde by se teoreticky dal postavit stan a odkud mi palčáky již neposkytovaly dostatečnou oporu pro bezpečné lezení. Tak jsem to otočil a seběhl jsem dolu za Majkym.



Skalní bariéra zespodu


Na místě našeho kempu C3 jsme nechali sbalený stan spolu s dalšími věcmi a sestoupili jsme do C1. Po pěti dnech jsme si dopřáli ne-instantní jídlo z konzervy, poměrně vydatný oběd a užili si odpolední sluníčko. Prostě relax, jak má být a zároveň psychická příprava na klíčový útok na skalní bariéru. Nakonec jsme se rozhodli v tomto relaxu pokračovat i následující den, jelikož Majky se necítil úplně stoprocentně a byli jsme celkově nad plán, takže nebylo kam spěchat.


6.8.

Znovu nás čekal krásný den, relax a dobr jídlo. Jelikož jsme se oba cítili plně aklimatizovaní a C2 byl taky přívětivý kemp, rozhodli jsme se, že tam s sebou vezmem prakticky všechno jídlo a do C1 se už vracet nebudem.


7.8.

Poučení z předchozích ranních mrazíků, a taktéž díky nově vybudované dálnici C1-C2 prvně námi a později i dalšími československými a lotyšskými skupinami, jsme si dovolili ráno počkat na sluníčko a nahoru vyrážíme až kolem sedmé. Jde to v pohodě a kolem půl jedné již stavíme stan v C2, následuje tavení vody, večeře a další činnosti - z některých se již pomalu stává rutina a z jiných zas rituál (odpolední kafíčko s cigárkem a večerní salámek s česnekem).


8.8.

Kolem půl osmé vyrážíme z C2. Dnešní cíl je postavení stanu někde u/na skalní bariéře. Mám v merku jedno místo, kde by se dle předchozího zkoumání měl dát postavit stan. Stoupáme nahoru a cestou postupně nabíráme věci, co jsme tu odložili před třemi dny. Vypadá to, že aklimatizace se povedla, jelikož bez problémů stoupáme až ke skalní bariéře. Zde si dáváme sedáky a navazujem se na lano. Po dvou délkách jednoduchého lezení se ocitnem v místě, které se mi zdálo vhodné pro stan. Vytáhnu lopatu a snažím se odkopat vodorovnou plošinu na stan. Jak se však po chvilce kopání ukáže, podklad je hodně šikmej a my se musíme podívat po jiném místě. Jelikož se nám nechtělo scházet dolů, jediná možnost byla směrem nahoru. Majkyho nechávám s batohama na místě a já si tam střihnu free sólo nejprv 20 m, pak 50 a nakonec to ze samé radosti vylezu sám až nahoru! Byla to pro mě taková endorfinová koupel s adrenalinovou pěnou. Byl nádherný jasný den a před sebou jste měli skálu, která se lezla úplně sama, pod sebou sedm kilometrů a to všechno s neskutečným výhledem na celý Hindúkuš a jeho nejvyšší vrchol Tirič Mír. V takové konstelaci se prostě nedá svěsit ocas a stáhnout se zpátky dolů. Musíte nahoru, kde na Vás v sedmi tisících čeká místo, které všem vašim smyslům říká "Tady! Tady je tvoje místo, sem si postav stan!", a pak už nezbývá nic jiného, než poslechnout.


Slezl jsem dolů za Majkym, navazujem se a lezem nahoru. Každých cca 10-15 m je nějaká smyce a nejtěžší horní pasáž (3 UIAA) jistím Majkyho svrchu. Po třech délkách jsme nahoře a stavíme stan na ledovcovém plató, kde máme krásný výhled na celou vrcholovou pasáž. Jsem rád, že jsme nepostavili původně plánovaný kemp C3+ a rozsekli jsme otázku skalní bariéry už dneska. Takhle jsme se ocitli na velice povětrnostně i vizuálně přívětivém C4 (6950 m n.m.) a v ideální pozici pro útok na vrchol o den dřív, než jsme plánovali. Večer jsme se ještě přebalili a vcelku bez problémů jsme usli.



Majky se schovává ve skalní bariéře




Tak tohle byla ta pasáž za 3 UIAA



9.8.

Ráno je asi -13. Není to sice tak hrozný, jako na Chánovi, kde jsme měli v 6200 m n.m. -18, ale butanová bomba sotva hoří a my ji musíme v půlce vaření vyměnit bombu za druhou, která se (adiabatickou expanzí) ještě neochladila. Kolem osmé vyrážíme od stanu přes zasněžené plató. Při špatných sněhových podmínkách je tahle pasáž kritická, jelikož je zde hodně měkkého sněhu, kde se občas boříte až po pás, a vy se musíte těmto místům snažit vyhnout. Nám se to celkem dařilo, a tak jsme brzo stoupali směrem k vrcholovému hřebenu. Na tento hřeben se dá dostat třemi způsoby.

    1. Nejfrekventovanější přístup je zprava, kde vás čeká trocha lezení, a pak hodně dlouhej a náročnej přechod celého hřebenu, jelikož vrchol je právě na opačné straně. Tuhle variantu bych volil, pokud by bylo hodně sněhu, resp. nebezpečí lavin.
    2. Druhá možnost - která je méně častá, a většinou je uváděna jako alternativa k cestě zprava - je cesta zleva přes kuloár. Abyste se ke kuloáru dostali, musíte traverzovat asi kilometr vlevo, kde najdete poměrně nevýrazný kuloár, který vás na druhém konci vyplivne na předvrcholu, odkud je to na vrchol poměrně kousek. Tuhle variantu jsme nakonec zvolili my a její nesporná výhoda je méně větrná expozice, ale traverz pod kuloár je proveditelný jen při dobrých sněhových podmínkách. Samotný kuloár je poměrně strmý a rozhodně bych ho nepoužíval pro sestup.
    3. Třetí varianta - kterou jsme scházeli a přijde mi nejlepší ze všech, ale nikde jsem ji neviděl popsanou - jest víceméně přímá cesta kopírující levý okraj skalnaté pasáže. Je to nejkratší a nejjednodušší přístupovka, která se dá použít i na sestup. Držte se rozhraní sněhu/skála a vystoupejte jednoduchým svahem na vrcholový hřeben, kde se objevíte přibližně v jeho půlce a na vrchol už to není tak daleko jako v případě první varianty (zprava).



Přístupové cesty


My jsme se prvně řídili doporučením Brňáků (Martin Ksandr, Jan Harač), kteří Noshaq vylezli před třemi lety a šli jsme traverz doleva, a pak kuloárem nahoru (3. variantu, nejlepší variantu jsme ještě neznali). Sice jsme se elegantně schovali před větrem, nicméně traverz byl dost dlouhý a samotný kuloár byl vysněžený měkkým hlubokým sněhem. Na druhou stranu i přes dost strmé stoupání, měkký sníh sloužil jako dobrá opora proti uklouznutí a po náročném, ale poměrně krátkém kuloáru jsme se ocitli na vrcholovém hřebenu.



Traverz stylem "na důchodce"




Jen pojď, chlapečku, do kuloáru!


I když zvolená přístupovka nebyla nejlepší, náš čas i kondice byla dobrá a naše překvapení bylo velice příjemné, když jsme z ústí kuloáru vyšli na přilehlý vrcholek a zjistili, že jsme na dohled od vrcholu.

Poslední vrcholová pasáž již byla taková spanilá jízda. Já jsem sice začal pociťovat nedostatek kyslíku a celý jsem se jaksi zpomalil, ale endorfiny se znovu vyplavily do mého krevního řečiště a já jsem věděl, že už mě nemůže nic zastavit. S odhodláním rozjetého buldozera jsem nekompromisně stoupal po vrcholovém plató, které se postupně zvedalo, a na jehož konci čněl vytoužený vrcholek.

Majky, jak je jeho zvykem těsně před vrcholem, se konečně rozešel a mašíroval si to naprosto normální chůzí, jako bychom vůbec nebyli 7400 m n.m. Nevím, jak to ten chlapec dělá, ale stejně jako před dvěma lety na Chánovi, čím byl blíž vrcholu, tím víc zrychloval, a já jsem se musel hodně přemáhat, abych mu stačil. Přibližně za hodinu od výlezu z kuloáru jsme stáli na vrcholu, a tam Noshaq promluvil:

"Vítejte Mrkvo a Majky. To, po čem kráčíte, jest moje tělo. To, co dýcháte, jest moje duše. A to, co vidíte, jest hovno."
"Ó velký Noshaqu, děkujeme za tvou přízeň a příště necháme foťáky radši dole."...



Majky před vrcholem!




Mrqa za vrcholem


Za šest a půl hodiny poměrně pohodového tempa jsme se vyškrábali na nejvyšší horu Afghánistánu Noshaq 7492 m n.m. Na vrcholu byla mlha jak mlíko a žádný kříž, jelikož se zatím nenašel nikdo, kdo by ho sem donesl. Ale polské, ruské a afghánské vlaječky spolu s našim výškoměrem nám neochvějně říkali, že jsme to dokázali. Asi půl hodiny jsme se nahoře fotili jak nějaké fotomodelky a marně jsme čekali na vyjasnění. Kyslíková hladina se pomalu vyrovnávala a my jsme vyrazili na sestup. Jak už jsem zmínil, rozhodli jsme se nesestupovat kuloárem, ale pokračovali jsme kolem něho dále po hřebenu.

Asi půl kilometru od něj se najednou vrcholový hřeben jakoby rozevřel a vytvořil ideální možnost k sestupu. Úvodní skalní pasáž byla dost jednoduchá a my jsme se brzo dostali ke sněhovému poli, po kterém se sestupovalo velice lehce. I když naše viditelnost byla kvůli mlze asi 20 m, orientace nebyla složitá a díky předchozímu zkoumání z fotek a z C4 kempu jsem přesně věděl, kde jsme. Rychle jsme seběhli na ledovcové plató a přibližně kolem šesté (3h z vrcholu) jsme již stáli u stanu.

Večer jsme zakončili slavnostně: kafíčkem s vítězným cigárkem a samozřejmě křemešníkem s česnekem. Za 11.5 dne od příchodu do BC jsme stanuli na vrcholu Noshaqu... to není tak špatný výkon :)


10.8.

Sestup z C4, kde jsme nechali stan a plyn pro ostatní, proběhl vcelku bez problémů, jen při slaňování skalní bariéry byly jednotlivé slaňáky dost od sebe. Při použití 30m lana nám vždy pár metrů chybělo. Ale vždy to bylo v bezpečném místě, takže jsme se odvázali a ty tři metry prostě došli :)

Cestou potkáváme ostatní skupiny a podělujeme se o zážitky a informace. Odpoledne dorazíme do C1, kde na nás čeká Palo, kterej se rozhodl oddělit od Petry a jít s námi dolů.



Slaňování skalní bariéry


11.8.

Scházíme do BC skrz kuloár, který od naší poslední návštěvy hodně zledovatěl a už to není taková pohodička jako před týdnem. Dokonce jsem měl nutkání tam hodit nějaký to jištění, ale nakonec to s menšíma problémama a oklikama seběhnem až dolu.


12.-18.8.

Jelikož se nám podařilo zdolat Noshaq o týden dřív, než byl původní deadline, rozhodujem se, že sejdem dolů do Quazi Dehu a podíváme se ještě do západního Wakhanu. Nemáme sice nosiče, ale s Majkym jsme se rozhodli, že si to všechno snesem sami a Palo nechává v BC jednu tašku, kterou za týden mají snést nosiči. My máme na zádech asi 32 kg a musím říct, že těch 36 km do Quazi Dehu byly pro naše záda hodně krutý. Dole se nám ještě podaří potkat s našima kámošema nosičema, a tak docházíme do vesnice za zpěvu česko-afghánských písní doprovázeným kravskou zvonkohrou.

Původně jsme chtěli na ostatní počkat v Afghanistánu a podívat se víc na východ do Wakhanského koridoru, avšak cena, kterou požadovali za dopravu, byla tak astronomická, že jsme se nakonec rozhodli jet do Tádžikistánu.

Následně se přesunujem do Ishkashimu, kde se s námi Afghanistán a Wafa Guesthaus rozloučí pořádnou otravou jídlem, takže naši poslední noc trávíme všichni tři na záchodě a někdy i dva naráz.

Další den překonáváme hranice a vyrážíme na 24h cestu do Dushanbe, odkud za dva dny (po neskutečné zácpě v odbavovací hale, kvůli níž se odlet letadla zpozdí o 1.5 h) konečně odlétáme domů.



Kalašnikovy byly úplně všude, tak proč si jeden nevyzkoušet! ;)


Úplnou verzi a další články www.ryziborcizhor.cz