Dlouho jsem přemlouval všechny známé, až jsem nakonec ukecal Boba, se kterým jsem byl v podstatě na všech akcích velehorského charakteru.
Naše cesta se uskutečnila pod hlavičkou zájezdu CK Pamír7000 a její cíl byla oblast Národního parku Prielbrusie. Měl jsem vzhledem k časové náročnosti obavu, co na to zaměstnavatel. Ten mě však překvapil pochopením a dokonce i určitou částkou přispěl k její realizaci.
Abychom se "předaklimatizovali"na samotný Elbrus, proběhla začátkem července akce Alpy, která měla za úkol vystoupit na Grand Paradiso a Mont Blank , obě normální cestou.
Z této akce není po horolezecké stránce moc co dodat. Ve zkratce: dorazili jsme do Pontu - začalo pršet. Druhý den pošmourno a střídavě oblačno, ale kolem poledne se situace zlepšila a my jsme začali stoupat k chatě Vittorio Emanuele (2735m)
Jeden z pěkných momentů pod Vittorio Emanuele
a k bivaku asi 300m nad ni, kde jsme postavili stany a jali se obhlížet terén . Ráno bylo nádherné a my se vydali k vrcholu. Nutno říci, že většina výpravy na vrchol Grand Paradisa (4061m) za zimy a silného větru dorazila, jen já jsem se s 12letou dcerou Evou musel vrátit asi z výšky 3600m, kde ji přepadla krize. Celkově však výstup není náročný a pokud je relativně dobré počasí dá se v pohodě zvládnout.
Vrcholovky Grand Paradiso
Sestup proběhl normálně a v odpoledních hodinách jsme přejeli za deště do Chamonix pod svahy Mont Blancu. Bohužel Chamonix nás nepřivítalo zrovna přívětivě. Celou noc pršelo a předpověď na příští dny nebyla pro náš záměr příznivá (oblačno, přeháňky, 60cm čerstvého sněhu, vítr 60-70km/h.).
A když nás při prohlídce města chytila pořádná bouřka, utekli jsme před tímto nečasem do Itálie k Lago di Garda a "předaklimatizace" tímto skončila.
Chamonix a jeho nepřívětivá tvář
A začaly přípravy na kavkazskou misi. Dle vzoru jsem si všechny věci poctivě vážil. Bylo toho něco kolem 25kg, ale byl jsem na tom oproti ostatním relativně dobře.
Zájezd začal 21.8. v 10:00 naloděním se do autobusu v Ostravě-Svinově. Cesta směřovala po ose Frýdek-Místek - Žilina - Košice - Užhorod, kde jsme se měli přesunout do vlaku. Vedoucí nám oznámila, že turista, který zahynul na Kavkazu (Džangitau) asi týden před naším odjezdem, jel také s touto CK a že je momentálně na Kavkazu špatné počasí. Čímž nám opravdu dodala optimismu. Cesta probíhala za dusna a velmi pomalu, řidič dělal pauzy jako starý kamioňák a celkově mi připadlo, že byl placen spíš od hodiny než od km. Nicméně jsme asi ve 22h konečně dorazili k nádraží v Užhorodu, které mě překvapilo (jako ostatně všechna nádraží na Ukrajině a v Rusku) svou upraveností a celkovým pořádkem (mramor, fontány apod.).
Samovar
Plackartnyj
Nastoupili jsme do vlaku do druhu vagónu zvaný "Plackartnyj". Kdo byl, ví své. Dusno, horko, smrad, leč vydržet se to dalo a druhý den v podvečer jsme vystoupili za zvuku revoluční písně linoucí se z ampliónů v Kyjevě.
Nádraží Kyjev
Lenin žije
Ve městě jsme moc nepobyli, zahlédli jsme jen sochu věčně živého Lenina, smočili nohy v Dněpru a už jsme leželi ve vlaku (tentokrát vagon "kupějnyj") směr Pjatigorsk.
Do Pjatigorsku jsme dorazili 24.07. jak jinak než na čas ( vlaky mají obrovské časové rezervy) v 5:04 ráno. Bylo příjemně teplo 24°C. Před nádražní budovou nás již čekala vozidla typu BAZ, která s námi vyrazila do Baksanské doliny vzdálené cca 160km. Cesta byla asi po 20 km přerušena dvouhodinovou opravou spojkové lamely. Pak jsme mezi krávami a horami prokličkovali až do alplágeru Elbrus v dolině Adylsu. Předpověď počasí se ukázala jako velmi nepřesná a v podstatě po celý náš pobyt na Kavkazu bylo super počasí.
Oprava - výměna spojkové lamely = 2 hodiny zpoždění
Příště: Výstup na kavkazský Matterhorn: Džantugan (3991m) jižním kuloárem 2A-2B ruské stupnice.