Zaplať pánbůh aspoň za Estonce, kteří vynechali Korženěvskou a už dál čekat nemůžou. Je jich šest, my dva... Tak v osmi už bysme s tím mohli hnout... Takže hurá do toho!
Mašina je připravená, ale v pracně přivezeném palivu je nějaké svinstvo. Dnes neletíme.
foto by © Tomáš Haničinec
Tak ten už je náš! Jen trvalo další čtyři hodiny to natankovat. Začínáme si zvykat..
foto by © Tomáš Haničinec
Moskvina basecamp. Vlevo aklimatizační Pik Vorobiova, Kommunizma v pozadí.]
foto by © Tomáš Haničinec
Povinná aklimatizačka naproti. Vrchol Pik Korženěvské a výhledy za odměnu.
foto by © Tomáš Haničinec
Sněhové intermezzo
Výškový tábor číslo jedna leží na sněhové bouli asi v 5400 metrech. Cesta k němu vede po ledovcové rampě bombardované lavinama a potom schnilou skálou potaženou x let starými fixy bez opletu a jinak je celkem nezáživná. Měl jsem špatné tušení, když ten den začalo sněžit už ve dvanáct, ale obavy byly skoro zbytečné. Přestalo už po třiceti hodinách. Ani dva metry toho nenapadly... Jenom Estonci se jaksi zalekli a že prý si dalšího dne jenom prošlapou část cesty bez batohů a do dvojky že teda až potom. Jde jich všech šest a po 100 výškových metrech to balí. Přijde mi to celé jako hovadina a zbytečné plýtvání silama a časem, ale sami neznáme cestu dál (tady je to takový obskurní slalom mezi seraky), takže zbaběle zůstáváme s nimi v jedničce. Škoda, dnes je zrovna po třech dnech hezky
Trhlina
Chystáme se večeřet. Najednou se na horizontu nad náma zjevuje osamocená postava. Hm, takže ty nejasné zvěsti o tom, že nahoře je ještě jedna dvojka byly přece pravdivé... Kluk háže batoh do sněhu a rozbíhá se směrem k nám. Mladý Ukrajinec - parťák mu prý na sestupu spadl do trhliny. Kde? Asi 300 výškových metrů to je. Rychle lezeme do sedáků a následujeme ho těžkým odpoledním sněhem nahoru. Místy to spíš připomíná plavání, než chůzi, ale s posledními paprsky zapadajícího slunce jsme tam. Díra 10x2m a do ní vede pár stop. Brrr, jde z toho mráz po zádech. Na volání nikdo neodpovídá, tak spouštíme Ukrajince dolů s lopatou. Objevuje se asi za deset minut, které mi připadají jako hodina. "Tuny sněga... ničevo", zní jeho stručná zpověď. Zapaluje si cigaretu a zírá do prázdna. Tak to nám to doprdele pěkně začíná!
Zpátky ke stanům sestupujem mlčky. Bude kolem půlnoci. Michal prohlašuje, že už toho má dost a zítra jde dolů. Estonci váhají a já zůstávám. Je jasná noc a pekelná zima. Dodělávám tu načatou večeři a dlouho se mi nedaří usnout.
Tak, a ještě tohle. Cesta nahoru vede výrazným ledovým pilířem v pravé části a potom doleva přes plato a tu bouli (to už je sedma - Pik Dušanbe).
foto by © Tomáš Haničinec
Naše miniaturní jednička (5300m). Takhle jsme tam zevlovali celkem čtyři dny.
foto by © Tomáš Haničinec
Záchranná akce. Osudná trhlina je asi dvacet metrů nad náma. Andreje jsme pod sněhem ze zborceného mostu nenašli. Jo, občas je to sakra drahá sranda...
foto by © Tomáš Haničinec
Nahoru
Tak přece jen nakonec vyrážíme dál. Sice to trvalo dva dny, ale lepší než nikdy. Včera přišli guidi přivolaní našima nočníma ...---... a začali organizovat vyzvednutí těla z trhliny. Za nima se začala trousit početná grupa asi třiceti Ukrajinců a že teda půjdeme do dvojky. Super - Estonci se přestali bát, že tam nahoře budou sami a já ten děravý pilíř nebudu muset sólovat.
Cesta nahoru na plato není po technické stránce dvakrát zajímavá. Zdlouhavá lopota v hlubokém sněhu tu a tam zpestřená trhlinou, nebo strmějším výšvihem. Dvojka se tísní na malé plošince asi v půlce pilíře (cca 5800m) a je krytá velkým serakem. Odhadem tak na deset stanů a to se musí hodně kopat. Navíc do toho pořádně nesvítí a ze seraku padají na stany prachové lavinky, takže není moc o co stát. Dnes se ale nikomu nechce hrabat se dalších čtyři sta výškových do trojky, takže svorně vytahujem lopaty a zůstáváme. Já, Estonci, guidi a pár Ukrajinců. Zbytek nás dotahuje hned druhý den ráno, takže to vypadá, že půjdeme do finiše v plné síle asi čtyřiceti hlav. No, na to že jsme dva dny seděli v jedničce na zadku v obavách, jestli dorazí aspoň někdo to není vůbec špatné...
Plato & spol.
Velké Pamírské Plato je svým způsobem rarita. Sedmikilometrový ledovec rovný jak prkno posazený skoro v šesti tisících nějakých patnáct set metrů nad okolním terénem. První pohled na něj je impozantní hned z několika důvodů. Jednak je poprvé zblízka vidět vrchol, jednak je vidět i ta sněhová bouře, co nás do dvou minut z boku trefí, no a taky je hned jasné, že ten papír s popisem cesty kecá a je to celé o hodně níž. Dole stavíme trojku a výškoměr ukazuje 5810m. To znamená, že jsme museli klesnout o 400m - a stejných čtyři sta budeme muset zase vydupat na cestě zpátky. Au... Na večer se vyčasilo, za Komunistou vyšel měsíc a udělala se pekelná kosa. Vylezl jsem z peří nacvakat aspoň jedno panorama, a málem mi za tu minutu umrzly pazoury. To zas bude v tom mém řídkém spacáku noc...
Čtyři
Za trojkou končí veškerá sranda. Míst na stany pro čtyřku je málo, jsou všechny vysoko, začíná zase sněžit a nikdo už tam nechce zbytečně kysnout. To znamená, že dokonce i Ukrajinci tentokrát vyrážejí ještě před polednem a neflákají se. Stejně nám to nahoru za sílícího sněžení trvá skoro celý den. První místo na čtvrtý tábor je asi v 6650m a zaplňuje se stylem "kdo dřív přijde, ten dřív mele". Pak je tam prý ještě něco o sto metrů výš, ale kašlu na to a zůstávám tady. Bůhví jak to tam vypadá a v tomhle zmrzlém svahu budu tu plošinu na stan sekat stejně až do tmy. A vršek zítra nebude - sněžení pořád zesiluje...
Lavinka z Korženěvské. Tlaková vlna doletěla až do basecampu.
foto by © Tomáš Haničinec
Konečně vyrážíme z jedničky (flek vlevo dole). Basecamp leží na soutoku ledovců úplně vlevo a ten velký chuchvalec mraků vzadu je Korženěvská.
foto by © Tomáš Haničinec
foto by © Tomáš Haničinec
[Dvojka (5800m) z půlky pohřbená bordelem co na nás přes noc napadal z toho seraku. Ten se musí přelézt, ale vlevo za rohem už to není tak strmé a byl tam fix.]
Trojka na platu (5800m) a celá squadra pohromadě. Strašná kosa, která ale za ten pohled nakonec přece jen stála.
foto by © Tomáš Haničinec
Konec
Ukrajinec Igor odvedle mi zvenku bouchá na stan a z namrzlých stěn se na mě snáší dvě kila jinovatky. Jestli prý žiju... No jo, nevylez jsem celé ty dva dny ven, to tu může znamenat cokoliv... Sněžit nepřestalo ani na minutu. Ležel jsem dnem i nocí zahrabaný do spacáku, snažil se přehlušit bubnování zmrzlých vloček vyhasínající mp-trojkou a sledoval nad kalendářem, jak nám utíká drahocenný čas. Plánuju, počítám, vymýšlím - vrtulník letí za čtyři dny, jídlo mám tak na dva, dolů se to dá i za den... Ale odsud je to ještě skoro kilák, na vrcholový útok v metru nového sněhu budu muset popojít výš... A tak dál, pořád dokola.
"Da! Vsjo charašo!", odpovídám Igorovi a zametám jinovatku ze spacáku. "Blbá předpověď, jdem všichni dolů!", ozývá se z venku. "Jdeš taky?". Tak, a je to. S tímhle jsem v žádném plánu nepočítal. Mám na výběr? Chvilku váhám, prohlížím kalendář, ale ne. Nakonec ne. Rozum vyhrává i tady nahoře. "Jo, hned to bude!". Rozepínám vchod do předsíně a začínám balit spacák...
Poslední dějství
Je pětadvacátého srpna a já si nestihl uklidit stan do příletu prvního vrtulníku. Desetitunové Mi-8 v armádních barvách mi s hrozivým řevem proletělo tři metry nad hlavou a rozmetalo věci z otevřeného batohu do širokého okolí. Dopytle, nemohli jsme si na tu poslední noc ty stany postavit jinam? Na obloze není ani mráček a na vrcholcích šestitisícovek v okolí pomalu vychází slunce.
Zůstali jsme tu s posádkou tábora a zbytkem ukrajinské grupy sami a během čekání na návrat vrtulníku sledujeme zavírání basecampu na zimu. Pik Kommunizmu, pro lidi se zalíbením v dlouhých názvech Pik Imeni Ismail Somoni, letos nikdo nevylezl. Ani ruský nezmar Anton, ani guidi, ani ti dva blázni co chtěli vybouchat celého leoparda za sezónu a ještě sebou nahoru vláčeli lyže. Náčelník basecampu opakoval něco o nejhorším počasí za posledních pět let. Jo, je to dobrá výmluva pro kámoše v hospodě, ale úplně tak to nebylo. Měli jsme tam nahoře pět dnů hezky a to je víc než dost. Jen bychom nesměli dva dny čekat až "to někdo prošlápne". Ale co už. Podstatnější je, že se to celé nakonec obešlo bez újmy na zdraví a můžem vesele vymýšlet další výlety. A kdo ví, třeba si někdy zajedu složit reparát i sem na Komunistu. Však on neuteče.
Volovinky po sestupu do basecampu. Dřevo už tam žádné nezbylo - spálili jsme všechno :)
foto by © Tomáš Haničinec
Poslední pohled. Za pár minut odlítáme do civilizace. Ach jo, to by byl summit day!
foto by © Tomáš Haničinec
Decentní podsvícení jedné z tisíce fontán na náměstí v Dušanbe.
foto by © Tomáš Haničinec