Jáchym i Bára se celé září domáhali zase nějakých skalek, ale počasí bylo špatné a deštivé, takže jsme zůstávali doma a pro letošek se s Jurou již rozloučili.
Předpověď ale náhle a nečekaně zahlásila na konec října ještě trochu tepla a sluníčka, takže jsme neváhali a zkusili jsme využít každé teplé minuty, každého slunečního paprsku.
Sever Jury jsme tak trochu poznali (od Pottensteinu na sever), ale prý je tam ještě jedna část dole (od Pottensteinu na jih). Vyrážím tedy do Vysočan, kde je prodejna a výdejní místo zdejšího eshopu Lezce, a kde si mohu v klidu prohlédnout a projít jednotlivé nabízené průvodce, které se k této oblasti vztahují. Kupuji nakonec průvodce Frankenjura Band 2 a hurá do prohlížení.
Jižní část Severní Frankenjury vypadá poněkud zajímavěji, je tady více lehkých cest 6-8, ale zase tak moc na výběr toho není. Tedy oblastí a cest je tam hodně, ale Jáchym s Bárou s poslední době moc nelezli, nevím, jak na tom s fyzičkou budou, chci tedy tentokrát skály spíše kratší, tak okolo 15 metrů. Na kratších cestách se budou i častěji střídat, takže tolik nevychladnou, když poleze ten druhý, a nebudou se nudit, když nepolezou. A také máme další požadavky – skála by měla být blízko u auta, měla by být otočená na jih a neměla by být v lese, ale měla by být u louky nebo u cesty, nechceme, aby stromy stínily posledním zbytkům sluníčka, když už nějaké bude. Listuji tedy průvodcem a hledám, kde jsou u popisu obrázky sluníčka, kytiček, do 15m a do 5 min od auta. Hm, není toho mnoho. Zůstaly nám prakticky jen oblasti Weissenstein, Hohe Reute a Weisse Wand. Plánujeme tam tři dny, mělo by to stačit. Takže hurá, v pátek ráno v 8:00 vyrážíme. Cílem prvního dne je Weissenstein. Nechceme po cestě nikde nic hledat nebo někam chodit, Weissenstein je přímo u silnice a parkovat se dá skoro přímo pod skálou, takže ideální.
Jediné, co mi trochu kazí radost, je Jáchymova upřímnost. Před odjezdem jsem dětem radostně sdělil, že moje ruka už je lepší a že mi paní doktorka dovolila také lézt. Jáchym na mne kouká a úplně vážně říká: „To je dobře tati, tak já ti tedy něco lehčího vytáhnu". Tomu říkám podpora :-( Moje role pouze řidiče, nosiče a jističe je tímto definitivně potvrzena :-(
Weissenstein - po levé straně jednoduché cesty, vpravo převis s několika osmičkami
Pod skálu jsme dorazili v 11:00. Je krásné počasí, sluníčko svítí, příroda hraje všemi barvami podzimu. U skal skoro nikdo není, klídek, pohoda. Vybalujeme tedy věci a jdu se s průvodcem trochu zorientovat. Minule mi tu někdo vytýkal, jak mohu poslat děti do cesty, o které nic nevím a kterou nemám prohlídnutou. Beru tedy průvodce, podrobně studuji jednotlivé cesty a prohlížím si je i na skále. Hm. Co bych tam asi tak měl vidět? Všude samá skála, sem tam borhák. A jé, to je sranda. Nahoře nad cestami nejsou kruhy, ale jsou tam nějaké zkroucené dráty. Jak prasečí ocas to vypadá. Na co to je a jak se s tím zachází? Uvidíme až to bude aktuální.
Minule jsme si zhruba vyzkoušeli, jak je to s obtížností, takže na rozlez dětem vybírám cestu Annelore 6-. Jedna z výtek v zdejší diskuzi také byla, že pošlu děti do cesty, kterou jsem neprolezl a nezkontroloval a nevyčistil. Tak se to tedy chystám zkusit. Nastupuji do cesty a ... fuj. Nejsem blázen. Chyty tu nemám, nohy mi kloužou, udržet se tam nemohu. Ne ne, tohle není dobrý způsob. Jako první leze tedy Jáchym. Po cestě si stěžuje, že je to hnusné lezení, prý děsně oklouzané. Ale leze a leze a za chvíli je nahoře.
A já jen slyším: „Tatí, tady není slaňák.“
„A co tam je?“ ptám se.
„Nějaké dráty. Co se s tím dělá?“ ptá se Jáša.
Nikdy jsem se s tím nesetkal, co já vím, co se s tím dělá?
„Nevím. Ty jsi lezec, nějak si musíš poradit.“
„Tak jo“, odpovídá Jáchym, něco tam štrachá a za chvílí hlásí, ať ho doberu. Doberu, spustím, stáhneme lano a leze Bára. Na uhlazené chyty a uklouzané nohy nadává také. A úplně stejně se ptá nahoře na slaňák. Odpovědi se jí dostalo stejné a úplně stejně si s tím poradila i ona. Zdola je to hezky vidět, lano tam vypadá dobře a bezpečně, takže jde dolů a po cestě dolů vybírá všechny presky. Tohle přehopsali jak nic, takže jdeme na další cestu.
Hned vedle je taková hezká cesta v kolmici, v pozadí nádherně zbarvený strom, je nasvícená sluníčkem… Taková romantika, skoro kýč, byla by škoda si ji nedat. Jáchym ji leze jako první, dává ji prakticky bez chyby a bez jediného zaváhání. Zatímco stahujeme lano, foukl trochu vítr a začíná sněžit. Ze stromů se jako husté sněžení snáší zlatavé listí. Chvilku si tu krásu jen tak užíváme, pak se děti mění, jistí Jáchym a leze Bára. Přelez je opět bez chyby. Oba se posnažili, cesta to byla Kaminpfeiler 7-. Je to tu nějaké lehké, jdeme tedy ještě o kousek výše.
V pravém sektoru, kde začíná velký převis, je jedna hezká sedmička. Tedy hezká podle průvodce. Jmenuje se 1. Affäire a vede přes 4 borháky nejdříve v mírném převisu, pak je tam výšvih přes větší převis a pak výlez takovým hnusným koutem. Jáchym opět leze jako první, výlez k druhé presce se ukazuje jako značně obtížný. Dává do toho úplně všechno, dva kroky v mírném převisu dává za konečky dvou prstů, z většího chytu se mu ještě povede dlouhý nátah na cvaknutí presky, ale nátah je na jeho plné rozpětí, cvaknout lano už nedává, raději se vrací pár kroků zpět a sedá. Ještě to zkouší asi dvakrát, ale stálo ho to všechny síly a chce si odpočinout. Pouštím ho tedy dolů a naváže se Bára. Orientačně se ptá, kde Jáchym skončil, a začíná lézt.
První preska v pohodě, ale při dolezu k druhé má ten samý problém, co Jáchym. Nápřah k presce zkouší asi dvakrát, ale cvaknout lano nezvládá. Drží se za konečky prstů, chce se vrátit, ale nemá sílu. Ještě stačí spustit brekot, výkřik a letí dolů. Nadlezená byla skoro dva metry, proletěla se fakt dost slušně. Nic se jí nic nestalo, k podlaze to bylo ještě dost daleko, ani odřená není, ale velmi rozrušeně vzlyká. Mlčky ji nechávám chvíli viset než se zklidní a pak ji spouštím dolů. V duchu si tak trochu nadávám a říkám si, zda jsme to nepřehnali a zda se teď nezačne bát. Na druhou stranu, podlaha nehrozila a tak je to celkem dobrá škola, na skalách na prvním se prostě občas padá a je hloupost od toho někoho držet stranou. Nebylo to naposledy, ať se tuží. No nic, nějak se to vyvrbí. Bára se celkem rychle uklidnila, posílám ji se najíst a odpočinout si. Moc se mnou nekomunikuje, pozoruje tu cestu. Chci ji odvázat, ale ani se na mě nepodívá, jen mi odstrkuje ruku. Tak jí říkám, že ji odvážu. Odsekla, že ne. Tak na ní udiveně koukám a ptám se, co tedy budeme dělat. „Jisti, tohle dám. Jen si tam musím jinak srovnat nohy“. No tak jo no. Udiveně a trochu nevěřícně si zakládám jištění a Bára znovu nalézá do cesty. V pohodě se dostává ke kritickému místu, ruce jí přesně vycházejí na klíčová místa, nohama nastoupala až k pasu, položila se tam téměř vodorovně, a ve visu za jednu ruku se natáhla za sebe, cvakla presku, přeskládala nohy na druhou stranu, vyšvihla se nad převis, lehce vyklepala a v klidu cestu dolezla. Byla z toho krásná bezchybná sedma. Když jsem Báru spustil, zářila jako sluníčko, celá šťastná, hned běžela za Jáchymem. „Jááášóóó, já to přelezlááá“. Bára z té cesty měla takovou radost, že v ní chtěla natočit, takže si ji pak dala ještě jednou na druhém. Mám z ní radost. Jáchym to nakonec dává také, ale jen TR.
Tak co dál? Moc času nemáme, ještě totiž musíme sehnat ubytování. Vzhledem k počasí jsme se tentokrát rozhodli, že pod stan ne, že zkusíme nějaký pension nebo privát. Chceme tedy z pod stěny odjet někdy brzy za světla. Stěny jsou tam krátké, dáváme tedy ještě tři cesty. Už je to na odpočinek a dolezení, obtížnost je sestupná. První je Eieruhr za 6+, druhá Nullnumer za 6- a nakonec mají Jáchym s Bárou za odměnu slíbený takový utopený kout. Je to čistě jen pro radost a zábavu, jmenovalo se to Zwischenfall a bylo to za 4.
Pak už balíme a vyrážíme. Protože nemáme mapu, jedeme jen tak naslepo na druhou stranu, než odkud jsme přijeli, a snažíme se zahlédnout nějakou ceduli s reklamou na ubytování. Divné. Nikde nic. Už mne to nebavilo a tak jsem v jedné vesnici zastavil a zašel se zeptat do nějaké hospody. Pár slovíček z němčiny sice zvládám, ale naštěstí tu byla taková mladá holčina, co uměla perfektně anglicky, zavolala z kuchyně majitele a za chvíli jsme již byli ve velmi hezkém třípokojovém apartmánu. Den byl prima.
A shrnutí oblasti:
Oblast Weisentstein není špatná, ale s jejím doporučením trochu váhám. Osmičkoví lezci si tam den užijí, jsou tam fajn cesty i těžké a zajímavé traverzy. Pro dospělé začátečníky tam některé cesty budou asi oklouzané, pro děti je to tam v pohodě. Oblast je sice dobře přístupná a s parkovištěm, ale je to oblast malá, o víkendech asi bude přecpaná. My tuto oblast už asi nikdy opakovat nebudeme, ale pro děti se mi jeví jako vhodná. Kdyby se mě někdo zeptal, kam se začínajícími dětmi na skálu, asi bych mu doporučil toto (A Neuhauser Wand z předchozího článku)
Jóó, počasí se fakt vyvedlo. Pohled z okna, který jsme měli při snídani.
Druhý den je už od rána naprosto úžasný. Venku je na obloze sice sem tam mráček, ale sluníčko svítí a celou krajinu obarvuje dozlatova. Nádherné. Rychle snídáme a před desátou jsme již pod skálou. Na dnešek jsem podle průvodce vybral oblast Hohe Reute. Podle navigace zjišťuji, že jsme měli kliku a oblast je asi jen 4 kilometry od našeho ubytování, takže jsme tam opravdu rychle. Parkování je kousíček od skály, okolo 200 metrů, takže pohoda.
Skalky mají maximálně 18 metrů a jak je vidět podle pilin na zemi, v minulém týdnu někdo vykácel snad všechny stromy v okolí, takže je tam spousta místa, sluníčko hezky hřeje a je hezký výhled do krajiny.
Když jsme se dosyta vynadívali, beru průvodce a snažím se tam trochu zorientovat. Děti jsou po včerejšku celkem rozlezené, takže dnes si to snad opravdu užijí. Na rozlez dáváme nějakou jednoduchou pětku. Jáchym je nahoře hned, ale nemůže najít slaňák. Co prý má dělat. Křičím na něj zpět nahoru že nevím, že on je lezec, ne já, tak ať to vymyslí. Chvilku tam hledá, nakonec cvaká slaňák od sousední cesty a leze Bára. Ani ta původní slaňák nenachází. V průvodci je, je to divné. Ale neva. Děti si poradily. Následují dvě šestky. Ani s těmi nemají děti problém, ale jištění je tam poněkud morálové. První borhák bývá hodně vysoko, takže se dost bojím. Dokud to jde, jsem pod nimi, ale pokud by někdo z nich sletěl ze čtyř nebo pěti metrů, asi bych tam byl k ničemu. Ale ty neodjištěné spodky nebo úseky jsou fakt jednoduché, děti jsou v pohodě, lezou na jistotu, takže snad se nic neulomí. Cesty jsou tam opět velmi oklouzané. Chyty jsou do kulata, nohy jak zrcadlo. Oblast je to pěkná, ale lezení mi nepřijde zrovna moc příjemné, díky uklouzaným cestám, bych klidně klasu o stupeň posunul.
Pavouků a jiných roztomilých zvířátek tam bylo opravdu spousta. Sekáči byli prakticky všude.
Po dvou šestkách dáváme sedmu. Tedy dvě sedmy. Začátek je shodný, ale zhruba v polovině se to větví a vlevo vede 7- a vpravo 7+. 7- je v pohodě, oba to dávají napoprvé, ale 7+ nás nepouští. Je to hladká plotna a v klíčovém místě jsou dlouhé nápřahy. Jáchym ani Bára nedosáhnou. Škoda, ale nedá se nic dělat, cestu vzdáváme.
Oblast se mezitím trochu zaplnila. Je sobota, je hezky, oblast je podle stavu cest velmi populární. Ale moc lezců tam není, spíše takoví rádoby lezci. Obvykle si hodí lano nahoru nad nějakou pětku a pak to další čtyři zkouší toprope. Samí dospělí, na nás koukají divně. Moc k lezení tam toho pro nás už není. Obtížnost končí v této oblasti na 7+, ale na stěnách, kde se mi zdají chyty ok, chybí jištění. Je tam třeba jen jeden nebo dva borháky pod vrcholem, prvních deset metrů je neodjištěných. Pak je tam několik 5 – 6, od pohledu hezkých, ale ty nemají jištění vůbec žádné. Zbývají nám tam tedy 3 nebo 4 cesty. Dvě z nich jsou na takovém hezkém pilíři, jsou to dvě 6+ vedle sebe. Bohužel jsou obsazené, plácají se v nich nějací atleti. Trička sundaná, celkem slušné postavy, ale u pasu řadu friendů, celkem dobře odjištěnou cestu si jistí ještě více a každou chvíli v tom sedí. Od pohledu se mi cesty líbí a připadají mi jednoduché a tak si nemohu odpustit místní lezce trochu popíchnout. Jdu se jich zeptat, kolik tam toho ještě polezou, že by si to chtěly přelézt moje děti. Jsou divní. Prý že už končí, ale s drsným pohledem mi sdělují, že pro děti to určitě není. Tak jsme se alespoň v klidu najedli, oni si zatím dolezli a my jdeme na to.
Cesta Persepfeiler má docela hnusný začátek. 6+ je to již od začátku a první jištění je až asi v 4 metrech v takovém malém převisu. Dost morálové, ale dole je dopadiště čisté, bez šutrů. Jáchym se na to koukl a v klidu prohlásil, že tohle dá, takže v pohodě. Němci si z nás dělají prdelky, ale když Jáchym v pohodě cvaká první jištění, tak přestávají, a když naprosto v pohodě cestu přelézá, tak na Báru už volají své kamarády. Báře dělá obecenstvo dobře, takže předvádí úplně super výkon. Němci se už pohrdavě netlemí a naopak se přišli udiveně zeptat, kolik jim je. No koho by to nepotěšilo. Když už tam jsme, přelézáme ještě tu vedlejší 6+, Gell da schaust. Ty cesty už byly v pohodě, prý vše nad 6+ už oklouzané nebylo. Když jsem viděl, jak tam lidi lezou a jaké podávají výkony, tak tomu věřím. Cesty nad 6 asi moc lezené nebývají.
Tak, co dál? Děti za sebou mají už 8 cest, takže mluvíme o dvou posledních. Jedna je 6-, která je zajímavá jen takovým hezkým výlezem do topu, a jedna pak zase 4, kterou mají slíbenou za odměnu pro radost. Člověk se v ní musí plazit temným koutem a malým komínem, děti to baví, tak proč ne. Akorát že cesty jsou sice lehké, ale blbě odjištěné. 6- Katzl má první jištění až někde v půli stěny. Jáchym na to kouká a že prý to na prvním neleze, ať tohle vytáhne Bára. Bára na to kouká, prohlíží stěnu a že prý proč ne. Sice je to kolmá hladká stěna, ale uprostřed je taková rozbitá spára, která asi bere. Bára leze, já trnu, ale ten spodek je fakt lehký, takže první presku cvaká v pohodě a nahoře je velmi rychle. Jáchym to leze na druhém. Poslední cestu, Sanduhrweg 4, leze první Jáchym. Divné. Předchozí cestu se tahat bál, v této není jištění skoro žádné a je mu to jedno.
Okolo 16:00 začínáme balit. Když jsme vše naložili a máme vyjet, tak si uvědomuji, že vlastně nevím, kam mám jet. K našemu ubytov8ní jsme přijeli až skoro za tmy a nevšiml jsem si, jak se to tam jmenuje. A v ranní euforii z počasí a blízkosti dnešní oblasti mne nějak nenapadlo se podívat, kde to vlastně bydlíme. He he, vtipné. Co teď? Pokouším se jet cestou, kterou jsme přijeli, na křižovatkách naštěstí vše trefuji hned napoprvé dobře a za chvíli jsme doma. Jako první věc, co musím udělat, je nacpat se ibalginem. Jistil jsem 7 hodin v kuse a krční páteř mi dává svoji nelibost najevo velmi intenzivně. Ještě jsme pak skočili do Rewe na nákup a zmrzku, kterou jsem dětem slíbil za dobré výkony, a okolo 18:00 večeříme. V posteli nám po večeři pouštím jeden díl Indiana Jonese a pak jdeme spát.
A shrnutí oblasti: Oblast Hohe Reute je pěkná a asi bych ji bez prbolémů doporučil každému pokročilému začátečníkovi. Maximální obtížnost cest je tu 5 - 7, jen je potřeba počítat s tím, že čím lehčí cesta, tím hůře odjištěná, a že lehké cesty jsou oklouzané. Parkování je fajn, dostupnost od auta je pár minut.
Den 3.
Uf. Ještě že jsme zvolili tohle ubytování a ne původně zamýšlený stan. Celou noc propršelo. Ráno jsem roztáhl žaluzie a zažil velké zklamání. Lilo jako z konve. Obloha tmavě šedá, venku průtrž. Ale než jsme se umyli a nasnídali, na obzoru začínala obloha světlat. Válíme se tedy ještě chvíli v posteli, dětem pouštím nějaké Putování s dinosaury a relaxujeme. Venku se zatím rozjasnilo, dokonce sluníčko vykouklo. Hurá. Balíme a vyrážíme.
Během hodiny přešla tmavě šedá obloha do azurové modři. Pohled z okna chvilku poté, co přestalo pršet.
Po včerejšku měním plán. Když jsem viděl, jak se děti rozlezly, je škoda ztrácet čas na malých stěnkách, a míříme na stěnu ze záložního plánu. Je to Mittelbergwand, výška skály má být 30 metrů, cest je tam podle průvodce 58, to by bylo, abychom tam něco vhodného neobjevili. Modrá obloha, teplo, co více si přát? Stěnu jsme našli v pohodě, kupodivu byla suchá. I okolí.
Jáchym pod asi nejvyšším pilířem oblasti Mittelbergwand
No, ty jo, to je výška. Skály jsou opravdu impozantní. Stojíme pod skalou, hlavu zvrácenou dozadu, a pozorujeme mohutný pilíř tyčící se snad až do nebe. Na rozlez vybíráme Alpenvereinsriss 6-. Ach jo. První borhák je zase někde vysoko, celkově jsou v té cestě borháky jen dva.Na třiceti metrech. Do tohoto mám strach děti pustit. Bára si to sice chce zkusit, ale tolik taky morálu nemá. Je to hnusně kluzký kout, po třech metrech se vrací. Když si to prohlížím, tak na polici v asi pěti metrech bych se mohl dostat z boku a ten kousek kousek rohem snad nemůže být těžký. No nic, jdu hledat lezečky. První kousek jsem se opravdu vydrápal po polici z boku, z police to bylo asi ještě tři metry. Nějak se mi povedlo se tam vysoukat, ale čistě bych to nedal. Jakmile je první preska cvaklá, Bára to k té první presce celé přelézá jak nic. Naprosto nechápu, čeho se tam drží a jak se jí to povedlo, já to nedal. Kousíček od naší cesty vede další blbě odjištěná cesta, ale borháky jsou umístěny tak, že když děti využijí jištění z této vedlejší cesty, je to relativně bezpečné. Lano se tam sice vlní jak střelený had, ale mají tam tak 5 borháků, podlaha by to nebyla. Ke zkoušce však nedojde, oba to přelézají naprosto v pohodě.
Tak trochu morálový začátek cesty Direkter Seifertriss 6. První borhák je až na úrovni toho převisu nad Jáchymem.
Druhá cesta je skoro to samé. Vršek je odjištěn relativně dobře, ale spodek má první jištění dost vysoko. Jáchyma to ale nechává v klidu, prý to dá. On to má vůbec takové zvláštní. Vždy chvíli kouká a pak prohlásí buď Hm, to dám, nebo Hm, to nedám. Cesta se jmenovala Direkter Seifertriss 6 a kromě blbého začátku to vypadá i na problém nahoře na výlezu. Asi po dvaceti metrech mi Jáchym mizí z dohledu. Podle průvodce tam není žádný slaňák, jen ten výlez. Ještě dole jsem to Jáchymovi všechno v průvodci ukázal, snad si to pamatuje a ví, do čeho jde. Sám jsem zvědavý, co tam nahoře vymyslí. Podávám na slepo lano. Za chvíli ho přestane tahat a za další chvíli slyším, jak něco křičí. Ale je vysoko za hranou, fouká vítr, neslyším ani slovo. Naprosto netuším, co říká. Takže jen křičím zpět, že mu nerozumím ani slovo, ať dělá, co uzná za vhodné. Ještě něco křičí, ale nemám ani potuchy, co chce. A stejně mne očividně taky neslyší. Takže doufám, že se už něco naučil a že to má v hlavě v pořádku a že vymyslí něco rozumného. Sem tam lano cuká, tak povoluji, jindy kus spadne, takže doberu. Docela by mne zajímalo, co tam vymýšlí. Za chvíli cítím v laně trvalý tah. Nechávám lano velmi pomalu prokluzovat a za chviličku se na hraně objevil Jáchym. Všechno v pohodě. Jen si prý nebyl jist, co má dělat, protože jsme předtím uvažovali o tom, že hodíme lano nad vedlejší 7+ a zkusíme ji na druhém. Nakonec ale vybral klasické řešení, našel slaňák od vedlejší cesty, zkontroloval, že lano nikde nedře a nezasekává se, převázal se a nechal se spustit. Šikovný kluk.
Nádherná cesta Schwabacher Weg 6+ . Nejdříve vede šikmo doleva a pak pod hranou šikmo doprava.
Bára leze cestu na druhém, celkem těžký převis také dává napoprvé, za chvíli má cestu přelezenou a že prý to bylo jednoduché. Tak jo, tak jdeme do něčeho těžšího. Už když jsem to obcházel, zaujala mne jedna mohutná stěna, přes kterou se táhl šikmo nahoru malý převis. A v hraně pod ním vedla Schwabacher Weg 6+. Cesta je opravdu impozantní. Je celkem dobře odjištěná, je tam asi 5 borháků a slaňák. Spodní třetina je nepříjemná a kluzká, ale horní dvě třetiny jsou překrásný vzdušný technický polotraverz. Vše to bylo o technice a hrozně hezky se na to koukalo. Protože to bylo šikmo přes stěnu, lezli to na prvním oba. A oba to dali bez chyby napoprvé. Tak že bychom přidali ještě více? Ukazuji dětem na ten mohutný pilíř, který jsme obdivovali hned při příchodu. „Dětičky, víte, že přímo prostředkem vede jedna hezká 7-? V průvodci o ní píší, že je to „nejdelší a nejkrásnější cesta v oblasti“.
Báře září očička. Nabuzená předchozím přelezem horlivě přikyvuje. Jáchymovi se už moc nechce, přelezl toho více, než Bára, hodně si v mezičase traverzoval, ale když mu říkám, že je to dnes naše poslední cesta, pouští se do ní. Opět morálový spodek přelézá v pohodě a za chvíli je pod vrcholem. A jak tak na něj zdola koukám, zdá se mi, že obloha začíná nepříjemně měnit barvu. Že zmizela modř a doslova přiletěly bílé mraky, jsem zaznamenal už před chvílí. To by nevadilo. Ale ta změna barvy a velký vítr nevěstí nic dobrého. Navazuje se Bára, Jáchym jistí, já se snažím poskytovat záchranu a morální podporu pod první preskou a pak už jen s obavami pozoruji, jak Bára leze a okolo to tmavne a tmavne. Začínám být nervózní, ale Bára je zhruba 7 metrů pod vrcholem a teď teprve začíná ta nejtěžší část cesty. Mikina jí vlaje ve větru, někdy mám pocit, že tam vlaje i Bára. Cvakla poslední presku. Nechci ji zbytečně znervózňovat, já být tam nahoře, asi bych už učůrával strachy. Výška jak kráva, vítr, nadlezeno dva metry nad preskou, technické kroky v místě, kde nic nebere. Ale já to už nemohu vydržet. „Barborko, nechci tě honit, v klidu, ale prosím, nemohla bys to přelézt trochu rychleji? Víš, jen tak malinko přidat?“. Jsem rád, že jsem odpověď neslyšel, určitě to nebylo nic hezkého. Ale přeci jen trochu přidala. Když se nahoře cvakla do slaňáku, dopadla první kapka.
Změna počasí byla fakt prudká a výrazná. Obloha nevěštila nic dobrého.
„Jášo, hoďte s sebou, vyberte presky a ať je Bára co nejrychleji dole. Nezab ji, ale pospěšte si. Já jdu v rychlosti sbalit.“ Při občasných velkých kapkách sbírám svršky a vybavení, za chviličku se objevili Jáchym s Bárou, v rychlosti už za deště balím lano, házíme vše bez rovnání do tašky a během pár minut utíkáme na parkoviště. Na výlezu z lesa nechávám děti a věci v křoví, kde ještě neprší tolik, a běžím cca 300 metrů po silnici na parkoviště. Totálně promočený skáču do auta a vyrážím do zákazu vjezdu k lesu. Na poslední chvíli se nám daří naskákat do auta a jen co jsme zabouchli dveře, tak to začalo. Přívalový déšť. Na silnici se autem brodíme dvěma centimetry vody a bahna. Je půl šesté a téměř černá obloha nás doprovází až do Prahy.
A shrnutí oblasti:
Oblast Mittelbergwand je super. Parkování je na velkém parkovišti pár minut od stěny, přístup je po hezké cestě, skály nemají chybu. Jen to bude spíše pro pokročilejší lezce, nejnižší obtížnost je sice okolo šestek, ale je to dost morálové. Jeden nebo dva borháky na třiceti metrech není moc. Těžší cesty jsou odjištěné dobře a je jich tu asi 40. Určitě se sem ještě vrátíme.
Navzdory mokrému završení se s námi Jura loučí stylově. Na okamžik ještě mezi mraky prosvitlo sluníčko a jednu chvíli nás doprovází nasvícená klasická německá krajina, nad kterou se rozprostírá nádherná duha. Co více si přát? Snad jen aby tu už bylo jaro a počasí na další návštěvu.
A na závěr krátký sestřih z celého výletu:
Jura2 Vimeo from Climbingchildren on Vimeo.
Diskuze se asi zase účastnit nebudu, Pokud byste na nás měli nějaké dotazy, tak email je vicedelky@email.cz. Bude-li to k věci, rád odepíši. Na skály určitě budeme jezdit i příští rok, pokud byste se chtěli k nějaké naší lezecké akci připojit nebo jen třeba s námi zajít někam na stěnu (Praha, případně Jablonec), napište také. Jáchym i Bára poznávají nové kamarády velmi rádi a třeba večery v kempu nebo pauzy při lezení by ve více dětech byly zábavnější :-)
Hezký den.
Tak mě napadlo, jaks napsal o těch ojetejch nástupech s prvním hákem vysoko, jestli pod ně třeba nefláknout boldrmatku? Nebo to by tvoje děti vyhodnotily jako moc změkčilý?
hm, to jsem mu navrhoval před tejdnem na HáÍčku. jestli jsi k tomu dospěl nezavisle, tak mi můžeš koupit pivo:).
mimochodem, webmajstři, mi do toho nic nejni, ale já bych někoho kdo mi přinesel článek kterej vyšel před tejdnem "u konkurence" v naprosto identické podobě hnal ýbršvuňkem. bejt inzerentem tak skoro tuplem. ale nerozumím tomu...
Teď jsem si tu diskusi u Jandíka přečet a zaujal mě autorův názor, že free-solo je pro Báru a Jáchyma bezpečnější než jištěné lezení po vlastním (doufám, že jsem to moc nepřekroutil).
Ahoj, trochu překroucené to je :-) Považuji u dětí za vhodnější lézt k prvnímu jištění na jistotu a raději to vzdát, než se spoléhat na dětmi založené vklíněnce.
O termínu zveřejnění článku nerozhoduji, na oba portály jsem článek poslal minulou neděli večer současně. O termínu zveřejnění si rozhodli redaktoři sami.
Bouldermatka by byla fajn. Ale už to neunesu :-( Dětem naložit moc nejde, jídlo a pití a pár drobností je pro ně tak akorát. A už takhle mám na zádech komplet výbavu. Když je něco vysoko a je to tam blbé, raději to vzdáme, jiných cest je tam dost :-).
Píšeš, že pokud to není na jistotu, tak to raději vzdáte. Jenže co to je na jistotu? Zrovna letos jsem hodil tlamu v místě, který mi přišlo dost v pohodě. Žádný natejkání, už nemůžu, bacha du atd.. prostě mi v jeden okamžik uklouzla noha a zchrastil jsem jak pytel sraček.
Zrovna cesta Perserpfeiler má nástup, kterej má do nějakýho "na jistotu" podle mejch (prej i tak asi dost nezodpovědnejch) měřítek dost daleko. Ojetá vápenná plotna, kterou si skop.. teda místňáci našáhlujou a pak do úmoru zkoušej (Tady by teda možná ani založit nešlo).
Jak posuzuješ, co je ještě na jistotu a co už je za vaší hranou?
Tak na tohle odpovědět neumím. Je to záležitost pocitová a záleží na mnoha okolnostech.
Jáchym i Bára se obvykle rozhodují sami, zda to polezou, nebo ne. Já zasahuji jen pokud si myslím, že riziko je moc velké, třeba že už bych je nechytil.
Spadnout mohou. Kdykoliv. To nepopírám. Riziko tady bude vždy. Ale kde není? Před rokem byla Bára v nemocnici. Srazilo ji auto na přechodu před školou. A v létě měla také úraz, na kole ji srazila cyklistka, co nečuměla na cestu a na cyklostezce přejela do protisměru. Víc k riziku na skále asi napsat nemohu.
To s tou nebezpečností cest je jen otázka míry a uznávám, že každej má tu hranici jinde, máš ji jen hodně daleko, ale s principem souhlasím (byť bych svoje děti na prváka do Perserpfeileru nepustil i kdyby chtěly, ale zas třeba nemám zásadní problém nechat čtyřletýho syna manipulovat s ostrým nožem).
Ale s tím, že je bezpečnější lézt najistotu k prvnímu háku, než si tam založit - možná špatně - s tím zkrátka nesouhlasím. Protože když si založíš dobře, tak to bezpečnost zvýší. Když si založíš špatně, tak ti to zase nedá dělat těžký kroky, protože víš, že je jištění špatný a bojíš se. A i špatný jištění může něco chytit (kór lehký dítě). Neznám nikoho, kdo by k vlastnímu jištění přistupoval se stejnou důvěrou jako k lepenýmu (a tudíž mu to nějak falešně zvyšovalo pocit bezpečí). Na začátku praxe je spíš obvyklý, že lidi vlastnímu jištění nevěří skoro vůbec a mají pocity jen o málo lepší, než kdyby lezli free-solo, a jsou tedy spíš zbytečně vycukaní.
Ale je pravda, že podobné názory na paradoxní účinek bezpečnostních pomůcek občas zaznívají (ABS batoh, přilby na všechno možný apod.), ale spíš si myslím, že si tím jejich nositelé racionalizují, že prostě ABS ne, protože je moc drahej a přilbu ne, protože mi nesluší. Atd..)
Nepřu se s tebou, pravdu máš, díky za názory a usměrnění. Jen zvaž klíčovou větu "Když si založíš špatně, tak ti to zase nedá dělat těžký kroky, protože víš, že je jištění špatný a bojíš se."
Bude si osmileté dítě vědomo, že založilo špatně a že to jištění nemusí držet? Já mám určité pochybnosti a proto se toho bojím. Příští rok je chci nechat si zakládat v odjištěných cestách, aby se to naučili, tak uvidíme.
A i špatný jištění může něco chytit (kór lehký dítě). Neznám nikoho, kdo by k vlastnímu jištění přistupoval se stejnou důvěrou jako k lepenýmu (a tudíž mu to nějak falešně zvyšovalo pocit bezpečí). Na začátku praxe je spíš obvyklý, že lidi vlastnímu jištění nevěří skoro vůbec a mají pocity jen o málo lepší, než kdyby lezli free-solo, a jsou tedy spíš zbytečně vycukaní.
Věříš svým dětem, že správně odhadnou záludnosti cest, do kterejch se pouštěj. To není žádná legrace, takovej odhad. Tak proč jim nevěříš, že dobře založej?
To Lukas B.: Jestli je to už týden u konkurence, tak je to téma k zamyšlení. Za prvé - je to jen potvrzení, že se jedná o rodiče promítajícího své ambice do dětí, který se jimi musí chlubit za každou cenu na co největším prostoru. Petrovo metodiku rozebírat nehodlám, viděl jsem na vlastní oči a budu rád, pokud ho budu potkávat ve skalách co nejméně. Všichni máme zažité nějaké vlastní postupy, něco je OK, něco je na hraně, ale o rizicích víme. Pořád mi přijde, že Petr neví. To je na tom to nejhorší, nevidím snahu o zlepšení. Za druhé - to už lezec.cz nemá co zveřejnit, když je tu článek, co je jinde? Ale na druhou stranu je to tu otevřené prostředí a hlavně se jedná o kontroverzní téma - větší diskuze, víc kliknutí, víc peněz za reklamu. Ať žije bulvár :-)
Tobe musi Petr dobre lezet v zaludku. Co ti provedl, ze jeho smerem dstis samoj siru? Jen nesmyslne urazis. Oba portaly maji odlisne ctenare, mezi vsemi jsou i rodice s lezoucimi detmi, je tedy v poradku dat clanek na oba portaly. Ja naopak za clanky dekuju, nikdo jiny o lezeni s detmi ve skalach nepise. Same kecy o tom, jak se to neda, jak je to slozite, co vse se musi. A jak ukazuje Petr, jde to, jen se nesmi poslouchat zaprdene a ustrasene reci zakomplexovanych jedincu. Co konkretne v tomto clanku Petr udelal spatne? Kdyz zapremyslis a zamyslis se, neni tam ani jedna riskantni vec.
Nezavid a taky neco napis.
Nerad ve skalách někoho sleduji a trnu, jak to dopadne. Nerad sleduji rodiče, drilující své děti. A ze všeho nejradši mám ty, co se tím ještě chlubí. Pokud se něco z toho něco u Petra změní, budu jedině rád.
Pokud se něco zásadního nestane, Lezec.cz ode mě uvidí článek jen v krajním případě. I když jsou webmasteři stále kamarádi a nemám problém s nimi lézt nebo jít na pivo, máme v některých věcech odlišné názory. Na druhou stranu se nevzdávám možnosti zde diskutovat na libovolné téma. Je to tu ohromná legrace ;-)
hm. pár článků mám v zásobě. KT mě tuhle nasral (nic osobního, prostě mě nasral tím jak vede prostor virtuální, takže na HD to nebude), lezec recykluje, takže asi taky ne, takže asi HáÍčko? ale zas mám strach aby si tím PéJéčko moc nesnížilo laťku...
Bído ty nemáš děti co ??? Někdo věnuje svůj čas výchově svých potomků a někdo se zajímá jen sám o sebe, ale o tom druhým"světě" nemá ani ponětí.Starat se sám o sebe je někdy dost složité, ale starat se o děti a věnovat se jím, tak to je jiné kafe.A jestli někdo prezentuje svoje děti jak lezou tak proč ne.Ty "Bído" to číst nemusíš a třeba jednou pochopíš a druzí tě budou napadat jak to děláš blbě.Ale většina z nich bude tam kde jseš právě Ty.
Bído ty nemáš děti co ??? ..... S Bídou se osobně neznám a na pivo s ním nechodím, nejspíš by asi se mnou na pivo ani nechtěl jít (se mu nedivím). S některejma jeho názorama mám dost zásadní problémy, ale vůbec nemám problémy s jeho způsobem komunikace - neuráží, nenadává, prezentuje svoje názory a většinou to má vyfutrovaný argumentama. Ale tahle diskuze (včetně toho, co proběhlo na HáÍčku)je z toho hrnce, kde nemám ani problém s jeho hodnocením situace. V podstatě s ním v tomto případě ve všem souhlasím a otázku, jestli má nebo nemá děti a jak je vychovává považuji v kontextiu tohoto článku za irelevantní (nějak jsem tam taky nenašel podpis).
starej Záhrobskej je prostě borec. Starej Gráf a starej Wiliams jakbysmet. a přitom se jedná o nelyžaře respektive netenisty.
toliko můj povrchní dojem, kterej jsem si udělal na základě několika článků na internetech (a dle názorů/zkušeností/vyprávění některých jedinců které považuji za poměrně důvěryhodné zdroje). ale možná jsem jen zakomplexovanej kretén, kterej nikdy nic nedokáže a nikdy děti nevytrénuje, co já vím...
nicméně mi to nedá aspoň tu bouldrmatku neporadit. jsem prostě takovej ťulpas že se pletu do věcí do kterejch mi nic není a nedokážu klidně koukat jak se někdo díky lehkomyslnosti a ignorantství snaží zmrzačit sebe i ostatní.
Sorry, nebylo to mineno ani na tebe, ani na honzu ani na podobne. Kritika clanku je ok, pomuze treba Petrovi nebo ostatnm, co zacnou take lezt venku. Ale nechapu osobni vypady a urazky, ktere nemaji zadnou souvislost s clankem.
Těch námětů na přemýšlení máš v komentářích u před nějakou dobou pulikovaném článku u konkurence několik. Namátkou bych uvedl neseznámení dětí se specifiky zajišťovacích respektive štandovacích stanovišť a to ještě naschvál! U tvého komentáře mně překvapuje že jsi si ničeho vobdobnýho nevšiml, že se ti to celý naopak zdá inspirativní a že se nepodepíšeš – mam pocit že zrovna zde tomuto píšící oponenti ti hlavu neutrhnou. Věř tomu že to není o tom že lézt se s capartama nemá ale o tom jak by si je nějak nezmermomocnil.
Ano, bylo to naschvál a udělal bych to znovu. U dětí potřebuji a vyžaduji schopnost samostatně řešit problémy, aby byly kreativní, ne aby uměly používat pár naučených věcí. Naopak nechápu ty, kdo by to neudělali a této příležitosti nevyužili. Bylo to naprosto bezpečné a dětem to celkově dalo mnohem víc, než kdybych to s nimi někde nacvičoval. Prasečí ocásky pro nácvik jsou například v Holešovicích u vchodu do šaten. Ale je hloupost děti vše učit, nechte je na něco přijít samotné. Co budete dělat, až budou někde bez vás?
Kdyby si je to nechal vyzkouset v tech Holesovicich tak bys dosahl tehoz vysledku (museli by se zamyslet) a bez rizika. To ze pises ze to je naprosto bezpecne jeste neznamena ze to naprosto bezpecne opravdu je. Vzhledem k tomu ze je z toho spoustis na hornika a voni vyberou expresky tak to je při blbym namontovani když to vypadne az za chvili podlaha. Varianta ze to vypadne hned při odsednuti nejni taky nic moc zvlast když pises ze ty cesty maj na 30m jeden dva borhaky. (Není jasne zda to je citace a nebo to napsal Petr a zapomel se podepsat tedy snad sem to trefil).
Ne, to by bylo něco úplně jiného. Chování při hře nemá v tomto případě s chováním v reálných situacích moc společného.
V tom zbytku máš pravdu, ale sloučil jsi pár věcí dohromady. Ten popis setkání s prasátky je z prvního dne z první cesty, to bylo jen asi 15 metrů a odjištěno velmi dobře. A v článku píšu "Zdola je to hezky vidět, lano tam vypadá dobře a bezpečně." Byli i vidět, jak to cvakají, nejdříve jednu polovinu, pak druhou.
Od dětí ta otázka na prasátko byla spíše jen jako zábavné podivení se, oba tam lano věšeli bez problémů. Kdyby ne, jeli bychom domů, protože kdyby nedali takovou jednoduchou věc, neměli by na skále co dělat :-)
Na dlouhých cestách nevím co bylo za top, neptal jsem se a děti to nijak nekomentovaly.
-Promiň ale tak nepiš že chceš aby byly kreativaní ale aby byly kreativní pod tlakem. A já s tímto názorem nesouhlasím. I vojáci se necvičí tak že je naženou přímo do boje ale udelaj si cviceni nanečisto mimo jiné prostě proto že jde o život a to jsou vojaci a né děti.
-Co se tejci toho odjisteni tak na konci ve shrnuti pises ze lehci cesty okolo sestky (tato byla 6- pokud se nepletu) tam jsou moralove a mají tak 1-2 borky. Tezsi jsou odjistene. Takze to nas tahas za fusekli?
-O relevantnosti posouzení z 15m jak je lano namontovaný do slaneni by se dalo jiste s uspechem pochybovat.
To jsem čekal, ty vojáky :-) Proto jsem napsal "v tomto případě". U výcviku vojáků nebo policistů pravdu máš, až tedy na to, že vojáky do ostré akce asi na zkoušku nepošleš. Ale toto nebyl tak úplně výcvik jako takový, ale řekněme spíše test. Pokud chceš někoho poslat někam, kde to neznáš a kde to pro ně může být problematické, musíš znát jejich chování v krizových situacích. A to při hře nebo při výuce nezjistíš. Hlava pracuje jinak, řada lidí prostě vypne a nevymyslí nic i když to znají.
A k tomu shrnutí a tahání za fusekli - v tom článku jsou shrnutí tři. Každý den jsme byli v jiné oblasti a každý den je samostatné shrnutí. Prasátka byly Weisenstein první den. Ty cituješ a odkazuješ se na shrnutí dne třetího, kdy se jednalo o Mittelbergwand, tam jsme jen pohodově lezli, nic problematického nebo pro děti neznámého tam nebylo.
A ted to pise kdo? No nic - tak analogie s tim vojskem je ze tam jde vo zdravi a to tvej deckum kdyz je zkousis zda si poradej se zalozenim vratnyho bodu v necem co nikdy nevideli (a s tim vsim co muze nasledovat) jde taky a jak jsem jiz psal neni obtizne vymyslet variantu pod zem a jak psal starej Pitt pokud se dela stejna chyba je jen votazkou casu kdy se stane něco spatnyho (velmi volne pretlumoceno). Uprimne z tohodle mne az zamrazilo ze jses vochotnej delat se svejma deckama takovy pokusy a nepripoustis si ze je to blbe ba naopak iniciujes to. Tady bych se fakt nedivil kdyby te nekdo ty socialce naprasil. To je jako schvalne deckam nerict když poprve prechazej prez frekventovanou ulici ze na cervenou maj stat a na zelenou muzou jit. Voni si s tim pod tlakem nejak poradej a kdyz ne tak nemaj co prechazet a jsou prece mrstny a nejak to kdyztak proklickujou a ja na to koukam a kdybych mel pocit ze ten ctvrtej rychlostni pruh uz nedaj tak je prece stahnu. Ce se tejci oblasti tak ty jsem asi fakt pomotal – nicmene na ty vzdalenosti jisteni to fakt nestoji.
Promiň, zapoměl jsem se podepsat. Vysvětluješ to hezky. Až se budou nahoru dávat hlavolamy, možná to nacvičíme. Ale neprovléknout prasátko snad ani nejde. Jestli někdo považuje za nutné to trénovat, tak se nedivím, jaké komentáře se tady objevují a že tě z toho mrazí. Mě zase mrazí z tebe. Děti z toho maj prču, pak to provlíknou a hotovo. A ty z toho máš div ne tragédii. Přesně proto mé články píšu. Pokud lidi čtou jen názory jako máš ty, tak se bojí o skalách i jen přemýšlet, natož na ně jít. A to je špatně.
Díky za názory, původně jsem sem psát nechtěl, nikam to nevede a nemá to smysl. Předtím jsem do diskuzí nepsal, už zase nebudu. Zůstanu u občasných článků, už se těšíme na jaro :-)
I praseci vocasek se da blbe pouzit od pouheho prehozeni, prez ruzny kombinace provliknuti az po ruzny třeba procvakavani a navlikani karabin a urcite další moznosti ani nevymyslis (nejen vymyslis – to se i deje) ale je to bohuzel jen jedna z vice dsikutabilnich věci. Rozhodne tvuj pristup nevede k maximalni eliminaci rizik zraneni ci umrti a evidentne se neshodneme v tom ze priprava deti k samostatnosti ti dava pravo takova rizika s nimi podstupovat.
jj, souhlasim. Petře, pokud použiješ přirozenej výběr, tak musíš počítat se ztrátama. Prasotest nebyl test, ale ostrej boj bez výcviku, jestli ti to nedošlo tak se nad tim zamysli - Wajzíky, špatně založený prase, při spouštění vycvakne dvě horní presa (nebo i jen jedno podle cesty), pak lano z prasete vyjede a je to podlaha z 12m = průser.
Mám pocit že děcka se učí lízt samy a ty jim jen děláš zázemí... Tvoje metoda je stejná jako když je vyšleš na týden do lesa s nožem a ať si poradí jak přežít. Pokud u toho nečekáš že můžou být ztráty tak nedomýšlíš následky.
Ano, bylo to naschvál a udělal bych to znovu. U dětí potřebuji a vyžaduji schopnost samostatně řešit problémy, aby byly kreativní, ne aby uměly používat pár naučených věcí. Naopak nechápu ty, kdo by to neudělali a této příležitosti nevyužili. Bylo to naprosto bezpečné a dětem to celkově dalo mnohem víc, než kdybych to s nimi někde nacvičoval. Prasečí ocásky pro nácvik jsou například v Holešovicích u vchodu do šaten. Ale je hloupost děti vše učit, nechte je na něco přijít samotné. Co budete dělat, až budou někde bez vás?
Jak může každý veřejně vidět třeba na Toplistu, má Lezec vyšší návštěvnost než HI, takže je-li nějaký článek týden na HI, je ještě stále dost lidí, který si ho přečtou až tady, takže zveřejnění zde myslím nevadí.
Protože charakter čtenářů je na obou webech rozdílný, jsou většinou rozdílné i diskuse. Stačí porovnat diskusi pod článkem o Špekově videu zde a na HI - ten byl mimochodem taky stejný. Stejně vydává články ve všech médiích najednou taky Mára Holeček, to ještě nikdo nekritizoval.
U nás (HI) proběhla anketa na tohle téma. 24 procent čtenářů nevadí, jestli článek vyšel už jinde, 28% by přebíralo články jen z méně známých webů. Jen 14% nechce nic, co už vyšlo jinde.
Stejný článek na obou portálech měl třeba i Libor Hroza z vícedélek s Luckou. Ale co je na tom divného nebo špatného? Pár návštěvníků čte oboje, ale hodně lidí chodí jen na jeden z nich. Oba jsou portály pro lezce a o skalách a o horách, článek patří na oba.
No kdyby to tam delal kazdy, bylo by to jeste oklouzanejsi,nez ted... Mago jeste okartackujes, ale samotny sliz z potu a kuze mnohem hur... bez maga bych na vapno nelez...
Ahoj,
mágo netřeba dětem se ruce nepotěj (pouze zanedbatelně).
Článek jsem nečetl - moc dlouhej ale rád si o tom nechám povyprávět. Jácha i Barča podavaj super víkony JEN TAK DÁL.
Ps. na sportovkách mi to příjde super ale do hor bez zajištění (druhej dospělej) bych se osobně nepouštěl -pouze můj názor.
Ať se daří ... A.
Pane Áčko, vy by jste měl číst jako sůl a k tomu i koukat, jak se co píše. Aby ty "víkony" byly opravdu tvrdé.
Pane Scott, dostal jste mě. Bez psů na pól je osudová chyba.
Četl jsem všechny články ale vyznělo to jako reklama pro své děti.( ambiciozní rodič) Váženy příteli ven si na starost aspoň 10 děti a teď piš zkušenností jak snímí jsi lezl.
K.Návrat
Dobrý den, články jsou o lezení rodiče s dětmi. Nerozumím tedy, proč bych si měl brát deset dětí. O tom by snad měly být kroužky, HO a různé tábory. Budete-li mít z podobné akce nějaký článek, rád si ho přečtu. Cizí dítě bych do skal nevzal, natož deset. Všechna čest a obdiv těm, kdo to udělají a tu odpovědnost na sebe vezmou. Já bych jako instruktor nezvládl ani lezeký kroužek na umělé stěně.
Na první tvůj článek o lezení dvojčat jsem reagovala. Na ten druhý už ne, protože jsem jednak měla pocit, že to nemá smysl a také jsem tak trochu doufala, že to je článek druhý a poslední. Tenhle článek mě ale teda dostal. Hlasovala bych skoro pro cenzuru článků zveřejňovaných na lezci. Zprvu jsem myslela, že si děláš prdelky. Mám na mysl konkrétně toto v úvodu tvého článku, cituji:
A já jen slyším: „Tatí, tady není slaňák.“
„A co tam je?“ ptám se.
„Nějaké dráty. Co se s tím dělá?“ ptá se Jáša.
Nikdy jsem se s tím nesetkal, co já vím, co se s tím dělá?
„Nevím. Ty jsi lezec, nějak si musíš poradit.“
Po přečtení článku jsem ale nabyla dojmu, že to myslíš vážně. Opravdu by mě zajímal smysl tvých článků na lezci. Pokud to má být motivace ostatních rodičů, tak mě jako rodiče tenhle článek spíš vytočil a upřímně doufám, že na vás ve skalách nenarazíme a nebudeme muset vaše počínání v reálu sledovat. Opravdu nechci poslouchat na skále 8leté dítě, které volá na otce, k čemu , že to dolezl, když uvidí prase. Promiň, ale podle mě jsi magor, že to takhle musím napsat.
Souhlas. Taky s Bídou. Malej kluk leze vysoko nad hranou, kde neni vidět slyšet, a nějak "se tam převazuje"..?!! Prosím, hlavně už nikoho nelákej aby se k tobě přidával a nepřesvědčuj (ani sebe), že to děláš dobře.
Hele, co je na tom špatného? Obě děti byly postaveny před prase a oba si s tím poradili. Ty děti lezou osmičky a pár lidí tady dělá tragédii z prasete na rozlezové šestce mínusce :-)
Proberte se. Možná by Petr měl napsat, jak to s tím jejich lezením je opravdu, podle výkonů se o sváteční lezce asi jednat nebude. Vy je tu hodnotíte jak děcka z nějakého odpoledního kroužku, která tatík vzal o víkendu slavnostně na skálu, ale nedávno jsem na Smíchově viděl Báru i Jáchyma onsajtovat dvě osmy za sebou (kdo chodí na stěny v Praze odpoledne/podvečer, měl by je znát). A jestli je pravda ta čistá sedma na skále na prvním, tak to také není výkon nešiky, který by měl mít problém s namotáním lana do zatočeného drátu. Z tohohle pohledu mi ten odstavec s rozhovorem nad prasetem opravdu přijde spíše vtipný, zejména když část toho bude literární nadsázka. Já se bavil a věřím, že oni také :-)
Viděla jsem ty děti lézt. Jsou někde úplně jinde, než rekreační lezci. A táta se lezení začal věnovat, aby jim pomohl, protože viděl, jak moc je to baví. Kolik tátů si jde za svou zábavou a svými kamarády.
Jen už asi Petře fakt nepiš, děláš to přeci pro svý prima děti, ta kritika tady není moc povzbudivá.
Držím palce, ať vždy vše ve zdraví přelezete.
Tito Traversa byl taky špičkový lezec a bohužel kvůli dětské nerozvážnosti/nezkušenosti a diletantskému přístupu dospělých se nedožil 13. narozenin. Osobně jsem doufal, že se z toho alespoň někdo poučí :(
To sice ne, ale vyšší výkonnost spolu se zkušeností jednak předpokládá určitou šikovnost, a jednak ti umožňuje jednat klidněji a mít na to více času. Člověka, který vezme desetiletou holku z klasického dětského kurzu, kde leze maximálně pětky na druhém, a pošle jí do pětky na skále a ještě jí tam připraví nějaký špek, bych považoval za idiota. Když doleze vyklepaná nahoru, drží se zuby nehty a ještě se nemá jak cvaknout, je to něco jiného, než když tam v šestce doleze osmičkový lezec, který se tam více méně nudí a má spoustu času a klidu si to prohlédnout. Petr sice píše, že byli v Juře podruhé a předtím jednou v Rakousku, ale jaksi neříká, že jsou velmi často k vidění například na Rovišti, potvrdil to i Bída. Takže nějaké ty zkušenosti ze skal asi již mají. To, v jakém stylu to Petr píše, je pak otázka jiná. Ale když jsem četl vaše komentáře k jeho předchozím článků, nedivil bych se, kdyby naschvál psal tak, aby z toho udělal frašku a úmyslně vás provokuje. Když to totiž přečteš a odmyslíš si jeho omáčku, tak zase jako úplně špatný článek mi to nepřijde. Jak se dá cestovat do Jury, kde tam spát, jak tam vypadají cesty pro začátečníky a mírně pokročilé, jeho tipy k oblastem, které navštívili, jaké průvodce si koupit a jak v nich hledat... Jestli někdo leze jen překližku nebo české skalky a nikdy v Juře nebyl a přemýšlí o tom, v článku to podstatné najde. Včetně tipů na vhodná místa pro nováčky s dětmi, klidně i nelezoucími.
Fakt se tu nasel nekdo, kdo mohl precist takovehle blaboly o nejakych genialnich miminkach na skale a HODNEM TATINKOVI? Ja myslel, ze toto se dava vyhradne do tech dementnich casopisu pro maminky. Urcite je to nejaka prdel, ze jo? Nebo taky ctete jen diskuze, ze jo? Nebo uz je to tu jak v tej Améérice, ze jako potrebujeme navod jak chodit s detma na prochazku, jak na kolo, jak na skaly? Ze , né?
Jo...a jeste neco! palec nahoru za neskutecne akcni, genialni a dejove jedinecne video s tou prebuzenou hudbou!!! Skutecny zazitek pro fajnsmekry! Zcela jiste patri do zlateho archivu ceske infantilni kinematografie.
Tak dlouhej prispevek, ale mimo. Nekdo, kdo leze 8 je na tom v 6 lip nez nekdo v 5, kdo leze 5. Ale to furt nic nerika o metodickejch schopnostech.
Ono mozna, kdyz ti nekdo dole rekne, "Hele je tam misto slanaku takovej divnej drat, rovnou na spousteni, tak si tam k nemu dej radsi presku, kdybys to na poprve posral", tak to nezni tak cool, jak si super koumak, ale rozhodne je to bezpecnejsi.
No mě přijde, že je jedno jestli na podlahu padneš ze 4 nebo z 8. Prostě furt to bude podlaha a nezáleží na tom jakou obtížnost lezeš... Mě na tom přijde fakt smutný to, že i na HI Petrovi psala spousta lidí, myslím, že rozumných, kteří navíc nejsou podle mě úplní poserové a lezou taky s dětma. Snažili se mu poradit, napsat vklidu svůj názor a vysvětlit, že ne možná vše co si myslí a dělá je ok. Podle navazujících článků a jeho komentů mám ale pocit, že je to spíš horší...
Předem upozornuji,že nemá nic proti tomu,aby děti lezli ve skalách,ale mělo by to být bezpečně a zodpovědným přístupem sice neznám autora článku a když jsem se začetl do článku hned úvodu mě z děsila komunikace táty jističe a dítěte na čelbě:
A já jen slyším: „Tatí, tady není slaňák.“
„A co tam je?“ ptám se.
„Nějaké dráty. Co se s tím dělá?“ ptá se Jáša.
Nikdy jsem se s tím nesetkal, co já vím, co se s tím dělá?
„Nevím. Ty jsi lezec, nějak si musíš poradit.“
Podle mě to je dost přes čáru zodpovědností!! A vůbec nemůžu pochopit přístup otce v roli učitele prostě mi to hlava nebere! Minulých debatách jsem četl komentář Libora Hrozy(i když jeho všechny názory nesdílím),tak mě dost překvapilo,že se snažil Petra rozumně poučit a poradit,ale jak vidím tak rady nedopadli na úrodnou půdu a z toho jde,až hrůza štestí ve skalách potřebují všichni lezci a pevně doufám, že se neunaví u tebe Petře a budu věřit,že konečně si necháš poradit od zkušeních rodičů co lezli s dětmi.
exhibice na nepravem miste, rekl bych ze Honza je uplne normalni magor, coz me nekolikrat napadlo, kdyz si to cele ctu. Mno, je ale dot mozny ze ty deti maj vic rozumu nez fotrik, takze se jim nic nestane. S detma taky obcas lezu v jure ale tady u toho clanku obcas nechapu, (a to moje decka maji taky obcas vic rozumu jak ja)...
"Zdola je to hezky vidět, lano tam vypadá dobře a bezpečně" plus další bohorovné výroky mě připadají, že se zřejmě jedná o autorův dříve zmiňovaný motiv psát ty články s nadsázkou. Ale celkový dojem je, že to je myšleno vážně. Tedy jako návod pto rodiče, jejichž děti také stále žadoní- táto vyrazíme do skal na vícedýlky. A když jsou děti šikovné, tak tatínek ani té metodice nemusí zas tak do detailu rozumět. Má to ale jeden zásadní háček: průsery se dějí díky opomenutí detailů. Opomenout nějaký detail se může stát každýmu, ale to co je prezentovaný v těchto článcích je Ignoranství a Hazard (nebezpečných situací tady bylo na dva výlety fakt hafo). hore zdar!
Normálně zůstávám klidný a nic mne nerozruší natolik abych reagoval, tady tento literární útvar mne však vyvedl z rovnováhy. Pokud je to povídka typu "horor" pak to chce literární cenu. Skoro celou dobu mám při čtení mravenčení v zádech a zvedlej žaludek. Jestli to je popis "pěkného" výletu s dětmi tak by bylo lepší kdyby to mělo varování, že takhle tedy NE a modleme se, že se nic nestalo.
Ano je to můj výkřík, plácnutí do vody.
Už skoro polovinu života mám na starosti dětský horolezecký oddíl, už něco jsem zažil a nebylo to vždy veselé. Zkušenost mi velí, že dítě musí přesně vědět co má dělat a i přesto musí být pod kontrolou. Nechat na něm jakékoli rozhodnutí za které je zodpovědno jen samo je naprostou nezodpovědností toho kdo tak dovolil. Jde totiž jen o ŽIVOT.
(Pravopisné chyby jsou součástí textu a dotváří jeho vyzuální nezaměnitelnost)
Klasický střet názorů a životních postojů. Třeba já to mám taky úplně obráceně, děti mají být samostatné a je potřeba jim důvěřovat. Ne jim pořád stát za zadkem a kontrolovat je. Jak jste si ty děti vychovali, když jim nevěříte? Sice nevím, zda bych měl tolik morálu, abych se jimi nechal jistit, ale rodiče bych za tvůj přístup zabil a nikdy bych do žádného podobného kroužku děti právě kvůli tomuhle postoji nedal. Mimochodem, nebyl Tito Traversa na skále právě s nějakým oddílem?
Já hlupák jsem si pustil to video děti samy lezou a jistíce( snad jsem špatně neviděl přes kbelík,což by mě zajímalo,jestli by chytili větší pád u těch cest co lezli?) otec mezi tím fotí a točí video?!? Těd jsem se začal opravdu bát o tuhle rodinu upřimně přeji,aby vám se štěstí neunavilo a snad si někdy necháte někdy poradit.Více už se tomu nebudu vyjadřovat.
Taky jsem pro naučení samostatnosti, ale tohle byla fakt metoda přirozenýho výběru. Kdyby je vypustil dělat slaňáky do prudkýho svahu nad potokem tak by to bylo v pohodě - při chybě se skoulí do potoka. Takhle je to při chybě podlaha. Ty dcka lezou samy = jistič musí umět jistit a prvolezec musí zvládat lezení na prvním = najít cestu, umět jí odjistit, umět z ní utýct, umět zaštandovat a zajistit druholezce, umět vyrobit slaňák, navázat se, umět posoudit matroš se kterým leze a který potká v cestě. To že lezou osmy neznamená že ovládají tohle všechno okolo, Petr neví která bije a nechává je ať se to naučí samy, až mu po chybě přiletí k nohám tak bude čumět...
Asi takhle, vyrustal jsem na vesnici, lital jsem po lese, nekolik hodin o me rodice nevedeli, coz je v dnesni dobe vcelku nepredstavitelna predstava. Lezl jsem po stromech, strilel z luku, vyrezaval si piskalky... svete div se, otec mi nejdriv ukazal JAK se zachazi s nozem, JAK se srili z luku nez me to nechal delat bez dozoru. Jasne, porezal jsem se mockrat, musel jsem cas od casu dokazat, ze se fakt nereze k sobe, sekyrku jsem mel taky dovolenou (co kolikrat i narizeou, kdyz jsem musel posekat drevo), nicmene k cirkularce me fakt nepustil a pozdejs ani k motorovce... Jsou proste cinnosti, na ktery osmi, destilety dite nema kapacitu (a to si pis, ze jsem skemral a skemral a fyzicky bych motorovku zvladnul! Diky tomu mam vsechny prsty a zadne jizvy na nohach. Striktni zakaz jsem mel taky lizt bez dozoru na skaly. Tahat me nechal jen, kdyz bylo nacvakano. Na skalach udelas chybu jenom jednou a vetsinou je to jistota. Sorry ale veta, nejak si musis poradit sam, ukazuje na to, ze otec je HOVADO. Marne premyslim nad motivaci psat takovy clanek a vychazi mi jen EGO, EGO a znova EGO. At decka lezou, az lezou tezky cesty at je samy i tahaj... ale az potom, co to jako dospely zkouknu. A predchozi clanek o vicedylkach ukazal, ze otec je i MAGOR... sorry tot muj zivotni postoj.
Když ten slaňák necvakne tak se přece zasekne pod poslední preskou... Tzn: o 3 až 4 m níž (rozhodně žádná podlaha) a umět padat je základ.
To jen pár překližkářů se děsí tý vražedný jury. A to je dobře :-)
Tohle platí při selhání slaňáku hned při odsednutí. Pokud ale selže až po chvíli (např. špatně založený prase a změna směru tahu), tak máš lano v momentě selhání od spouštěnýho lezce nahoru ke slaňáku a dolu k presu, tj. např. bude 4m pod slaňákem, preso taky 4m (ještě ho nevycvakl), tak to máš 8m + prokluz + natažení lana a povytažení jističe a máš z toho 12m tlamu a na Wajzíkách podlahu. A to ještě poslední preso před slaňákam nevycvakl, to by bylo dalších + 3m k předchozímu presu a tlama už kolem 16m atd.
... a nejsem preklizkar (i kdybych byl, tak na tom nic nemeni) a Juru znam podstatne lip, nez autor neb tam jezdim uz cca 15 let (i to je ale uplne jedno)
Taky bych řek, že to koment nad A. trochu přehání.
Motorovka a cirkulárka se s naučeným padáním na zajištěné cestě nedá asolutné srovnávat. A jistit přes kýbl taky umět klídně už můžou.
Každopádně článek působí, že autor je blázen(což nemusí být pravda) a těžko říct jaká je vlastně realita. A je fakt, že mi přijde, že jedinej smysl článku(ů) je rozpoutat tyhle šílený diskuse..
Vsak taky moje reakce taky nebyla primo na autora ale na prispevek rikajici, ze by se diteti mela dat absolutni svoboda, ze jde jen o zivotni postoj. A ze by ten dotycny nedal sve dite nikdy do krouzku, kde by ho proboha mohli omezovat a hlidat. A o tom, ze autor je blazen me presvedcil druhy clanek o vicedylkach. At si dela, co chce, leze, jak mu to vyhovuje, ale nechapu, proc se tim jeste chlubi. Vic uz nemam, co bych do dodal. Howgh.
Když ten slaňák necvakne tak se přece zasekne pod poslední preskou... Tzn: o 3 až 4 m níž (rozhodně žádná podlaha) a umět padat je základ.
To jen pár překližkářů se děsí tý vražedný jury. A to je dobře :-)
Už ti nějaké dítě "spadlo ze skály"? Už jsi řešil situaci kdy jsi věřil dítěti a dal mu "nekontrolovanou svobodu" a něco se stalo? Jak si to pak takovou situaci zdůvodníš? Udělalo dítě chybu?
Samostatnost (zodpovědnost) a "stát za prdelí" se nevylučují. To jsou jabka a hrušky.
Lezu dlouho a tak jsem bohužel byl i u několika ošklivých/ fatálních nehod.Když mně bylo 12 / o 4 více jak Petrovým dětem /, skoro jsme se s kámošem zabili na Kokoříně- jo, mysleli jsme, že všechno zvládneme a co nevíme se nějak naučíme za chodu.Články Petra jsou napsané vždy dost nešikovně a plné nahození na smeč, až je to neuvěřitelné, až si říkám, že to nemůže myslet vážně, že to je jen provokace. Ale asi je Petr jen trošku více ambiciozní a zatemňuje mu to mysl, nebo je fakt hlupák a tam není pomoci. Viděl jsem to samé co Bída a souhlas ve všem. Jo, ehmm,jsem rodič, ale to nehraje roli...
Adam O. leze od šesti let a nepředpokládám, že v osmi, devíti letech lezl pouze super bezpečné a cesty, nejlíp TR a to vše pod bedlivým a nepřetržitým dohledem rodičů, kteří kontrolovali každý jeho provedený úkon na skále... Ale třeba to tak bylo, nevim...
Co si ještě malého Adama z Krasu pamatuji, jistila ho vždy máma nebo otec, a ne druhá děcka. Relativizuješ tu hovadinu nahoře věcmi, o kterých nic nevíš, Filipe. Nemluvě o lezeckých zkušenostech Ondry staršího.
Kubo a ostatní, když Adama podkával v Rakousku s rodiči, tak normálně tahal prásky okolo 8 i víš (už si prd pamatuji je to dlouho a stárnu) a lezl to na prvním. A ve věku dětí uvedených v tomto článku."Určitě" lezl i v Krase a jak víme tak i tam jsou docela daloko nýty od sebe a hrozý pěkná tlama a někdy i zem. Tím nechci tady někoho ospravedlňovat....ale leze čím více dětí a jestli někdo tady dá video jak jeho ratolest leze na písku tak se z toho asi všichni pos....a to je přece naše "pýcha" písky v čechách.Vyděl jsem tam lozit mladé Strániky a myslím, že to bylo taky nebezpečné...
Mohu potvrdit, že v září r. 1999 jsem viděl zápis ve vrcholové knížce na masivu Hombre v Ostrově, cesta Fimfárum IXa, bratři Sráníci. Dost morálový technický prásk od Prcase. Taky známe přelez Údolní cesty na Kápla od hodně mladého Honzy Kareše. Viděl jsem Hrozovce v Tisé někdy kolem roku 2001. Je tu ovšem jeden podstatný rozdíl. Pokud to vím správně, tak všechny jmenované vedli zkušení lezci, což platí i v případě Adama. Hlavně jeho nikdo do ničeho nenutil a museli ho spíš brzdit.
Bído, to už je věc na další téma.Jak to bylo, ale prostě práskaly ve stejném věku, nebezpečné prásky.A písek se z Jurou nedá srovnávat v porovnání s bezpečným lezením.
bylo nebylo ale hlavne ti co tyto deti vedli byli lezci kteri vedeli o co jde a sve deti v te dobe lezecky prevysovali. tady je pripad tatky-internetoveho egoisty ktery je uplne mimo...
prostě si hrdej tata mysli že ma husty děti..husty budou až vylezou v 8 letech 7c francouzky klasy a ne 7+jursky.kvuli egu tata zmrzači děti.nic moc.aspon tatinek by mohl zvladat zaklady hobby lezeni než začne mlade cpat do profi egoismu.
To je problém. Lezecké oblasti a cesty neznáme a hledat vhodné těžší cesty podle videí a pak tam jet přes půl Evropy se mi moc nechce. U cest 8 a výše téměř vždy narazili na problém výšky. Buď jim chyběly nohy, nebo nedosáhli. Při výšce 125 cm moc daleko nedosáhneš. A navíc by to na tyto cesty asi chtělo trénovat trochu víc a nám se neche ubírat v ostatních aktivitách a volném čase. Nejem lezením je člověk živ :-)
Ty články nepíšu, abych se chlubil výkonností dětí, mají mnohem těžší přelezy, než 7. Píšu to proto, aby tu bylo alespoň něco o dětech. S rodiči od lezoucích dětí se setkávám velmi velmi často. S dětmi z kroužků a kurzů také. A smutná realita je, že na skály je nikdo neveme. Sice tu u řady lidí vzbuzuji nelibost a odsouzení, ale zároveň je řada lidí a rodičů, kterým se naše články líbí. Já sám jsem neměl odkud čerpat žádné informace, k lezení jsem přišel jak slepý k houslím asi dva roky zpět. O lezení s dětmi nikde ani zmínka. A kdo se vlastně dětem systematicky věnuje, s kým by mohli pravidelně jezdit na skály a trénovat a opravdu si zalézt? Pár individuálních výjimek znám, ale k těm se normální rodiče nedostanou. Takže nezbývá, než si poradit sám. Řada dětí v sobě má potenciál, z hodně děcek, která vídávám, by byli dobří lezci. Ale nejsou a nebudou, protože nemají podmínky pro rozvoj. Pokud mé články i jen pár lidem ukáží, že to jde i když sami nelezou a že to zase taková složitost není, budu jedině rád. A vy? Co s vámi? Pár lidí má něco k věci, zbytek jen nic neříkající kometáře. Jestli chcete udělat něco užitečného, napište něco lepšího. Přidejte vlastní zkušenosti. Bída tu psal o nějakém oddílu, kde měli i děti. Návrat tu píše o lezení s deseti dětmi, někteří další, třeba adam, jsou také z oddílů, kde mají děti. Proč nic nenapíšete? O dětech jsem začal psát a psát budu. Co kdybyste místo neustálé kritiky a nadávek napsali něco také? Rád se přiučím, řada rodičů si také jistě ráda přečte, jak se to má dělat správně. Ale psát osobní výpady, aniž byste měli alespoň potuchy o pozadí (platí zejména pro Bídu, který nás viděl jeden den na skále, ale vůbec neví, o co tam šlo a jaké byly důvody k jednání jednotlivýh účastníků, nebo pro téměř psychologické rozbory, kterých se mi tu dostává od vybraných dam, aniž by znaly vztahy a zvyklosti v rodině a povahy jednotlivých členů), je minimálně divné. Když vás to baví, pište si jako dosud. Já se s tím srovnám. Ale pokud chcete věci opravdu pomoci, lepší cesta by byla napsat ze skal s dětmi něco lepšího, než píšu já. Návštěvníci Lezce to jistě ocení více, než ty vaše osobní výpady s nulovou přidanou hodnotou.
Ahoj Petře, přesně tohle jsem Ti přece doporučovat osobně před rokem. Ty jsi mi ale říkal, že oddíly jsou k ničemu, že se v nich neleze a že se pořád na něco čeká místo lezení. Taky jsem Ti říkal, že na webu ČHS existuje seznam oddílů, které pracují s dětmi a mládeží.
To máš pravdu. Taky jsem to loni zkusil. Byli tam kamarádi, děti si to užily jako společenskou akci, líbilo se jim to, ale nezalezly si. Takže pro zábavu dobré, vedoucí podobných oddílů obdivuji, já bych to s cizími na skály neriskl. A ještě celková péče o děti, doprovodný program ...
Ale pokud od toho chceš i víc, potřebuješ podmínky naprosto přesné a individuální. Jak v časové délce lezení, tak v typu cest, jejich délce, zaměření síla/technika a podobně.
Nojo, jasně, že jsi to psal Ty :-) Teď vážně. Tohle jsi napsal:
S rodiči od lezoucích dětí se setkávám velmi velmi často. S dětmi z kroužků a kurzů také. A smutná realita je, že na skály je nikdo neveme.
To není pravda: Jenom v Praze znám osobně dva oddíly, kde děti lezou se svými vedoucími na skalách, a to nemluvím o spoustě dospělých, kteří běžně lezou v "dospělých" oddílech. V dalších městech a obcích je stejné.
Já sám jsem neměl odkud čerpat žádné informace, k lezení jsem přišel jak slepý k houslím asi dva roky zpět. O lezení s dětmi nikde ani zmínka.
To také není pravda: Metodiku speciálně pro dětské lezení najdeš například na stránkách ČHS, na rakouském Alpenvereinu, na stránkých Naturfreunde, dá se koupit přes web německé publikace v tištěné i elektronické formě. A to nemám přehled o anglicky mluvících autorech...
A kdo se vlastně dětem systematicky věnuje, s kým by mohli pravidelně jezdit na skály a trénovat a opravdu si zalézt? Takže nezbývá, než si poradit sám.
Právě v těch oddílech jsou lidé, kteří vědí co a jak.
Já souhlasím spíše s Petrem. Mě by to také zajímalo, jaký oddíl z Prahy a okolí se věnuje výkonnostnímu lezení na slušné úrovni a zároveň jezdí ven. Prošel jsem web ČHS a ve výsledkových listinách tam nic takového není. Znám akorát Juráše a ani ten toho moc ve skalních výletech s dětmi nenabízí. Možná by to chtělo rozlišovat mezi lezením pro zábavu a na pohodu s kamarády a sportovním lezením. Bez detailní znalosti svěřence, to znamená trávit s ním dlouhé a dlouhé hodiny při lezení, nemáš šanci mu připravit plnohodnotný užitečný program.
Když není jasné, kdo se ptá, tak nelze očekávat odpověď, kapišto? (Ač s Petrem ne ve všem souhlasím, hodně u něj oceňuji, že nese svou kůži na trh a stojí si za svým. To se počítá!)
příště to pošli i na HáDéčko, KáTéčko ti to editorsky našpikuje titulkama a přidá sloupeček "jak na to" a vsadím litr rumu že v deseti prvních komentářích budou tři s tím, že navádí k vraždění dětí a že by to měl smazat. obratem to budou linkovat velké servery (jako tudlenc jak ten nešťastník zapálil pomocí přenosných kamen národní park v ňáký jihoamerický tatrmánii) a nastoupí dyškutýři z hovinek a lžidnesu. to teprv bude kotel! to bude publicita!
a to je myslím právě věc, které se každý rozumný člověk v horském terénu vyvaruje. Ono je velký rozdíl spadnout 4 metry na překližce či spadnout nebo i jenom uklouznout třeba i v lehkém terénu někde na skalách nebo v horách. I krátký pád v lehkém terénu může být někdy nebezpečný a když přivodí i jenom malé zranění znamená velkou komplikaci. Vyvarovat se v terénu pádu to byla věc, kterou nám vtloukali instruktoři, trenéři nebo starší parťáci před půlstoletím do palic. Podle nich bylo lepší se vrátit, slanit než se vystavit nebezpečí pádu. Někdy ale to s tím vrácením nebo slaněním prostě není lehké a tak holt člověk zatnul zuby zhluboka se nadechl a lezl dál. A tak se na cvičných skalách házela pneumatika aby si člověk vyzkusil jaká je to rána když jeden musí nějaký pád udržet. Také se každý musel naučit co třeba udělat v případě když člověk visi uprásknutý pod převisem v luftě. Myslím si, že být samouk při lezení není dobré, když člověk nemá nikoho zkušenějšího, který by poradil, kterého by se mohl zeptat co a jak dál – Petrovy děti prostě obdivuji. Už jsme totiž daleko od doby, kdy tatík zašel s dětmi k řece hodil je do vody a vykřiknul ... teď se učte plavat. A to nesmíme zapomenout, že asi ten tatík přece jen byl schopen topícího se potomka vytáhnout. Tento styl se už ale asi 80 let nepraktikuje. Dnes se děti učí plavat v plaveckém oddíle za dohledu zkušených trenérů. A tak bych Petrovi doporučil aby s dětmi vstoupil do nějakého horolezeckého klubu nebo oddílu.
Tak tohle rozhodně ne. Tohle je přesně ten důvod, proč je dnešní mládež v hajzlu. Když se děti učí plavat, tak v oddíle pod dohledem instruktorů, když se učí lyžovat, tak s instruktorem, když by mělo lézt, tak v oddílu. Před prvním sexem ho budeš techniku taky školit? Najmeš instruktora/instruktorku? Nikdy. Děti jsem učil plavat tak, že jsem je prostě přestal držet. A div se, plavou. Na lyžích jsem je postavil na svah a strčil do nich. A lyžují, i se těší na zimu a další lyžovačku. A na stěně jsem je prostě navázal a lez. A lezou. Když vidím děti v kurzech a kroužkách, akorát se mi obrací kufr.
S tím učením lyžování stylem "strčím a dítě jede" to je super nápad. I když ne originální. Známí to před lety také vyzkoušeli....trochu neodhadli ani holčinu, ani prudkost kopečku(sice to nebyla žádná černá, ale vyloženě úplná placky taky ne), holka se vyflákala vskutku zdařile a od té doby lyže nechce ani vidět.
Máte můj obdiv. Takových rad a doporučení a přitom se autor na nic neptal. Článek byl informativní, žádná otázka nebo prosba o radu tam nikde není, a přesto píšete a píšete a píšete. A přitom bych řekl, že vás má autor u zadku a nezajímáte ho :-) Fakt si myslíte, že po několika letech lezení a bouldrování by je třeba nenapadlo si vzít tu bouldrmatku, kdyby ji potřebovali? Nebo že neviděli prasátko, když Petr sám píše, že ho mají v v Holešovicích? Petr možná je trochu padlý na hlavu, ale kam se hrabe na vás :-)
Hele, to je možná ono. Autor se na nic neptá a otevřeně se chlubí a doporučuje svůj přístup, který se zdá části aktivních lezců diletantský a nebezpečný.
Chce to asi poměrně vzácnou schopnost přesvědčit sám sebe, že mu tu všichni vyčítají nedostatky z čiré závisti, amatérismu a nepřejícnosti. Ono čas od času někdo poradí i dobře (i když se to třeba blbě poslouchá).
Mě by spíš zajímalo, proč autor ten článek napsal zrovna takhle. Už u předchozích článků se na jeho hlavu snesla ne právě slova chvály a to měl diskuzi jen pro registrované. A přesto napsal ten další článek ještě v horším duchu a diskuzi nechal pro všechny. Přeci jasně musel vědět, co se strhne a co sklidí. Otestovat si to mohl už na háíčku, tady je článek s týdenním zpožděním. Ten článek je naprosto jednoznačně psaný s úmyslem provokovat. Autor tam vystupuje jako úplný jouda a neználek, podle popisu řeší věci amatérsky až diletantsky, o dětech píše "se kterými sem tam chodím lézt na překližku", ale nemohu se zbavit dojmu, že je vše úplně jinak. Do schopností a výkonnosti, jakou Jáchym s Bárou mají, nedostaneš děti za měsíc. A chodit na stěnu jednou týdně a tam s nelezoucím tatínkem jako samouci brousit pětky taky stačit nebude. Podle toho na videa Bara na Smichove, který mají na Vimeu, to vypadá na vedení velmi kvalitní. Není možné, abys za tu dobu něco z metodiky nepochytil, zejména pokud se jí trochu zabýváš. A autor někde v minulém článku psal, že mají přečteno a zhlédnuto velké množství metodických materiálů včetně Pitta Schuberta.
V článku o vícedélkách autor píše:
V mé pozici je spousta rodičů, třeba jim právě můj článek pomůže si o lezení udělat jinou představu a rozhodnout se, zda se někam na skály opravdu nevydat. Lezci fakt být nemusíte, jen byste měli znát základy a měli byste je mít prakticky nazkoušené. To znamená přečíst veškerou dostupnou literaturu z oblasti metodiky, shlédnout na internetu různá videa a instruktáže na jednotlivá témata, zajít někam na stěnu, kde si to vyzkoušíte (klidně i pod dozorem nějakého instruktora). Podmínky na to již jsou, třeba v Holešovicích v Mammutovi mají dvoumetrovou cvičnou stěnku s možností založení štandu a slanění. A před samotným výletem doporučuji pokaždé znovu přečíst knihy Bezpečnost a riziko na skále a ledu od Pita Schuberta.
Ve všech případech pak doporučuji cokoliv, u čeho máte pochybnosti nebo si nejste jisti, s někým konzultovat. Ovšem všechny rady a názory berte jen jako orientační a vždy si udělejte úsudek svůj vlastní a raději si to ověřte z více zdrojů. Někteří lidé mají na lezení ve skalách velmi podivné názory. Neříkám, že někdy nemají pravdu, ale přehnaná úzkost opravdu není na místě, a pokud se nevydáte do vysokých hor nebo někam mimo civilizaci a do neodjištěných cest, je dnešní lezení ve sportovních oblastech z hlediska techniky lezení a bezpečnosti prakticky srovnatelné s lezením na překližce. Za tento názor jsem si vysloužil již mnoho nehezkých odpovědí a ostré kritiky, ale mě to z tohoto hlediska přijde stejné.
Na jednu stranu se Petrovi nedivím. Spousta lidí tady křičí a nadává a pohoršuje se, ale už u toho nepřemýšlí. Pokud byste tak dělali, museli byste k té provokaci a značné nadsázce v článku dojít také. Pokud například autor píše, že má přečteného Pitta Schuberta a i ho doporučuje k četbě, není možné, aby stál pod skálou a nevěděl, co ty zkroucené drátu jsou. Pitt Schubert jim věnuje poměrně hodně místa. Ale nepřemýšlet a rovnou psát pohoršené komentáře je asi jednodušší.
V jádru je Petr solitér (francouzsky solitaire = osamělý) ačkoliv lezení není (s vyjímkou sololezení) solitérní aktivitou. Lezení, horolezení, alpinismus bylo vždy zábavou kolektivní a nějak ti méně zkušení vždy přebírali od zkušenejších vědomosti, zkušenosti. Kolektivní záležitostí byl někdy hromadný výstup na nějakou věž ve Skaláku, kdy pár lidí lezlo a ostatní silně kibicovali a bavili se na účet lezoucích. A podle mne je škoda, když Petrovy děti o ten pocit příslušnosti k nějaké skupině přijdou. Po zralém uvážení jsem přesvědčen, stejně jako J. (jehož argumenty mají hlavu a patu), že Petr se snaží čtenáře jenom provokovat. Těžko si představit někoho, který se svými potomky začne třeba jeskyňářství aniž by neměl o tom ponětí a praktické zkušenosti. Rád bych věděl, co by Petr udělal kdyby Bára nebo Jáchym uklouzli, spadli pod převis a zůstali volně viset a lano by při vícedélkové cestě nestačilo na spuštění dolů. To by běhal dole pod skálou a naháněl nějaké zachránce? Proto je lezení kolektivni sport aby jeden druhému mohl v nouzi nějak pomoct, jistě to dost z čtenářů-lezců zažilo na vlastní kůži. Ale jak se zdá nemá cenu dále zasahovat do diskuze – demokraticky viděno, má každý právo konat podle svého, když převezme za své konání odpovědnost.
Už když jsem psal vícedélky, prosil jsem lidi, aby si před napsáním komentáře cesty a terén prohlédli. Tedy k řešení nastíněného problému:
1. Děti lezou s komplet vybavením. Tuto situaci mají nacvičenou. Dal jsem jim výbavu i na stěně, nechal je lézt převis. V horní třetině museli odkočit a zůstali viset někde pod polovinou, tři metry nad zemí. Pak jsem jednoduše cvakl lano do oka u země, zrušil jištění a šel si sedout opodál. A děti snažte se :-) Chvíli koukali a pak je oba napadlo vzít dvě smyčky, co měli přes rameno, a vyprusíkovali to během pár minut nahoru. Jištění jsem si pak zase převzal a cestu dolezli. Doufám, že takto nějak by se dostali i z toho převisu. Ale, pokud se podíváš na výběr našich cest, nikde jsme přes žádný převis nelezli. Ani na vícedélkách, ani v Juře.
2. Pád pod převis nebyl možný. Na těch cestách žádné převisy nejsou. Ty naše vícedélky na HoheWandu není kolmá stěna, ale spíše hodně šikmý svah. Máš tedy šikmý a lehký terén, z nějž jako schody vyčuhují kusy skály. Prostředkem těch schodů vede třeba ta Wude Posteline. Takže vylezeš kousek nahoru, jištění po metru. Pak je pár metrů svah nebo jdeš i vodorovně, pak zase kus lezení, pak zase přechod... Pokud bys měl kdekoliv problémy, prostě uhneš ze skály kus doprava nebo doelva, kde vedou cesty jiné. Tři metru od nás vedla nějaká trojková cesta. Obtížnost trojky si asi umíš představit. Nic jako převisy tam není, ve štandech nevisíš, ale jsou to obrovské police o několika metrech čtverečních, kde stojíš na pevné zemi a máš přímu u sebe dva nové borháky. Netvrdím, že akce byla superbezpečná, on by stačil vymknutý kotník, ale nějaké velké pády tam nehrozily, nic nebyl terén, který nešlo v případě potřeby opustit nebo obejít. Stejně tak jištění Jáchymem. Když byl na začátku větší odlez, byl přivázán smyčkou a jistí mne už dva roky, zkušenosti má. A kde byl odlez až dále od štandu, do žádného jištění bych mu nijak vážně nespadl, nešlo to. Nikde nebylo odkud nějak víc spanout, lezlo se vždy jen pár metrů. Pokud by si někdo opravdu prostudoval mnou odkazované PDF na Bergeinsteigenu, tak by zjistil, že tyhle vícedélky byly spíše zřetězení deseti samostatných a jednoduchých cest, než opravdové vícedélky, jak je asi všichni chápeme a o kterých běžně čteme.
Ahoj, nečetl jsem všechny komentáře, je jich tam mraky. Tak třeba se budu opakovat. Ty se nebojíš přetočení dětí v lezení na prvním, když nemají prsák nebo celotělák? Dík za odpověď
Ahoj, nečetl jsem všechny komentáře, je jich tam mraky. Tak třeba se budu opakovat. Ty se nebojíš přetočení dětí v lezení na prvním, když nemají prsák nebo celotělák? Dík za odpověď
Tipuju že děcka furt lezou na stěně, padají často a padat umí. Stejně tak i jistit.
Celkově bych viděl dvě možnosti: buď děcka všechno umí a petr si tu z nás dělá prdel, nebo to je magor a jestli bude nebo nebude průšvih je jen otázka náhody. Spíš si myslim to druhý.
Např. jaký maj zkušenosti s lámavým terénem, třeba ten Mittelbergwand spárokout vlevo je pod prvním bh lámavej dost a odskok je tam tak 4m na šutry ve svahu, chytač stojí bokem, přímo pod lezcem tam stát nejde. Pokud lezli lehčí var. zleva furt spárou, tak bez dojištění tam hrozí ryba skoro přes celou stěnu.
Padat sice můžou umět, ale to přetočení, zejména u dětí, je dost časté. Kolikrát vidím na stěně, že i dospělák se přetočí, protože má blbě lano.Když jsou děti takto malé a vejdou se do celotěláku, na prvním by v něm měly lézt.
Když oni se právě nevejdou. Dosud na skalách vždy celotělák měli, ale už jim nebyly. A na rychlo jsme dětský prsák, který by jim seděl, nesehnali :-( Příště už zase bude, máme ho objednaný.
kolik že je těm dětem že se nevejdou do dětského "univerzál" celotěláku? podle fotem mi nepřipadají že by měly přes metr pětačtyřicet....
jiná věc je, že spousta rodičů, lezců i nelezců, neumí svým dětem celotělák seřídit, děti pak visí jak oběšenci a právem se cítí velmi nepohodlně.
Nemohli se v tom narovnat. Seřízené to bylo snad dobře, ale i při maximálním povolení je to stahovalo v ramenou, nedovolilo jim to pokrčit rameny a to je i omezovalo při lezení. Kromě toho se už i oka blbě stahovala k sobě a oplety byly probroušené a roztřepené. Takže už to bude klasika sedáky na stěnu a na skály k tomu prsák.
Hlavní závada je v tom, že děti nejsou malí dospělí, i když je z nich někdo chce udělat. Jsou činnosti,které pro osmileté děti prostě nejsou - řízení auta, létání s letadlem -a lezení v plném rozsahu. Existuje hranice, za kterou se prostě nesmí, aniž by člověk riskoval zdraví a život dětí. Proto existují instruktoři pro děti a dětské lezecké oddíly. Ke stanovení této hranice musí člověk velmi dobře vědět, o co jde. To jde jenom vlastní dlouholetou zkušeností a nedá se načíst z literatury, byť dobré. A nenechat se zmást tím, co děti dokážou - na svou malou váhu mají velkou sílu, jsou pohyblivé. Za mé lezecké kariéry přišlo o život alespoň 20 mých známých a kamarádů, včetně mého bratra. Většinou pro blbosti. V tom jak Petr zachází stále dál, vidím nebezpečnou dynamiku, podle hesla -no vždyť se nic nestalo. Ty děti si to nezaslouží, k lezení mají celý přece celý život, proč nesmí být teď dětmi?
A mimochodem - za osmileté zodpovídá kompletně jejich rodič. Výrok jako 'ty jsi lezec, poraď si sám' má nevyřčenou část:'a když to nedokážeš, můžeš se i zabít'. Je si toho Petr vůbec vědom? Moc bych si přála, aby to pochopil.
Lena Alana (Žížala)
Nechci hájit autora článku.
Ale podívej se třeba někdy na 8a.nu.
Každej pátej článek je o tom, co za velký číslo vylezlo pětiletý, sedmiletý nebo dvanáctiletý dítě.
Asi trochu celej svět magoří, ale měla bys spíš rozjet nějakou globální kampaň.
A obávám se, že spousta lidí, kteří to ve sportu, nebo konkrétně v lezení někam dotáhli, a to ne jenom v posledních letech, začínala už v mladém věku a způsobem, který by sociální pracovníci neschválili. S tím, že to pro ně i jejich rodiče znamenalo značné riziko. A netroufl bych si říct, že to je nutně špatně. Problém možná je hlavně v tom, že nyní se to hodně medializuje.
(Tím nechci říct, že je v pořádku cokoli.)
To máme jako obdivovat,jaký jsi moderní rodič,který se s tím tak nějak nepáře a bude mít z dětí další Ondry?Pokud se toho teda ti chudáci vůbec dožijou ve zdraví..Samozřejmě nic proti Ondrovi a Ondrovým,použil jsem Adama pouze jako příklad úrovně. Spíš mám pocit,že jsi ambiciózní blázen,který svoje nanaplněný ambice cpe do dětí hlava nehlava.Nechat malý děti tahat cesty s prvním jištěním vysoko a doufat,že to nějak u slaňáku vyřeší? Tys ty děti někde našel nebo vyhrál v tombole,ne?? Co na to říká jejich máma a třeba prarodiče? To by mě teda vážně zajímalo..
Registrace
Metodika
lezec.cz
Jáchym i Bára se celé září domáhali zase nějakých skalek, ale počasí bylo špatné a deštivé, takže jsme zůstávali doma a pro letošek se s Jurou již rozloučili.
GPS a mapové aplikace