Možná proto, že už jsem dobrých pět let nic pořádného nesóloval nebo možná proto, že mi poslední dobou chybí stálý spolulezec, mi začala vrtat v hlavě myšlenka na nějaké pěkné sólíčko v Jizerkách. A možná jsem byl až příliš ovlivněn přečtením rozhovoru s Peterem Croftem. Každopádně jsem usoudil, že to nejlepší, co bych si mohl vylézt jsou tři klasické béčka. Konečný výběr nakonec ovlivnila návštěva Jara a Jara z Uherského Hradiště, protože mě před měsícem postavili do úlohy jejich průvodce po Ji
Mistrovství světa v boulderingu právě proběhlo ve francouzském Chamonix. Večerních šest finálových bouldrů zdolávalo 12 žen a 12 mužů, které postoupili ze středeční kvalifikace. Nejlépe české barvy hájila Věrka Kotasová, která obsadila 6. místo.
Nedělní odpoledne, Stadeltenne v německé Frankenjuře. V hlavní části sektoru hafo Němců a tak se dva čeští lezci, říkejme jim třeba John a Pepino, vydávají více doleva. Na doporučení svých kamarádů nastoupí John do jedné 7-. Mírným zablouděním se dostává přímo nad vosí hnízdo ve vedlejší cestě.
Tuším že již po dvanácté se v italské Ravenně uskutečnilo neoficiální Mistrovství Evropy ve sportovním lezení mládeže do 15 let. Letošní slabší účast z České republiky malinko zabránila takové medailové žni jako v roce loňském, přesto však 16 českých mladých nadějí získalo perfektních 12 medailí!! (shodně po čtyřech ze zlata, stříbra a bronzu). Nejvíce, stejně jako vloni, velký talent českého lezení Adam Ondra (4), se třemi medailemi se vrací po loňském půstu Anička Čermáková, po dvou kovech zís
Naší IA sekci v rámci HKV se nedávno povedl další pěkný výstup. Po „Hroší lázni“ zbýval k přelezení na Baranďáku už jen její menší bratříček. „ Malou Hroší lázeň“ se nám podařilo ztéci sobotní večer 17. května.
Možná proto, že už jsem dobrých pět let nic pořádného nesóloval nebo možná proto, že mi poslední dobou chybí stálý spolulezec, mi začala vrtat v hlavě myšlenka na nějaké pěkné sólíčko v Jizerkách. A možná jsem byl až příliš ovlivněn přečtením rozhovoru s Peterem Croftem. Každopádně jsem usoudil, že to nejlepší, co bych si mohl vylézt jsou tři klasické béčka. Konečný výběr nakonec ovlivnila návštěva Jara a Jara z Uherského Hradiště, protože mě před měsícem postavili do úlohy jejich průvodce po Jizerkách a já zjistil, že právě cesty které jsem jim tenkrát doporučil jsou ty přesně ty pravé.
Jak jistě ví každý, kdo někdy odložil lano a stejně stoupal vzhůru, nedá se jen tak po letech přijít a dát si něco pořádného sólo. A tak jsem využil volné chvilky v neděli odpoledne, abych si připomněl jaké to je a zašel se podívat na svoji oblíbenou cestu.
Růžovka na Parsifal vypadala přesně jak jsem si ji pomatoval, nádherných deset metrů šestkového lezení po lištách. Neodolal jsem a až u kruhu zjistil, že jsem se mohl napřed rozhýbat, ale že mi vůbec nechybí ani sedák ani lano. A tak jsem vzápětí přidal tři sousední cesty. Hladinu adrenalinu mi trošku zvedl závěrečný převis v Převislé cestě, kde jsou až příliš velké chyty. A v momentě když jsem držel okraj velkého lupenu mi moje fantazie barvitě vykreslila, co se stane, až se s ním přikryju. Naštěstí pořád zůstal na svém místě.
A přestože se mi začal ozývat zánět v levém loktu, tak jsem se cestou zpět zašel podívat na Dvojče, kde vede nádherná Cesta pro Maju. Takové krátké lehčí béčko. A jak jsem tak stál v polovině cesty pod převískem, díval se na klíčové tři metry, tak se konečně začali dostavovat ty staré dobré pocity, které už jsem par let nezažil. Zmizel veškerý strach a já se dokázal přesně soustředit jen na provedení každého kroku. A aniž bych se moc nadřel tak jsem stál během chvilky na vrcholu. Přestože mě už loket bolel docela slušně, nemohl jsem si před odchodem odpustit nejtěžší pětku v Jizerkách. Myslím, že ty dva poslední kroky v Západní hraně potrápí každého.
Jelikož mi to všechno přišlo tak snadné a samozřejmé, přistihl jsem se že i přes slušné vedro a bolavý loket sedím dnes odpoledne v autě a mířím do Údolí Černého potoka. Během hodinky stojím pod Převislou cestou na Kazatelnu a hledám důvody proč ji nelézt. Žádné nejsou, snad jen trochu nervozity, která ale pramení spíš z nedočkavosti a očekávání. A tak až u kruhu pod převisem začínám přemýšlet jestli jsem si přeci jen neměl dát něco na rozhejbání. Ale loket říká jasně, že si dnes nemůžu dovolit lézt metry navíc. A tak jen vytřepávám a vzpomínám jak o tři metry výš posledně Jaro ulít. Kupodivu mi to moc nevadí a já se nečekaně přistihuju, že dělám nejtěžší kroky za bočáky a že nejlepší na tom všem je skutečnost, že nemůžu spadnout. Opět mám tu nádhernou jistotu a vzápětí visím na pravačce nad převisem a vychutnávám si závěrečné lehké metry.
Pod Pohovkou už loket pobolívá, ale těch pětatřicet metrů Jihozápadní hrany vypadá neodolatelně. Úvodní metry převisem si labužnicky vychutnávám a vůbec mi nevadí, že cesta rychle získává výšku. V pětkových plotnách prokládaných travou, které následují, to není skoro znát. A tak dost rychle stojím na malé poličce, kde se občas štanduje a prohlížím si lehce převislou hranu proloženou dunivým sokolíčkem. Nádherně trčí do prostoru a já mám pod nohama dvacet pět metrů vzduchu a za zády hluboké údolí. A během té chvilky si vychutnávám příjemné mrazení kolem žaludku vyvolané představou co budu dělat o tři metry výš. Těch pár kroků, které následuje patří mezi nejkrásnější v Jizerkách, a tak si je náležitě užívám a v římse se skobou se pouštím jednou rukou a otáčím se do údolí. Nejkrásnější na sólování je to ostré vnímání. Na stromech za sebou rozeznávám každý lísteček a přímo cítím jak s nimi třepe vítr. Bohužel musím lézt dál a nemůžu se kochat dlouho. Další tři kroky dělám jako v tranzu a během chviličky se převaluju přes hranu do vrcholové plotny a v pohodě kráčím na vrchol. Až cestou dolů si uvědomuju, jak moc mě bolí ruka a pomalu si začínám připouštět, že dnes jsem dolezl a Nos, který jsem plánoval jako závěrečný bonbónek, si budu muset nechat na jindy. Přesto se na něj jdu ještě podívat, ale těch padesát metrů bych nevydržel. A tak se zklamaně otáčím zpět do údolí. Ani mi nevadí, že jsem nevylez všechny tři naplánovaná cesty, jako skutečnost, že už nemůžu pokračovat, stoupat nahoru a užívat si tu spoustu nádherných pocitů.