18.6.1988 jsme se s tátou rozhodli užít si pravé pískařské dobrodružství. Já na prvním a on na druhém konci lana. Za svítání jsme jedním z prvních přívozů přepluli přes Labe do Rathenu a pustými uličkami se hnali do stráně pod Grosser Wehlturm. Věděli jsme, že lézt smíme jen asi do devíti dopoledne.
Hodně mých kamarádů, které jsem při svých návratech z Holandska potkal, se velmi zajímalo, zdali jsou v Holandsku nějaké skály a jestli se tam dá lézt. Na první otázku jsem musel vždy odpovědět ne. Avšak lézt se v Holandsku dá a to docela dobře. Jak to tedy s tímto paradoxem je?
Chtěla bych poprosit takový ty nabouchaný svalovce na stěnách, aby se pokud možno nevysmívali těm kteří ještě nelezou tak dobře a snaží se to naučit.Možná,že za nějakou dobu je v mnohém předčí.Díky moc :)
Tak jsme byli v Dolomitech. Respektive já, Hynek, jedna Jitka a druhá Jitka. Jako obvykle jsme jeli Hynkovo teréňákem Fordem Eskortem. Vyrazili jsme ve středu odpoledne. Cesta příjemě ubíhala a zvláště kolem Mnichova jsme si, díky zácpám (ano všichni jsme jí měli), udělali asi tak tří hodinovou okružní jízdu. No v deset večer jsme již byli za Brixenem. Ulehli jsme mezi dálnici a trať, kde asi tak každých deset minut projel rychlí
Chris dodelal prodlouzeni Biographie!
Sharma prolamuje barieru a posila na svet prvni 5.15a
19 Cervence, 2001
Po ctyrech letech usili a nespocetne pokusech, Chris Sharma konecne oddelal nejtezsi cestu sveta, prodlouzeni Biographie v Ceuse, Francii. Cesta poprve vylezena v roce 1996 Arnaudem Petitem, Biographie je prikra, kapsovita linie za 5.14c. Touzebne prodlouzeni, ktere Sharma dokoncil vcera, pridava dalsich 16 metru lezeni za 5.14b - celkove zvysujici p
4. Obsah silového tréninku
podle tréninkových cílů rozlišujeme :
- hypertrofie ( svalový růst )
- vnitrosvalová koordinace ( aktivace více svalových vláken daného svalu při kontrakci )
- silová vytrvalost ( krátkodobá a střednědobá ) pracuje se s rozdílnou intenzitou a hustotou zátěže, ale také s rozdílně dlouhými pausami a opakováními
4.1 Zátěžová intenzita
Pod tím se rozumí velikost jednotlivé zátěže působící na svaly. Při vysoké zátěžové intenzitě v rozmezí 90-100
Tahle super boulderová oblast v Itálii v Meschii nabízí přírodní linie s maximálním respektem pro skálu a přírodu. Klasifikace je podobná Fb a lezení problémů je také podobné bez “eliminantů” - všechny chyty jsou platné + super okolí = pro boulderisty ráj.
Rád bych napsal něco málo o lidech jako jsou xxx a C.S. a D.G. a všichni ti další anonymní, notorický zpochybňovači všeho. Čert vem že v převážné většině vystupují jako anonymové, je to jejich důvod proč tak činí a já nemám potřebu o tomto důvodu spekulovat. Co je ovšem mnohem zajímavější je pohled na jejich způsob myšlení...
Nějaký „xxx“ zde napsal článek „další Štefánek?“ (viz níže) ve kterém zpochybňuje výkony kohosi, které uvádí Montana a poukazuje na jakési podi
18.6.1988 jsme se s tátou rozhodli užít si pravé pískařské dobrodružství. Já na prvním a on na druhém konci lana. Za svítání jsme jedním z prvních přívozů přepluli přes Labe do Rathenu a pustými uličkami se hnali do stráně pod Grosser Wehlturm. Věděli jsme, že lézt smíme jen asi do devíti dopoledne.
Údolní stěna Wehlturmu bere dech. Dlouho si nikdo netroufl ji poprvé prostoupit, i když už byly vylezeny opravdové děsy a hrůzy. Až v květnu 1977 Bernd Arnold se svým početným mužstvem v zádech dobyl tuto stěnu legendární Superlativou za IXc. Nastoupil sice ve středu stěny, ale záhy se ocitl až na pravé hraně a teprve po nadlezení hrozivě hladké části stěny se protraverzoval zpět do středu. Pak přišlo nejtěžší místo dva metry nad kruhem, pro změnu levá hrana a zpět do stěny dlouhým choďákem za VIIc na vrchol. O rok později se Arnold do stěny vrátil a protáhl pravou údolní hranu až na vrchol, Nordkante IXb. Stále to nebylo ono. V roce 1979, opět v květnu, znovu nastoupil středem stěny, tentokrát neuhnul a na světě byla další legenda Direkte Superlative IXc. Mimochodem IXc bylo to nejtěžší, co na písku existovalo a vznik těchto cest byl stejně revoluční událostí jako třeba pozdější Güllichovo Action Direct. statně i sám Wolfgang si při jedné ze svých cest do Saska Superlativy vylezl. Bez maglajzu. Stále ještě zbývalo přelézt středem horní polovinu stěny. A nebyl by to Bernd Arnold, aby se nevrátil ještě jednou a nedovršil načaté dílo. Od 5. kruhu Superlativy, těsně před místem, kde do ní dolézá její Diretka, se vydal přes další tři kruhy rovně vzhůru, Da capo IXc. V osmdesátých letech, zlaté éře písků, musel každý, kdo se přiblížil výkonností k bájným IXc, alespoň vyzkoušet své síly a morálku v konfrontaci se Superlativami. Mockrát jsem viděl z protilehlých stěn, jak se nějací mravenci pokoušejí o nemožné, jak padají do 6. kruhu a se soumrakem bezradně stěnou slaňují s čerstvým pytlem. Všichni dobří od nás Superlativy měli...
Přímo pod věží se nachází skalní divadlo. V době představení se nesmí lézt. Teď je ale ve skalách pusto a prázdno. Navazujeme se na dvě osmimilimetrová lana. Velká stěna vyžaduje velký styl. Nervy jsou připraveny k brnkání na nervy. Ještě je čas ustoupit, ale čert to vem. Naším cílem je AF. RP je zatím nemluvně, o kterém se vůbec nepřemýšlí. Nastupujeme do diretky, trochu problémy nad 2. kruhem, zato crux nad 6. kruhem pouští hned. Kolem deváté hodiny se dereme proudem turistů a lezců k přívozu, který nestačí přepravovat davy do skal. My se vezeme zcela sami. Direkte Superlative v kapse. Plán na dnešní den však má ještě několik bodů. Prvním je siesta. Druhým přívoz a znovu proti proudu lidí spěchajících ze skal. Je odpoledne. Představení skončilo, našeho začína druhá část. Ve skalách je pusto a prázdno. Navazujeme se na dvě osmimilimetrová lana, velká stěna, velký styl. A hup ( Hop může hop) do Superlativy. Lezení při hraně je překvapivě nepříjemné a bere hodně sil. Od 5. kruhu se troufale vrháme do Da capo, kruhy jsou daleko od sebe a u každého z nich se člověku řádně uleví. Na vrcholu se zemdlele již podruhé tento den zapisujeme do knížky. Tak zemdlele, že si při dosedu do slanění až na poslední chvíli všimnu, že mám v osmě jen jeden pramen lana. Na nástup jsem se málem vrátil o něco rychleji, než slučitelně se životem. Inu opilý štěstím. Pusté uličky k přívozu za sebou měly další rušný den a my si jimi nesli zatraceně skvělé elbsandsteinské dojmy.
sorry Jardo a i vsichni ostatní, že jsem sem tento článek dal krapet se spožděním (Jarda mi ho poslal již dávno). Bohužel jsem k němu nejdříve marně sháněl fotku a pak jsem byl na dovolené.
My daughter, mohter and I thoroughly enjoyed our stay at Fattoria di Corsignano. The property was gorgeous, with breathtaking views of the Tuscan hillsides and farms. But the people were truly amazing! Before we arrived, Christina (in reservations) helped us with arrangements, answered numerous questions, and got us all the information we needed to get there and be comfortable during our stay. Mario and Elena (the proprietors), as well as their daughter, made us feel like family from the moment we arrived. My daughter had special dietary needs and Elena, a fabulous cook, went well out of her way to make sure she had delicious meals to eat. Her daughter, though older and speaking little English, looked for my daughter daily to play. This made her feel very comfortable and happy. The wedding took place in a small, quaint church in the hills above the property. The patina of the church walls made a beautiful backdrop for pictures after the ceremony. Back at Fattoria di Corsignano, appetizers were served with the sun setting behind the tree line. Gorgeous!!! The setting for dinner was no less spectacular. The traditional Italian wedding cake, which most guests had never seen before, was a delicious surprise. The whole experience was amazing. I would love to go back there again someday.