Na přelomu dubna a května 2013 jsme vyjeli už počtvrté skialpovat na Kamčatku.

S čtyřletou odmlkou od poslední návštěvy Jarní KAMČATKA 2009 – ze sopek a vulkánů na lyžích. –
Možná si řeknete, že naše posedlost Kamčatkou je už chorobná. A máte pravdu. Kdo navštívil Kamčatku a zlyžoval pár sopek za nádherného jarního počasí po dokonalém firnu…ten se tam zkrátka musí vrátit.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

Premiéru měl netypický genderový poměr účastníků kamčatského výletu – pět skialpinstek a čtyři skialpinisté z České republiky, Slovenska a Ruska. Ženy však byly vybírány tak, aby splňovaly následující kritéria: vysoký výkon (ale ne vyšší jako chlapi) a schopnost přežít v drsných podmínkách bez kilogramů kosmetiky, sprchy a podobných civilizačních zbytečností. Teď už můžeme směle konstatovat, že ženy to zvládly výborně a můžeme je doporučit i na další skialpinistické akce.

Při předchozích návštěvách Kamčatky bylo ověřeno, že nejlepším termínem je doba od posledního týdne v dubnu do poloviny května. Proč právě v tuto dobu? Protože na Kamčatce téměř končí zima a už začíná jaro. Sníh je stabilizovaný, lavinová situace je bezpečná, počasí bývá poměrně příznivé a hlavně, je po daňových přiznáních.

Na Kamčatku jsme odletěli 25. dubna 2013 s přestupem v Moskvě.  Po asi tři sta mílích, které jsme odletěli z Moskvy na východ, došlo na palubě letounu k zdravotní indispozici jednoho z cestujících, a tak jsme se vrátili zpátky do Moskvy. Milým zpestřením letu byly následující dvě hodiny sedění v letadle, které se nehýbalo a kde bylo jaksi příliš teplo. Na betonové a ne moc rovné letiště v Jelizovu na Kamčatce jsme tak přiletěli po dvanácti hodinách na palubě ocelového ptáka.

Abychom jsme se po letu občerstvili a aklimatizovali + odstranili jet lag (časový posun 11 hodin), jako první cíl našich dobrodružství jsme si vybrali vulkán „Viljučinskij (2173 m)“:
(Skialp průvodce - Viljučinskij (2173 m)). Jedná se o klasický lyžařský cíl – dlouhé nenáročné lyžování s převýšením 2000 metrů. Dokonalé výhledy a k tomu úžasná scenérie nekonečné Kamčatky.

Vulkán Viljučinskij (2173 m)

– na vrcholu jsme stáli den po příletu na Kamčatku
Poslední dubnovou sobotu byl v údolí řeky Paratunka Mutnovskij lyžařský běžecký maratón na 60 km, a proto jsme se museli k Viljučinskému přesunout hned v den příletu na Kamčatku. Díky zpoždění našeho letu z Moskvy jsme se na dlouhou a únavnou cestu skútry do base campu vydali až pozdě odpoledne. Stany jsme stavěli už téměř za tmy. Zábavným úkolem bylo postavení stanu, který nám půjčili kamčatští bratři. Stan měl gigantickou rozlohu, takže jsme si při kopání základů pro stan dobře zacvičili. Těšili jsme se na sobotní ráno, neboť mělo být po celý den krásně a čekal nás  (Skialp průvodce - Viljučinskij (2173 m)) .


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout



(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

Bez ohledu na jedenáctihodinový časový posun a s ním spojenými problémy s přizpůsobením na tak odlišné časové pásmo, chtěli někteří ambiciózní jedinci vstávat v sobotu brzo ráno, aby po snídani vyrazili kolem sedmé hodiny. Kamčatské počasí se však neřídí předpovědí. Ráno proto bylo všechno jinak než jsme si představovali. Hustá mlha nás donutila zalézt zpátky do stanů, s čímž ani neměla moc práce. Když už to vypadalo, že budeme mít proleženiny, mlha se v údolí Paratunky trochu roztrhala. Od stanů vyráželi první až v 10.40 h, což je čas, při němž se v dubnově-květnových Alpách už člověk pohybuje někde v oblasti vrcholu, aby se do 12 hodin stihnul vrátit dolů. Na Kamčatce je ale spousta věcí jinak – spolehli jsme se na místní vymoženost, kterou je začátek tmy cca o 22.30 h. Před čtyřmi lety jsme na Vilju vyrazili kolem oběda a s velkou rezervou jsme stihli 2000 m výstup i sjezd.

Při výstupu k hraně přístupového údolí mlha opět zhoustla nad únosnou míru – tj. viděli jsme velké kulové. Ve výšce asi 930 metrů jsem počkal na ostatní, aby se v mlze nepoztráceli a abychom se rozhodli, co dělat dále. Sešli jsme se všichni a shodli jsme se, že to zkusíme ještě dalších 200-300 výškových metrů, zda bude mlha i nadále nebo se dostaneme nad ní. Mlha k nám byla milosrdná a skončila ve výšce asi 1200 metrů. Nad námi se otevřela obrovská „sjezdovka“ vedoucí vzhůru až do úzkého ledového kuloáru „Vrata“ na podvrcholové plato Viljučinského. Romanův časový odhad dosažení dolního ústí „Vrat“: „To už je iba kúsok, o 40 minút sme tam“ byl okamžitě vyhodnocen jako velmi povedený vtip. Roman to za hodinu uznal také. To, co ve vysokotatranských podmínkách vypadá na maximálně hodinu stoupání je při kamčatských rozměrech trojnásobná vzdálenost. A nebylo to poprvé, co byl náš odhad krutě potrestaný realitou.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

Hustá mlha, kterou jsme nechali pod námi, si však nachystala jedno překvapení. Když viděla, že jsme asi padesát výškových metrů pod vrcholem, obalila posledních pár desítek metrů Vilju do husté šlehačky, z níž nebylo vidět nic.  O panoramatických výhledech na Tichý oceán a Avačinskou zátokou jsme těm, kteří byli na Viljučinském poprvé, mohli jenom vyprávět. A také jsme jim vyprávěli.

Sjezd z Viljučinského byl – jak jinak – vynikající. Díky několik desítek metrů širokému žlabu (cca 35-40 stupňů) a perfektnímu firnu jsme řezali odvážné a rychlé oblouky. Trochu problematická byla pouze úvodní strmá část skrz „Vrata“ s přemrzlým „květákem“ jako podkladem. Měl jsem na nohou první den lyže Dynafit Manaslu a sjezd z Viljučinského byl můj první - prvních pár oblouků jsem skrz „Vrata“ jel velmi opatrně, než jsem si trochu zvyknul na nové lyže. Další část sjezdu byla fantastická, a to včetně průjezdu vrstvou mlhy v nižší části vulkánu. Ještě níže jsme už dojížděli ke stanům v mokrém sněhu.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

U našeho tábora nás čekalo překvapení – slovenská zlatá medailistka v biatlonu z posledních Olympijských her Anasstasiya Kuzmina v údolí pod Viljučinskym trénovala běh na lyžích a v rámci tréninkové jízdy nám vedle stanů napsala do sněhu vzkaz. S Nasťou jsme se následně setkali a poklábosili. Překvapila nás její skromnost a velmi milé chování.

Okolí vulkánu Viljučinskij

Přes noc se počasí dost zkazilo a ráno jsme se probudili do hustého sněžení, mlhy a purgy (velmi silný kamčatský vítr). Leželi jsme ve stanech, a každých 20-30 minut bylo nutné stany odkopávat, jinak by nás sníh přemisťovaný purgou brzy úplně zasypal a utemoval, což by následně způsobilo naší dlouhodobou smrt. Proto jsme se sbalili a přesunuli do masňáckého ubytování v dolině – trestem za naši zbabělost bylo koupání v termálních pramenech za doprovodu vodky – veselo bylo až až. Až tak, že jsme byli Nasťou mile a důrazně upozornění, že její syn nemůže spát při našich hlasitých komentářích k celosvětovým problémům.

V dalších dvou dnech jsme vystoupili a sjeli z řady menších kopců, z nichž většina nemá v mapě ani vlastní jméno – u nás by však tyto kopce byly Mekkami rekreačních skialpinstů a lehce by schovaly známé lyžovačky v Malé a Velké Fatře.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

Po sjezdu z vrcholu nad sedlem mezi dolinou Paratunka a Tichým oceánem jsme se nechali vyprovokovat Martou a Romanem k podvečernímu výstupu na blízky bezejmenný 925 m vysoký kopec, který jsme si pracovně nazvali Pik Roman, resp. alternativně jako Pik Kohútia tvár. Po sjezdu si Matúš liboval: „Dôležité je poznamenať, že vzhľadom na takmer nulové lavínové nebezpečenstvo v oblasti Viljučinského bolo možné bez rizika lyžovať takmer čokoľvek – aj také svahy, kde by bol človek v SR pokakaný. A to nehovorím o kvalite a konzistentnosti snehu – aj z menších kopcov sa dá výborne polyžovať rýchlosťami, o akých sa nám v SR často ani nesníva.“


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

Po  vylyžování se v oblasti Viljučinského jsme se 1. května vrátili do civilizace. Spousta piva zakoupeného v Těrmalnom nám nevydržela ani na předměstí Petropavlovska-Kamčatského. Pokusili jsme se trochu zcivilizovat a vyrazili jsme na velkolepé oslavy 1. května. Rusové to berou opravdu vážně, takže oslava byla monumentální. Avšak v porovnání s prvními máji, které jsme slavívali u nás v Československu, to zase taková sláva nebyla. Chyběly alegorické vozy a podobné atrakce.

CZ a SK prvosjezdy z vulkánu Bakening

(2278 m) a Palce (1225 m)
Bakening (nečti Bacon-ing), který jsme si přejmenovali na Happening, byl dříve nazýván také jako Vrchol Kamčatky, neboť u něj pramení tři největší kamčatské řeky – Kamčatka, Avača a Bystraja. Je to klasický stratovulkán, který okolní kopce převyšuje přibližně o tisíc výškových metrů. Bakening je dost odlehlý od civilizace – nejblíže je k němu asi městečko Milkovo, a jedinou známkou civilizace je na dohled z vulkánu kamenitá severojižní cesta z Petropavlovska přes Milkovo dále na sever. V zimním období už byl na něm provozován heliskiing, stejně jako v létě je dost oblíbený pro krásnou přírodu a různě dlouhé přechody v jeho okolí.  Nenašli jsme ale žádnou zmínku o skialpinistických a lyžařských aktivitách z Bakeningu. Proto jsme k němu byli přitahováni jako železné piliny k magnetu

Druhého května jsme se přesouvali z Petropavlovska směrem k Milkovu. Cestou jsme měli menší technické problémy, když chvíli poté, co na silnici skončil asfalt (stihli už vyasfaltovat silnici dost daleko směrem k Milkovu) jsme píchli zadní kolo. Díra v pneumatice byla velká několik desítek centimetrů. Výměna kola nebyla úplně jednoduchá, ale s čím by si Rus neporadil?


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

S tradičně velkým zpozděním oproti předpokladu jsme dorazili k řece Pravaja Kamčatka. Čekal nás 12 kilometrový rovinatý přesun ve výšce přibližně 600 metrů nad mořem blíže k Bakeningu. Každý si pochvaloval více než 20 kilový ruksak na zádech, který nenápadně zpříjemňoval nekonečné šlapání mezi břízkami. Na pláni se sněhovou vrstvou tlustou přes dva metry, částečně pokrytou kamennými břízami a jen kousek od meandrů řeky Pravaja Kamčatka, jsme rozložili stanový tábor. Počasí bylo výborné a pohled na svahy Bakeningu nasvícené zapadajícím sluncem dávaly naději, že i na druhý den by k nám mohlo být počasí milostivé.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

Ještě po půlnoci bylo jasno a teplota hluboko pod bodem mrazu. Samozřejmě, nad ránem se počasí zkazilo, zatáhlo se a zvednul se vítr. Motivace k výstupu za takových povětrnostních podmínek byla trochu snížená, ale stejně jsme vyrazili. Cestou na pásech blíže k vulkánu jsme museli třikrát překračovat řeku Pravaja Kamčatka, což někdy šlo přes sněhový most a někdy ne. Improvizace nám byla pomocníkem. Během předchozího dne jsme jako výstupovou trasu vybrali esovitý svah-žlab vlevo od hlavního svahu z vrcholu, který z dálky vypadal velmi strmý a lavinózní. Čím více jsme se blížili ke kónusu vulkánu, tím více jsme se přikláněli k výstupu hlavním svahem. V dolní části byla starší rozsáhlá lavina, ale sněhová pokrývka byla jinak stabilní.

Stoupání nebylo zajímavé ničím, pokud nepočítáme jeho nekonečnost, depresivní počasí a schopnost některých účastníků šlapat na pásech i svahy o strmosti, kde normální smrtelník už dávno šlape s lyžemi na zádech. V oblasti vrcholového hřebene vanul silný vítr vylepšený o mlhu a mraky. To nás potěšilo, protože počasí se už tím pádem nemohlo o moc víc zhoršit. K nejvyššímu skalisku v hřebeni se vydal pouze Roman, my ostatní jsme zůstali kousek za ním u začátku předpokládané trasy sjezdu. Roman byl smutný, že jsme tak lehce vzdali boje o úplný vrchol. Viditelnost se ale výrazně zhoršovala, a proto jsme vrcholové skalisko zabalili, rychle se připravili ke sjezdu a vyjeli. Horní třetina sjezdu byla v difúzním světle, kdy nebylo poznat vůbec nic a na třicet metrů jsme se už neviděli. To bylo velmi osvěžující a přispělo to k prevenci proti ponorkové nemoci.

Níže se viditelnost výrazně zlepšila, takže krásné výhledy byly do daleka – jen s šedivým nádechem a jemnou difúzí. Sníh nepříjemně zkrustovatěl, docela se padalo a nakonec se jako lepší varianta ukázal sjezd starším hodně hrbolatým laviništěm.  Pod konusem vulkánu následoval rychlý sjezd k řídkému lesnímu porostu z kamenných bříz po obou březích řeky Pravaja Kamčatka. Třikrát jsme překonávali řeku, než jsme se dostali ke stanům.  Večer, po malých stavebních pracech ve sněhu, jsme se pustili do jídla, pití, zpěvu a ohně. Kamenné břízy a jiné dřeviny jsou dokonalé palivo dostupné na Kamčatce v nekonečném množství. Oteplování atmosféry tak máme na svědomí i my.

Další den ráno jsme nechtěli v zamračeném počasí stoupat na vzdálené a vysoké vrcholy, a proto jsme jako cílový kopec zvolili 1225 metrů vysoký Palec. V dolní části výstupu se přecházelo přes čerstvá laviniště a výše se v řídkém lese z kamenných bříz stoupalo měkkým mokrým svahem strmými svahy se sklonem v některých úsecích přes 40 stupňů. Vzhledem k mokrosti sněhu a nebezpečí lavin z těžkého sněhu jsme nesjížděli po výstupové trase, ale do doliny z druhé strany hřebene.  Sjezd byl vynikající až na krátký úsek těsně nad údolím, kde už byl sníh mokrý a těžký. Části z nás se sjezd líbil natolik, že po dosažení tábora a svačině, jsme rychle znovu nastoupali přes 600 výškových metrů. Sjezd byl zvolen další výbornou linií vedle prvního sjezdu.

Český dámský a SK prvosjezd vulkánu Korjakskij

(3456 m)
Po návratu z oblasti vulkánu Bakening se počasí výrazně zhoršilo, ale po prohlédnutí několika internetových meteo serverů jsme i přes úplně hnusné počasí vyrazili do oblasti vulkánů Korjakskij a Avačinskaja. Mlha v údolí Suchoj rečky byla natolik hustá, že jsme nechápali, podle čeho a jak se řidič ratraku orientuje. GPS pochopitelně neměl. Dovezl nás k chatě ve výšce přibližně 830 metrů, která byla z větší části zasypána sněhem. Střecha ruské báni byla pod sněhem asi tak metr hluboko, takže slíbené saunování se bohužel nekonalo. Z aktuálního počasí jsme byli dost pesimističtí, ale doufali jsme, že optimistická internetová předpověď vyjde.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

A předpověď počasí vyšla na 7. května dokonale. To nás překvapilo. Probudili jsme se do slunečného rána a bezvětří. Na obloze se jen občas vyskytovaly nějaké mráčky. Jelikož nejsme úderníci, kteří vyráží k výstupům mezi půlnocí a třetí hodinou ráno, tak jsme nasazovali pásy až po osmé ráno. Od chaty ve výšce 830 metrů nás po překonání pláně čekal hlavní kuloár z údolí Suchoj rečky a nad ním se tyčící vrchol vulkánu Korjakskij (3456 m), tj. převýšení přibližně 2600 výškových metrů. Oproti poslední návštěvě v roce 2009, kdy byl Korjakskij aktivní a vrcholová část od 2500 metrů byla úplně bez sněhu, to aktuálně vypadalo se sněhem velmi dobře. Věřili jsme, že zlyžujeme z úplného vrcholu.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

Na pásech jsme prošli jedním pásem mlhy do výšky 2480 metrů, kde většina z nás dala lyže na batoh a na skelety přidělala stoupací železa. Jedinou výjimkou byla, stejně jako o pár dní dříve, pouze Katka s Pažoutem. Katka sundala lyže o dalších asi 200 výškových metrů výše při odbočení z hlavního žlabu doprava. Pažout šlapal na lyžích stále vzhůru různě kolem skal, přes kameny a skály, načež až ve výšce asi 3050 m vyhodnotil další výstup na lyžích jako nevhodný.

Posledních pár set výškových metrů se terén měnil velmi často od sněhových plání, přes skalně-sněhová vystupující žebra až po čistě „květákový“ podklad v oblasti pod vrcholem. V jednom místě to navíc vypadalo na rozsáhlou tvrdou desku s měkkým podkladem, což se nám vůbec nelíbilo a snažili jsme se tisknout ke skalám, co to šlo. A docela to šlo.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout


Na vrchol postupně dorazila celá devítičlenná skupina, kdy pro slovenskou část výletníků to byl dámský i pánský skialpinistický prvovýstup následovaný prvosjezdem. Z české strany to bylo prvenství jen z pohledu skialpinistek, neboť od roku 2002, kdy na vrcholu Korjakského stál první český skialpinista Petr Novák, na něj vystoupilo a sjelo dolů několik dalších Čechů. Pro Aljonu to bylo s lyžemi také prvenství, přestože už byla na vrcholu v zimě potřetí – lyže se většinou nechávají ve výšce kolem 2900 metrů.

Korjakskij je se svými 3456 metry nejvyšším kopcem široko daleko, takže jak na blízké vulkány Županovskij (2923 m) a Avačinskaja (2741 m), stejně jako přes Avačinskou zátoku se tyčící Viljučinskij, Mutnovskaja, Gorelyj a Opala, jsme se dívali z velkého nadhledu. Na vrcholu bylo úplné bezvětří, takže jsme tam dost povegetili, postavili plot z lyží a pořádně se pokochali nádhernými výhledy.

Sjezd po strmém „květáku“ pod vrcholem měl do ideálního poměrně daleko, ale jen co nejhorší „květák“ skončil, dalo se více rozjet. Tříčlenná slovenská skupina zkusila alternativní trasu krátkým úzkým kuloárem vyplněným ledem, ale správně usoudili, že led jako podklad ke sjezdu není nejvhodnější. Proto se na tuto alternativu vykašlali, nasadili mačky a do ruky vzali cepín a hybaj z kuloáru nahoru. Následně traverzovali nejkratší cestou do hlavního kuloáru. Po jeho přejetí následoval famózní sjezd stylem, jak kdo uznal za vhodné – rychlé dlouhé oblouky (tzv. plýtvání terénem) nebo střední oblouky (tzv. vychutnávání terénu). Jediné, na co bylo nutné dávat pozor, byly kameny různě rozházené po svahu, které dost padají ze skal výše a po bocích kuloáru. Téměř nad dolinou si ještě Mirka, Matúš a Roman přidali další sjezd v mokrém sněhu poté, co nastoupali na boční hřeben.

Sjezd z Korjakského mnozí označili jako nejlepší v jejich životě. Přes 2000 výškových metrů lyžování na nádherném rovném firnu s výhledy, na které se nezapomíná, jsou dostatečným důvodem. Po dojezdu k chatě jsme ve velkém popíjeli pivo a jiné nápoje a slunili se před chatou. Dokonalý den, jakých by mohlo být během roku více.

Kamčatská klasika - vulkán Avačinskaja

(2741 m)
Den po výstupu a sjezdu z Korjakského nás čekala sousední Avačinská (Skialp průvodce - Avačinskaja (2741 m). Tentokrát už foukalo dost silně (o den dříve stoupal dým z kráteru sopky přímo vzhůru), a to neobvykle od Petropavlovska-Kamčatského směrem na dolinu Nalyčevo.

Většina výstupu na Avačinskou je nenáročná a na lyžích jsme došli přibližně do výšky 2300 metrů. Zbytek k vrcholu jsme šli na stoupacích železech a vzhledem ke směru větru jsme to stáčeli více nad dolinu Nalyčevo. Tím se nám otevřeli krásné výhledy na ledovcové séraky a trhliny na severních svazích Avačinské. Na vrcholu se nás nakonec sešlo sedm, přičemž Marta s sebou vynesla i kytaru. Asi jsme byli první, kteří na vrcholu aktivní Avačinské v zimních podmínkách zpívali doprovázeni na kytaru. Díky teplotním vlivům byla kytara trochu rozladěná, což dokonale ladilo s našimi stejně či více rozladěnými hlasy.

Sjezd byl v horní části po přemrzlém podkladu, který se měnil k lepšímu se snižující nadmořskou výškou – od parádního firnu až po měkký mokrý sníh. Vylepšení sjezdu bylo hustým pásem mlhy v dolní části Avačinské. V difúzním světle jsme neviděli vůbec nic, ale naštěstí jsme o kus níže vyjeli do lepší viditelnosti. Dojeli jsme za občerstvením na chatu. Navečer jsme se ve dvojici s Matúšem vydali na západ slunce z vrcholu výrazného skalního útvaru mezi Korjakskim a Avačinskou – Velbloudu. Svah byl mokrý do velké hloubky, ale ještě dostatečně stabilní k tomu, aby se na Velblouda dalo vylézt na lyžích. Sjezd byl s výjimkou prvních asi tří oblouků velmi dobrý.

Další den se počasí pokazilo, silný vítr byl doprovázen hustým sněžením. Sbalili jsme se a jeli dolů směrem k civilizaci do Petropavlovska-Kamčatského na oslavu Dne vítězství. Sníh se během lyžařského přesunu údolím Suchoj rečky změnil v hustý a drobný déšť, ale to už nám nevadilo.

Den vítězství nás překvapil - po standardním úvodu a projevech byly ukázky jednotek prvního nasazení za doprovodu hudby, která by se dobře vyjímala na rockovém koncertu, ale ne na náměstí plném vojáků.

A na závěr městský skialp

v Petropavlovsku - Kamčatském a vrchol nad Těrmalnym
Ve dvou zbývajících dnech pobytu na Kamčatce se počasí už nevylepšilo, takže husté sněžení se střídalo s vydatným deštěm. Jeden den jsme se v dešti věnovali městskému skialpu, kdy jsme přímo před vchodem nasadili lyže a absolvovali několik výstupů a sjezdů v lesu tvořeném kamennými břízami. Druhý den jsme potom vyrazili za dvojkombinací výstupu na vrchol nad Těrmálnym a nasledné využití nedalekých termálních pramenů.

Z Kamčatky jsme jako vždy přijeli nadšeni, neboť zlyžovat za dva týdny tolik aktivních a neaktivních sopek s velkým převýšením se jen tak nepodaří.


(hi res)
foto by © Palič, Matúš, Pažout

---

Skialpový výlet na Kamčatku podpořili: Tilak (– bunda Tilak Stinger a kalhoty Tilak Avalanche), Dynafit - nové skelety Dynafit TLT6, lyže Dynafit Manaslu, vázání a pásy, Boatpark (– rukavice na pásy G 3 Love Glove), Quillcz.cz – vařič Jetboil Sumo), Hanibal ( - zapůjčen stan Hilleberg Nallo 2 GT), Total Outdoor (– nový lavinový vyhledávač Pieps Vector) a  Voda hory (– skialpinistické stoupací železa Camp XLC 390) a OS Medici.

Zdroj:
Pro ty, kteří se o skialpu a letních aktivitách na Kamčatce chtějí dozvědět více, je spousta podrobností uvedena na Mountainski.cz
a přímo k výše popsanému jaru 2013 Kamčatka 2013


Tuto akci pořádala "Komise tradičního skialpinismu
ČHS":
http://www.horosvaz.cz/skialpinismus/komise-skialpinismu/

Během podzimu a zimy bude různě v České republice a na Slovensku řada promítání, např. promítání na Snow Film Festu:
Snow Film Fest - např. zahájení v pražském kinu Aero 19. 10., kino Heřmanův Městec 23. 11, Bakalův sál v Brně 26. 11. a další.