Všechno pro nás pět fakticky začalo 15. července 2001 v 9,35 hod. odletem z pražského letiště. Po měsících diskusí a plánování míříme do taky ruských hor, které pojmenovali Kavkaz.

Většina lidí tvrdila, že jsme blázni, neboť je řada míst na zeměkouli, kde je politická situace stabilizovanější. My však na řeči o Čečencích, Abcházském konfliktu a Ruském molochu příliš nedali. Letíme s air Pulkovo, což se začíná projevovat už tím, že do letadla na letištní ploše jedeme autobusem. Zkouším Frantu z ruštiny, jak se řekne žvýkačka. Bez rozmyšlení odpovídá – žuvatělnaja rezinka a tak ztrácím poslední pochybnosti o komunikační bariéře. Ještě, že nejsme na křižovatce, víc než 2 m vysoký Franta zcela zaclonil zpětné zrcátko uvnitř autobusu, které je řidiči v tuhle chvíli k ničemu. Letuška říká : „Ďobryj ďeň“ a chmurné myšlenky na Rusko zaháníme celým litrem whisky Black Velvet. Později se tento nápad nejeví zase jako tak úplně dokonalý, neboť tento nápoj ještě kombinujeme v letadle s pivem a vínem. Výsledek se dostavil již na letišti v St. Peťerburku, Ondra a Kauli se silně unavili. S opovržlivým zájmem nás sleduje skupina lidí z Adventury, již záhy nám říkají opilci. My jim na oplátku Rychlé šípy nebo taky abstinenti. Už na letišti v Petrohradě mám divný pocit. Sleduje nás mnoho párů očí lidí, kteří jen tak jako by nic postávají. Toho pocitu, že mě Velký bratr stále vidí, jsem se nezbavil téměř celou dobu pobytu v Rusku.
Jako poslušné ovečky se ještě na letišti vracíme zpět do fronty pro razítko do celního prohlášení s poznámkou - co kdyby. Definitivní zlom (směrem dolů) v lepší motorické činnosti Ondry a Kauliho nastává po konzumaci vodky v autobuse, který nás veze směr „Gostinica“. Blanka Ondrův výkon radši nekomentuje. Probíjím se s Kaulim náhle těsnými hotelovými chodbami, ale bystrému oku děžurné na patře nelze uniknout. Svěžest z Kauliho pohybů již dávno vyprchala a tak všechno svádím na horký vzduch a zákeřné ruské slunce. Vše zlé je pro něco dobré. Jak se později ukázalo, udělal bych dobře, kdybych zůstal na pokoji. Oba hlavní protagonisté tak činí, ostatně chodit nemůžou. Kauli lehce zvrací, ale  v bezpečí, nemá ani doklady, ani peníze, které Franta ukryl před případnými lupiči u sebe.
V autobuse směrem do města máme úspěch. Zřejmě jsme tak zaprášení a unavení po cestě, že si nás pletou s místní cháskou a nemusíme platit jízdné (Rychlé šípy jo). Na stanici metra Moskovskaja se začínám orientovat v aktuálním kurzu - za 5 dolarů jsem získal pouze 130 rublů a přehodnocuji své mínění o ruské ekonomice. Metrem se dá dojet za 5 rublů opravdu daleko, my vystupujeme na Petrohradském Václaváku, tedy na Něvském prospektu. Po 300 metrech chůze se odkudsi z davu na mě vrhá spousta lidí asi Kurdů (na každé ruce mi visí minimálně čtyři). Chvíli jsem musel bojovat, než se mi podařilo dotěrů zbavit. Později jsem zjistil, že mi z kapsy kalhot vzali vyměněných 100 rublů, nic jiného. Cesta pokračuje kolem Ermitáže, kde za 20 rublů točí slušné pivo a dál směrem k řece Něvě. Po únavné pouti nekonečně dlouhými ulicemi města je v parku pod stromy vcelku příjemně. Bohužel jen do chvíle, než se rozhodnu vyzkoušet místní toalety. Záchodky jsou zavřené a nezbývá než zalít vzrostlý strom. Během okamžiku mě sebrali tři milicioněri a tvrdí, že s nimi musím na stanici. Zaplať pánbůh nejsem sám, mí čtyři kolegové postávající opodál odradili strážce zákona od jejich úmyslu a ukecávám to za 50 rublů. Samozřejmě bez potvrzení, to se tady v Rusku po zaplacení čehokoli prostě nedává (s výjimkou Mc Donaldu). Do postele uléhám ve 24.00 hod.. První den je pryč a moc se mi nelíbil, snad ty další přinesou lepší zážitky.

16. 7. (Po) – 2. den
Ráno v 8,00 hod nás budí děžurnaja na vteřinu přesně jako Kauliho hodinky. Komáři a jiná havěť dali celou noc pokoj. Ještě před odchodem poslední sprcha a už běžíme k autobusu, který nás veze na nové letiště, odkud létají vnitrostátní linky. Odbavovací systém uvnitř Ruska je trošku jiný, o čemž mě rychle přesvědčuje žena u přepážky. Zcela vážně chce po mě doplatek 1760 rublů za údajných 40 kg nadváhy zavazadel. Po mých protestech žena odchází konzultovat problém s kolegyněmi a pak už je to lepší. Doplácím „pouze“ 440 rublů za 10 kg nadváhy. Zde se váží s přesností + 5 kg. Sedíme konečně v letadle, padá déšť, pak kroupy a kvůli bouřce je let opožděn. Už za půl hodiny však startujeme a čeká nás 1900 km nad matičkou Rusí. Pohoštění je skromné – deci pomerančového džusu, případně deci a půl smradlavé vody a dost. Nepřidali ani Ondrovi. Letušky jsou staré, tlusté a nepříjemné. Po třech hodinách letu nás vítají Minerální Vody, tedy hlavně slunce, horko a zástupy taxíkářů. „Systém“ výdeje batohů mě příliš neuchvátil, ale všichni máme všechno. Ještě v letištní hale nás přesvědčil nejagresivnější domorodý řidič, že cesta do Elbrusu jeho strojem za 100 amerických dolarů pro 7 lidí, je to nejlepší co nás může potkat. Ruský kolega, který chtěl být levnější, uchránil tak tak zdravou kůži před agresivním kolegou. Cestou jsme se zastavili v obchodě, který nás mile překvapil množstvím potravin a nápojů v cenách srovnatelných s českými. Technický benzin však sháníme marně. Z Minerálních Vod je to do Elbrusu asi 180 km. Jedeme v dodávce Mercedes Benz a okolí mi připadá tak nějak opuštěné. Nemusíme mít ale obavy o naší bezpečnost, protože na každých nejméně 5-ti kilometrech je postaveno policejní auto. Přední sklo má asi tisíc prasklin (ta největší díra je slepena izolepou), ale milice nás nikde nezastavuje. Řidič musí být s nimi asi domluven (řečí peněz). Taky si k nám přisedl jeden Rusák, dřepí vepředu a skoro celou jízdu chrápe. Nechci být zlý, ale vypadal hrozně blbě – lehce debilní výraz. Je půl šesté večer, do Nálčiku zbývá zhruba 22 km, do Elbrusu 104 km. Máme hlad, nevíme co nás po příjezdu čeká, ale už abychom byli venku. Hodně dlouho se proplétáme údolím řeky Baksan. Opatrně projíždíme klikatými silničkami, protože se tady motá spousta krav. Je vidět první zasněžené vrcholky skal.
Až v půl osmé večer jsme v kempu Elbrus, jak se zde říká v alplágeru. Rychlé šípy mají opět navrch, už vymydlení, spokojeně běhají po správní budově, kde jsou také ubytovaní. My nemáme ještě ani postavené stany. Místní správkyně Galina nám věnuje svoji přízeň až po deváté večer, přičemž nám určila místo na přenocování těsně vedle spousty kravinců na okraji lesíka. Slibuje, že vyřídí registraci našeho pobytu (2 dolary za osobu) a povolení pobývat v pohraniční oblasti (4 USD/os.). Na delší dobu taky vidíme naposledy naše pasy.
Jdeme si spravit náladu a v deset večer pojídáme klasický ruský skopový šašlík (35 rublů) a pijeme ruské pivo Baltika 3 (15 rublů), které je nečekaně dobré. Když dojídáme, přichází silně nabroušený hlídač batohů Kauli a neuklidní se dokud do sebe nevpraví několik kousků masa. Paní ze stánku s občerstvením nám na ochutnání přinesla ještě slané placky z mouky a ovčí kyšku. Blanka drží dnes večer dietu. Noc je klidná, jenom v našem příbytku to vypadá prapodivně. Veškerý prostor v malém stanu zabírá dvoumetrový Franta, šest batohů postavených do pyramidy a spousta dalších věcí, u nichž nikdo neví, kde se vzaly.


Sedlo pod Dzantuganem

17. 7. (Út) – 3. den
Budíček je před osmou, hodinu balíme a pak následuje snídaně za 1 USD. Hlavním chodem je kaše, která by v Čechách nezabrala ani na hladového Otesánka. Konečně máme batohy na zádech a v sedmi lidech (přidala se k nám sympatická dvojice z východních Čech) startujeme po desáté hodině z kempu na první dvoudenní výlet do údolí řeky Irik. Je to divoká hnědošedá voda, valící se údolím z  ledovce. Již po prvních nastoupaných metrech, kdy z našich očí zmizela ušmudlaná obydlí obce Elbrus zjišťujeme, že takhle krásné údolí nikdo z nás již dlouho nenavštívil. Pravda překrásné, ale taky dosti dlouhé. Přes cestu běhají svišti, o všudy přítomných kravách už jsem psal, spousta kytek, vodopády, nádherné skály, pískovcové stěny, ze kterých koukají žulové valouny a zanedlouho vcelku překvapivě na nás brzy vykouknou oba vrcholky Elbrusu. Při pohledu na druhou stranu údolí přes řeku Baksan jsou vidět majestátně se tyčící vrcholy hlavního kavkazského hřebene – Užba, Pik Kavkaz, Bžeduch, který vypadá jako slon, Volnaja Ispanija, Džantugan a další. Celý den jdeme v kraťasech a triku, jelikož i v téhle výšce okolo 2000 m a výš je během dne docela horko. Okolo čtvrté odpoledne jsme potkali obrovské stádo rohatých oveček s bačou, který prahne evidentně po vodce. Věnovanou půllitrovkou jsme mu udělali radost. Kolem páté jsme konečně na úpatí morény ledovce Irik, z nějž vyvěrá hned na začátku slušný proud vody. Jsme unavení, ale kvůli aklimatizaci bychom měli vystoupat výš, směrem k průsmyku Těrskolak. Dva hoši z Čech, kteří právě sešli suťovisko nám však další výstup rozmlouvají, neboť jak tvrdí, stany postavíme až po pěti hodinách další chůze. Jak jsme další den zjistili, byl to nesmysl. Takže spíme u morény. Někdo je smutný (Kauli), někomu to po šesti hodinách pochodu až tak moc nevadí (já). Je spousta času a už před osmou jsme po večeři, mimochodem těstoviny se sýrovou omáčkou byly skvělé. Ihned po západu slunce za okolní vysoké kopce se silně ochlazuje. V tomhle místě nás nocuje už jen pět. Zdeněk s Janou nedošli až sem kvůli zažívacím obtížím a stanují pár set metrů pod námi. Vodu bereme z jamky vydlabané Kaulim v místním čůrečku, který vytéká ze suťoviska. Autor své dílko nazval skromně Nagmároš. Hned vedle této skvělé vodní stavby je ohromný kravinec. Držíme se rady zkušenějších a vodu chlorujeme. První den v horách hodnotím jako fyzicky docela náročný, protože na dvacetikilový batoh na zádech si začínám teprve zvykat. Místo pro  stany jsme zvolili dobře. Všechny kameny padající v noci ze suťoviska se nám vyhnuly.

18. 7. (St) – 4. den
Dnes chceme zdolat průsmyk Těrskolak ve výšce 3600 m a pak sejít do údolí. Ráno, když se vaří kafe a čínská polévka můžeme vychutnávat teplé sluneční paprsky. Hned po prvních krocích tuším, že počátečních 400 výškových metrů suťoviskem nebude zadarmo. Pomalu, opatrně stoupáme balvanovitou sutí, po které nám ujíždějí nohy. Ti co jsou níž musí dávat pozor na padající kameny. Hlavně Franta měl štěstí, byl poslední a o pár centimetrů ho minul letící půlmetrový balvan. Teprve na úrovni okraje ustupující morény byla cesta snesitelnější, ale pořád musíme šplhat po kamenech. Asi ve 3000 m začíná sníh. Poprvé bereme mačky, cepín a další výbavu. V jednu hodinu odpoledne jsme vystoupili do průsmyku Těrskolak a bez dlouhého otálení se vrháme dolů po zmrzlém sněhu. Po pravé straně je vidět Elbrus a pod ním několik mohutných ledovců. Jeho vrcholky se nám ukazují v opravdové kráse, ale téměř 3 km nad námi. Sestup jde dobře až do místa, kde začal terén padat mezi kameny a trávou v úhlu místy větším než 40 stupňů. Při chůzi ze svahu většina z nás trpí. Chvíli také prší. Téměř tři hodiny balancujeme s batohy na zádech v těžkém terénu a pak spíše setrvačností scházíme podél řeky Těrskol do stejnojmenné vesnice. Je šest večer, když nakupujeme potraviny v magazínu s názvem Shop. Do alplágeru Elbrus, kde máme zbytek věcí, pasy a možná taky potřebná povolení, nás veze maršutka za usmlouvanou cenu 150 rublů. Z vesnice je to do tábora ještě asi 2 km do prudkého kopce. Řidič tady zastaví a nechce dál, leda, že bychom mu dali 200 rublů. Jsme utahaní a tak kývnem.
Konečně sedíme před táborem, pijeme pivo a jíme už tradiční šašlik,pak ještě jeden u konkurence. Hodnotíme první dvoudenní trek jako náročný (odhadem jsme ušli asi 20 km v těžkém terénu ). Musíme přiznat, že většina z nás to nečekala a ozývají se nohy. Nevadí, snad naposledy přespíme v táboře a pak nás čeká pětidenní výlet s cílem na hoře Džantugan. Kauli jí třetí šašlik a neustále opakuje stejnou větu: „ ten sestup byl příšernej “.

19. 7. (Čt) – 5. den
Ráno neúspěšně sháním sprchu – není teplá voda. S Galinou řešíme harmonogram naší cesty den po dni a to až do 30. července. Ode dneška máme povolení pobytu v pohraniční oblasti, ale chybí stále pasy a registrace u policie v Minerálních Vodách. Galina slibuje, že vše bude v poledne, ale že ještě musíme zajít na horskou službu a zaregistrovat se tam. Návštěva na místním středisku HS je úspěšná. Jednak kupujeme mapu celé oblasti za 3 USD a užitečná je rovněž diskuse s členem horské služby o cestě na Džantugan. Je nám sděleno, že by to chtělo skoby na slanění z vrcholu, protože posledních 180 m je velmi příkrých a prakticky nelze sejít. Balíme dvě a půl hodiny. Ve tři odpoledne stále nemáme pasy ani povolení k pobytu. Tak znovu sedíme před branou kempu, pojídáme šašlik a už přestáváme věřit, že ještě vůbec dneska někam půjdeme. Atmosféra houstne při diskusi o neskutečné ruské byrokracii, ale ve čtvrt na pět se objevuje Galina. Je usměvavá a v kanceláři nám předává pasy s potřebnými razítky ve vízech. Má pro nás také 5-ti  litrový kanystr s benzínem. Využíváme možnost dát nějaký matroš do táborového skladu. Až před pátou hodinou odpoledne nás odváží maršutka za 200 rublů do tábora Džantugan ve výšce okolo 2200 m. Dál pak pochodujeme nádherným údolím řeky Adyl-Su. Místy je třeba zdolat skalní překážky na úzké cestičce vinoucí se ve výšce až 7 m nad řečištěm. U skály se občas musíme přidržet přibitých ocelových lan. Jdeme rychle a v údolí Zelený Hostinec jsme už v  půl sedmé. Voda prýští z  blízké skály, je tady příjemně a nic nám nechybí. Na místním platu jsem napočítal víc jak 30 stanů. Opět potkáváme lidi z Adventury, mají jakési poznámky o opilcích, ale my víme svoje – pitomci. Blíží se bouřka. Jsme ve výšce 2600 m a po rizotu a čaji s chutí lezu do spacáku.



20. 7. (Pá) – 6. den
Budíček je už v 6 ráno, ale než posnídáme a zabalíme, je půl deváté. První hodina chůze probíhá v příjemném stoupání na cestičce po hraně okraje morény. Dolů raději nekoukám, místy téměř kolmé suťovisko padá až do hloubky 50 m. Dostáváme se pod ledovec. Téměř všude jsou menší trhliny a praskliny. Je nutné se navázat poprvé na lano a když začínáme stoupat, je teplota ještě vcelku přijatelná – 14 stupňů. Za chvíli se nám začínají představovat v plné kráse místní velikáni, zejména Džantugan - kavkazský Matterhorn. Začíná svítit slunce a v poledne už je 22 stupňů. Občas je nutno přeskočit malou trhlinu a po dvou krátkých přestávkách jsme ve dvě odpoledne na hlavním kavkazském hřebeni nedaleko vrcholu Gumači. Je horko a v duchu přemýšlím o opalování. Během neskutečně krátkých 15-ti minut začíná pršet a je tu bouřka. Všichni máme v mžiku na sobě nepromokavé bundy, jen Franta jde stále v kraťasech a triku. Je mlha a není vidět víc jak na 10 m. Zprava 5 m od naší cesty je převis a pod ním 30-ti metrová hloubka. Po chvíli je třeba zastavit a čekáme. Kauliho pokusy končí vlevo na trhlině a vpravo mnou avizovaná chatrč je pouze velký balvan. Během půl hodiny se počasí nakonec umoudřilo a opět vidíme na ledovec před námi. Cesta pokračuje v Gruzii směrem k platu pod Džantuganem ve výšce 3500 m. Ve čtyři odpoledne jsme na místě, je tu už jeden stan a tři Brňáci, kteří mají stejný cíl - Džantugan. Kolem páté je po dešti a na chvíli dokonce vykouklo slunce. V okolí, kde jsme postavili stan je spousta drobných prasklin v ledovci, většinou zasypaných sněhem. Sice jsme už v Gruzii, ale ani bdělé oko pohraniční stráže nás tady zespoda nemůže vidět. Znovu se mi v hlavě promítá film, kdy v lehce zlověstném, znepokojujícím tichu šlapeme  pod hřebenem Gumači mlhou v dešti a poslouchám jen podivně dunící ozvěnu hlasů a dopadající šustění kapek na kapuci mé bundy. Při pomyšlení, že by tohle počasí trvalo delší dobu mám o horách zase ucelenější představu.
Při vaření už je zase legrace. Rozpouštíme sníh a Franta vytahuje pro tyto účely umělou vatu, přes kterou tu lehce zahumusenou vodu filtrujeme. Můj zlepšovák s aktivním uhlím na vatičce se neosvědčil, neboť zákal ve vodě ještě doplnily černé hrudky. Vata s pytlíkem vypadá jako vemínko, a my s Ondrou ho máme trošku nemocné. K večeru přichází opět mlha a všechny hory z okolí se v ní postupně ztrácí, stejně jako naše myšlenky ve snech o zítřejším výstupu.

21. 7. (So) – 7. den
Budíček v pět ráno je podřízen jedinému cíli – dosáhnout vrcholu hory Džantugan ve výšce 4001 m. Již po probuzení jsem musel mít celkové zatmění mysli spojené s úplnou ztrátou pudu sebezáchovy, neboť jsem vedl další tři dobrodruhy (Ondra, Kauli a Blanka) vstříc nevšedním zážitkům až na vrchol hory. Již v prvním 200 m dlouhém kuloáru se sklonem okolo 45 stupňů se neustále bořil sníh, občas mi ujela noha a k vytvoření stopy se skvěle hodily mé vrozené fotbalové vlohy. Po hodině a půl stoupání, tedy okolo osmi, jsme zdolali první sněhový kuloár. Uvolněné kameny v jeho horní části byly pouze drobnou předzvěstí následujících hodin. Hustá mlha se rozplývala jenom pomalu a nerada.
Po vcelku snesitelném i když místy až 50-ti stupňovém stoupání ve sněhu jsme se ocitli pod závěrečným kuloárem už v 9.00 hod. ráno. Zbývalo tedy relativně málo, posledních 180 výškových metrů na vrchol. Dělám první jištění přes bílý kámen a už se drápu sněhem, ledem a kamením  k první smyčce, kterou jsme zezdola zahlédli v levé části výstupové cesty. Začínám však tušit, že nás nečeká nic podobného z článku průvodce ( Pecold-Kavkaz ). Ve druhé délce, kde není snad jediný klidný šutr se mi pod nohou utrhl kus ledu a s rachotem trefil hlavu Blanky. Její kvalitní helma odolala a tak to jen lehce odneslo rameno. Když však ke mně dochází na druhý štand Ondra, je situace o něco vážnější. Tři dosti velké kameny, které se mu uvolnily pod nohou míří náhle a značnou rychlostí přímo na Blanku s Kaulim. Je dobře, že oba sledovali válečné filmy a ukázkově zaléhávají. I tak Kauli přežil jen zázrakem. Snad metr před ním kámen nadskakuje a jen lehce ho pohladí po zádech. V těchto chvílích, asi 40 m nad bílým kamenem, mi ale vůbec není jasné jak se dostaneme dolů. Žádný fix a kameny padají již při šepotu zamilovaných Bobíků. Při traverzu zleva doprava přes celý kuloár, kde vidím konečně tutový balvan na jištění, se mi ulevilo – první a druhá skoba ve skále a obě vypadají vcelku dobře. A dál – jak píše výše zmíněný autor, prudkým výšvihem od balvanu zase zpět vlevo. Další asi 30-ti metrová délka ve sklonu přes 60 stupňů dopadla šťastně a opět jistím přes pořádný kus skály. Od této chvíle vím, že je téměř vyhráno a to také proto, že Kauli našel 4 m pod tímhle jistícím místem další skobu. K vrcholu se vlečeme ve čtyřech lidech stále metodou postupného jištění a trvá to dlouho. Po šesté délce je už vidět pamětní desku na vrcholu. Ve dvě odpoledne jsme konečně tam. Počasí je celý den skvělé, nahoře svítí slunce a můžeme vychutnávat výhledy na všechny světové strany. Z protější hory padá masivní lavina. Z vrcholu pozoruji cestu na Džantuganské plato, která je doporučená průvodcem. Celá tato skvělá trasa je zasypaná kameny z laviny, která spadla během posledních hodin. Dolů částečně scházíme a pak dvakrát slaňujeme ve 30-ti metrových délkách přes šťastně nalezené skoby. Dole u stanů jsme v šest večer, tedy až po 12-ti hodinách. Jak popisuje tento výlet Pecold, mělo se jednat o relativně lehký 3,5 hodiny trvající výstup a 2 hodinový sestup. Jediné, v čem lze s autorem souhlasit je, že se jedná o nádhernou, ledovo-sněhovou pyramidu a nevšední zážitky. Večer už jen svorně konstatujeme, že na tenhle výstup do smrti nezapomeneme. Jsme všichni zdraví a jedinou ztrátou byly 2 smyčky zanechané na skobách ruskému lidu.


Sestup z Gumaci

22. 7. (Ne) – 8. den
Ráno je obloha bez mráčku. Sušíme všechny mokré věci použité při včerejším výstupu. Vychutnáváme  celkovou pohodu a pomalu popíjíme vodu, jíme vločky a těšíme se na kafe. Dnes nás čeká pouze 3 – 4 hodinový přesun do sedla pod horou Gumači – aklimatizace pokračuje. Balení věcí nám snad tak dlouho ještě netrvalo a nedaří se vyjít dřív, než v půl třetí odpoledne. Než jsme se stačili připravit k odchodu, tři Brňáci dokázali sejít 200 výškových metrů, najíst se, zabalit věci a odejít.
Cestou k hoře Gumači musíme obejít pouze 1 trhlinu, jinak jde vše hladce. Abychom se dostali do sedla, bylo nutné přejít vrchol hory ve výšce 3805 m. S 20 kg batohy funíme na skalnatém hřebeni, ale stojí to za tu námahu. Výhled z vrcholu Gumači je to nejlepší co jsme na Kavkaze viděli. Nejen, že se otevřela obě údolí řek Adyl-Su a Adyr-Su (tím prvním jsme došli na Džantuganské plato, tím druhým budeme zítra sestupovat). Rovněž se ukazuje v celé kráse Elbrus.
Kocháme se asi půl hodiny a fotíme. Při sestupu do sedla z vrcholu zapadl Franta po pás do sněhu, ale za pomocí cepínu se sám vyprostil. Jsme v sedýlku, asi 250 m pod vrcholem a úplně sami. Snad nejkrásnější místo, které jsme doposud navštívili. Franta asi po sté fotografuje západ slunce nad Elbrusem. My s Blankou musíme sestoupit pro vodu k jezírku, které tvoří začátek vodopádu do údolí. Máme chuť zůstat ještě jeden den, ale jak zjišťujeme podle stavu zásob, nepůjde to. Počasí je pořád skvělé, modrá obloha a všechny mraky se válí v údolí pod námi.
„Do nového dne s novým filmem“: prohlásil Franta a v devět večer konečně odkládá fotoaparáty, objektivy a filtry do tašky. Ještě jídlo, čaj a zítra dolů přes obávaný ledovec Adyr-Su, který je silně rozpraskaný trhlinami. Pětidenní výlet pomalu končí. A pak Elbrus.

23. 7. (Po) – 9. den
Vzhůru dolů. Vstáváme ve 4,30 hod. a nečekaně brzy, tedy již před 6 hod. směřujeme bez snídaně do údolí řeky Adyr-Su. Podle průvodce se máme držet vlevo a pak sejít pravým jazykem ledovce. Již po půl hodině chůze se začíná situace prudce zhoršovat, přibývá trhlin a za chvilku nevíme kudy kam (žebříky jsme zapomněli doma). Konečně si můžu zblízka a v klidu na vlastní oči  prohlédnout ledy vysoké jako menší paneláčky. Tempo se zpomaluje a s velikou opatrností postupujeme stále víc doleva (jinudy to nejde) a to až do místa, kde všichni zůstáváme přilepeni na skále nad velmi strmým úsekem ledovce, zcela neschůdným. Stojíme a přemýšlíme co dál. Ve skále je skoba, vypadá hrozně a o sebevraždě zatím nepřemýšlíme. Vítězí Ondrův návrh použít ledovcovou vývrtku a slanit. Prudce se otepluje a ledovec v místě, kudy chceme dolů, se mění v potok plný padajících kamenů a vody. Kauli zatlouká skobu a mizí na laně v díře někde pod námi. Není vidět, ale slyšíme jak kleje. Jeho šunt se zasekl a majitel visí na laně pod převisem v 5-ti metrové výšce neschopný změnit polohu. Systematicky je zasypáván špínou, kameny a po delší době se opět sprchuje. Až po velmi dlouhých 5-ti minutách vysilujícího boje je lano volné. Jdu druhý, kameny se sypou, ale všechny vedle mě. To se nedá říct o Blance. Rána do helmy, která praská, ale Blanka je v pořádku. Jen strašně nadává, že jsme paka. Pak Franta slaňuje a to opět po 15-ti letech a už dokonce po druhé v životě. S batohem váží 130 kg. Skoba vydržela a Franta taky. Poslední Ondra, poprvé v životě na HMS karabině a dokonce si libuje. Šutry se sypou, ale všichni jsme v pořádku. Bohužel lano ne, přesekl jej kámen asi 7 m od konce. Necháváme ledovci další tři smyčky. Jdeme dál, čekají nás ještě dva ledopády. Stále navázaní hledáme cestu rozbitým ledovcem.
Další problémy se nám vyhnuly a na moréně jsme okolo 10,00 hod.. Když se zdá, že nebezpečí pominulo, podjedou mi na kamenech nohy a padám na ruku. Odnesl to prsteníček, který nemá ani trochu přirozené zakřivení, je v pravém úhlu a mimo kloub. Okamžitě, (tak jak jsem to viděl v kině) vracím vykloubený prst do původní polohy a fixuji obinadlem.
Scházíme dál do údolí. Franta je ve svém živlu a fotí. Stráně jsou poseté rododendrony a jinými zajímavými rostlinkami. V jednu odpoledne nás vítá tábor Ulutalu - nevlídně. Všude je zavřeno, není voda, pivo ani doprava. Nezbývá, než jít dál po svých. Do Baksanu je to ale ještě 11 km. Cestou jsme na horské službě v Džajliku ohlásili, že naše životy jsou v bezpečí a šlapeme dál nekonečným údolím. Když jsme ušli 5 km, stopl Franta náklaďák. Divočejší cestu na korbě jsme snad ještě nezažili. Neustále nadskakujeme a v jednom okamžiku dokonce asi do metrové výšky (odnesla to Kauliho láhev na benzin, kterou jsem mírně zplacatil). Přejezd stařičkého dřevěného mostu s několika dírami ve výšce 10 m nad hučící řekou byl zážitek, který bych si příště odpustil. Pak ještě výtah. Ten snad pamatoval ještě Stalina. Za 50 rublů pomalu padáme, s náklaďákem na dřevěné plošince s chatrným zábradlíčkem, do 100 metrové hloubky. Pronásledují nás hoši s maršutkou. Jsme utahaní, ale při smlouvání ceny neústupní. Vyděrači musí s cenou dolů. Večer v našem alplágeru je plný jídla a pití. Od sousedního stolu, kde sedí místní, jsme dostali láhev vodky Elbrus. Ve velmi dobré náladě kupujeme s Ondrou už za tmy pravé kavkazské ručně pletené ponožky a bavíme tím celé okolí. Poslední pivo pijeme u stanu pod hvězdami.


Po sestupu z ledovce Adyr-Su

24. 7. (Út) – 10. den
Po vzrušujících dnech plných nebezpečí a možná i trochu zbytečného rizika, vítězí můj návrh nedělat celý den nic a zůstat v táboře Elbrus.  Nejdřív s Frantou zajišťuji zítřejší cestu tj. dopravu, výměnu peněz a jídlo. Dokonce se nám podařilo (i když se ztrátou) prodat cigarety, které jsme na radu Franty koupili na letišti. Celý den relaxujeme u stanu, pojídáme skvělé placky čiburetky, které udělala paní domácí jen pro nás a pijeme pivo. Odpoledne mě Ondra přesvědčil a jdu hrát fotbal. Jednoznačně vítězíme v mezinárodním klání nad desetiletými hochy z Ruska. Po autogramiádě zkoušíme balit, protože zítra bereme sebou úplně všechno. Začínám být ve skvělé kondici, pravá ruka otekla a silně mě bolí v krku. Jdeme na šašlik. Dneska je u rodinného stánku obzvlášť příjemně. Jíme sušenou rybu, tedy spíš se někteří z nás učí rybu jíst (např. Kauli to umí skvěle již po mém půlhodinovém výkladu). Já pojídám syrový česnek a slzím. Přichází majitel stánku s občerstvením, který si nás oblíbil a rozlévá láhev vodky. Společně se smějeme jak jsme přespali v Gruzii pod Džantuganem, ale o Stalinovi mluvíme opatrně. Přece jen ho mají zdejší obyvatelé pod kůží a navíc každá mince má dvě strany. Jsme poslední hosté, ale vlastně už ne, jak říká sympatický otec tří dětí, my druzja. Zase na nás svítí miliony hvězd a usínám s přáním, ať česnek zabere.

25. 7. (St) – 11. den
Ráno v devět máme domluvenou snídani v našem oblíbeném rodinném stánku - 20 vajec na cibulce a silný ruský čaj. V půl jedenácté odjíždíme na lanovku do Azau, která nás přepraví do slušných výšin. Kdyby úroveň obsluhy lanovky a její úroveň technická byly stejné, museli bychom zaručeně spadnout. Naštěstí lanovka vypadá na rozdíl od debílka v ní velmi dobře. Nikdo neví proč neustále klepe dřevěným špalkem během cesty do Ondrova nového batohu. Za 90 rublů se natřikrát dostáváme do výšky 3800 metrů. Ještě asi hodinu musíme šlapat po sněhu do výšky 4100 m k vyhořelé chatě Prijut. Opět je krásně a teplo, u chaty půl hodiny odpočíváme a pak Kauli s Frantou našli skvělé místo na stany na pravé straně kamenného hřebínku. Výškově  je to asi 70 m nad Prijutem. Stanování je tady sice zakázané, ale po dohodě Franty s členem horské služby, ne pro české alpinisty. Už odsud je vidět pohoří centrálního Kavkazu v úhlu větším, než 180 stupňů. Noc je klidná, jen si kapku šlapeme ve stanu po hlavách při neustálém nočním běhání na záchod po čtyřech litrech vypité vody. Opět tady nocujeme sami.

26.7. (Čt) – 12. den
Aklimatizujeme první den ve výšce 4150 m a všichni se cítíme docela  dobře. Ovčí uzený sýr i hrachová polévka mizí rychle. Od rána nás systematicky vysušuje sluníčko a snad i proto se nám nechce nic dělat. Musíme se přemlouvat, abychom si alespoň odpoledne vyšli na krátký aklimatizační výlet na Pastuchovy kameny do výšky 4600 m. Brzy po startu nabíráme slušné tempo a po hodině rychlého pochodu už sedíme na místě. Prudce se ale ochlazuje a za 20 minut jdeme dolů. Já jen v kraťasech ( přebírám Frantovy manýry ) a hraji si na otužilého horolezce. Připadá mi, že den utíká až nepřirozeně rychle a téměř ani nestihneme uvařit čaj a špagety k večeři, když kolem šesté přichází bouřka. Nejdříve déšť, pak krupky o průměru 0,5 cm a později blesky. Okolo stanu se tvoří během chvilky 20-ti cm závěje. V 9,00 večer už je zase klid.


Ulu-Tau

27. 7. (Pá) – 13. den
I když nejsme pověrčiví, shodli jsme se na tom, že 13. den nebudeme nic dělat. Je to opravdová dovolená. Stále něco pojídáme a hrajeme ruské karty s šestkou. Kolem jedenácté dopoledne projíždí ve svahu rolba, která veze tři Američany do výšky 4600 m (cena služby – 5000 rublů). Naše reakce není pro amíky příliš příznivá. Bereme to nejspíš asi jako druh degradace horolezectví.
Celý den praží slunce a dokonce ještě v šest večer pálí v zádech neuvěřitelnou silou. V průběhu dne si připravujeme všichni věci na závěrečný výstup a zároveň pokračujeme v konzumaci všeho co přijde pod ruku. Uvidím co kombinace - vysušená ryba, rozinky a česnek s Kaulim udělá. Rekreace na horách pomalu končí a všechno je jasné, jde se zítra ráno ve čtyři.

28. 7. (So) – 14. den
„Až mě příště bude chtít někdo vytáhnout na Elbrus, tak ho rovnou pošlu do prdele“: to byla první slova lehce nepříčetného Františka, který dorazil po výstupu ve dvě odpoledne k našim stanům. Vcelku vystihnul názor nás všech. Vstali jsme ve tři ráno a ve čtyři už ukrajovali první metry převýšení ve svahu.
Mně se jako již obvykle nedařilo, nejen že jsem nemohl spát, ale při ranním balení mi přestala svítit čelovka. S přihlédnutím ke stavu pravé ruky je divné, že jsem časově stihl vyjít s ostatními. Zpočátku idylka: přijatelná teplota, hvězdy a svítící vláčky nadšenců (jen já bez světla a s jednou hůlkou). Nad Pastuchovými kameny se začalo rozednívat. Blanka, Ondra a já šlapeme strojovým tempem v poklidu až do traversu pod Elbruským sedlem. Kauli s Frantou kousek za námi. Ale ve výšce kolem 5 km nad mořem přichází na všechny muže našeho týmu krize. Ondra a já nestačíme zásobovat bacily v krku kyslíkem a Franta s Kaulim pro změnu chytají druhý dech. Jen Blanka letí svahem jako by jí narostly křidélka. V sedle ve výšce 5350 m má už před námi odstup. My s Ondrou na druhé pozici jsme vytvořili soudržnou dvojku, která nedává přicházejícím slabostem šanci. Střídavě pijeme, stojíme, smrkáme, stojíme a hlavně celou dobu funíme jak dvě lokomotivy. I přes tyhle obtíže jsme nahoře již po 5-ti hodinách chůze, tedy okolo půl desáté, Blanka dokonce o 15 minut dřív. Studený a silný vítr nás za 10 minut nutí opustit vrchol. Odhadem je tady – 15°C. Cesta dolů se vleče a ke stanům se vracíme okolo poledne. Je to snad poprvé co jsme zkrátili časové limity z Pecoldovy příručky. Osmihodinová cesta přinesla některým z nás výškový rekord – 5642 m po zdolání vyčerpávajícího a dlouhého převýšení 1500 m. Naše celkové hodnocení této hory nevyznívá ale pro Elbrus příznivě: mizerný výhled do krajiny a ubíjející výstup. Na druhé straně máme jistotu, že v Evropě už výše být nemůžeme. Celé odpoledne jsme v útlumu, k čemuž přispívá i nezvyklé počasí, od kterého nevíme co čekat. Všude lehký opar a záhadné tvary mraků. Těšíme se dolů a hlavně vlastně poprvé už taky domů. Začíná se hlásit únava a na většině z nás se projevují drobné zdravotní potíže.



Elbrus

29. 7. (Ne) – 15. den
Vstáváme později než obvykle, včerejší výstup a noční bouřka přece jen trochu prodloužily náš odpočinek. Franta ráno tvrdil, že blesky šlehaly taky jen 50 m od našich stanů. Ostatní to zaspali a navíc mokrý  stan by mohl fungovat jako Faradayova klec. Den je již tradičně slunečný a Kavkaz se loučí stylově.
Cestou dolů k  lanovce musíme přebrodit několik potoků ze sluncem rozvodněného ledovce a zdolat nástrahy v podobě pastí z děr v mokrém sněhu. Nejvíce se tradičně propadá Franta, ale jako vždy nad terénem vítězí. Toto se nedá říct o jeho zápase se 160 cm vysokou podsaditou ruskou ženou ve žlutých šatech a slamáčku při bitvě o místo v lanovce. Franta se sice do kabiny probojoval, ale na body zvítězila ruská kulička. Pod lanovkou v Azau se nezdržujeme a přejíždíme do Těrskolu. Jediné místo, kam lze zde zajít, je místní diskotéka amerického stylu. Hraje Madona. Na parketu křepčí ruský lid a jakási tanečnice se od nás pokouší za předvedený výkon vybrat mince. Poprvé jíme jesetera a velmi rychle likvidujeme veškeré barové zásoby lahvového piva. Ven přes skleněné tabule nekoukám, bučí tam krávy, které neustále oblézají ošklivou vesnici. Těrskol je pár zašpiněných paneláků a baráčků, příbytky ze zvlněného zrezivělého plechu a vojenská základna. Večer jdeme spát do kempu, hned vedle stanoviště horské služby. Tedy kempu, to je silné slovo. Je to borový les, kde téměř není místo pro stan a jedna smradlavá latrina. S vědomím, že se blíží odlet je nám už lecos fuk a bez komentáře necháváme za nocleh správci 100 rublů.

30. 7. (Po) – 16. den
Správce - malý upovídaný domorodec, chce ještě ráno od nás koupit Blanku za 40 beranů, ale Ondra protestuje a to i přesto, že je mu nabídnuta náhradní nevěsta ( nevyužil poslední šanci ).
Těsně po osmé už jedeme maršutkou na letiště. Veze nás stejný řidič jako první den a nechal už i spravit přední sklo (dolarů jsme mu na něj dali dost). Všude jsou opět policejní hlídky. Později jsme se dozvěděli, že teroristi přepadli linkový autobus s civilisty směřující na letiště a vlastně jsme rukojmí mohli být klidně my. Je dobře, že hromadnou dopravu nesnášíme. Poslední nepříjemnost v Minerálních Vodách nás čeká v restauraci před letištěm. Za jeden šašlik nám tmaví hoši naúčtovali 230 rublů. Diskuse o ceně nikam nevedou, milice v restauraci pečlivě monitoruje případné nepokoje a navíc nám za hodinu startuje letadlo. Při odbavení už mám problémy s nadváhou batohů pouze já a doplácím 100 rublů. Hlavně rychle pryč. V Petrohradské ubytovně jsme po sedmé večer. Čeká nás sprcha a po delší době konečně postel. Ani Frantovi nevadí, že mu o 20 cm neovladatelně vykukují z postele nohy celou noc.


Prijut 11

Prijut 11

31. 7. (Út) – 17. den
Už dopoledne jsme na mém oblíbeném Něvském prospektu. I zde padají kroupy a déšť a Mc Donald přišel vhod, ačkoli ho osobně nesnáším. Dopíjíme tady vlastní teplou vodku z kelímků od coca coly. Celý den bloumáme po městě a přejeme si, ať to rychle uběhne. Za vše se dost platí (s výjimkou prohlídky Aurory). Mě a Ondru nejvíce potěšila prodejnička kompaktních disků. Utratili jsme tady sice poslední peníze, ale vezeme si jich domů celkem 37 – samé pecky. V jedenáct večer jsme už na letišti. Druhý nocleh nebyl v ceně letenky a tak nezbývá, než přespat v hale. Všichni tady trochu trpíme. Ranní odbavení probíhá bez problémů, jsme na mezinárodním letišti a Rusko ukazuje svou bodrou tvář. V letadle dostaneme vše oč požádáme a na kousek pravého lososa budu ještě dlouho vzpomínat. Chudák Kauli nemluví, nejí, tváří se sveřepě a evidentně trpí. Ve střevech má soukromou bouři. 1. srpna 2001 v půl deváté ráno jsme přistáli v našich krásných Čechách.

Hodnotit s tak krátkým odstupem celou cestu je obtížné. Každý si odnáší trochu jiné dojmy, pocity i zážitky. Všichni však víme, že je skvělé, že jsme na Kavkaze byli, dokázali zdolat Džantugan, Elbrus, Gumači, ledovce a jiné nástrahy a hlavně, že jsme se všichni zase šťastně vrátili.
Díky patří hlavně Ondrovi, který připravil scénář našeho kavkazského putování a ten se podařilo prakticky do puntíku naplnit. Škoda jen, že jej od prvních dnů provázelo silné nachlazení, které ho v kombinaci s Blankou silně vysilovalo (žertuji).
Franta byl komandir a opora týmu při odrážení ruské byrokracie. Se svou asertivní ruštinou slavil úspěchy. Já mu v tom jen skromně pomáhal. Navíc Franta fotografoval, a to v jakékoliv poloze, chvíli a situaci (s výjimkou Džantuganu, kde nebyl a ledovce Adyr-Su, kde měl každý z nás pocit, že zmáčknutí spouště fotoaparátu může způsobit naši definitivní záhubu).
Sám sebe bych označil za drobného smolaře týmu, jen namátkou bych uvedl: okradení Kurdy, zatčení policií v parku s pokutou, vykloubený prst, věčné doplácení za nadváhu zavazadel a přeseknuté lano. Poslední den v Petrohradě už jsem kapku ztrácel nervy. Na druhé straně jsem bezpečně dovedl na vrchol Džantuganu v kuloáru připomínajícím kamenolom všechny ostatní. Toto lezení bych označil jako zatím můj největší horolezecký zážitek.
Kauli, dozajista nikdy nezapomene na martýrium při sestupu ledovce Adyr-Su. Jako první se odvážně spouštěl na laně do neznáma z ledovcové vývrtky. Pravda je, že si jí sám zatloukl a zatočil do ledu. A jako správný kapitán plavby naší lodi po ledovci opouštěl koráb pod kamenopádem jako poslední.
Co říct k Blance? Jediná Žena týmu se vznášela nad našimi problémy s lehkostí, jako bychom si je my všichni ostatní jen pouze vymýšleli. S její vynikající kondicí a jakoukoliv ztrátou možnosti zpozorovat, že už je ve výšce 5000 m, ji bral veškerý mužský personál jako nedostižný vzor. Snad jsme jí záviděli i ty měsíčky, které avizovala před výstupem na vrchol Elbrusu. A navíc! Její vrozený smysl pro humor mi dovolil napsat s nadsázkou i tuhle poslední větu. Jediné, co bychom jí mohli vytknout, že Bobíček nekoupil lopatičku do sněhu. Museli jsme tudíž dupkat nohama a máchat směšnými ploškami cepínů.
Co víc napsat. Asi bych se opakoval při popisování krás Kavkazu a nesmazatelné stopě Ruska zanechané v našich srdcích. Já mohu přidat jen osobní pocity. Hory učí překonávat těžkosti. Vracet se k jednoduchosti dané přírodou. Přibližují člověku přirozenost v základní podobě a částečně a na chvíli vrací i to, co všechno nám bere každodenní a celoživotní cesta určená místem, kde jsme se narodili a neschopností, možná nemožností a později nechutí změnit způsob života. Špatně popsatelné pocity, které jsem zažil před rokem při výstupu na Mont Blank se do jisté míry opakovaly, a nezbývá než napsat to co loni – budu se vracet a určitě nebudu sám.

V Karlových Varech 7. srpna 2001