2003
Na začátku sezóny, když jsem poprvé pustil z rukou překližku a uchopil do nich Prachov, jsem jen tak koutkem oka zahlédl někoho v Údolce na Ameriku.

V tu chvíli jsem nevěděl, jak se ta cesta jmenuje, jak je těžká, ani že  věž se jmenuje Amerika. Stěna na mě však magicky zapůsobila. Jímala mě závrať jen když jsem se ze země snažil rozpoznat, co to tam nahoře ten blázen dělá. Ruce mi kameněly v Baušovce na Mravenčí a Východní cesta na Obelisk byla extrémní výkon, který si zasloužil pár dní kalení. Ale už tenkrát jsem měl v hlavě zadřenou tuhle krásku. Někde tam vzadu doutnala, svědila, škrábala. A čekala.....

2005

Byl krásný letní den. Lezl jsem Jižní cestu na Ameriku. Bárný měl nataženou Údolku ke 3. kruhu. Prý že na závěrečný boulder bylo moc vedro. Nabídl mi si to zkusit na rybu. Nadšeně jsem souhlasil. Byla to paráda. Od prvního ke 3. kruhu jsem dělal všechny kroky na max. Nechápal jsem, jak to moh Barňas vytáhnout. Já jsem byl neskonale šťasten za udičku. V jednom jsem si byl naprosto jistý - na prvním bych se z toho poprděl strachy. Když jsem stál opět u paty nástupu bylo mi jasné, že tohle chci vylézt. Jednou...

Zima 2005-2006

Potloukal jsem se na Jičínské stěně. Měl jsem toho už plné zuby. Ruce mě od chytů pálily jako čert, už mě to vůbec nebavilo. Jediné, co mě přinutilo vstát a dát si ještě "nahorudolů" byl obrázek Údolky, který mi probleskával před očima. Byl to můj hnací motor, inspirace, kvůli které jsem měl divoké sny a mozoly na rukou, jako kdybych si každý večer jen tak z rozmaru složil vagón uhlí.

Léto  2006

Stáli jsem s Pepou pod "tou stěnou" a já jsem se navazoval na ostrý konec lana. Už jsem si ji ten rok zkusil ke druhému kruhu na jumaru. Původně jsem to chtěl jít jen k prvnímu, jako jestli to dám alespoň k němu, ale pak jsem neodolal a šel to až do půlky. Hlavou se mi divoce honily myšlenky a srdce mi pekelně tlouklo. Obvyklá nervozita u nástupu cesty, ze která mám velký respekt a nevím, zda ji vylezu, zapytlím nebo se třeba nepříjemně prolítnu - to já nemám moc rád. S nabírajícími metry se tlukot srdce uklidnil, začal jsem pravidelně odfukovat. Cvaknul jsem erárku v hodinách, která vypadá stejně solidně jako převařená špageta. Udělal jsem ne zrovna příjemný krok, s těžce pádícím srdcem lehce polechtal dunivý plát a už jsem cvakal první. Tak aspoň něco, pomyslel jsem si. Popolezl jsem metr nahoru. Ruce jsem měl v dírách, sucho v krku a špičku zaklíněnou svisle do trhliny. Teď zbývalo udělat dlouhý nátah, podrtit malý ostrý chyt. Pomohlo mi buvolí zafunění a už jsem byl u odtrhu, který vede k fixní smyci. Byl jsem za ni moc rád, protože jsem si nebyl jistý, zda bych ji dokázal s těma už docela bandaskama v lehce převislé stěně založit. Od cvaknutí druhého kruhu, který je zhruba v půlce stěny mě dělilo jen pár kroků přes malé řezavé chyty. V těchto místech jsem si povšimnul zvláštního jevu. Pod kruhem můj varlopytlík zel prázdnotou, ale hned po cvaknutí se s žuchnutím opět naplnil. Zvláštní. Tento jev se během lezení této cesty ještě párkrát opakoval. Byla to paráda. Spousta vzduchu pod zadkem, krásné kroky, vůně "písku" a 'bezturistické' počasíčko.


Snažil jsem se trochu vyklepat, ale nebylo to moc co k čemu. Chyty pro mě nebyly dost velké na pořádný odpočinek. Lezl jsem dál. Kolmá pasáž s pro mě mrňavými chyty, co se mi zakusovaly do konečků prstů. Měl jsem nateklo a pěkně blízko od odpadnutí od stěny. Mé nohy si z neznámého důvodu začínaly trsat v rytmu vypalovačky Twist and Shout. Šel kolem Zajda a pohecovával mě, ať prý nekecám a lezu, že si pak odpočinu v "těch" prasklinách. Nekecal. Madliska byla solidní. Dal jsem přehoz, stoupl jsem si na odštěp ("vůbec" jsem si nepředstavoval, že takovýhle volant přece zrovna se mnou k nástupu Pepovi na hlavu nepoletí) a balancujíce jsem se natáhl pro cvaknutí třetího a posledního kruhu. V bouldrovém traverzíku ke kruhu mi došla šťáva v rukou i nohou a musel jsem si sednout.


Dobové foto z cesty Údolní stěna, VIIc (RP IXa), leze Z. Petráň, 70.léta
foto by © LKP


Vyklepával jsem a snažil jsem se nastudovat úplně neznámý úsek před sebou. Posledních 10 m k vrcholu. Mezi mnou a slaňákem byl už jen závěrečný boulder. Prý za IXa. Já jsem devítky nikdy nelezl. Vzpomínal jsem, co jsem o tomhle místu slyšel. Někdo to od 3. kruhu nahoru leze jen, když má dobrý den. Jiný povídal, že to je na mágo. No, já svůj magi pytlík kopu pod postel s příchodem pískovcové sezóny. Doklepáno
Velký spoďák, lišta nebo co to bylo, stup u kruhu, svislá, nic moc spárka na pravačku, levačka na oblou hranu žlabu. Ale kam s levou nohou? Akorát tak do prdele - spadl jsem. A pak zase. A znova. A zas...
Do @@#$$&&. Do toho ještě začalo pršet. Obrovské kapky pleskaly o mou leb a dělaly dolíčky v písku dole u nástupu. Tomu jsem nemohl uvěřit. Vždyť už jsem byl skoro nahoře. Po chvilce to tam nahoře někdo zase dotáh. Kapání přestalo. Skála naštěstí zůstala díky své lehké převislosti úplně suchá, takže jsem se nemohl vymluvit na počasí a musel jsem se plácat dál..
Můj problém se stupem vyřešil odněkud se navracející Zajda. (tenhle člověk teď den prostě věděl, kdy procapkat kolem).  Poradil mi ji nacpat hodně nahoru na lištu a postavit to. V té době jsem nevěděl, že se takové kroky vůbec dělají. Nazul jsem svoje tlející Mamuty a opřel jsem se do toho znova. Spoďák, levá, pravá, levá na oblou hranu. Teď ta zatracená noha. Levá ruka ujížděla. Stavěl jsem se na noze a vzápětí jsem ždímal ujíždějící hranu oběma rukama. Už jsem nechtěl spadnout. Už ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se plazil zeleným žlabem. Až najednou mé pádící srdce zapulzlo radostí, jelikož se mé ruce začaly přehrabovat v ptačím trusu bývalého hnízda.  Jaká to nádhera! Úlevou a kdoví čím ještě se mi prudce rozklepaly nohy. Protřepotal jsem se lehkých terénem ke slaňáku. Při jeho cvakání jsem se třásl jako malý psík, který se snaží vytlačit velkou zácpu.
Zapadající slunce dodávalo skále načervenalý nádech. Opravdu - Amerika. Cítil jsem se neskonale šťasten. Když Pepa dolezl ke mně nahoru, podali jsme si ruce a tlemili se na sebe jako dva blbouni. Úsměv nám ten den z tváře nesmazalo ani něco kolem 8 piv a rumová smršť.
Údolka na Ameriku je opravdu krásná stěnová cesta a určitě si v ní každý něco najde. Pro někoho to může být sen nebo inspirace, pro dalšího totál masakr a pro jiné zase reláxek a pohodička.

P.S. Neodpustí si poznamenat jedno. Cesta mé inspirovala i v tom, co mi někteří říkali. Bez mága to nejde dost dobře vylézl. Kecy. Je to klasika z roku 1969  a já mám radost, že jsem s ní měl tu čest. Při představě, že bych ji měl lézt jako moji předchůdci, skláním hlavu a vím, že musím ještě hodně makat, abych byl alespoň z části tak dobrý jako byli oni. Proto prosím - když už na sobě máme boty s extra super neklouzavou lepičkou, super sedáky, karáble a lana, tak ten bílý prášek bysme si mohli odpustit. Této stěně to bez bílých stop sluší mnohem víc. Díky