Poslední zdolaná čtyřtisícovka Alp, nejkrásnější hora světa, nejšpičatější… takovými superlativy se pyšní 4 478 metrů vysoký Matterhorn.

Už cestou z Mont Blancu před dvěma lety a hlavně na kurzech horského průvodce se začaly řešit další možné cíle. Jméno této magické hory bylo skloňováno nejčastěji. Sice o něco nižší, ale o pořádný stupeň těžší. Máme na to, zvládneme to, můžeme si na to troufnout?

Bylo rozhodnuto jít z italské strany cestou Liongrat obtížnosti AD. Důvod? Když se člověk diví, proč ubytování bez jídla pod Mont Blancem na palandě ve společné noclehárně se spoustou chrápačů stojí 60 EUR, odpověď je, že pod Matterhornem stojí nocleh 200. Toto tvrzení se bohužel ze švýcarské strany ukázalo jako pravdivé, navíc nutnost parkovat auto daleko a platit za “ekologický” vláček se nám nelíbila o nic víc. A když italská strana není údajně díky fixním lanům o moc těžší než švýcarská…

Na jaro se na Matterhornu několikrát objevila projekce vlajek států nejhůře zasažených koronavirem. Měla to být taková morální podpora a útěcha, sice teď nemůžete přijet, ale stojíme při vás, buďte silní. To je sice krásné na pohled, ale zákaz cestování sen o dosažení vrcholu moc nepřibližuje.

Plán se zdál být neprůstřelně dokonalý:
– od června nahlášený týden dovolené z práce – předběžně na třetí týden v září, s tím, že se podle počasí může posunout
– vyrazit v pátek po práci, v sobotu – pondělí se aklimatizovat na Breithornu, po důkladném odpočinku zdolat během středy – pátku Matterhorn, a pak už se jen opíjet a opájet vlastní výjimečností

Pouze do té doby než se termín přiblížil, objevila se otřesná předpověď počasí a s ní přišlo zjištění že:
– vyjet dřív a stihnout okno tlakové výše prostě nelze, buď vybereme dovolenou v plánovaném termínu nebo nikdy
– ve středu začne pršet/sněžit, takže buď vyběhneme na Matterhorn extra schvácení hned po 12+ hodin dlouhé cestě autem expedičním stylem během víkendu, nebo vůbec.

Jak postupně odpadávali účastníci a stejným tempem přibývali náhradníci a každý měl znovu a znovu tytéž otázky, rychle jsem si připomněl, že ideální počet lidí na dovolenou je 1.

Ono kolikrát stačí, když se člověk o programu dohaduje sám se sebou. Poté, co ze sestavy 9 adeptů, kteří moc chtěli jet, zbyli 30 hodin před odjezdem 2 lezci a vypadalo to, že výlet buďto zrušíme úplně, nebo vyrazíme na bližší cíl s jistějším počasím, nadšení nebralo mezí.

Jen tak to odpískat a vzdát se bez boje se nám ale po celém létu fyzické přípravy a měsíci špatného špánku skrz nervozitu prostě nechtělo. Nu což, ve dvou budeme rychlejší a s fyzicky velmi zdatným Koldou, ex vedoucím horolezeckého oddílu a instruktorem ČHS v jedné osobě roste šance, že i mě na vrchol dotáhne.
 
Naštěstí jsme se nenechali odradit a v pátek na poledne vyrazili. První nocování nás potkalo v autě uprostřed rýžových políček kousek za Milánem a díky brzkému odjezdu jsme už během sobotního dopoledne stepovali v domě horských vůdců z Cervinia, kde nám sice krásně potvrdili dobrou předpověď počasí na pondělí (plánovaný vrcholový den), ale už méně potěšili ohledně aklimatizace.

Rozhovor vypadal asi takto: “No a skrz počasí teda nestíháme aklimatizaci, ale když půjdeme postupně, tak to takové neštěstí nebude ne?”, “cože vy jste nebyli ve výšce?”, “no jako byli jsme oba v Tatrách ve 2500 m a já byl dokonce na Brentě v 3100 metrech!” (namyšleně), “cože vy jste opravdu nebyli nad 4 tisíce? Tak to okamžitě nasedněte na lanovku a vyběhněte alespoň na Klein Matterhorn (3883), i to je ale dost málo, ideálně na Breithorn (4164), ale to nestíháte, tak aspoň co nejvýš za odpoledne zvládnete a dnes v noci bivakujte ve 3 tisících, jinak si opravdu zahráváte!”

Rychlost přebalení batohů byla úchvatná, odnesla to bohužel kvalita domluvy, namísto potřebných 3 snídaní jsme jich sebou měli asi 7 a s ostatním vybavením to bylo podobné, čemuž odpovídala váha krosen.

Hlavně, že jsme chytili poslední dopolední lanovku a ve 12 vyráželi z Plateau Rosa na ledovec. Je určitý důvod, proč se na hory vyráží ráno. Zaprvé, když jdete po několik kilometrů velkém zrcadle, nechcete to dělat na poledním slunci, zadruhé, aby se člověk vyhnul odpolednímu špatnému počasí.

Autem jsme se dostali do 2 000, za 45 minut v lanovce překonali dalších 1500 výškových metrů a než vyšli, tak už byl nedostatek kyslíku cítit, není divu. že cestou na Breithorn jsme hrozně funěli a sotva se vláčeli. Zjištění, že jsem spletl cestu a zbytečně jsme si zašli, už byl jen poslední hřebíček do rakve.

Jaká byla naše radost na vrcholu, když nejenže přestalo chumelit, ale navíc jsme uviděli, že nejdeme úplně poslední. Nic tak nezvýší morálku jako zjištění, že někdo je na tom ještě hůř. Suché místo k bivaku (bylo by suché, kdybych se neopařil vodou na čaj) jsme našli u restaurace Bontadiny ve 3 tisících metrech v 7 večer, ten den jsme nastoupali cca 700 metrů a sešli dolů o dalších 1200.




V neděli jsme si místo odpočinku dali přesun na chatu Carrel (3 830 m). První sejít do 2 500 m na Plan Maison, schovat zde spaní a další zbytečnosti, poté traverzo-výstup k zavřené chatě Orionde (2 800 m) – všeho všudy 3 hodiny, dle naší rádkyně z domu horských vůdců jsme to měli sfouknout za hoďku. No a poté konečně nekonečné 4 hodiny v popoledním pařáku na chatu Carrel.

Nedá mi to, abych nepoděkoval jednomu šťastlivci, který už scházel dolů, za nabídku vody – bohužel by nás jeho litrovka nevytrhla, my potřebovali z posledního roztátého sněhu vyždímat 9 litrů, abychom s tím dokázali navařit a uhasit žízeň dvou horolezců příští 2 dny. Bohužel na chatě žádný sníh na rozpuštění u chaty po letošním létě není a je nutné si opravdu všechnu přinést, tvrdili znalci. Krásné to bylo zjištění, že na chatě se nachází jak obrovský hrnec plný sněhu, tak i prodává balená voda a chlazené pivo za ještě ne přehnaně vysokohorskou přirážku…

Vědomi si všech rizik a opatření, po důkladném upozornění v domě horských vůdců i letáků na dveřích vcházím do chaty s rouškou přes obličej – abych zjistil, že jsem jediný, venku ani vevnitř ji nemá nikdo. Domácí se ptají Španělů, proč že z jejich strany a ne nejlehčí švýcarskou normálkou? Odpověď je velmi prozaická, bez karantény Španělé do Švýcarska nesmí. Hned mám radost že spím vedle nich! Kolda na to prohlásí, že nemocí oslabený člověk by se na chatu vyškrábat nedokázal a všichni jsou touhle téměř vědeckou tezí uspokojeni.

Odpoledne vypráví aspirant na horského vůdce, který nás z údolí přišel zkasírovat, o svých cestách. Ač Liongrat šel pouze jednou se svou matkou, která byla zatím jeho jediným klientem, na vrcholu stanul víckrát. Obdivné otázky, o kolik je průstup severní stěnou těžší, odpověděl jen skromným komentováním, že měli dobré podmínky. Maminka pochvalovala jeho schopnosti i lásku k horám, ale zítra ho na vrchol nepustí – to musí s ní domů vyorávat brambory.





 


Čilý ruch na chatě začíná (k nelibosti těch, co chtějí vycházet později) někdy o půl čtvrté. Donutit se dostat do sebe čaj a co nejvíc snídaně, 5:45 vyrážíme ze dveří navázáni na laně. Přede dveřmi stojíme i o 10 minut později – před námi je extrémně pomalá dvojka, co se jistí hned nad chatou v místě, které ostatní přeběhli souběžně (Corda della sveglia = “lano probuzení”). Sice je předbíháme hned ve druhé délce, ale i to stačilo k tomu, aby nám ostatní utekli.

V místech s fixními lany je cesta jasná, dokonce bych řekl, že se mi daří dohánět skupinky před námi, až do chvíle, kdy nedokážu posoudit, kudy se dostali 15 metrů nade mě. Bohužel to stačí na to, abych tam zakufroval a stále ještě potmě zabloudil. Věžičku namísto snadného obcházení složitě přelézám, jeden kruh uklidňuje, že úplně špatně nejsme, ale několik skupin se dere před nás snazší cestou.

Dostáváme se k ocelovým lanům alá via ferrata, kde bychom zvládli utíkat rychleji, ale řadíme se za 4 dvojice, co se před nás někdy i né úplně košér vtlačily. Až na 30 metrů dlouhém fixním laně Corda Lunga si troufám předběhnout dvojici, co má krátké lano a musí to lézt nadvakrát. Kolda jde dopředu a dává mé hlavě prostor pro odpočinek.

Když se znovu střídáme začíná namrzlý svah bez možnosti jištění, mám toho dost a předlezená dvojice nás opět předbíhá. Konečně Pic Tyndall, dopřáváme si malou svačinku, jsme poslední 2 hodiny od vrcholu! Dlouhý traverz s extra vzdušnými pasážemi a buďto velmi nepříjemné slézání, anebo pomalé slaňování.

Dvojici před námi jsme opět dostihli, ale vidět, jak při slézání do posledního sedla druholezec padá, jsme snad ani nemuseli. Naštěstí se mu nic nestalo a jde se dál. Už jen vystát frontu u Jordánova žebříku a vrchol je na dosah.

Vzduch je opravdu řídký, jsme unavení, zastávky na vydýchání velmi časté, ale 10:45 stojíme na vrcholu. Zatím šťastni, nepřemýšlíme nad tím, že lanovka sem opravdu nevede a dolů budeme muset stejnou cestou. Jen se kocháme, úchvatné výhledy – Gran Paradiso (4 061), Mont Blanc (4 808), Dent Herens (4 171), Dent Blanche (4 357) jsme viděli od rozednění, nově se před námi objevila celá Monte Rosa s 4634 metrů vysokým Dufourspitze a další úžasné vrcholy.

Vůbec se nevymlouváme na to, že ode dneška do Švýcarska bez karantény nemůžou ani Češi, 60 metrů vzdálený švýcarský vrchol (o 2 metry vyšší než italský na kterém stojíme) je sice jen 10 minut “chůze”, ale prostě si na něj netroufáme, tam a zpátky by to byla minimálně půl hodina a musíme sbírat síly i na cestu zpátky.



Za námi 60km vzdálený Mont Blanc



Díváme se na švýcarský vrchol, Breithorny a Monte Rosu

První velká zácpa je u Jordánova žebříku, bohužel se nezdaří pokus o předlezení, a tak přímo v dopadlišti kamenů pod rozmrzlým permafrostem čekám nekonečně dlouho (o 2 dny později vůdci tuto část cesty zrušili a zafixovali to kousek vedle). Bohužel je nás moc a sestup jde neskonale pomalu, projevuje se malá zkušenost některých se slaňováním.

Seskupilo se zde 5 lanových družstev a jak se chce každý dostat dolů co nejdříve, v zájmu vyšší rychlosti roste nejen neopatrnost (děkuji Koldovi za podržení na laně, když mi na sněhu ujela noha a já se pomalu klouzal směrem dolů), ale také emoce o to, kdo bude první u slaňáku. Jedna dvojice trošku vyčůraně utekla po slanění z cizího lana, my jsme utekli ostatním až hodinu nad chatou, no i to stačilo na to, abychom se na ni dostali o dobré půl hodiny dřív než zbývající 3 dvojice.

Nouzové matrace sice na chatě jsou, ale sliby od vůdce, že k Orionde to trvá zhruba 2 a půl hodiny, přemlouvají, v 6 jsme připravení vyrazit. Skalky zvládneme slézt za světla do 8 a poslední půl hodinu chůze už nám nebude vadit ani tma… Poté, co jsme ten den zažili, už slézání lana pod chatou nedělá žádný problém, za to nezafixované úseky v plotnových rajbasech dost vystraší. Hledání správné cesty neulehčuje spousta vychozených “zkratek” a než se dostáváme k doplnění vody (ani ne polovina cesty), je díky mlze úplná tma.

Pěšinku bychom možná i našli, ale jelikož celý den pařilo na ledovec slunce, z toho, kde jsme šli ráno po pěšině, byl večer vodopád a my museli okolními skalkami. Bloudili jsme hodně krát, povzbuzoval nás jen svit dvou skupin čelovek hodně vysoko nad námi.

Jezírko a chata Orionde se před našima očima objevily přesně v 10 večer (další den nám přiznala španělsko-italská dvojice, s kterou jsme lezli, že se tam dostali až 20 minut po půlnoci), malá pauza a poslední úmorná chůze, na místo, kde jsme doufali, že čekají krosny se stanem, jsme se dostali v 11. Večeře nikoho nezajímala a tak už za půl hodiny jsme zalézali do spacáku. Únava byla taková, že jsem si ani nevšiml, že do něj lezu stále s helmou na hlavě.

Budíček nebyl brzký, stan se podařilo otevřít, až už bylo slunce hezky vysoko a i tak jsme nespěchali, kochat se pohledem na Matterhorn v celé své kráse přímo ze spacáku se nepodaří každý den.

Posledních 500 metrů do vesnice jsme ač na těžko prakticky “seběhli” za 45 minut, v autě nás čekala vskutku zasloužená vychlazená odměna. Při procházce městečkem jsme potkali italsko-španělskou dvojku, vypadali jak opravdoví horolezci – jeden kulhal, druhý obvázanou ruku (až další den jsme se dozvěděli, že se při předbíhání opravdu jen nevymlouval, ale zlomeninu mu museli operovat) a u oběda jsme se od nich dozvěděli, že hluk, co nás rušil v 1 ráno na chatě, byl opravdu vrtulník, přiletěl pro horolezce s akutní výškovou nemocí.

Že spaní v 3800 metrech není žádný med, si určitě zapamatuje nejen ten nemocný, ale i jiný Španělák, který neměl místo rezervované na chatě a tudíž bivakoval na heliportu – teda až do chvíle, než mu málem vrtulník přistál na hlavě.

Další chvíle netřeba popisovat, větší únavu jsem nezažil, větší kruhy pod očima jsem neviděl, další den nebyla energie na víc než pár úžasně odjištěných sportovních cest v krásném serpentinu.

Cíl je sice splněn, ale je teprve středa, přece nepojedeme hned domů, když kromě odpoledních dešťů hlásí rozumné počasí. Přesun do údolí Ayas a ve čtvrtek ráno už mašírujem směrem k vrcholům Castor (4 226m) a Pollux (4 092m), dvojčatům z řeckých bájí. Přesně 4 hodiny na chatu Mezzalama, oběd, další hodinku a půl na chatu vůdců z Ayas a ve 2 odpoledne máme nastoupaných 1700 metrů a odpočíváme v zimní místnosti. Po šlofíku nám odpadá starost se sháněním vody – nasněžilo tolik, že máme co pít i z čeho vařit.

Vyrazili jsme ještě za tmy v 6:30 ráno těsně za německou skupinkou, kteří už ledovec prošli včera, a tudíž je využíváme na hledání cesty mezi trhlinami. Po pozvolně stoupající ledovcové túře následuje choďák mezi zamrzlými skálami gradující krátkým skalním lezením s využitím fixních řetězů, nad kterými se u černé Madony znovu obouvají mačky na závěrečný strmý ledovcový hřebínek.

Když jsme 9:15 stáli na vrcholu Polluce a měli za sebou cestu obtížnosti PD+, byl jsem si jistý, že snadno zvládneme i PD- na Castora a cíl zdolat obě dvojčata v jeden den splníme.

Sestup byl v pohodě, ale už cestou k sedlu mě Kolda musel popohánět a když začalo stoupání, nohy se sotva pletly. Svah byl stále prudší, až už hůlka v ruce překážela a místo jednoho turistického cepínu bychom ocenili dva lezecké.

Přes den sníh roztál, v noci zamrzl, včera odpoledne na něj nasněžily 3-4 cm čerstvého sněhu a my pochopili, že sice dokážeme na vrchol vylézt, ale cesta dolů by byla moc nebezpečná. Jak jsme najednou litovali, že zimní místnost na chatě vůdců je tak útulná, proč jsme v ní jen nechávali věci s tím, že se tam po výstupu na noc vrátíme, a nerozhodli se jít doporučený okruh s cílem na jediné stále ještě otevřené chatě Quintino Sella al Felik, to bychom mohli na vrchol a pak sejít lehčím východním hřebenem… Smířit se s tím, že nebudou 4 čtyřtisícovky, že nezvládneme mýtická dvojčata během jednoho dne, že se máme otočit v dobrý čas 12:15 pouhých 100 metrů pod vrcholem, úplně jednoduché nebylo.

Jelikož jsme byli už ve 2 na chatě a oběd zvládli rychle, rozhodli jsme se už déle nezůstávat a sejít ještě týž den k autu. Aspoň toto rozhodnutí se ukázalo jako chytré, k čemuž bohužel nedospěla skupinka, která se chtěla dolů dopravit vrtulníkem, která sice minimálně 3x přiletěla, ale nikdy si netroufla v oblacích dosednout a tipujeme, že skupina nakonec musela stejně pěšky za tmy.

Nám se ještě ten večer podařilo nakoupit víno a užít si teplou sprchu, takže večer byl velmi oslavný, konečně proběhlo zapíjení, na které nebyl za celý týden vůbec čas a skrz únavu ani chuť. Dnes to prostě tak nějak teklo samo a lepší bivak jsme si prostě přát nemohli. 

V sobotu jsme dali ve Veroně výbornou pizzu s bývalým kolegou a kamarádem Enrikem, vykoupali se v moři v Jesolu a ještě do půlnoci byli doma. Bohatší o nasbírané horolezecké zkušenosti, jeden velký splněný sen, tři vylezené čtyřtisícovky, vědění, že se člověk musí naučit i prohrávat, a hlavně o skvělé zážitky s výborným kamarádem.