Najednou moji třeštící hlavu napadlo, že by nebylo špatné vylézt na Prachovskou jehlu. Musím podotknout, že jsme s kámošem lezli prvním rokem, v prvních lezečkách (v tu dobu mi z nich skoro lezly palce), v prvním sedáku, s prvními smycemi a s prvním lanem. A ještě k tomu, já na prvním. Jehla pro mě byla symbol. Takový můj osobní Eigher. V průvodci jsem si našel, že je to pěkná sedma (v tu dobu jsem jich měl vytažených maximálně pět). Nebyla pěkná. Byla nádherná.
Když jsem se pod skálou navazoval, tak jsem předešlý večer ještě docela cítil v hlavě, ale po prvních krocích mě to přešlo. Přišla první spára doleva. Tou jsem proplul docela s přehledem. Pak hned následovala spára doprava. Ta mi dala zabrat.
Nevěděl jsem, jak na ni. Nakonec jsem ji proplazil takřka vleže. Dolezl jsem do sedla mezi Jehlou a Čapkou. Zaštandoval jsem (nebo jsem si myslel, že nějak takhle štand vypadá) a začal jsem dobírat Pepu. Všechno proběhlo hladce. Ještě musím dodat, že Pepa měl v kapse Startky. Na oslavu - kdyby se to povedlo. Pepa dolezl ke mně. Začal jsem zase lézt. Juknul jsem za hranu do severní stěny. Nebylo to moc příjemné. V té době jsem pohled z takové výšky nesnášel zrovna s klidným žaludkem. Provázal jsem asi čtyři masivní hodiny a dostal se zhruba čtyři metry pod první a poslední kruh cesty. Stál jsem pohodlně na balkóně. Přede mnou si stejně pohodlně hověl asi dvou metrový oblý šutr, který jsem musel přelézt. Bohužel mi chybělo asi deset centimetrů, abych chňapl madlo a pohodlně ho překonal. Vsadil jsem na medvěda. Naplácnul jsem se na něj, roztáhnul ruce a nohy a začal se pomalu červit výše. Měl jsem to. Čapnul jsem vysněný chyt, postavil se a cvakl kruh. Ten je u východní hrany v severní stěně jehly. Když jsem si do něj odsedl, abych si trochu odpočinul a rozvážil cestu dál, podíval jsem se dolů. Závratěmi netrpím, ale prdelka se mi klepala pěkně. Měl jsem pocit, že ta výška táhne moji prdel dolů. Letos jsem si na tom samém místě naprosto v pohodě vychutnával pohled do údolí.
Mezitím jsem dobral Pepu. Ne až ke kruhu, ale jen k hodinám. Můj další postup jistil z nich. Připadalo nám to tak lepší. Trochu jsem se uklidnil a začal lézt. Vždycky když jsem se někde držel a myslel si, že jsem v pěkné řiti, ukázalo se, že další chyt je krásně po ruce. Šlo to krásně. Až na ten podělaný morál. Dostával pěkně pohulit. Před tím jsem nikdy nehodil tlamu a nikdy jsem nelezl v takové výšce.
Docela se mi chvěly nohy. Musel jsem odfukovat, abych se uklidnil. Pak to přišlo. Držel jsem v ruce vrchol. Ten pocit, když jsem si do něho sedal a cvakal se do slaňáku, byl prostě úžasný. V tu chvíli mi bylo všechno naprosto ukradené. Prostě jsem dokázal něco, o čem jsem si myslel, že dřív jak za rok nezvládnu. Ale ta největší sranda měla teprve přijít. Křikl jsem na Pepu, ať mě zruší. Zrušil. Ale zapomněl, že od sebe odvázal lano. Táhlo se kolem něho dolů. Jak jsem budoval jištění a dobíral, smeklo se a ladně se zhouplo do severní stěny asi deset metrů od něho. Pepa tam seděl v hodinách a čučel jak vyoraná myš.
Začal prskat. Pepa je dost nerváček. Řekl jsem mu, ať drží hubu, odváže se od hodin a popoleze kousek k hraně, že mu lano pohodím. Musím říct, že se jednalo asi o tři metry jedničkového lezení. Je ale fakt, že strach je svině. Popolezl a po pár pokusech lano chytil. Navázal se a začal lézt. V tom mu z kapsy vypadla oslavná cíga. Proplachtila si svých třicet pět metrů a zůstala ležel pod skálou, nám chtivým pěkně na očích. Když i druholezec dosáhl svého vytouženého vrcholu, nastala otázka, co s tím. Zachránili nás turisti. Pak se dle uzle ukázalo, že to spíš byli lezci - páreček na procházce. Dolů letělo tričko a karabina a za nimi syčelo lano. Startovačky jsme šťasni vytáhli a krásně si je vychutnali. V tu chvíli to cígárko chutnalo líp, než po vášnivém sexu. byla to prostě nádhera. Ten večer jsme se pěkně zlynčovali. Ta krásná holka z Prachova za to stála.