Cestou domů úplně zapomínáme, že nás mají bolet ruce, záda a tak a jediným tématem jsou opět ženský. Pavla měla jednoznačný úspěch. Věk kolem 25, o trochu menší než Slávka, ale výrazněji tvarovaná, fakt kus, zrzka k tomu.
„Žádná sázka, jezdíte tam kvůli ženskejm, to je jasný.“
Tohle už Pepovi nerozmluvíme.
„Odkud že se to vrátila?“
„Z Austrálie. Byla tam dva roky a z toho jeden jenom lezla. To se někdo má.“
„Jedno vodkaď přijela, příště jedu zas.“
Pepa
Zastavení první
Lezli jsme v Labáku na Prezidenta Smyslů zbaveni. Po letech chození pod jsem si troufl do. Nutno říci, že k přelezu je zapotřebí schopný a ke všemu odhodlaný spolulezec, jak ostatně vyplyne ze zastavení druhého.
Cesta je to krásná a název trefný. Pánové Šimon, Rybička a Kulík museli být opravdu zbaveni smyslů. Nevím kolik lidí už má tuto linii v deníčku a kolik z nich mělo pocit, že o nic nejde. Martin Červinka jí lezl dokonce dvakrát. Obtížnost IXc popsal jako nost
To jsme měli minulej čtvrtek firemní pařbičku na Slapech a co čert nechtěl přímo proti kurtum kde jsme si odpoledne zkoušeli pořídit tenisový lokty se z vody tyčila skála.
Znáte tu reklamu, co ji nejčastěji pouštějí při středeční Lize mistrů? Jak se z nejrůznějších koutů Evropy, z domovů, hospod a bůhví odkud stahují fanoušci s prapory a šálami, naskakují do aut a sjíždějí se v kolony, aby se slili v jeden proud zadržený až ochozy stadionu? Ani nevím, na co vlastně ta reklama je, ale líbí se mi její duch. Vůbec nejde o fotbal, ale o magickou atmosféru společné věci. Mám ji rád, protože mi vzdáleně př
"kurňa, správné lezec se podívá, přijde pod stěnu a vyleze na vrchol..." tvrdí "Sepl", alias Pepa Doubrava, kdysi trekující pod alpskými stěnami s operovanou kyčelní endoprotézou...
Do zájezdu zbývaly 3 týdny. Po slunečném víkendu se počasí zase vrátilo do únorového normálu. Chvilku sněžilo, chvilku chcalo a na nějaký výjezd ven nebylo ani pomyšlení. A kdy taky. V práci od nevidim do nevidim a na stěnu to bylo časově jentaktak. Mě to ani nevadilo, ale Roman začínal mít doma peklo. A kdyby ještě Veronika věděla o Slávce… Je úterý a jedeme veslovat na galéru pod kapitánem Slávkou.
„Takhle ještě týden a najdu po návratu ze stěny batoh před dveřmi,“ načal Roman zajímavé
Zdravím, s jednim USchlapíkem se nám podařilo prozkoumat a částečně zmapovat novou oblast v okolí Nechvalic u Sedlčan. Sám moc nelezu(jednou jsem to zkusil) a tak jsem popis nechal raději na něm. Takže, úvodní info je v ENG. Fotky dodám, počítám o víkendu, a těším se na shledání u nás v hospodě http://nechvalickahospoda.spok.cz(neskrytá reklama)
Zdraví Kotalík restaur
Setkání na Kozelce bylo povedené, počasí přálo a lidé kteří přijeli dokázali vytvořit pohodu, která trvala po tři slunečné dny. Opekly se kupy buřtů, vypilo moře piv, zazpívalo se spousty písní, vylezlo mnoho cest a zažilo spousty legrace. Příští rok se budem těšit na viděnou.
Cestou domů úplně zapomínáme, že nás mají bolet ruce, záda a tak a jediným tématem jsou opět ženský. Pavla měla jednoznačný úspěch. Věk kolem 25, o trochu menší než Slávka, ale výrazněji tvarovaná, fakt kus, zrzka k tomu.
„Žádná sázka, jezdíte tam kvůli ženskejm, to je jasný.“
Tohle už Pepovi nerozmluvíme.
„Odkud že se to vrátila?“
„Z Austrálie. Byla tam dva roky a z toho jeden jenom lezla. To se někdo má.“
„Jedno vodkaď přijela, příště jedu zas.“
Pepa je náš.
„Zrzavou, zrzavou, tu já mám nejraděj,“ zpíváme mu s Romanem.
„Hele Pepo, nejsi ty sám tak trošku proti sobě?“ ptá se Roman Pepy.
„Nechápu?“
„No, když my vylezeme ty cesty, tak prohraješ sud. A přitom jedeš s námi lézt a ještě nám fandíš a tím nás vlastně hecuješ, abychom byli lepší, jdeš sám proti sobě.“
„Vidíš, to jsem si nějak neuvědomil. Ale co, vždyť je to jedno a když vylezu něco já, koupím ještě litrovku rumu.“
Ráno je veškerý optimismus pryč. Stěží se dovleču do koupelny a do oběda nemám chuť k jídlu. Celý den nestál za nic. Běhání (jestli se ten výklus dal tak nazvat) mi na náladě moc nepřidalo. Galeje se na mě pěkně podepsaly a to je teprve začátek. Další den jsem se cítil o trochu lépe, ale při pomyšlení na odpolední trénink se mi dělalo lehce nevolno. Dal ses na vojnu, musíš bojovat, pomyslel jsem si a nastoupil k Romanovi do auta.
„Pepa už tam bude,“ hlásí Roman.
A byl tam. Nevěříme vlastním očím. Tepláky babáky se zadkem u kolen a s koleny u kotníku vyměněny za černé elasťáky, místo propoceného trika s dlouhým rukávem vykrojené tílko, které na těle, kde si hrajou svaly na schovávanou, působilo poněkud komicky. A samozřejmě zánovní maglajzpytlík.
„Von je voholenej,“ diví se Roman, „Pepo, nekecej, že ses i umyl?“
„Mě přišel nějakej divnej,“ směje se Slávka, která ho jistí.
„Tak zase rozlézt a pak bouldering.“
Už v tom zase jedeme. Jde to lépe než naposledy. Něco padne i na první pokus, něco až na čtvrtý. S Pepou je to dobrý, snaží se, baví ho to a ve čtyřech máme aspoň více času si odpočinout. Slávka dokonce nedala jeden Romanovo boulder. Po půlhodině přichází Pavla se třemi mlaďochy a začíná pravé peklo. Zkoušíme to co oni a mírně nechápeme. Úspěchem jsou spojené 2 kroky, o některých si můžeme nechat jen zdát. Naše bouldery přelézají bez přidaných stupů a někdy jen po rukou. Naštěstí nám session končí. Ještě pár lehčích cest s lanem a domů. Domů? To ne, správný lezecký den končí v hospodě. Stavíme se pro Honzu. Není doma, prý sedí U skleněného oka.
„Jéžiš, tam, co mají tu šílenou dvanáctku??“ diví se Pepa.
„Já myslel, že se ti tam líbí.“.
„Líbilo, do minulého týdne. Ráno jsem měl hlavu jak střep, v žaludku žábu, nejmíň ropuchu a nešel jsem ani do práce. S Honzou jsme řešili nějaké nesmysly tak vehementně, že jsme přestali sledovat účet a na číšníci jsme furt kejvali, že další.“
„Kolik jsi toho vypil?“
„8 piv a dva rumy,“Pepa na sucho polkne, „ fuj, se mi zvednul kufr, jak jsem si jen vzpomněl.“
Honza seděl u stolu s Frantou, pískařskou legendou, na účtu čtyři čárky a tvářili se nějak moc vážně.
„Tak ty už jsi prej taky překližkář?“ pouští se Franta do Pepy, „o těhle magorech už to vím, prej kvůli sázce, ale proč i ty?“
„Proč ne? Pojeď příště taky.“
„Bych se vosypal, vole, tam všichni lezou s tou bílou sračkou. Chlapi, jestli vás načapám ve skalách s tím svinstvem, tak vás strhnu a rozbiju vám hubu!“
Panebože, to má teprve druhý, co z něj bude padat, až si ještě přiloží.
„Jsem slyšel, žes to jednou udělal Standovi a přes hubu si dostal ty.“
Roman neměl Frantu nikdy rád.
„Toho dobytka mi nepřipomínej. Já ho učil lézt už jako malýho kluka. Učil jsem ho dělat cesty. Byl fakt dobrej, Jenže pak jel s pražákama na jih Evropy a úplně se pomátnul. Maglajz, vysoký čísla, nějaký zkratky a začal dávat kruhy moc blízko,“ lamentuje Franta.
Frantovi už táhne na padesát. Prakticky nás učil lézt všechny. Klasik jak poleno, pedant k tomu. Vyhlášený tvůrce cest, málo kruhů a zná jen VIIb a VIIc. Po určitý době, co jste s ním lezli, se stával nesnesitelným a všichni od něj zdrhali. Vždycky si vyučil někoho nového. Dost cest i vytloukl, že prej neodpovídaly pravidlům.
„Neboj Franto, my jen na to vápno, nejsme blbí,“ radši ho uklidňuju.
Zbytek večera už byl v pohodě. Stejně jsem po dvou pivech odešel, tamní dvanáctka je opravdu vražedná.
Další den zase na stěnu. Lezení na vytrvalost. A zase ta bolest, kruhy před očima, Olaf Hotovson, a zase se na to chci vykašlat. Roman se pochlapil, dal 7 cest, všechny za 7 a 7+. I mě se celkem daří, 6 cest 7- a 7, pád až v poslední z poloviny cesty při slézání dolů. Pepin dokázal pověst bojovníka a nenechal se zahanbit, 5 cest, v té poslední se vyhecoval natolik, že při každém kroku řval jak lev, vlastně spíš jako tur, protože jen tupý tvor by prováděl to co my dobrovolně. Že by přítomnost těch dvou holek, co vedle nás buší jednu cestu za druhou? To jsme už fakt zblbli? Vždyť všichni tři už moc dobře víme, že ženský mají erotogenní zóny v peněžence plné kreditních karet.
Takhle to šlo skoro celé 3 týdny. V počasí, co panovalo, se stejně nic jiného dělat nedalo. Proměnili jsme se ve sportovce. Jeden den bouldering, druhej vytrvalost a když byl čas, tak běhat. Z běhání se člověk vracel mokrej a špinavej. Pocit z pohybu nic moc, na nohách bakule bláta, které perfektně klouzalo. Ráno už mě bolest různých svalů, o kterých jsem dříve ani nevěděl, vůbec nepřekvapovala. Skoro jsem se na ní těšil. Masochistou za jeden měsíc?
Byl tady termín odjezdu. Chvíli byl problém s autem. Nakonec Sehnal Honza dodávku pro 6 lidí. Pro šest? Jede i Pavla. Složení zájezdu Roman s Pepou doma dost tají. Mě je to fuk a Honzovi také, protože jeho manželka by mohla být učebnicovou ukázkou flegmatika. Dva dny před odjezdem jsme nuceni posunout termín o týden. Ve Francii i v Itálii hlásí špatný počasí. Pro nikoho to naštěstí neznamená velký problém. Kupodivu má být v Čechách o víkendu hezky, tak domlouváme nějaké lezení venku. Honza tentokrát ani neprotestuje, přece jenom dost pršelo, písky jsou prolitý a na Rovišti nikdo z nás čtyřech ještě nebyl. Holky jedou na závody do Ostravy, škoda.
Zase přes Prahu. Magistrála je zacpaná a ztrácíme hodinu. Podle automapy a Montany nalézáme chatovou osadu Roviště s dvěma kempy. Parkujeme před zákazem vjezdu. O to větší bylo překvapení při pohledu na 40 aut zaparkovaných u dvou na první pohled opuštěných chat. Samé pražské značky. To by vysvětlovalo liduprosté Srbsko. No nic, když už jsme tady. Cestu nemůžeme minout. Chvíli stoupáme po hraně prudkého srázu, pak roklí dolů. Cesta se rozdvojuje, jdeme doprava. Skály nic moc, jen jedna světlá plotna s převisem nad vypadá docela pěkně, ale v každé cestě visí lano a u některých jsou i dvě čekající dvojky. Jdem zpátky a jdeme druhou cestou. Napřed hodně lidí u lehčích cest, Honzu hned zaujala jedna spára – Sarkofág, ale byla obsazená. Jdeme dál a najednou jen 6 lidí a spousta volných cest v kolmých plotnách. Honza s Pepou hned nastupují do Františka Dobroty za 7- s hustě osázenými nýty.
„Co to je za hnus!?“ nadává Honza sedící hned v prvním nýtu, asi dost ironický název.
Ještě třikrát spadne skoro na zem a pouští dopředu Pepu. Ten se lehce klepe, vypadá, že také spadne a najednou je u dalšího nýtu a zanedlouho u slaňáku.
„Dost drsnej začátek,“ hlásí seshora.
Roman má po galejích velké sebevědomí a pouští se hned do cesty Highlander za 8-. Cestou má menší potíže s hledáním chytů, bojuje a nakonec padá těsně pod výlezem. Nastupuji po něm a díky jeho radám se mohu u slaňáku radovat z 8- na Flash. Roman to dá dalším pokusem a koukáme, co dál. Vedlejší cesta Local Pero má jeden delší odlez a moc se nám do ní nechce.
„Chlapi, jděte se podívat tamhle za roh, tam se vám bude líbit,“ radí Pepa s toaleťákem v ruce.
„Jo a najdeme tam akorát tvoje hovno,“ nevěříme mu.
„Ne fakt, převislý devítky.“
Měl pravdu. V mírně převislé stěně vedou pěkné linie. Lída 9-/9, Čára života 9- a další cesty, plus pár projektů.
„Tak co, zkusíme to? Generálka na zájezd?“ ptám se Romana.
„Jasně, že váháš. A kterou?“
„Čáru života, ta vypadá moc dobře.“
Jdeme pro věci. Nacházíme Honzu opět sedět v prvním nýtu, tentokrát 6+ Vlny.
„Já vám na nějaký skalky kašlu, takový jebky malý, kdo se za to má držet,“ nadává, vycvakne nýt a skočí.
„Jáuuu, kotník.“
Trefil se na kamen a podvrkl si kotník. Sundavá si lezečku, noha už mu natéká.
„Měl by ses obout, jinak půjdeš k autu bosej,“ radí hned Pepa.
„Balíme a jedeme do nemocnice, sichr je sichr.“
„Neser Tome, to bude dobrý,“ dělá Honza drsňáka.
„Podívej, jak ti už nateklo, neblbni a pojeď. Třeba to máš zlomený.“
„Namoč mi tohle do řeky a jděte lézt,“ podává mi rezervní triko.
Tak jo, za chvíli se vracím s obkladem k Honzovi, který se zatím dobelhal pod tu převislou stěnu. Zájezd je v prdeli, napadlo mě, to se mu do příštího týdne nezahojí.
Házíme si s Romanem korunou a mám štěstí, první jde Roman. Až pod 3. nýt se dostává překvapivě snadno. Chvíli váhá a nakonec dělá dlouhý krok do téměř vodorovné poruchy. Rychle cvaká a neví, jak dál. Jeho snažení končí v oblých spoďácích a bočácích.
„Sedám.“
„Jsi se docela rozjel, dobrej výkon,“ chválí ho dole Pepa.
„U dalšího nýtu to vypadá na dobrý chyty, zkusím to,“ zahajuje Roman další pokus.
Nastoupává za bočák na pravačku a levou se snaží nabrat obliny, zase padá.
„Počkej, něco zkusím.“
Bere bočák levačkou na backhand, dává nohy hodně vysoko a takto se mu to daří, už drží pravou bočák a levou sahá výš, asi dobrý chyt, cvaká.
„Tady je docela dobrej chyt,“ leze dál. Udělá dva kroky do strany a začíná mít problémy, nemůže přidat ruku do malého sokolíku, nohy začínají vibrovat šicí stroj. Levačka je na místě a pravou šmátrá nad sebou, hledá, slušnej pád.
„Do prdele, takovej kousek, je tam lišta, ale je blbě vidět. Než jsem ji našel, tak mi došlo.“
Potom to v klidu doleze a nechává se spustit.
Když je dobrej radič, toto odsejpá, pomyslím si, už cvakám třetí nýt. Než se srovnám do chytů jako Roman, písek v hodinách se asi dosypal, můj čas vypršel a letím. Tak znova.
„Nohy vejš a makej.“
Dosahuji do dobrých chytů a cvakám čtvrtej nejt. Zkouším vyklepat, vrací se mi, aby ne, po těch galejích.
„Najdi si stupy a pak to celkem jde.“
Pravou beru sokolíček na backhand, kde jsi ty zkurvený nohy, jo tady, dobrý, přidávám levou ruku.
„Na hraně je lišta.“
Naštěstí je už obílená a už se tlačím tupým koutkem ke slaňáku.
„To by mohlo jít.“ prohlašuji dost optimisticky.
„To by asi pánbu nebyl doma,“ usazuje mě Honza.
„Nepotřebuješ přebalit?“ jako pokus o return asi nic moc.
Pepa hodí kondora už z pod třetího, dalšího do něj a nakonec se mu povede vypadnout i z výlezového koutku. Zasluhoval by pilotní průkaz. Kdyby alespoň napřed zahlásil. Jenže von je ticho, ani se neklepe a najednou letí a to i tam, kde to člověk se zdravým rozumem neudělá.
Začínáme naostro pokusovat. Boulder u třetího dělá Roman s jasnou převahou. U čtvrtého vyklepává a pokračuje. V sokolíku mu náhle dochází a už letí.
„Krucinál, takovej kousek a už jsem to mohl mít.“
Teď je řada na mě. U třetího už vibruju, ale dostávám se dál. Cvakám, vyklepat, je to dobrý, fialový kruhy nikde. Jsem v sokolíku a přidávám levou ruku…
„Zkurvená noha, síly tři prdele a mě uklouzne lezečka!“
„Dalším pokusem to dáte. Na máte s prstem v nose.“
Pepa na Čáru kašle a nastupuje do cesty Žáby mají přednost.
„Pěkná škvíra,“ lebedí si ve spáře. Noblesně se projde celou cestou.
Další pokusy o 9-. Oba padáme, Roman znovu ve výlezu, já už nad třetím.
„Nic moc, na to že furt trénujete,“ rejpe do nás Honza.
„Copak, ty paciente, už ti to pořádně nateklo?“
„Nic moc, ještě ho do toho praštíme,“ vtipkuje Pepa na účet velkému otoku na kotníku.
„Proč, rovnou mu to uříznem a je to.“
Pepa je při chuti a vybírá si Local Pero za 8. Do půlky jde na pohodu, pak se začne třást a těsně pod dalším nýtem hodí tlamu.
„Sedm metrů na skalkách, slušný,“ ještě si to chválí.
„Já to nadlezu, vejš byla dobrá polička, z těch malých to nezapnu.“
„To už přeháníš, ne? Už teď jsi mě málem vykastroval.“
Roman to má blbý…. Další tlama se nekoná. Tedy v této cestě. V té naší ano, Roman padá nad třetím, já se od něj ani nepokouším odlézt a sedám si.
„Já to říkal, že to nedáte a v Itálii už vůbec ne. To se budeme mít, dva sudy.“ raduje se Honza.
Má štěstí, že už se zrakvil sám, jinak jsem po něm skočil. Vybíráme matroš, nálada pod psa. Akorát chceme odejít, když si to přihasí dva chlapíci. Jeden vyběhne Čáru snad za minutu..
„Jo, to skásnem na 8+, je to lehký.“
„Asi jo, maximálně 8+/9-.“
Tak teď je teprve nálada na bodu mrazu. V Local Pero se už ani neodlepíme od borháku, co do něj Pepa tak statečně spadnul. Ruce se otvírají a ani hlava už nechce. Zato Pepa si to doslova vykračuje do klíčového místa a ještě si u toho píská. Na chvíli ztichne, nejistý krok a cvaká nýt. Zase si píská a přestane až na zemi.
„Co si to tu tak po ránu píská, je to asi Pepa a jde na čaj, co na čaj, jdeme na pivo, já mám takovou radost. Co se tváříte jak kakabusové, jste unavený, do zájezdu si odpočinete a já budu o suda lehčí.“
„Nebudeš, to nedaj,“ ozývá se lazar na zemi.
„Abys už radši vyrazil napřed, ty mrzáku.“ neudržel jsem se.
„Taky že jdu.“
„Tomu říkáš chůze?“
Nálada pod psa. Taková dřina a výsledek žádnej. Jsme na tom stejně, ne-li hůře než v Srbsku. A co ta Honzovo noha? Pojedeme v pěti? A čím?