Radek Jaroš vystoupil na K2, a má tak všechny osmitisícovky
Radek Jaroš vylezl v sobotu na K2 (8 611 m). Dokončil tak Korunu Himaláje a je prvním Čechem a 15. člověkem na světě, který vylezl všech 14 osmitisícovek bez kyslíkového přístroje.
Výročí: 24. 7. 1938 prvovýstup severní stěnou Eigeru
Eigerwand, „poslední velká stěna“ v Alpách... Řadu let odolávala, opakovaně i vybírala své oběti z řad nejlepších horolezců své doby. Švýcarské úřady dokonce další výstupy zakázaly.
Že prý severkou a že prý je to klasika. Fůra šlapání a kilometr ledové stěny… horské lezení, horská zima, pivo a čtyři „udatní“ horolezci. To zní jako plán, plán na prodloužený červnový víkend.
Přežili jsme ve zdraví další kopec a tak se vám možná budou naše zkušenosti hodit, abyste ho ve zdraví přežili taky. Něco už jsme totiž oba s kámošem nalezli, ale fakt nás letos Weisshorn dokázal trochu překvapit, naštěstí ale ne zaskočit.
… hlavně se neunáhlit, hlavně se nepos..t! To dodávali ke svému ústřednímu heslu mnozí z těch, o kterých je nedávno vydaná kniha mladé jablonecké autorky Lucie Novákové - o horolezcích z Českého ráje. Obsáhlá publikace je postavená na osobních vzpomínkách téměř padesátky pamětníků, kteří se nesmazatelně zapsali do vývoje pískovcového lezení. Jak sama autorka přiznává, výběr osobností není a ani nemůže být vyčerpávající a leckdy byla tato setkání spíše věcí náhody. Nakone
Madame mezi osmitisícovými vrcholy prvovýstupem dnes slavící šedesáté narozeniny.
Hora v asijském pohoří Karakoram, nejvyšší v Pákistánu, druhá za Everestem..., ta pro niž se žije, trpí, soudí, raduje i umírá.
Nejvybíravější ze všech...K2
"K2 – Trvalý pocit velikosti a vznešenosti díla přírody, který nikdy nemohu ztratit ani zapomenout.“
(Sir Francis Younghusband)
...tak podobně nám kdysi odpověděl i Greg Child na dotaz, zda jej výstupy na Everest a K2 nějak změnily.
A dodal, že ale každopádně lépe než bez nich (lhostejno, co se s nimi stane) zestárne i zemře.
K2,kresba Petr Prachtel
Zřejmě i on – jako ostatně většina „vyvolených“ – mluvil o K2 jako o „hoře hor“, o její dokonalé konfiguraci i kouzlu.
My, co jsme ji neviděli (a bohdá už neuvidíme), bychom podle Messnera o ní neměli ani psát, ani ji nějak hodnotit a porovnávat. Na druhou stranu však není vyloučeno, že možná právě z této „aut“ pozice lze silněji pociťovat – nebo spíše pamatovat – onu dávnou a neuvěřitelnou gravitační sílu obrovského a skrytého tajemného objektu, co se dlouho zdál být schopný odolat domestikaci a poničení.
My tedy nevíme, zda K2 snad žije jako nějaká „jiná, nesmrtelná duše“, zda vyžaduje „lidský příměr“, nebo je jednoduše zcela indiferentní. Nevíme jak tam postupuje devastace (a okoralost vůči ní) – ale snad právě proto se chceme (s omluvením) pokusit o jakýsi oslavný článek k aktuálnímu jubileu prvovýstupu.
Ano tedy – K2 jako div světa, ohromující „kosmická“ dimenze, dojemná harmonie tvarů… jež nemohou být jiné – a jistě zejména od Concordie; to je ten známý efekt „zestrmění“ známý kupříkladu z Jungfrau nad Interlakenem, Denali… nebo i takového Ještědu, kdy en face z odstupu i sjezdovky vypadají jako kolmé stěny…
Ovšem – i štíhlost obřího kužele při západním pohledu, skvělé ledové baldachýny východních srázů… gigantická severní stěna „odnaproti“, její ledové srázy… úbělový Angelus a všechny ty fantastické „trabanty“ v okolí, prudce se zvedající z rozlehlých ledových a štěrkových plání… některé z „jehel, věží i hor světa“… a – snad – ještě pár bílých míst, tak žádoucích!
Často se porovnává Everest a K2 a vždy ve prospěch druhého – což se jeví dost zbytečné; vždyť i ten první má fantastické stěny a zákoutí (Kangshungská stěna Everestu možná nemá alternativu vůbec a nemůže za to, co se na něm děje.)Pravda, K2 bude průměrně strmější, ale i na něm (nebo na ní?) se dá najít lyžařský (nebo prknařský) svah... pokud bychom důsledně odstrojili tři tak často porovnávané objekty (k nim ještě Matterhorn – Cervino), získáme přibližně analogický terén i obtížnost (samozřejmě bez ohledu
na výšku)…
A tak jako má „náš“ Matterhorn hrozivou Zmuttskou stěnu (a taky část jižní), mají takové – a možná dosud tajemné – i obě další (srovnávané) hory.
Ach ano – odstrojit, odzbrojit, zcela vyčistit celou enklávu… postavit mimo zákon veškeré veleskrumáže, transpozici techniky a hlavně veškerou komerci – to by byla věc, jediná cesta k obnově tajemství, k jeho záchraně. A taky k exaktnímu porovnávání činů na velehoře, ke spravedlivějšímu rozdělení cti ( a přestože ona prý „není ničím“)… zkusme tedy něco nalistovat, raději dávného – a popřemýšlet o tom:
(Těžko říci kolik nezdokumentovaných návštěvníků s ní mělo tu čest pobýt dříve než se objevily první expedice.)
Jako první „západní“ kandidát jeví se samotný Marco Polo na cestě ke Kublajchánovi (r. 1272 – 74), který se – mám ten pocit – v Milionu zmiňuje o nějaké vysoké hoře – možná o „shluku hor“ .
zdroj - Horoabeceda
Další by mohli být v r. 1624 portugalští misionáři Antonio Andrade a Manuel Márques.
1812 Will. Moorcroft a H. Y. Hearsey (nakreslili horu trochu podobnou K2).
1812 – 14 G. T. Vigne
1829 Victor Jacquemont (Sedlo Zódži – la, odtud pozoroval Karakoram)….
K2 též mohli dobře zahlédnout mezi lety 1845 – 58 první západní horolezci v oblasti – tři bratři s famózním „nomen omen“ Schlagintweit („udeř do dálky“), Adolf, Hermann a Robert, jinak geografové. Udeřili docela řádně (např. na Abi Gaminu do 6785 m, výškový rekord),v r. 1856 přešli (východním) průsmykem Mustagh, ale Adolf nakonec v r. 1857 v Járkendu přišel o hlavu (!)…
Po nich nastupují Angličané, Britové ze Survey of India
1856 Cpt. T. C. Montgomery pozoroval z Harmukhu (údajně ze vzdálenosti 205 km!) shluk Karakoramských štítů, které zaměřil a označil kótami K1 – K5 (Masherbrum – Gasherbrumy), K2 se mu prý kvůli zákrytu nepodařilo změřit. (Celkem zaměřil 35 vrcholů.)
1861 – První expedice přímo k hoře – poté, co se již zjistilo, že K2 je nejvyšší v oblasti. H. H. Godwin-Austen, plk. Survey of India ve stopách A. Schlagintweita pronikl s malou expedicí k sedlu Mustagh (+/- 5 800 m), které se však nepodařilo zdolat. Vrátili se proto na Baltoro a přešli po něm 22 km na úpatí Masherbrum, odkud G. –A. pozoroval horní partie K2 a od Kuliů (Baltiů) poprvé slyšel jméno Chogori – „Velká hora“. Vznikla první mapa oblasti.
1888 Kpt. Dragounů (Sir) Francis Younghusband chtěl proniknout z Pekingu do Indie. Ve skupince se sluhou, místním vůdcem Walim a dalším mongolským průvodcem.
Místo do Léhu odbočili k průsmyku Mustagh, před nímž F. Y. uviděl od severu K2. Načež kuriozně zdolali sedlo Mustang – všichni f. s., F. Y. v botách omotaných ručníky! Pak došli přes Baltoro do Askole, Skardu a Srinagaru (F. Y. se později zaměřil na Everest – předseda ever. výboru).
1892 První expedice na K2 – vedoucí William Martin Conway (lord C. of Allington), londýnský prof. umění a již lezecký veterán, zástupce vedoucího poručík Charles Granville Bruce, pozdější generál a vedoucí prvních výprav na Everest. Čtyři Gurkhové jako nosiči, malíř A. D. McCormick (m.j. velmi pěkný Nanga Parbat od severu), Oscar Eckenstein a slavný švýcarský vůdce Matthias Zurbriggen z Macugnagy, zavalitý, staře vyhlížející a zarostlý jak z němé grotesky, ale náramně urputný v různých horstvech světa – m.j. sólo prvovýstup na Aconcagu (v r. 1897).
Conway K2 rychle vzdal – poté výpravu opustil nespokojený O. Eckenstein (měl sólové ambice) a zbylí členové (M. Zurbriggen, Ch. G. Bruce, M. Conway a Charbir) překonali na předhůří „Golden Throne“ výškový rekord Schlagintweitů - Pioneer Peak 6 890 m, údaj změřen barometricky. Vznikla krásná, barevná mapa oblasti Baltoro, byť poněkud idealizovaná.
1902 Druhá expedice ke K2, první pokus o výstup: Z počátku uváznul, neb lord Conway (mezitím prezident British Alpine Clubu) nechal svého rivala – rakouského emigranta – Oskara Eckensteina (vedoucího výpravy) na hranicích Kašmíru zatknout a tomu se až za tři týdny podařilo následovat svojí víc než nesourodou skupinu, skládající se z mecenáše Georgese Knowlese, dvou vynikajících horolezců z Rakouska – Dr. Heinricha Pfannla (Wien) a Dr. Victora Wesselyho (Graz), dále Dr. Julese Jacot-Guillarmoda (S) a nakonec „novináře“ – známého anarchisty a napůl šíleného okultisty Ira Aleistera Crowleye – poslední dva se posléze (1895) pokoušeli o Kančendžangu. Crowley táhnul (nechal táhnout) přes Baltoro knihovničku (!) a v báglu měl krom jiného hašiš a velkorážový revolver(!). Díky novátorovi Eckensteinovi měla skupina již k dispozici nasazovací desetihroté „eckensteinky“ (které ještě pamatujeme) a kratší (85 cm) cepíny. A tento Crowley se ukázal jako vizionář – jako druhý po A. F. Mummerym věřil v "alpskou možnost" i na tak vysokém kopci a navíc poznal zjevnou „slabinu“ K2, totiž (budoucí) Abruzzskou ostruhu (žebro), kde naléhal na pokus, ale byl ke své značné nevůli přehlasován. Došlo tedy k pokusu o velmi dlouhý (i částečně obtížný a větrný severovýchodní hřeben (neúplně slezen až Američany 1978 – první výstup na K2 bez kyslíku – tři ze čtyřčlenného družstva).
Na tomto hřebenu dosáhli Wessely s Guillarmodem
6 600 m, ale museli se vrátit kvůli Pfannlovi, který onemocněl rozedmou plic (dle Crowleye se přitom měl „rozštěpit na tři osobnosti“ a Wessely prý „žral jako bagr“ a aby toho nebylo málo, vytáhl Crowley v 6 000 m bouchačku a ohrožoval s ní Knowlese, jenž se ubránil úderem na solar (sic!) – možná Crowleyeho trochu omlouvá, že měl „malárii a prý
41 st. (!?) horečky“…)
Expedice nakonec skončila všeobecnou roztržkou, záchrankou, nemocemi a chaotickým ústupem – Rakušané po svých, ostatní (jistě na návrh Crowleye)sestrojili vor z kozích kůží (či měchů) a pluli Braldem a Shigaru(!)… Vznikla první (německá, tedy asi Eckensteinova) mapa K2 a okolí, v rámci možností docela přesná. K 2 se na ní jeví jako čtyřboká pyramida – zatímco ve skutečnosti je šestiboká („trigonální soustava“)
A ještě stojí za poznámku, že A. Crowley byl před smrtí (1947) obviňován z vraždy, únosu, orgií a dokonce z kanibalismu!
1892 – 1912 šest výprav manželů Dr. William Hunter Workmana a Fanny Bullock W. (známá sufražetka) do Himaláje, Karakoramu – s vůdci J. Pétigaxem, C. Savoyem, M. Zurbriggenem a dalšími – slezli m. j. Pinacle Peak 6 930 m – ženský výškový rekord a prozkoumali ledovec Siachen, nejdelší v oblasti.
1912 vznikly i dobré mapy odlehlých oblastí.
1909 – na scénu K2 vstupují ( v rámci první velké expedice) dvě velké osobnosti – „ S. A. R. il Principe“ Luigi Amedeo di Savoia, duca degli Abruzzi, vnuk krále Viktora Emanuela, pozdější jaderský admirál 1. světové války (1873 – 1933), který má v r. 1897 prvovýstup na aljašském Mt. St. Elias (5 514 m), přičemž původním cílem byl Nanga Parbat, dále v r. 1899 pokus o S pól – Umb. Cagni a Co 86° 31´ (rekord)
Druhou velkou osobností této výpravy je Vittorio Sella, asi nejlepší horský fotograf všech dob. (asistent Erminio Botta)
Vittorio Sella má pro změnu první zimní přechod Matterhornu.
Dalšími účastníky jsou vůdci Alexis, Henri a Émile Brocherelové, Joseph a Laurent Pétigax z Courmayeru, Albert Savoye, Ernest Bareaux a vědci geografové F. de Filippi a Frederico Negrotto (námořní poručík).
Mimochodem – pozoruhodné jsou „Metamorphosi Hyacinthii“ vévody – od potemníka houmlessovského typu s odstávacími papíráky (což mohu dobře ocenit) – viz foto Mt. St. Elias – k velebnému modrookému blondýnovi jak jedle, s admirál. epoletami, ověšenému řády… arci namalovanému a to asi „podle voka“…
A tato squadra už zkoušela ostruhu, t. j. "normálku";. Zde se patří zdůraznit, že vévoda „nenazval ostruhu podle sebe“ (nejmenoval se ostatně „Abruzzi“), ale podle Abruzz, tedy „Cresta degli (d´) Abruzzi“…
S vůdci se propracoval do 6 550 m, pod „žlutočervené skály“ (CaCO3?) – tedy pozdější „Househo komín“, kde (údajně)„nenašli místo pro stan a schůdnou cestu pro nosiče“ – je ovšem zajímavé, že podle některých pramenů měli dosáhnout až 7 500 m (nejspíš záměna s Chogolisou)… pak se obrátili k obtížnému Passo Savoia, 6 666 m (nyní jen 6 300 m nebo 6 350 m), jehož dle Messnera „prý nedosáhli“. Pak vystoupili na „Passo Vitt. Sella“ (6 159 m) a pokusili se o Skyang Kangri (Schodiště) – do 6 600 m, kde je zastavily dvě „nezdolatelné“ trhliny. Nakonec (L. A., J. Pétigax, A. a H. Brocherel) se pokusili o Chogolisu (osudový kopec H. Buhla), kterou málem vylezli, když ze 7 498 m (!) je obrátil zvrat počasí (výškový rekord do 1922 – Everest).
1929 –; další velká italská expedice pod vedením dalšího "Principe S. A. R." Aimone di Savoia; Aosta, duca di (degli) Spoleto (synovec L. A. di Savoia)
Ten zpočátku myslel na K2, později se rozhodl pro vědecký průzkum – Baltora i Shaksgamu! Jedním z účastníků byl geolog Arito Desio, jemuž se K2 stal posedlostí, neznající d. f. hranic, vč. vzdutého patetického nacionalismu takměř „musílkovského“ typu…
1934 – mezinárodní expedice „tatrance“ Guentera Oskara Dyhrenfurtha (s manželkou Hettie D. držitelé zlatých olymp. medailí v r. 1936 za ženský výškový rekord) a první sedmitisícovky v oblasti – Sia Kangri (7422 m) a vých. Baltoro Kangri (7260 m)
r. 1936 RF expedice (Henri de Ségogne) – pokus o Hidden Peak
1937 GB expedice (vedoucí Eric Shipton) – topografie severní strany K2
1938 – První vážný pokus, US expedice. Soukromá, posléze částečně posvěcená AAC, organizovaná F. Wiesnerem a R. C. Burdsallem. (Prvovýstup Minya Gongkar
7 587 m).
Wiessner nakonec nemohl odjet (z prac. důvodů či neměl ještě US občanství?), vedoucí Charles Houston, dosud student medicíny (prvovýstup Nandá Devi 7 820 m, v r. 1936, prvovýstup Mt.Foraker Alaska 5 182 m), US Němec a kovboj Paul K. Petzold (dvakrát! Matterhorn v jednom dnu), Richard C.. Burdsall, Robert Bates a William P. House, spojov. důstojník, Norman R. Streatfield plus šest Šerpů (poprvé na K2).
Wiessnerův spolulezec House zdolává volně nejobtížnější místo žebra, zaledněný „Househo komín“ v 50 m vysoké vápencové stěně, ve skutečnosti odtlačující šikmý mělký žlab a nachází klíč k rameni.
Je založen tábor VII (7 410 m již na Rameni), odkud se měli pokusit dál Houston a Petzold, nejlépe aklimatizovaní.
20. července však zjistili, že nemají zápalky – zůstalo jim devět kousků a začalo zápalkové drámo, jichž 21. 7. zůstaly tři kusy. S hrozbou studeného odchovu přece vyrazili – zapadali do pasu - a nakonec se Petzold dostal sám až do 7 925 m, tedy na dohled "Bottlenecku"(což, jak jistě víte, znamená „soutěsku“ či „zúžené místo“ a nemá tudíž nic společného ani s „hrdlem láhve“ natož s „butylkou“… a to nad tím též není „sérak“, nýbrž mocná ledová poduška, táhnoucí se až k SV hřebenu,tak působivá na Sellově fotce od Skyang Kangri) a pak se ti dva vrátili do „sedmičky“ (dějiště příštích dramat), kde si pomocí poslední (!) zápalky uvařili a dali se na ústup, neb už by neměli ani teplou snídani. No a nakonec prý (osudově) zacouvali „z obav před monzunem“(!?) a snad tím „nepochopitelně propásli vítězství“ (Foerster – Grassler, 1955)…
Expedice stála 9 434,01 dolarů a poprvé prostoupila celou A. ostruhu. Odrážela též vysoké morální kvality účastníků: žádný kyslík a jiné vymoženosti, vč. rádiového spojení!
Další US expedice:
1939 – jedna z nejšílenějších příhod celé historie himalájismu! Na scéně je již - a to hned v hlavní roli – onen fyzicky nepochybně zvláštní saxónský chlapíček (řekněme, s prominutím, krátkokrký buldok), rodák z Drážďan (1900 – 1988), v r. 1935 emigrovaný do USA, ing. Fritz Wiessner, nyní (r. 1939)ředitel chemické společnosti, v tom čase jediný slovutný horolezec Evropy i USA, původně elbsandsteinský pískař. (Snad nepatřil do samé špičky, ale byl univerzální, měl pod čepicí a brzo tíhnul do velkých hor, kde má řadu význačných prvovýstupů.) Podle všeho byl spárař a má tam (v Sasku)jednu známou spáru, tzv. Wiessnerriss na Frienstein. (VIIc). Což je taková od pohledu dost nelákavá širočina, co samosebou byla neodjištěná a vlastně i záhadná, neb v popisu je „Ausgiebig Unterstützung“, ale psáni jsou jen dva?!. 1939 tedy F. W. na K2 vedl další , skvělý nakonec ale nešťastný pokus. Nejdříve postupně odpadali členové expedice v r. 1938 – žádný z nich se nemohl zúčastnit, Petzold navíc z tristních důvodů – v r. 1938 při zpáteční cestě zabil v hádce člověka a v Indii je na něj vydán zatykač.
Vznikla nesourodá šestičlenná squadra , bez zkušeností, (plus devět šerpů), kde rozhodla peněženka (většinou rodičů) – AAC nepřispěla, i tato výprava byla samofinancovaná.
Účastníky ovšem ctí, že – na popud F. W. – se zřekli jak kyslíku tak radiového spojení.
Brzy se ukázalo, že existují jen tři lidé do horních partií – krom Fritze ještě sportovní všeuměl, cizinecký legionář, superman a boháč Dudley Wolfe (macek zvící 85 či snad 100 kg – spíše jachtař a hráč amerického fotbalu než lezec) a mladý Pasang Dawa láma.
Na těch třech zůstala celá tíha expedice, též proto, že slavný sirdár Šerpů, Pasang Kikuli byl pro těžké omrzliny z Nanga Parbatu (r. 1934), (kde se jen zázrakem zachránil), z vrcholového pokusu předem vyřazen.
V 8000 m odpadl i Wolfe a musel se vrátit do „osmičky“ (7 711 m). Zbývající dva předvedli – zcela odříznuti – úžasný „pajšl“, zejména Wiessner, který byl již měsíc (!) ve velké výšce a možná má v tomhle rekord dosud.
Postupovali – v bezedném prašanu – dál se 17 kg bágly k malému L IX (7 940 m) odkud 19. 7. podnikli první pokus, úžasný, leč bohužel dost chaotický. Měli neforemné bágly, těžké skoby, karabiny a lana, Pasang ještě jedno navíc v ranci. Pod Bottleneckem udělal W. osudové rozhodnutí – protože se vpravo (na „normálce“) obával lavin – a že se přece jen cítil jistější ve skále – zabočil doleva po stoupající rampě, ale brzo se zaprásknul v lámavých a chvílemi i převislých partiích. Zde sundal rukavice a podniknul různé manévry, vč. skobování, a to na několika místech – až do výšky 8 382 m. Poté, co (zhruba v 18.00 hod) překonal klíčové místo a chybělo mu už je 8 m(!) na již povlovný vrcholový hřeben, mu zjevně přemrzlý
a hlavně demoralizovaný P. D. lama odmítnul povolit lano s poukazem, že v noci na K2 straší duchové. F. Wiessner 1977: „Šerpa byl neústupný a já uvažoval, že bych se odvázal z lana a pokračoval sám – měl jsem pocit, že to zvládnu. Ale ještě nikdy jsem nenechal spolulezce samotného a nakonec jsem s velkým zklamáním přece slanil.“
Po dramatickém nočním sestupu, během kterého při slaňování spadly z rance P. D. lámy oboje mačky (!) dorazili v 02.30 do svého bivaku L IX.
Následujícího dne bylo krásně, ale pro únavu museli odpočívat (a kupodivu si prý v osmi tisících odpočinuli náramně), což si snadno mohli dovolit, neb měli palivo a jídlo na šest dní. Bylo bezvětří a teplo. F. W. se v poledne nahý slunil. (Toho dne vyrazil Dawa Thondup a další šerpové nad L VII, ale neslyšel je ani Wolfe v osmičce a ovšem též ne vrcholáři. (Á konto toho pak Thondup rozšířil fámu o lavině a zřejmé smrti všech tří nahoře a ti spodní vrtáci začali hned nejen vyklízet celý řetěz táborů, ale dokonce se již chystali vypadnout! Celé působilo jako "předčasný funus" nebo dokonce sabotáž.
O tom samozřejmě Fritz a Pasang neměli ani ponětí, zatímco D. Wolfemu mezitím došlo jídlo, pití i vaření, 21. 7. podnikli druhý pokus, tentokrát vpravo, v dnešní „normálce“. Jelikož však byli bez maček, nemohli přímo žlabem a museli lézt okolo po skále, Tím ztratili veškerý čas a nakonec museli ustoupit, také ovšem proto, že P. D. lama už byl načisto demoralizovaný a pouze prý nepřetržitě mumlal „Óm mani padmé húm„ tak "odpovídal na veškeré návrhy, které jsem mu předkládal".
Sestoupili tedy k Wolfemu, který už byl dehydrovaný a „načnutý“ a nechtěl slyšet o dalším pokusu; také Pasang si přál vystřídat jiným Šerpou…
F. W., který si nechal všechny osobní věci v „devítce“ pro další pokus, nezbylo než okamžitě v trojici sestupovat až do L VII, kde se hodlali znovuzásobit. Během tohoto sestupu stoupl Wolfe (který ztratil brýle), na lano, a způsobil tím hromadný pád, který jen tak tak zastavili.
Dva stany tábora VII však stály otevřené a vybrakované! Wolfe při pádu ztratil spacák a do jediného – Pasangova – se přirozeně nevešli.
22. 7. zůstal oslabený Wolfe ve spacáku a P. D. l. a F. W. sestoupili do L VI – nikde nic a nikdo a to po celé délce ostruhy – šílenství! Po dalším hrozném bivaku jen pod plachtou v L II se 23. 7. připotáceli na G.-Austinův ledovec, kde právě O. Eaton Cromwell hledal jejich mrtvoly(!) Poté se dvojice v Base campu zhroutila – zlomená fyzicky i psychicky, s omrzlýma nohama. Část výpravy už vzala roha, zůstal jen Durrance a tři Šerpové.
Ti pak pod vedením Pasang Kikuliho podnikli heroickou záchrannou akci, když se mezitím již zkazilo počasí. 28. 7. překonali P. Kikuli a Dawa Tsering alias
„Cchering“ těžce naložení v jednom zátahu 2 300 m ostruhu (až do L VI) a 29. 7. – tedy po dvanácti dnech – dorazili Kikuli, Pasang, Kitar a Pintso k Wolfemu, který už mlel z posledního a chtěl se snad pokusit o sestup až dalšího dne.
Šerpové tedy sestoupili do „šestky“ k Tseringovi, kde pro bouři museli ještě dvakrát bivakovat.
30. 7. vyrazili znovu nahoru a už je nikdo neviděl… dokud nebyla v r. 2002 nalezena Wolfeho mrtvola na úpatí; zdá se, že se přece ještě pokusili sestoupit.
Po dalších dvou dnech sestoupil zničený Tsering dolů, načež se ještě o záchranku sólo pokusil Wiesner – přestože mu hrozila ztráta prstů u nohou, v hlubokém sněhu se však dostal jen do dvojky, odkud po dvoudenní vichřici definitivně zacouval.
9. 8. s P. D. l. definitivně opustili K2 – vstříc rozkladu, chaotickému návratu „každý na svou pěst“, těžkým kontroverzím, osočování, útokům
všemožného druhu, disciplinárce AAC, po níž jeden z největších himalájistů definitivně skončil – a přitom chybělo tak málo, aby naprosto přepsal dějiny! Ale přece to nebyl úplný jeho konec – časem byl valnou částí lezecké veřejnosti rehabilitován a nakonec se zjevil i zpátky v rodné Saxónii, kde ještě jako osmdesátiletý zvládnul VIIb.
Myslíme, že je třeba hluboce smeknout před takovými borci – jen si to představte: Mizerný a těžký vercajk, zmrzlá a mokrá lana, nehřející spacáky, poruchové benziňáky, katastrofální mačky a „téčka“, těžké a nehřející hadry, nevyvážená strava bez nálež. doplňků, žádné osmy,
„džumáry“, čelovky a nevím, co ještě, žádný dex (ani sex), pervitin a v iagra, bez jakéhokoliv spojení nebo nějaké „zábavy“ – můžeme si tohle ještě představit?
A ze sólové záchranky Šerpů a konce nezdolného Kikuliho jde mráz po zádech…
Po této šílené anabázi – asi rekordně patologické – si K2 odpočnul od dotěrných mravenců (co se teď pustili sami do sebe) plných 14 let… zatímco se on octnul v novém muslimském státu Pákistán (a my nevíme, zda rád)…
zdroj - Wikipedie
První se po válce vzpamatoval teď už veterán prof. A. Desio, legrační nosatý prcek, ale snad kapacita v oboru, a jakýsi „malý Duce“. A vzal to hned od
podlahy – už v r. 1948 fantazíroval o letadlech a helikoptérách, ale byl odmrštěn a tak se jal působit diplomaticky přímo na místě (r. 1952). Měl však smůlu, předběhl ho již další veterán z Nanda Devi v r. 1936, K2 v r. 1938 a teď už i Everestu (první průzkum jižní strany, v r. 1950). Sympaťák, nyní už MUDr. s vlastní praxí (a též vědec) Charles Houston. Ten dostal povolení na r. 1953, opět musel sestavit „amatérský“ tým se samofinancováním, tentokrát za 25 000 dolarů (dohromady). Poněvadž Šerpové teď nemohli do Pákistánu, musel navíc přibrat dva lezce a všichni se stali výškovými nosiči. Ale nakonec dostal dohromady dobrou squadru, vyznávající heslo „E pluribus unum“
Trochu už přece jen povolil (době) – měli jakési primitivní vysílačky, a též O2, ten ale pouze pro lékařské účely. Ale zase se dohodli, že nezveřejní
jména vítězů, s nimiž dozajista počítali…
Na Shoulderu je však přepadla hrozivá monzunová (!) vichřice, která je nejen týden uvěznila v téměř osmi tisících, ale znemožnila jim dokonce vařit a nakonec se Houstonův (a Bellův) stan roztrhl a v jednom úzkém stanu se tísnili čtyři muži. Šestého dne vylezl Art Gilkey ze stanu a upadl –
trombóza. Brzo nastala krize a squadra se rozhodla pro (šílenou) záchranku.
Kvůli lavinám z Ramene se pokoušeli spustit G. přímo srázem do úrovně L VII.
Přitom došlo k drsnému hromadnému pádu (pět lidí!), pouze Craig šel do L VII bez jištění a odtud viděl celé drámo.
Je s podivem, že jediný jistič, P. Schoening, celé klubko a ještě bezvládného Gilkeyho udržel přes cepín a rameno (sic!), kdy se prý lano smrštilo na poloviční průměr a Schoeningovi seškvařilo ruce… Všichni utrpěli různá zranění, Houston zřejmě zlomeninu lebky! Nakonec se nějak dostali do L VII, když předtím na svahu zajistili G. dvěma cepíny. Tam se provizorně ošetřili – Houston však upadl do deliria a Bellovi zčernaly nohy. Šli pro Gilkeyho, ale nebyl tam, zmizel i s cepíny! Vypadá to, že tak jako T. Oates
u Jižního pólu se i on obětoval, aby zachránil kamarády…
Vyčerpaná a zcela dehydrovaná skupina se dovlekla ostruhou až nad tábor II, kam vystoupili nosiči Hunzové, a kde též – po dvanácti dnech – dostali teplé jídlo a suché spacáky.
Všichni osvědčili skvělou morálku, soudržnost i velkou výdrž. A Schoening se nakonec dočkal zasloužené odměny na Hidden Peaku.
1953 byl na místě ještě A. Desio s R. Cassinem jako „studijní výprava“ pro příští rok.
1954 „All´armi, guerrieri!“ (Viva Italia, "S. A. R. Principi", la libertá, Garibaldi, Verdi, Vivaldi, "il ducino Ardito!") aneb megaexpedice zn. „Přepadem na Vlka“… něco dost podobného východním státně amatérským monstrancím – vč. nášivek, podpisů, salutování a zpěvu internacionály…
Měl to být supervýběr a ty fyzické (aj. ) testy – málo relevantní, ba pofidérní – prý vymyslel sám „vzdoroduce“ Ardito. A tak se stalo, že náhle neprošel R. Cassin i další borci, kupř. Carlo Mauri a hlavně Cesare Maestri, který to prý nesl velmi těžce.
A zdá se, že hned od začátku měl navrch Desiův kůň, už čtyřicetiletý a (už) též dost macatý běžec na lyžích (prý excelentní) z Valfurvy/OrtlésAchille Compagnoni, jenž se dal (byl dán) dohromady s devětadvacetiletým cortinským sestogradistou s famózním zlatým chrupem Lino Lacedellim, k nimž se pak v terénu marně snažili nacpat další, jako Abram, Rey, Galotti a především (poněkud zdravotně indisponovaný i zraněný) mladý Walter Bonatti.
Walter Bonatti, zdroj - Horoabeceda
Postupovalo se podle „denních rozkazů“ roztomilého, avšak hrůzu pouštějícího A. D., ale hned zkraje se strojovna (vč. navijáků) zadrhla. V L II onemocněl
Mario Puchoz, který brzy zemřel na zápal plic (byl pohřben na úpatí), ostatní ho podle A. D. teď měli „pomstít“.
Do jisté výšky pak celá mašinérie bezpečně fungovala, aby od Ramene cosi zaskřípalo v mocném soukolí. Předem určení „vůdci“ náhle pocítili obavy z nedostatku O2 (na K2) a poslali si proň, což odskákali
Bonatti, Abram a Mahdi, jehož dokázali přesvědčit jen lstí a lichocením.
Šlo o to, dopravit do L IX (8 060 m) 19 kg vážící kraksny! A zatímco E. Abram náklad nezvládl a otočil zpět, Bonatti a Mahdi vlekli dál – ale nestihli, zatměli a marně volali na C. a L.
Následoval bídný bivak ve fičáku v mělké jámě. V noci šajnoval konečně Lacedelli a ptal se po kyslíku, A teď si můžete vybrat, co volal: „Nechte jej tam a vystupte k nám“ nebo „…a sestupte“… Ani jedno nebylo možné neb Mahdi působil zcela pomateně – chtěl snad skočit či potmě sám sestupovat…
což potom provedl – kupodivu úspěšně – za rozbřesku a co se po vyhrabání láhví ze sněhu podařilo i Bonattimu – oba se vrátili do „osmičky“ k Abramovi, Reyovi, Galottimu a Isakhanovi.
31. 7. 1954 vítr ustal, ale počasí bylo všelijaké.
C. a L. sestoupili k bivaku, nasadili 19 kg přístroje a s touto „hovadskou tíhou“ se – jináč nalehko – drali vzhůru. Neměli žádné jídlo a pouze hlt
heřmánkového čaje, čert ví, proč zrovna toho. Přímo Bottleneckem to pro navátý sníh nešlo, museli proto vlevo po skále.Po pádu Compagnoniho sundal Lacedelli palčáky i mačky a prošel na hřeben. Tam opět těžce zapadali, načež jim nečekaně došel kyslík (Bonatti byl obviněn, že jej „prý v noci měl upouštět“!?) a oni se náhle octli v hrozném exhaustu – nedokázali se však ve strmině zátěže zbavit, a tak se nakonec rozhodli, že mrtvé břemeno vyvalí až
nahoru – jako důkaz. V 18 hod stáli na vrcholu, půl hodiny fotili a filmovali v ostrém severním větru a mrazu - 40° C a chvílemi mlze, což je nakonec stálo několi prstů (tři C., jeden L.)
A protože byli žízniví a hladoví, dopřáli si ještě na vršku po jedné „simpamině“ (prý první v životě) a potom při sestupu ještě hltu koňaku. Sám sestup v bezměsíčné noci (a nakonec i bez baterky) byl velmi dramatický – oba měli sérii pádů, C. 15 m ledovou stěnou, L. ztratil cepín…
Před půlnocí se však přece dostali ke kámošům v „osmičce“, kde ovšem Bonatti (ve všeobecné euforii) musel přežvejknout hodně hořkou pilulku.
Po tvrdém spánku pak všichni sestupovali ostruhou, přičemž C. měl další pád – přes 200 m po tvrdém sněhu, jen zázrakem se zastavil.
Lino Lacedelli, Achille Compagnoni, zdroj - Horoabeceda
Po dvou dnech byli dole a celá Itálie na nohou… cena K. Kolumba, doživotní renta pro vítěze… ale též spory a osočování. Bonatti velmi zahořknul, stal se skoro totálním samotářem, ale též největší světovou hvězdou na dost
dlouhý čas. Na místě si sice časem spravil chuť – s C. Maurim (v r. 1958) na „mramorovém“ Gasherbrumu IV – no ale K2 je přece jenom jeden…
Oba vítěze pak mohlo hřát, že další dvacettři let – a přes několik pokusů – neměl K2 přelez, též ovšem z politických důvodů sporné oblasti a „Turd Alley
“ tudíž mohla trochu vysmrádnout…
Zde zakončíme úvahu k jubileu, ne že by se na hoře dál už neděly zajímavé věci (vysoké bivaky, obtížné trasy, hromadná úmrtí, první ženy, sóla i pseudosóla a rychlovýstupy nonstop, sjezdy a lety…), ale to už je jiný kopec – opentlený desítkami kilometrů lan, háků a žebříků,
zaneřáděný a domestikovaný, obsypaný mrtvolami a krkavci, tajemný asi už jen za zimních vichřicí… potupený obr…
Tak o tom možná někdy příště…
Že pro nás, co jsme tam nebyli – tajemným zůstává (chce zůstat), zdravíme jej – někdejší symbol nedostupnosti „našským“ Óm mani,zindábád, thuji chey K2!