Rosťa Tomanec, Karel Svoboda a Jožo Capcara zaváleli v Tatrách. Monumentální jižní a JZ stěna Kežmarského štítu a lajna přes Cmiter do Skalnaté doliny neodolala jejich lyžím. Podařilo se jim 1. opakování Tatarky direkt z Kežmarského štítu po 5 letech. Jak říká Rosťa:

Velký sen se naplnil.

Velký sen se naplnil na poslední chvíli a snad v jediný možný den! Jsem šťastný, že znovu s Karlem a nově Jožem – dávným parťákem v lezení, před 27 lety jsme spolu pokusovali tehdejší těžké cesty v Ádru na písku. Přímo na vrcholu Kežmarského štítu jsme se potkali poprvé od té doby. Jsem rád, že dva krásné dny jsme prožili navíc s Drakem Martinem Eliasem a Víťou Strouhalem, kteří nás také podpořili a doprovázeli až pod stěnu. Víťa pod Cmiterem mrzl v sobotu, když jsem v mlze, větru a sněžení lezl nahoru prozkoumat podmínky. Martin pak v pondělí otočil ve Cmiterovi v palbě ledové tříště, kterou na nás shazovaly okolní stěny.







Byla to fantastická jízda v psychicky velmi náročném prostoru a v kolosální scenérii skal, žlabů, stěn a ledopádů.

Navíc ve stínu „odchodu na druhý břeh“ Ueliho v Himálaji den předtím a skialpinisty R.B., který v této lince „uletěl“ před rokem přesně v den, kdy jsme se na linku chystali i s Jožem, aniž bychom o sobě věděli. On i já jsme na poslední chvíli změnili plány (minusové teploty). Díky tomu jsem potkal Karla s Víťou a kolotoč se roztočil.

Jsme v bezpečí, ale nalomení.

Vyrazili jsme brzy ráno v 5:45h ze Zamky. Kluci trochu později, neboť rozhodující je nepropásnout správný čas. Cmiter lezeme v půl osmé, přesto už kolem nás s hvízdotem sviští drobné úlomky ledu, které ostré slunce shazuje s nasvícených stěn Lomničáku. Ještě to ale není nebezpečné. Jakmile Elko otočí, tak s rachotem letí dolů velký ledový krápník a ohromnou silou rozdrcený o svah ve sprškách letí kamsi za Martinem. Jsme v bezpečí, ale nalomení. Práská to kolem nás a daleko od nás, přesto sebou vždy trhneme.






Karel se děsí toho, až tudy pojedeme odpoledne. Uklidňuji ho, že to už bude Cmiter ve stínu. Nakonec přišly na pomoc i mraky a mlha, ale nepředbíhejme. Navíc malé sportovní letadlo nad našimi hlavami nalítávalo těsně nad stěny, zdálo se, že se rozbije o Lomničák! Shora nás zase studený ostrý vítr zasypával prachovými gejzíry z Kežmarské štrbiny. Do toho nás tísnivě svíraly ohromné stěny Lomnického, Vidlové veže a Kežmarského štítu, ze kterých všude visely velké ledy. Naši linku to však neohrožovalo, tak jsem navrhl vyrazit vzhůru do první klíčové stěnky. Svah hned nabral prudký sklon, firnový sníh však byl kvalitně zpracovaný střídáním mrazu a tepla o víkendu, a to nás konečně uklidnilo.

Jednoduše jsme vstoupili do chrámu a rozhostil se v nás klid.

Sněhu hodně a ve výborné kvalitě. Konečně jsme v nejdůležitějším místě. V úzkém zúžení strmé rampy, ze které se maličko skáče do našeho výstupového žlábku se sklonem 45°. Zúžení rampy je 55°. Jsme nadšení, není zde ledový, nýbrž sněhový most. Ledopádky jsou jen po stranách rampy.






Pohodlně vystoupíme na rampu kolem skalního bloku. Ta je prvních dvacet metrů ve sklonu 50 až 55°, pak už „jen“ 45 až 50°. Místy je však až na tři čtyři metry úzká, především dole a expozice je ohromná. Už tady cítíme, že sjezd bude celkově asi ještě náročnější než „náš“ loňský skvost Predná Bednarzova lávka.

Už jsem sjel hodně „černých“ sjezdů, jenomže tady těžké oblouky děláš na velmi úzkém a hodně exponovaném prostoru. Už jenom vystihnout zde podmínky a načasovat sjezd je nebývale náročným úkolem a patří to k celkové hodnotě linky.

Popravdě musím přiznat, že této linky jsem se přímo děsil a zprvu ji ani nechtěl nikdy jet.

Karel mi v rozhovorech už vloni sděloval podobné pocity. Výstup byl ovšem nádherný a na kvalitním, akorát zmrzlém firnu celkem pohodový. Po asi 80 metrech jsme se přehoupli do zhruba 150 až 200metrového kulisami nádherného vrcholového žlabu, Tady „hrůzu“ nahání třistametrová skalní stěna, ve které žlab pod námi končí. Třetí těžké místo v horním žlabu zmizelo! Mohutné sněžení nespláchly ani deště! Velký balvan uprostřed, postrach ostatních „pokušitelů“ i nás, zmizel pod navátým sněhem. Neuvěřitelné. I Peťovci, kteří jeli ve výborných podmínkách, ho tam kus měli.

Čtyři hodiny čekání na odměk

Překvapení na krásném panoramatickém vrcholu. Sníh ani po dvou hodinách neměkne! Trochu nahoře lyžuju pro ukrácení času, ale i východ je zmrzlý!

Začínají se vkrádat obavy.

Budeme nuceni  na mačkách i dolů? Do toho vpadne hlava za skálou. „Jožo Capcara,“ vykřiknu. Byli jsme ve spojení, ale nedomluvili se přesně na den, neboť podmínky se pořád měnily. Jožo do nás vlil nové odhodlání, které za další dvě hodiny znovu začalo klesat a nikdo další nepřišel.  14:10h dám další „check“ ve žlabu a nadšením mávám na kluky, konečně moje prsty lehce pronikly pod povrch.  Zprvu mi ani nevěří. Je studený vítr. Dole se lidi opalují v tričkách a my tu mrzneme v péřovkách.






Jedeme!

Pohlcuje nás vzrušení. První oblouk je nejkrásnější, pokud to drží. Jede se krásně a střídáme se. Brzy se sklon zvýší a jízda těžkne, Soustředění je vyšponované na maximum. Na „koni“ v přechodu doprava na rampu se zvedá mlha. Jožo v ní pomalu mizí, je výtečný lyžař. S Karlem se opět záclona roztáhne. Skáču oblouky až do poslední chvíle před skokem, pak malý rozjezd rovně dolů a hop jsem u kluků v protilehlém žlábku.

Tři čtyři metry napětí. Radost je v nás ohromná.






Čeká nás sice nejtěžší stěnka, ale tam je už bezpečnější prostor a dole vidíme sněhy Cmitera.  Technicky je to velmi těžké, oblouky se přeskakují těsně mezi skalky, zároveň však krátké proti Bednarzově lávce.  S jistotou „ťažký flek, ty vole…“ všichni dáváme a fontána radosti může naplno vytrysknout. Shora přijíždí z Lomničáku dokonce přátelé z Frýdku a jedna žena, Barča Horecká, s nimi dává vážný sjezd z jeho vrcholu! Ačkoli vršek byl zmrzlý a spíše sešlapávali, stejně jako slovenská trojka před nimi, kterou jsme pozorovali z Kežmaráku. Nakonec 1. máje veleúspěšný den



Lomničák přes Cmiter se myslím také nejel celou zimu!

Karel s Jožem ještě dávají Cmiter zleva a já je naviguji (jel jsem před měsícem) a fotím. Dole slavíme vřelým objetím a v baru po sklence.

Perlička nakonec

Daň za odměnu. Dole před výstupem vždy nechávám nahoře nepotřebné věci. Teď se mi nechtělo jít až pod skálu, a proto jsem je schoval přímo pod zmrzlou hroudu od lavinky. Přijela přesně tam další a věci do léta pohřbila. „Je třeba za to něco dát,“ říkám si.

Rosťa Tomanec
facebook.com/rostislav.tomanec

Článek původně vyšel na blogu ClimbingTechnology.cz.

Rosťu Tomance podporuje Climbing Technology.cz a Alpsport.cz

---

O sjezdu jsme reportovali ve zprávě na Lezci zde:Sjezd Tatarka Direkt JZ stěna Kežmarského štítu v Tatrách