Jak se ukazuje, tématem z nejpřitažlivějších jsou pády a to ty nejzemitější. Něco málo zážitků sice mám, ale k uspokojení bulvárních choutek to asi nepostačí. Vždycky jsem se presvědčoval, že mi bude lépe, když se takovým zážitkům vyhnu.
Ze začátku bych rád uvedl na pravou míru jednu věc. Materiál pro tenhle seriál čerpám predevším ze zkušeností, které jsem sám získal při lezení v Sasku, anebo z informací od jiných lezců či z literatury. V dnešní době je lezení na písku se všemi jeho specialitkami asi trochu úchylka, nicméně stále se mu věnují mnozí lezci. Někteří z nich jsou schopni lézt věci nad kterými mi zustává rozum stát. V daleko větší míře tak tomu bylo v dobách zlaté éry písku. Je pravda, že občas vylezu něco spořeji zajištěného, ale nejsem zdaleka jediný. Možná jediný o tom něco napíšu. "Bláznů", kteří na skalách i v horách provádějí obdivuhodné kousky (v dobrém slova smyslu) je celá řádka, lezení je jejich pohonnou hmotou a mají pro strach uděláno. Já sám nejsem nějaký velký hrdina, ale vím, ze písek a Sasko se od ostatního moderního lezení odlišuje především horším jištením umocněným strukturou a pevností pískovce, na kterém se nesmí používat magnezium. Proto i když se o zdejším lezení píše zcela věcně, vypadá to, že jen úplný cvok si v něm může najít zalíbení. Nevím, jestli jsem cvok, ale určitě nejsem sám a ani realita ve skalách nemá jen odstrašující tváře.
O podlahách a dlouhých pádech, držkách, tlamách, letech by měli právě vzhledem k výše řečenému co vyprávet asi jiní borci. S troškou do mlýna se přidat mohu.
Vždycky jsem měl strach, že spadnu. U každého kruhu ze mne spadnul, aby se s přibývajícími metry zase vrátil a narůstal až k dalšímu kruhu, kde zase spadnul a tak to šlo kolem dokola. Myslím, ze podobně to vnímal každý kromě třeba Hudyho. Ten podle mne vrtal kruhy jen z ohledu na ostatní, za což mu patří dík. Ten strach se skládal z několika menších strachů.
Strach z toho, kdy uz dojde síla. Ten okamzik pricházel náhle a v nejhloupejších místech. Poprvé se mi to přihodilo na jednom VIIIc v Rathenu a byl z toho můj první pád vubec. Bylo mi asi čtrnáct, když mě můj zcela neochvejně mi důvěřující otec vyslal do lehce převislé stěny s dvěma kruhy. Šeredně se mu to nevyplatilo. Jak bylo tehdy zvykem dobral jsem si ho k sobě u prvního kruhu, měl jsem takový vetší pocit bezpečí a vyrazil výše. Ten okamžik přišel o šest metrů později, druhý kruh před očima, ruce v poličce. Najednou jsem věděl, že jak se jednou rukou pustím, poletím. Tak jsem se nepouštěl a pořád jsem odmítal uvěřit, ze jediné řešení situace je pád. Když se mi vysílením z poličky vysmekly zaháčkované palce, začal jsem vzlykat a volat "tatínku, tatínku já nechci spadnout!?" Pro tatínka to věru nebyla lehká chvilka. Helikoptéru nikdo nezavolal, jouly v prstech došly a já se mrtvý strachy poroučel dolů. Tehdy ješte neškolený jsem se za letu ukázkove otocil hlavou dolů. Otec poctivě jistil, spálil si od lana celou ruku a krásně mě zastavil pěkně ve vzduchu. Tehdy ješte prsní úvazek otočil tělo do polohy stojmo. Do též polohy se vyrovnali všichni přítomní dole pod stenou. Myslím, ze ten den už jsem moc nelezl, ale od té doby ješte mnohokrát a mnohokrát i s pády... .
(pokračování příště)
Tschüs