Městské taxíky už nás evidentně dál nedovezou, představa, že na nich ušetříme, padla také už před notnou chvílí, a tak teď už nám zbývá jediné - do alplageru Bezingi musíme dojít pěšky.

Nahazujeme si ty potvory na záda a jde se. Poslední dva kilometry před koncem naší poutě nám jede naproti „autobus“, respektive něco, co se hýbe,  poháněno vlastním motorem. Nicméně nepohrdli jsme, a tak nás cestou to něco sbírá a nakonec nám  to staví před místním „direktorem“. Ten s postojem místního krále kyne, abychom jej následovali na štáb. Takové pozvání se nedá odmítnout . Zde nám vysvětluje chod tábora. Neřekne ani slovo navíc, jen nás skásne za pojištění a zapíše si termín, kdy nás tentokrát už jeho taxi poveze domů. Jdeme spát, zítra razíme na Koshtan Tau.

Na Kavkaze jsme už dva týdny, které jsme strávili v Prielbrusie. Zatímco se Tomáš se svou skupinou podíval na Elbrus, my jsme se pokoušeli o Džantugan, Pik Kavkaza a Vuleju, ale všechno nám díky naší neodhodlanosti a nepříznivému počasí proklouzlo mezi prsty.

Teď však půjdu jen s Tomášem, ostatní mají v plánu se projít okolo případně také někam vylézt.

Ráno jdeme ještě jednou probrat s šéfem horské, jaké jsou podmínky a jestli je to jako OK. Radí klukům,  ať jdou radši než na Allu-Aus-Baši na Pik Panoramnyj, je to také velká část cesty s námi a nepadá tam tolik kamení. Tedy jdeme.

Zprvu se šlape normálně, pak pomaleji a pak už se prostě jen jde. Cestu zpříjemňuje jen úchvatný výhled.



Je vedro, už jsme nastoupali dobrých 1200 m, sedáme pod šutr a jdeme svačit. Fotíme Koshtan, Dychtau, Pavla, Martina, Pavla na šutru, pod kterým svačíme – a teď všem zatrnulo. Ten kámen popojel, hypnotizujíc jej očima, bereme zpod něho naše věci a zatímco nás opouští chuť k jídlu, my opouštíme ono místo. Před námi je ledopád, od pohledu je zatím zdaleka největší, v jakém jsme zatím byli. Už to nás mělo varovat.



Labyrintem se klikatíme neuvěřitelně dlouho a to proti nám chodí davy Rusů. Jsme nahoře, je tu letošní sníh, kašovité formy, pod ním jsou jistě trhliny, ale místy vypadá kompaktně. Jako první člen lanové skupiny sedám a pauzuju. Pavel důrazně protestuje, s tím, že je to tu nebezpečné. Dělám ještě pár kroků, ale fakt to nejde. Mám sucho v puse, hlady šilhám a nedokážu už zvedat nohy. Ta potvora na zádech mě drtí stále větší silou. Pauza. Zvedám nohy nad úroveň srdce a cítím nevýslovnou úlevu. Notnou chvíli odpočíváme.

Slunce už se schovává za kopec a dělá se zima. Jdeme, zbývají dvě hoďky do setmění a ještě pěkný výšvih. Časově už neodhaduji, vše se zdá tak malé, jen dokud to člověk nezkusí ujít.

Na hranici svých sil docházím na Uťjuk. Koshtan i Dychtau nás vábí, v zapadajícím slunci se halí do růžové, jedna krásnější než druhá nádherný.




V ledopádu nám Rusové říkali, že je dost teplo a že dnes „děvušku kameny pobily, ostorožno“. Mimochodem za zásah horské by se nemohli stydět ani v Alpách. Rozhodujeme se proto s Tomášem, že za svítání musíme být ve stěně Ptíci, aby na nás taky náhodou něco nespadlo.

Budík ve 4, vaříme, balíme, valíme. Ledopád je zmrzlý a firnový, nemusíme obcházet všechny trhliny, dá se jít kolmo. Za úsvitu jsme skutečně v nástupu. Matroš už máme na sobě, jedeme jak na drátkách. Super lezení v pevné žule, dobře se jistí. Nevím, jak to bylo těžké, ale s 25kg batohem to bylo akorát. Druhou délku jde Tomáš. Bere to plotnou, kdo umí, umí. Na druhém konci  tu chvíli laboruji, ale nakonec to jde. Je devět, zdálo by se, že teď už jen kousek nahoru. Jenže to jsou ty kousky. Svah je strmý, hodně. To bylo vidět i dole, ale ten firn je jak led. Zbývá nám asi dvě stě výškových metrů do konce dnešní etapy. Celé na předních hrotech. No tak jsem si to prvně zkusil .

Zatímco se plížím vzhůru, Tom už nahoře nadává. Proč, to uvidím až tam. Super místo na bivak  Je tam tak 2x2 metry, kde je svah jen asi 40 stupňů a to ještě není jasné,  jestli kus z toho není převěj. Do údolí na východ je to dále kolmá stěna, na západ onen opravdu strmý svah.

„Máme čas, jdeme nahoru“ konstatuje Tom, hned po mém příchodu. – Mlčím. Ne, že bych k tomu neměl co říct, ale musel jsem počkat, až přijde brácha dech. Začíná diskuze. Oba víme, že i když to vypadá kousek, je to daleko. Oba vidíme frontu, která se kupí za Bezingskou stěnou. A oba tuze moc chceme nahoru, oba jsme rychlí. Máme jídlo na 6 dní, plánovali jsme tady špatné počasí a chtěli jsme mít čas počkat na lepší. Váhám, vyndávám Naumova a koukám, jak velký, že ten kousek na vrchol je. Deset až dvanáct hodin nahoru a dolu, krom toho zjišťuji, že nejsme rychlejší než průvodce, jen jsme dost brzo vstávali. Dál už není co řešit.

Tom mi podává vynikající cepín české výroby, který vyhrála jeho slečna v jedné pisatelské soutěži na jednom nejmenovaném serveru. Je řada na mě. Tluču s ním chvíli do ledových desek, které se pravidelně střídají s firnem. Cíl:=“místo na spaní“. Předávám cepín Tomášovi a jdu ohryzávat geniální tabulku ruské čokolády. Že je v Rusku všechno velké jsem věděl, ale komu by neučarovala tabulka čokolády vážící 2kg . Tímto způsobem se střídáme další čtyři hodiny. Mraky se zvedly a dělá se na bouřku. Odnášíme vše kovové kromě vařiče a nádobí. Vaříme, pijeme, hřmí a sněží. Na večer se opět trhá obloha, snad to s tou frontou nebude tak zlé.



Uléháme. Zítra nechceme vstávat tak brzy, máme strach z onoho přemrzlého firnu, který budeme hned na začátku traverzovat. Ráno ažuro. Úplná nádhera. Ve stínu cca minus 5 na slunci nula. Firnový traverz je akorát. Přichází první žandarm, jde to.



Druhý, ten má být nejtěžší, se nekonal, třetí nás ovšem ve výšce zhruba 4950 svou obtížností pěkně vytrestal. Pak už jen šlapat. „Kdo se nezastaví, ten dojde cíle.“ vzpomínám na Šilhanovu pravdu ve chvílích nejtěžších. A skutečně, najednou už to výš nejde. Vrchol. Radši jsem si hned sednul, aby se mi štěstím nezatočila hlava. A už si třesem rukama a plácáme se po zádech, pašáci . Rozhlížím se  plný pýchy a uspokojení – dokázali jsme to, nic víc nic míň, ale pro nás je to sakra hodně . Dlouho se odplavuje báječná hladina endorfinu. My si náš triumf řádně vychutnáváme. Dáváme čajík, margotku, fotíme.



Ale čas vyrazit dolů se nedá zastavit. Jen to teď nepokazit, najednou si opět vzpomínám na křeče v břiše.

Po asi třech hodinách sestupu včetně dvou slanění stojíme před raním traversem. Slunce tady má už sílu i přesto, že jsme asi 4500 m, může tu být i dvacet nad nulou. Dochází mi, jak hloupý (velmi slušně řečeno) nápad jsem měl, když jsem stan zatížil ledem na vaření. Aspoň ten travers snad bude v pohodě. Bude sníh měkký a mohlo by to jít rychle. Tom balí lano, já jdu.

Bořím se tak akorát, trošku mě znervózňují trhlinky, které na slunci nově vyjely. No nic moc. Konečně se vyhýbám poslední. Jenže najednou stojím na mokrém ledu. Všechen firn odtál a teď tu je jen led a crčí po něm voda. Paráda . Svah má cca 60 stupňů a končí kdesi skoro kilometr pod námi. Jediná možnost, kde by se člověk zastavil, je obrovská trhlina. Tři pevné body, opakuji si. Noha, noha, ruka, ruka a takhle asi milionkrát. Traverz je sice konečný, ale dlouhý, tuze dlouhý. Visíme na hrotech cepínů opřeni o kolena. Je to jediná možnost, jak dát chvíli odpočinout lýtkům. Naše pohledy se neustále upírají na suťový pás nalevo od nás. Kolik ještě? Zírám po každé sérii a hypnotizuji ten hřebínek.

Když to jde, tak to jde, a když to nejde, tak se musí. Konečně jsme na suti, mezitím se stačilo zatáhnout a je tu pěkný humus. Není vidět, kde končí hřeben a kde začíná éter. Naštěstí to máme za pár, je tu hrot. Svazujeme lana a slaňujeme ledem až skoro ke stanu.

Mám strach stan otevřít a kouknout se na tu spoušť, co tu udělal zatěžkávací led. Tom je v poho, ale já mam spacák plný vody. Celý večer ždímu a suším nad vařičem. Spacák je nakonec jen vlhký, ale radši spím v goráčovce 

Ráno je opět krásně, vstáváme brzy, abychom slaňovali za mrazu. Celkem bez problémů se dostáváme 400 m stěnou na ledovec a teď už jen dolů. Na Uťjuku nás zve Bělorus na čaj a chválí nás za výstup, prý nás včera pozorovali. My ale odmítáme, chceme projít ledopád, dokud je alespoň trochu zmrzlý.

Konečně jsme dole. Jsme s plnou hlavou zážitků a prázdným žaludkem, špinavý, unavení, ale šťastní.

Na Kavkaz jsme jeli od 15.7.-20.8.2006, všechny informace, co jsem považoval ohledně cesty za důležité, včetně map a průvodců jsem dal na internet na své stránky: www.artax.karlin/kavkaz. Doufám, že tím mohu být někomu nápomocen 