Pískovcové lezení, pískaři - poslední otázky 10. a 11.
Kdo byl a je nejlepší?
Přinášíme postupně plné znění rozhovorů s významnými pískaři o pískovcovém lezení, které vyšly zkráceně v ročence ČHS. A čekáme na vaší diskusi. Dnes máme 2 poslední otázky. 10. otázka na téma: Nejvýznamnější jména historie? 11. Kdo patří k současné špičce?
Jaká jsou podle vás nejvýznamnější jména pískařské historie?
Alešák
To je na celou knihu, ve které by se to hemžilo především českými a německými jmény. Každá generace měla své mistry a nejde srovnávat výstupy dejme tomu z 20. let minulého století s těmi nedávnými. Joska Smítka, Pepík Čihula, Ruda Zabilka, Karel Hauschke, Tomáš Čada. Bratří Weingartelové, Hudy, Mocan, Cikán, Igor Koller (SVK). Názor na Petra Prachtela stále ještě hledám. Ze Saska Emanuel Strubich, Oliver-Perry Smith (USA), Fritz Wiesner, Harry Rost, Karlheinz Gonda, Herbert Richter, Bernd Arnold. Řekl bych, že všichni patřili mezi výkvět dané doby a posunuli pískovcové lezení o kousek dál. Někteří stále aktivně lezou a přesahují tak do současnosti.
Špek
Najdi si v průvodci cesty z dvacátých, třicátých let a jdi se na ně podívat. Pravděpodobně se ti do některých nebude chtít.
Richard
Pískaře minulosti znám jen z vyprávění, to se těžko hodnotí. Klobouk dolů před všemi průkopníky lezení, kteří pro nás lezení objevili, kteří dokázali proměnit ve skutečnost to, co by obyčejného smrtelníka ani ve snu nenapadlo. I když byli za blázny, položili základy oblíbenému sportu rozšířenému po celém světě. Nejsem si úplně jist, co bych měl zařadit do současnosti a co už do historie, na písku jsem začal v r. 79 a měl jsem možnost potkat lezce, kteří posunuli hranice obtížnosti: Tomáš Čada, Jindra „Hudy“ Hudeček, Jirka „Prcas“ Slavík a další. Ale nejtypičtějším pískařem v tom pravém slova smyslu je pro mě Petr „Špek“ Slanina. Jeho lezecké nadšení je neuvěřitelné. Měl jsem možnost s ním pár cest udělat a zážitek byl pokaždé…nezapomenutelný. :-) Mezi pískaře minulosti ho řadím kvůli jeho krédu: „Dělám cesty pro sebe a ne pro ostatní“. Současní pískaři dělají cesty proto, aby byly pěkný, aby je lezlo víc lidí – i to je pro ně měřítkem kvality. Špek žádná měřítka nepotřebuje. Má neutuchající nadšení, touhu po dobrodružství, morál. Lezení je jeho život, dává do něj všechno, zná každý šutr v lese, ví, kam může spadnout, jaká lišta ho udrží, který chyt se ulomí… I v největším marastu dokáže najít „krásu“, udělat tam cestu a ještě k tomu ji vtipně poeticky pojmenovat.
Tomáš
Osobnosti pískovcového lezení jsou zapsány v průvodcích. Každý z nich má v historii lezení nenahraditelný místo a zasadil se o pestrost a různorodost cest na písku. Pro mě vždycky byl a je osobnost Hudy, Slanina, Slavík.
Bojsa
Těch je hodně a nejde si na všechny vzpomenout. Dám pár jmen z Hrubice, kterých si považuju. J. Smitka, J. Čihula, bratři Žofkovi a V. Sochor.
Nedori
V úctě k tradici - legendárních lezců budeme mít plné turnovské muzeum a zjistit, kdo udává tempo v té, či oné lezecké oblasti se po pár pivech dopátráš v lokálních lezeckých hospodách. Raději bychom se měli zamyslet nad věkovou skladbou členů ČHS, aby se nám nestalo, že k naší ročence budeme přibalovat brýle na čtení. Například v Turnově je zatím marná snaha o vybudování moderní lezecké stěny, kde by se mohli scházet mladí "pískaři a pískařky", ve které by plánovali uskutečnění svých lezeckých snů a pokračovali v tom, co začali ti před nimi.
Prcas
Lidí, kteří v minulosti pohnuli lezením po pískovci, bylo či je určitě mnoho. Všech si vážím, vzdávám hold a to, že existovali, existují a budou existovat přinejmenším ve vzpomínkách všech skalních příznivců, je jenom dobře...
Pavel
Jsou všichni známý z průvodců.
Piškot
Těch jmen je moc a špatně se vybírá pár „nej“. Jak hluboko do minulosti zacházet a kde směrem k současnosti skončit? Tak jen namátkový úzký výběr. Obligátní jména: Perry-Smith, Arnold, pak mě v Sasku třeba vždycky trochu zajímalo, když bylo něco od Rossburga, to jsou takové trochu nestandardní cesty. Hudy svými cestami v Sasku ukázal výborný styl a odvážnou vizi. U nás Cikán Lukavský, Mocek, Hauschke, Záběhlík, Weingartlové, Rybička a Šimon, Prcas Slavík (jako prvovýstupce už se moc nerealizuje, proto ho uvádím v téhle kolonce)…
Jony
Nevím, kam sahá historie a kam už ne. Pro mě jsou významná jména např. R. Zabilka, H. Rost, H. Richter, K. Hauschke, J. Krecbach, B. Arnold, L. Šolc, L. Páleníček, bratři Weingartlové, J. Houser, P. Mocek, S. Lukavský, P. Slanina, K. Šimek. Do Teplických stěn významně přispěl s několika cestama I. Koller. Někteří z nich se stihli zapsat do historie, přestože dělají solidní cesty i dnes.
Karel
Omezím se na Adršpašsko: Herbert Richter, Karel Hauschke, Láďa Šolc, Igor Koller, Tomáš Čada.
Kdo podle vás patří k současné špičce, nejen z hlediska obtížnosti výstupů, ale i z hlediska přístupu k lezení…?
Alešák
Stejná otázka, jako na začátku. Kdo je pískař?
Borci, jako třeba Martin Tomášek, Luboš Mázl, Tomajda, Ondra Beneš, Jirka Lautner, Mára Pavlata, Andrej Chrastina, Matěj Svojtka, Ondra Tůma… dnes lezou šíleně těžké cesty, ale je to většinou trochu jiná disciplína, než v jaké se pohybuji já.
Líbí se mi poctivý přístup Petra Slaniny. No dobře, jeho cesty nepatří klasifikací mezi absolutně nejtěžší, ale dost často skrývají solidní dávku zážitkového faktoru. Na Broumovsku pak “škodí” Jirka Šrůtek a Míra Mach, ve vrcholových knihách vídám Magnuska, Jonyho, Makaka, Káju Nováčka... O spoustě dalších ale nevím, protože si to každý nechává pro sebe.
V Sasku to teď hrnou Chris-Jan Stiller, Sven Scholz, Robert Leistner a především Thomas Willenberg, ale názor na něj ještě nemám ucelený.
Špek
Cílevědomí, mladí a nadějní posouvají a ostatní to neřeší. A dohromady si to užívají.
Richard
Za spoustu krásných a těžkých cest pro lidi na Drábkách musím zmínit Jardu „Šakala“ Štumpa a za to samé v Labáku Jirku „Piškota“ Chocholouška, za nejtěžší Labácké cesty Tomáše „Tomajdu“ Sobotku a Ondru Beneše. I když i tam jim začínají mladí šlapat na paty. Nejvýznamnější český pískař současnosti je ale stejně Adam Ondra – vylezl nejtěžší cestu na písku (Labák) a to nejen podle pískařských pravidel, ale i uznávaným sportovním stylem. Líbí se mi, jak respektuje místní pravidla a nepohrdá horšími lezci. Leze s nadšením – pro samotnou krásu lezeckého sportu, tvrdě trénuje, nevymlouvá se, dokáže se přizpůsobit každým podmínkám a všude podat špičkový výkon. Je obrovskou inspirací pro mladou generaci lezců, pískařů, překližkářů, boulderistů atd. To je podle mne pan LEZEC.
Tomáš
A dnes tou největší osobností je pro mne Adam Ondra. Ač je převážně vnímán jako sportovní lezec, už od dob jeho dětství když jsem ho viděl přelézt stylem OS cestu Pupendo jsem věděl, že dělení na pískař či nepískař není tak podstatný jako spíš to, zda lezec umí či neumí lézt. To, že jsem schopný přelézt těžkou a odvážnou cestu, nemusí znamenat, že umím lízt. Další z těch, co dnes na písku diktují, bych vyzdvihl jméno Tomáš Zákora. Bouldering a jeho 8B bouldry ho posunuly a je to vidět v jeho cestě Fucker na Puklou věž.
Bojsa
Tak těch je ještě víc. Zase to vztáhnu ke Skaláku. Špek, Bratři Meierovi, Jakub Cicvárek a Magnusek. Ostatním se omlouvám, byl by to seznam na dvě stránky.
Prcas
V současný době je hodně lidí, kteří mají v oblibě lezení na písku. Nebudu jmenovat, bo seznam jmen by byl delší než sám celý text, který jste nyní přečetli. Pravda je to, že špička čehokoliv je velice malá, tak i jména těchto několika lidiček by se vešla do tohoto povídání. Ale já nebudu jmenovat, ti co v mých očích a mé hlavě jsou na tom vrcholu, to ode mě již vědí a přeju i dalším, aby se do mého seznamu vetli svým prvovýstupářským písmem...
Pavel
Petr Slanina, Jürgen Höfer, Tomáš Sobotka.
Piškot
Zase se nabízí spousta jmen a nechtěl bych se dotknout nikoho, koho neuvedu. Nejde o objektivní zhodnocení významu osobností, ani bych nemluvil o „špičce“, spíš jen rychlý, zkratkovitý výběr jmen, která jsou pro mě zajímavá, lidí, kteří jsou mně osobně svým přístupem k prvovýstupům i k lezení nějak sympatičtí. Špek, Šatavis se Zákorou, vážím si věcí od Šakala, Tomajda Sobotka, který jde v Labáku v posledních letech proti proudu a snaží se zase posilovat psychické obtíže i v těžších cestách, líbí se mi třeba přístup Karla Nováčka… Občas periferně zaregistruju, co leze Vítek Lachman a jak to hodnotí. Martin Tomášek, doufám, že se dá brzo dohromady. Pěkně našlápnuto mají Ondra Tůma a Matěj Svojtka. Kdyby Džangliho i nadále bavily prvovýstupy na písku, mohlo by to být dost zajímavé s jeho bouldristickou výkonností. A spousta dalších. Hned mě napadá deset jiných jmen a je mi hloupé, že jsem nezmínil právě je. Ale dám na náhodu, která mi přinesla nejdřív právě ta jména, která jsem napsal.
Jony
Lezců, kteří jsou schopni lézt obtížné cesty bez magnézia a dalších módních fint, je pomálu. Ale najdou se, jen je všechny pořádně neznám. Například čistý přístup P. Slaniny i u těžkých prvovýstupů, přelezů je vyjímečný a inspirující. Udělat morálový prvovýstup v X. stupni bez magnézia nemusí být problém např. pro K. Nováčka, někdy ani pro M. Macha a pár dalších. V tradičním duchu dělá těžké výstupy P. Henke, obtížné spáry lehknou v podání P. Homolky, univerzálnost na požádání předvede M. Klonfar. Pokud by šlo o maxima s magnéziem, pak by to byla ale úplně jiná jména, např. T. Sobotka, jehož prvovýstupy mají solidní grády.
Karel
Těch jmen je spousta, nechci se dotknout někoho, koho vynechám, zmíním jenom pár, která mi naskočila: Špek, za zápal a poctivost, Jony, za čistotu a přísnost k sobě samému, Cikán a Mocan za vytrvalost, Tomáš Sobotka za těžké prváče v odvážném stylu…
Otázky připravili: Honza Obročník, Božena Valentová
Tak to jsou názory nejlepších na nejlepší. A co na to my, lezecky (pod)prumer? Vzhledem k tomu, ze nejlepší muze byt jen jede, tak tipujte za 1. minulost a za 2. současnost. Za mne:
1. Bělina
2. Tomajda
3.(budoucnost) Já
a co je vlastne piskar? není to jen lezec , který by rad lezl tezke věci, ale moc mu to jinde nejde, tak je aspoň piskarem, pravym piskarem z definice jemu vlastní, pochopitelne ne z tehlete. Navíc nemusi nikam moc jezdit, staci na pravej pisek do skalaku ci do adru a placat se spolu s podobnými stejne vyjimecnymi po zadech. Asi se stanu piskarem, musim k tomu udelat hodne prvacu?
Třeba já jsem pískař. Za víkend jsem odvozil asi sedm kubíků písku. Minule jsem dal tak dva kubíky do míchačky. Poslední dobou jsem víkend co víkend na písku
ako male decka sme s kamosmi stravili na piesku hodiny a hodiny den za dnom. pravda, piesok sme mali hned pod oknami, komu bolo lepsie :) skoda ze si tie casy uz malo pamatam...
Tak tohle je docela sila, tomu rikam pristup: „Dělám cesty pro sebe a ne pro ostatní“. A podle toho co obcas potkam ve skalach evidentne neni Spek jediny, kdo ma takovy nazor.
Spek je mozna legenda, ale diky tomuhle extremne sobeckemu a arogantnimu nazoru, k nemu ztracim veskery respekt. Hnus:(
Na písku si většina prvovýstupců dělá cesty podle sebe - jak moc se bojí podle toho vrtá kruhy apod. vůbec si nepochopil jak to funguje. Pokud chci lézt cesty na písku není to jako na šutru "vole béčko to lezu to dám", je to také o tom si najít kdo, kdy cestu dělal vědět např. jak na tom byl a jak lezl když cestu dělal, apod. Není to jen lezení je to "alespoň pro někoho" mnohem víc.
Obecně mi vadí, že v ČR (nejen na písku) má autor cesty jakési vlastnické právo na daný kus skály a nikdo to bez jeho souhlasu nesmí přejistit ani dojistit. Takže pokud autor zajistí cestu nebezpečně, nikdo s tím nic neudělá, což je velice sobecký přístup.
Plyne to z celkové koncepce horolezeckého sportu a z tradice pískovcového lezení, jak se postupně vyvinulo. Hodnotu mají cesty obtížné, a to jak fyzicky a technicky, tak psychicky. Jde o to, překonat sportovně obtíže neznámé linie (prvovýstupy zdola na věže) s minimem zásahů do skály. Úprava terénu ve smyslu umělých chytů a stupů nebo i upravených chytů a stupů byla brzy zcela vyloučena, a zásahy osazením fixního jištění mají být pokud možno minimalizované.
Sport spočívá právě v tom, že prvovýstupce se pokouší v co nejlepším stylu (co nejméně fixního jištění, co nejčistěji, nejelegantněji) vyřešit problém stěny, a přelezci se pak pokoušejí jeho výkon zopakovat, měřit s ním své schopnosti, jak fyzické, tak psychické.
Myslím, že se tu do téhle tradice vkládají nároky, které vycházejí z jiného konceptu sportovního lezení, kde se cesty mohou vrtat shora, tudíž trochu postrádá smysl snaha snažit se o psychickou náročnost atd. a sportovní výkon je redukovaný na tu fyzickou a technickou stránku.
Minimalizace počtu fixních jištění je podle mě v oblastech, které se snaží být sportovní (čili ne písek), přežitek z dob, kdy byly fixní jistící body drahé a pro prvovýstupce těžko dostupné. Pokud by se prvovýstupce snažil minimalizovat počet fixních jistících bodů, v podstatě by neexistovala odjištěná lehká cesta (a co znamená lehká?). Obecně lezení (jako každý sport) prošlo nějakým vývojem a v běžných sportovních oblastech je fixní jištění osazováno v "rozumných" intervalech a i v místech, kde by cesta šla dojistit dočasným postupovým jištěním. (Naopak zákaz vytváření umělých chytů a stupů se ustálil jako standard.) Vadí mi, že je v ČR relativně hodně oblastí, které jsou jakýmsi paskvilem mezi sportovní oblastí a rádoby tradiční oblastí, tzn. v oblasti je pár ryze sportovních cest, pár cest po vlastním a hodně cest, kde je jištění nebezpečně umístěno - dlouhé odlezy, první vysoko, špatně odjištěné těžké místo (v dané klase), atd. V západní a jižní Evropě je takových oblastí poměrově podstatně méně. Dojištění těchto nebezpečných cest se ale bere jako "vyměknutí", protože autor to vylezl i s riskem zrakvení, po něm stejně tak i spousty dalších lezců (než se někdo odvážil vznést požadavek na bezpečné dojištění cesty), takže to tak teď přeci musí lézt každej, aby to bylo spravedlivý a neměl to náhodou jednodušší (=bezpečnější). Odvolávání se na měření sil a umělecké dílo je podle mě nesmysl.
...když lezu, tak mě rozhodně nejde o měření sil s prvovýstupcem.
...tenhle příspěvek už se ale moc netýká písku a Špeka.
Udělal jsi někdy cestu na písku? Pro někoho Překonání morálu k lezení patří - udělá cestu, která tomu odpovídá, někdo to ma opačně a udělá cestu více odjistenou. Mas stejnou možnost jako ostatní.
kolik je na pískovci u nás celkem cest? odhadoval bych to někde okolo šedesáti tisíc (ví to někdo? asi by se to minimálně z horosvazové databáze dalo vytáhnout). dejme tomu čtvrtina je hezkých a z toho čtvrtina je v obtížnosti atraktivní pro konkrétní osobu (začátečníka, pohodáře, sportsmena, špičku), a z toho pětina je jištěná tak, že nehrozí smrt nebo vážné zranění (to znamená průměrně jen každá 80. cesta spojuje vše, co od ní žádáš). furt každému zbývá k vylezení 60.000/4/4/5=750 cest. to je docela dost. počítejme 15 cest za víkend, a máme zhruba 50 víkendů. po 50 plně prolezených víkendech komplet na ostrém konci mi netvrď, že se buď nezlepšíš (a zvětší se ti počet cest lezitelných z důvodu obtížnosti) nebo nezdomácníš (a nezvykneš si na jištění). anebo během toho zestárneš, a přestaneš takovou blbost řešit.
když tuhle pseudomatematiku rozšíříme i na nepískovce, získáme další stovky a tisíce cest (můžeme počítat, že sice cest úhrnem je méně, ale jistitelných je polovina a hezkých je třetina).
to není špatný, ne? v malý blbý zemičce skočíš do auta, a za maximálně za čtyři hodiny mít co lézt zhruba 100 víkendů a nemuset jedinou cestu zopakovat, nemuset lézt nebezpečnou nebo vošklivou.
Já si nestěžuju, že nemám co lízt. Mě vadí, že je v ČR zbytečně vysoký procento nebezpečných cest, takže když to někdo neřeší (nebo prostě omylem špatně zvolí), tak má relativně vysokou pravděpodobnost, že se zrakví, což mi přijde zbytečný.
já vím že je to blbý a votřepaný, ale víš, kolik by to zachránilo životů, kdyby se všechna koupaliště zavezla tak, že by nebyla větší hloubka než metr třicet a kdyby všichni nosili nafukovací křidýlka? někoho holt baví plavat na hloubce a někoho holt baví lézt ty divočejší cesty (já to neumím, ale už si nemyslím, že musím vylézt všechno)
Já tě chápu a je mi jasný, že se neshodneme, v pohodě, akorát mi přijde zvláštní ten rozdíl mezi ČR a sportovními oblastmi např. v Itošce, Špáňu... Někdy mi je to líto a zaráží mě, že i když u nás vznikne nějaká novější oblast, často v ní jištění neni tak přívětivý, jako v těch výše zmíněných zemích.
u nás je skal málo a tak byly většinou dávno zaklejmovaný klasickými směry, ty vyhlášený a módní "moderní" I/F oblasti vznikly většinou "na zelené louce", na skále za vesnicí bez jakékoli tradice. I v té itálii nebo francii by si ťukali na čelo kdyby chtěl někdo po třech metrech vynejtovat nějakou klasiku.
A hlavně jsem teda narážel na ty paskvily. Např. třeba i na profláklém Rovišti (asi nikdo nebude rozporovat, že je to sportovní oblast) jsou vedle sebe cesty jako 29 Zmijí (klasická sportovka) a Myčkárna (první nesmyslně vysoko a založit pod ním víceméně nejde) nebo Liberátor (nástup je těžký a nejde dojistit - vícekrát se tam někdo zranil), proč se dolu nepřidá jeden nejt? Je to přeci ve sportovní oblasti...
Nelobuju za dojištění tradičních oblastí, např. Jickovic - to je oblast, kde se leze po vlastním a zajištěno je jen to, kde se nedá založit, charakter oblasti je jednotný, takže mi to přijde v pohodě.
to zase jo, ve sportovní nejtovaný oblasti bez tradice (tedy v porovnání s pískovcem nebo třeba řeží nebo jizerkama) je přidání voka naprosto v pořádku a je-li to aspoň trošku rozumné, tak by to mělo jít po linii vrcholové komise a neměl by být problém.
Co je sportovní nejtovaná oblast? Srbsko rozdělal Pletánek komplet odspodu, Jickovice jsou ještě víc do očí bijící případ, kdy nejtovači srali na místňáky a shora navrtali i spáry. V Krušných horách by ti k tomu taky něco řekli atd.
mluvíme o svrchu udělaných cestách na vltavskou žulu, které bylo nutno proslaňovat s pajcrem, vykopat a vyprostit z křoví. srbsko je naproti tomu místy poměrně klasická oblast. tam bych to hodnotil kus vod kusu.
navíc tady výš někdo tvrdí, že vše by mělo být jak ve španělsku a najdou se lidi, kteří ze slanění udělají cestu i na písku. a zdaleka to nejsou jen dnes hodně kritizovaní němci. třeba stráníci shora natloukli, pak nacvičili a pak si zapsali prvovýstup taky
každý má právo si udělat prvovýstup po svém...já myslím že je to tak v pořádku. spíš než nedostatek fixního jištění, mě někdy vadí kvalita jištění jako taková (špatně provedeno, rez neznámého rozsahu, atd)
jojo...navíc hodně prvovýstupců-legend(arnold, špek) vidí své cesty jako umělecké dílo. A většina umělců dělá dílo "pro sebe" resp. "podle sebe, jak to cítí" a moc je v tu chvíli nezajímá názor ostatních...což je naprosto v pořádku a my se s tím musíme nějak vyrovnat jo možná sobecké, ale krásné, i když ne všechno se všem může líbit
Když se dívám na Pulp Fiction, říkám si ty vole, Špek je borec. Když se dívám na nějakou jeho nezajištěnou sedmu, říkám si ty vole, to je debil.
Budu se stále opakovat, ale hrát si na psychické obtíže u cesty 10 stupňů pod svým maximem je sakra laciný masírování ega. Mimochodem, cesta 10 stupňů pod mým maximem je tak vyasfaltovaná plocha letiště.
to máš pravdu. pokud někdo leze o X stupnů lehčí cestu a dá tam 2 kruhy na 25m, je to čuně. pak si práská svoji Xb a dá tam kruhy po 4 metrech...a pak nadává, že se nemá prášit, že každej má tu svoji obtížnost v té svojí klase, ale to že VIIačkař tam má 2 kruhy nesmí v tom prášit a Xačkař 4-5 kruhů (a jaksi se mu magi toleruje) už mu jaksi uniká (schpeck teda netoleruje mg ani v Xkách
navíc Bělina ve svém věku, kdy mu už pomalu hlava přestává sloužit, dělá "prvovýstupy" s kruhy ve stěnách, kde v 80-kách už prvovýstup (tenkrát jen po smyčkách) nahlásil
Nevim jak dneska, ale já to ještě znám tak, že spousta těch desítkářů byla předtím taky sedmičkářema, mají vylezené různé ty sedmy se dvěma kruhy na 25 metrů a třeba i bez mg :)
Ale začínal jsem s lezením asi před 30 lety, dneska je možná trochu jiná situace: stěny, tréningové plány, videa, je to dynamičtější, už relativně brzy nastupují větší ambice. Neříkám, že je to špatně.
Další věc. Když si to tak přebírám, nenapadá mě zas tak moc skutečně aktivních prvovýstupců, kteří by měli VII jako strop nebo tak akorát. (Někteří to o sobě sice říkají, ale jejich VII jsou občas spíš za VIII :) Spíš buď ty lehčí cesty občas udělá někdo z těch, kteří lezou líp, anebo by je neudělal nikdo. Ta pozice "chceme mít co lízt, ale udělejte nám to právě tak a tak" je divná. Komu by se chtělo jít po práci dělat ještě brigádu pro druhé s rourákem nebo s vrtačkou? Když si může jít zalízt tak, aby ho to bavilo, a dělat to tak, jak se mu líbí a jak to považuje za dobrý?
Je to úplně stejná situace jako v diskusi pod filmem s Tomajdou. Ty cesty, kdyby je neudělal třeba Špek, by z velké části asi nebyly vůbec. (Možná by něco z nich udělal Pepis, nevím, možná trochu jinak, ale klasifikace by byla tvrdá stejně.) Takže z hlediska pohoršených konzumentů by se zas tak moc nezměnilo.
Lidi, co dělají cesty, se tomu lezení většinou aspoň trochu věnují, a už jen proto to sedmičkáři moc často nebývají. Zakazovat jim dělat sedmičky ale nejde. Když navíc na začátku prvovýstupu nevíš přesně, jaký to bude, jak to bude přesně těžký... (To je zas ten pískovec. Kdyby si člověk plánovanou cestu nejdřív dvakrát třikrát vylezl na laně, popřemýšlel, kde by bylo nejlepší osadit jištění adekvátně k obtížím... byl by to jinej produkt. Ale jsme na písku, a takhle by to asi většinu prvovýstupců z pískovce nebavilo.)
Jsou lidi, kteří mají ambice dělat těžké cesty, a když se ukáže, že je to lehký, tak jsou přímo zklamaní, a směry, které jsou už od pohledu lehké, nechávají být pro jiné (Tomajda). A ty směry jsou často pořád volné a nic... A jsou lidi, kterým se prostě líbí linie, tak do ní vlezou, a je jim celkem jedno, jestli je to V nebo IX. A udělají ji tak, jak jim to připadá dobré. Třeba vezmou v úvahu pár svých známých, o kterých vědí, že by si to mohli vylízt, ale určitě ne nějaký pohoršený polovirtuální hlas z internetový debaty.
hele, retezi, byl jsi nekdy na tom spekove klokoci? ja se pohybuju na tech sedmach, osmach a bezpecnych cest tam jsou stovky. za kazdou sedmu, co si spek strihne solo, tam najdes pet jinych, ktere zajistis. to spis zapytlis kvuli tvrde klase, ktera tam panuje, nez kvuli moralu
navic ty odvazne cesty dela i ve vysokych cislech, takze si nehoni ego na sedmickarich. to mi ver. mrkni na skalni oblasti na jeho naskenovane protokoly a najdes od nej napsane vykricniky i u devitek.
a presto se ty jeho IXb!, IXc! lezou! Malo, ale podobně často jako třeba polovina ostatních cest
Sedmička která je za osum je další prvovystupařská blbost. Záměrné matení klasifikace je dobré k čemu ? Na to je největší expert Sochor, u toho za osum může být i čtyřka.
Čtyřka má být kolem IV, sedma kolem VII atd., to platí směrem nahoru i dolů. Klasifikace v Sasku obvykle odpovídá, v Česku často ne.
Hraběcí rada internetovejch chytráků je "když na to nemáš, tak to nelez". Údaj, který má napovědět zda na to mám, je u nás zavádějící. Kdyby v průvodci nebyla žádná klasifikace, vyšlo by to nastejno.
hochu, hochu, málo jsi toho nalezl v Sasku. I v Německu je důležité znát prvovýstupce - Manfred Vogel bode mít hodně odvážné cesty a znalost smyčkování se více než vyžaduje, klidně těnechá ladit kroky 5 metrů nad smycí ve dvacetimetrové výšce. Nebo takový Stefen Roβburg má číslování srovnatelné se Špekem.
Nebo obecně Oybin je v globálu číselně tvrdší než labské sasko - je to jiná oblast, je to jinak nastavené. Podobně jako v Čechách
Registrace
Metodika
lezec.cz
Přinášíme postupně plné znění rozhovorů s významnými pískaři o pískovcovém lezení, které vyšly zkráceně v ročence ČHS. A čekáme na vaší diskusi. Dnes máme 2 poslední otázky. 10. otázka na téma: Nejvýznamnější jména historie? 11. Kdo patří k současné špičce?
Celé znění rozhovorů je v článku zde na stránkách ČHS: 
GPS a mapové aplikace