Došli jsme pod Pupek. Celkem pěkná plotna, která se směrem doleva snižovala. V levé části je šikmá velká police a nad ní se tyčí převislá stěna proťatá spárou. Spára protíná stěnu kolmo, o to více bude asi převislý výlez. Roman vylezl Starou cestou za 6+ na polici a dobral Slávku i mě. Kout staré cesty nic moc, pak oslizlý traverz pod převisem. Později jsme se dozvěděli, že rovně vede Big Ben za lehčích 9+.
„Ták jsme tady,“ spustila Slávka, „spára je docela hnusná, ale pak už je to za chy
Začali jsme s Romanem na stěnu jezdit pravidelně. Napřed to s námi šlo spíše z kopce, ale pak to začínalo být lepší a lepší. Na čísla nic moc, ale dobrej pocit ze zlepšení tu byl. I to běhání šlo čím dál tím líp, včera už 10 km, časem jsem se ovšem nikomu nechlubil. Honza s Pepou se už něco domákli, aby taky ne, po měsíci a půl. Na lidovém rčení o velbloudu a komárovi něco bude.
„Prej děláš 30 shybů na rozcvičení, tolik jsem jich neudělal za celej život,“ provokuje v Pepa U duté hlavy.
8a se neleze každý den. Azbestovi se to ale včera podařilo na Kaitersbergu přelezem cesty Donnerkiesel 9+/10-. Tato cesta vede v totálním dachu sektoru Kreuzfelsen - Pfarrstuhl.
Na přelomu května a června se konal velký lezecký festival mládeže v italském Arcu. Na „Rock Master“ stěně předvádělo více jak 250 mladých lezců z celé Evropy svůj lezecký um. Skvělé počasí, skvělá stěna, skvělé cesty a skvělé výkony všech zúčastněných udělaly z těchto dvou dnů opravdový svátek lezení a kdo neviděl, může jen litovat.
V úterý odpoledne jsme vyrazili s Romanem do okresního města na umělou stěnu. Při příchodu do tělocvičny jsme se mírně zděsili, dach jako kráva, který byste na našich skalách hledali těžko. Zaplatili jsme vstupné a po převlečení si to štráfujeme ke stěně. Zaujala nás malá stěnka, na které si to několik rachitiků rozdávalo v činnosti, kterou jsme vůbec nechápali. Mysleli jsme si, že je to soutěž o to, koho odvezou dříve na chirurgii. Buď uměli nastoupat za nic, nebo levitovat. Raději jsme pokrač
posledně jsem sliboval další fotky z proběhnuvšího " jardovo zájezdu ", ale protože jsme tam tenhle weekend byli zase a ty novější jsou zajímavější tak:
S partou přátel již lezeme 5 let na pískovcích, Pepa, Honza, Roman a já. Nejradši to máme ve Skaláku a v Ádru, kde je klid, krásná příroda a spousta cest, co skoro nikdo neleze. Nejsme žádní démonii, maximálně přebušíme VIIIc od kruhu ke kruhu. Nesnášíme převisy, ale milujeme rajbasy, spáry a komíny, prostě klasiku. Pár přátel se divilo, proč moc nejezdíme někam jinam a proč jsme ještě nebyli lézt na vápně, že to zas tak špatný není. V zimě se divili u Tošováka tak moc, že jsme se rozhodli vyraz
Došli jsme pod Pupek. Celkem pěkná plotna, která se směrem doleva snižovala. V levé části je šikmá velká police a nad ní se tyčí převislá stěna proťatá spárou. Spára protíná stěnu kolmo, o to více bude asi převislý výlez. Roman vylezl Starou cestou za 6+ na polici a dobral Slávku i mě. Kout staré cesty nic moc, pak oslizlý traverz pod převisem. Později jsme se dozvěděli, že rovně vede Big Ben za lehčích 9+.
„Ták jsme tady,“ spustila Slávka, „spára je docela hnusná, ale pak už je to za chyty. Tak kdo to nacvaká, pánové?“
A sakra, s tím jsme nepočítali. Je fakt, že Blackmana nám nacvakala a vyradila ona. Roman na civí s otevřenou pusou, pak na mě, zas na ní, pusu zavře a naštěstí pro mě ji opět otevře.
„Tak já to prubnu,“zazní z tý jeho mordy. Je vidět, že Roman po Slávce docela jede.
Zanedlouho už je ve vhloubení pod provázanými hodinami.
„Zakliň tam nohu, je to skoro nohand. Chytni ty hodiny, jsou to docela dobrý díry a jdi pravačkou křížem do chytu nad. Pak nadupej nohama a jdi za hranu doleva, tam jsou… Ne do spáry, za hranu!“
Roman se houpe v hodinách. V dalším pokuse se raději natahuje a cvaká další borhák, pak se vrací na odpočinkový flek. Zasekává nohy dozadu do spáry. Docela funí.
„Sice se skoro nedržím, ale na stehna je to docela nářez,“ stěžuje si.
„Romane, za hranou vlevo jsou chyty, pak pravou bočák ve spáře a na levou bude dobrej chyt,“ radí opět Slávka a Roman se jak poslušný chlapeček sápe ke spásnému chytu.
„Ty vole, zlatá smyčka, co je to tady za zacementovanou hrůzu?“
Asi to taková hrůza nebude, když v ní sedí.
„Teď to přijde, pravou do malého bočáku ve spáře, levou na malou ostrou lištu. Pravou nohu vzepřeš ve spáře. Ten chyt , co do něj skáčeš je oblej, ale až nastoupáš, srovnáš si na něm líp ruce a musíš cvaknout,“pokračuje v popisu krokosledu Slávka.
„Jak si to můžeš takhle pamatovat? Jsi jak diktafon,“skláním poklonu.
„To víš, když není síla, není moc času tam něco hledat. Jednou se spleteš a letíš.“
„Jdu,“ zaburácí ze shora. Roman se lehce klepe, levou už něco drží, zakliňuje pravou nohu do spáry a najednou je o 2 m níž.
„To pude,“ prohlásí optimisticky. Dalším pokusem se dostává na výše.
„Sakra, to je oblý!“
„Dej si líp nohy!“
„Bacha, cvakááá….“
Necvaknul. Po pádu opět šplhá nahoru.
„Dam to!“
„Dáš, makej!“
Oba ho dole očima tlačíme vzhůru a hlasitě fandíme. Mezitím se dole shromáždil hlouček čumilů. Notoricky známé rozhovory chytrolínů typu:„Pojď pryč, spadne a zabije se.“ se k nám naštěstí nedonesou. Nicméně při dalším Romanovo pádu dvě čtyřicátnice zvedají ruce jakoby ho chtěly chytit a obě ženy něco vykřiknou. Když vidí, že ho nechytili, raději odcházejí.
V dalším pokusu se Romanovi daří cvaknout preso, chytá se ho a cvaká i lano.
„Těžký, dost těžký, ale když v tý oblině najdeš ty správný místa, tak to jde. Co dál?“
Slávka stiskne „play“ kdesi v hlavě a spustí:
„Vlevo je ostrá lišta, je blbě vidět, tak na ní levou, nastoupáš a pravačkou do koutku na backhand, pak musíš nastoupat a srovnat se v tom koutku, výš už jsou dobrý lišty, za který se dostaneš do police. Když tak najdeš něco na pravačku i za hranou.“
Roman chvíli asi nemůže najít tu správnou lištu, ale najednou nám mizí z dohledu, jen ty zvuky spíš připomínají odjíždějící lokomotivu.
„Držím polici. Povol. Dober. Můžeš dolů. Je to v prdeli, takhle těžkou cestu v tahu nedáme ani do vánoc, natož za tři týdny v Itošce,“pesimisticky bručí při spouštění.
„Neboj, za 3 týdny se toho dá stihnout hodně, vezmu si vás do parády,“uklidňuje ho Slávka. No nazdar, jestli to myslí vážně, tak si po lezení ani nezavážu boty.
Naše srbská jednička nastupuje a až do výlezu to drtí ve svém stylu, pravá nedbale střídá levou. Na hraně převisu ale na chvíli zaváhá.
„Zaber, máš na to!“
Hmm, taky poslušná, bravurní provedení. Chvíle napětí při cvakání a ona si tam najednou vyklepává. Roman v údivu kroutí hlavou.
„Počkej, až tam budeš, to nepochopíš,“ varuje mě.
„Dávej bacha,“Slávka odlézá do koutku.
„Dober, mám to, díky chlapi! Jak za podporu, tak nacvakání.“
Zanedlouho je vedle nás na polici a září štěstím. Nezbývá než gratulovat. Jsme jak opařený. To bude trapaz, to teď po ní lézt. Dost těžce se dostávám do výlezu ze spáry. Diktafon Slávka skutečně funguje dobře. Z obliny si odskočím dvakrát, pak držím preso a cvakám. Z koutku na rozdíl od Romana vysvištím snad pětkrát. Je to nářez. Roman to zkouší ještě jednou, jde mu to viditelně lépe než poprvé.
„Mě natejká jak kráva,“ ale stále stoupá.
„Makej, jdi nadoraz, ještě krok!“
To je jak na hokeji, pomyslím si, ale povzbuzuji, co to dá. Roman se nechal vyhecovat. Je ve výlezu, malá lišta, zakliňuje nohu do spáry a má oblinu.
„Necvaknu, drž! Ne počkej, mám lepší.“
Cvaká.
„Zkus vyklepat,“ radí Slávka.
„Ne, to už nejde, zkusím to dál.“
Dle slušnýho třesu nohou na tom moc dobře není, parádní šicí stroj, tady to naštěstí nejde nazvat telegraf smrti, až moc dobrý jištění. Ze zamyšlení mě rychle vytrhává letící Roman.
„Do prdele, skoro jsem to měl,“ nadává ještě za letu.
„To dáš příště a Tom taky,“znovu nás oba uklidňuje Slávka.
Roman vyndavá presa. U prvního borháku lehce znejistí.
„Co teď? To bude hustej pendl.“
„Sedni si do expresky v háku a vycvakni lano ode mě.“
„A co dál?“
„No vycvakneš tu expresku a poletíš.“
„To jako tákhleeeeeee…“
Kufr se mi zvednul za něj. Roman odletěl nad údolí tak 15 m od nás.
„To je super,“ kýve se v luftu.
Co to plácá? Asi endorfiny…
Slaňujeme a jdeme vyzvednout Pepu s Honzou. Nacházíme je pod Blackmanem v dost podroušeném stavu. Už mají sbaleno.
„Tak jak?“
„Jak? Nijak! Samozřejmě, že jsme stáhli lano. Ke třetímu jsme to nějak na střídačku vydřeli, pak jsem nalezl a..“
„Mrsknul parádní tlamu,“ skáče Honza Pepovi do řeči, „musel jsem mu dát prokluz, aby si nezlámal haksny o ten spodní převísek.“
„Kdyby jednu,“usmívá se najednou Pepa.
„Já už do toho radši nešel a ten vůl to seskákal dolů. Stojí to tu za vyliž prdel, měli jsme jet do Tisý,“ hudruje Honza.
„Ba ne, docela dobře jsme si zalezli a víš kolik lidí by bylo v Hřebenovkách a s horním? Pamatuješ, jak jsi tam byl loni v únoru naštvanej? Ještě na Kačáku se ti vzteky klepaly ruce tak, že sis rozlil pivo,“ usazuje Honzu Roman.
„To se ti kecá, když trénuješ.“
„Tak trénuj taky.“
„Honzo, asi budeme muset taky něco dělat, jinak jim nebudeme v létě stíhat.“
„Nikdy! Na písku vám bude nějaká síla k hovnu.“
„To si ještě povíme,“ přidává se do menší hádky Roman.
„Nesázím se,“ uklidňuji siuaci, „pojďte na jedno.“
V hospodě U Berounky si dáváme pivko. Slávka napřed něco kváká o malým, pak si uvědomí, že velký si za Fotogenickou zaslouží a je v richtiku. Je divný, že se až na Honzu tváříme po dni v Srbsku tak spokojeně. My, donedávna ortodoxní pískomilové. Žádná divoce odjištěná spára, žádný komín, nezaložili jsme jedinou smyčku, žádný zápis do vrcholovky (Pepa a Honza jednu našli, ale byla celá popsaná a chyběla tam tužka), příroda nic moc, ale pocit z lezení perfektní. Asi jsme si sáhli na dno. Je fakt, že tomu chyběl strach jako na pískách, ten byl ovšem nahrazen jiným strachem, obavou, zda je vůbec máme na tak těžké kroky a zda je vůbec možné je pospojovat. Nebo také radost z něčeho nového? Nové horizonty kvůli jedné pitomé sázce. Do hajzlu, ta sázka. Co to říkala Slávka? Že si nás vezme do parády? Tak to nás čekají třítýdenní galeje.