Probouzím se už za světla. Louka, na které spíme se nachází v úzkém údolí porostlém nevysokým, zato dost hustým lesem. Ostatní ještě spí, tak to kolem trochu okouknu. Na dně údolí teče potok. No teče, sem tam, jinak se ztrácí v krasových ponorech. Jdu kus po silnici vzhůru údolím. Na druhé straně se tyčí dlouhý pás stěn, kde se podle průvodce neleze. Nechápu proč, asi kvůli rezervaci. Stěny hrají ve světle vycházejícího slunce krásnou paletou barev od šedé až po oranžovou. Scenérii oživuje křik
Video natočené 23.3.2003 na Petrohradu. Nejprve uvidíte Martina Pelikána v bouldru Mlynář 7A a po té střídavě Martina a Andreje Chrastinu v bouldru Sládek 7B+. Vše se odehrává na kameni Mlynář.
Tuto tréninkovou pomůcku vymyslel známý americký tradicioalista, sólista a saxofonista John Bachar. Původně se jednalo o provazový žebřík s dřevěnými příčkami. Vzdálenost příček je ideální kolem 20 cm, čím větší hustota příček, tím větší možnost volby délky přesahu. Příčky by měly mít průměr okolo 4 cm, užší řežou. Žebřík by měl být dlouhý okolo 2-4 m, při větší výšce je vhodné zabezpečit si dobré doskočiště. Nejčastěji používaný
Po ne moc úspěšném výjezdu na Roviště jsme jeli na stěnu až v úterý. Slávka a Pavla už tam byli a tvářily se dost pesimisticky.
„Čau, máme pro vás dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu taky špatnou.“
„Tak napřed tu špatnou,“ snaží se vtipkovat Roman, ale ženský se nesmějou.
„Natáhla jsem si na závodech šlachy a tři týdny nepolezu, takže s vámi nemohu jet.“
„A já najednou sehnala práci, kterou si nemohu dovolit odmítnout, takže také nejedu.“
„To jsou fakt špatný zpr
Blíží se polovina roku a s ní čas trochu bilancovat. O dosavadních aktivitách části P.A.D. bouldering teamu by Vás měl informovat následující "fotoseriál". Takže co jsme dosud dělali?
Tuto sobotu 21.6 03 proběhlo v Kladně MČR v lezení na rychlost.Mistrovství bylo koncipováno také jako jeden z nominačních závodů na MS juniorů v bulharském Veliko Tarnovo.Cesty byly proti běžným poměrům v této disciplíně poněkud delší než je běžné, ale tím už je Kladno známé.
Jak už jistě všichni víte, chystáme (tj. Karel Hegr a Petr Resch) na Vás ve spolupráci s petrohradskými kameny a firmami PAD a Letovská stavební ojedinělý závod v boulderingu na přírodních kamenech.
Tohle video, které mi poslal Jirous, je teda třída špička. Přelez cesty Sanjski par extension 9a v Ospu to se nevidí každý den. Vy tu možnost teď máte.
Probouzím se už za světla. Louka, na které spíme se nachází v úzkém údolí porostlém nevysokým, zato dost hustým lesem. Ostatní ještě spí, tak to kolem trochu okouknu. Na dně údolí teče potok. No teče, sem tam, jinak se ztrácí v krasových ponorech. Jdu kus po silnici vzhůru údolím. Na druhé straně se tyčí dlouhý pás stěn, kde se podle průvodce neleze. Nechápu proč, asi kvůli rezervaci. Stěny hrají ve světle vycházejícího slunce krásnou paletou barev od šedé až po oranžovou. Scenérii oživuje křik havranů. Nevím, jestli jsou to havrani, každopádně je to černý a kráká to. Výšku stěn odhaduji na 30 až 50 metrů. Najednou se proti mně vynoří italský stařík.
„Bonžorno,“ ihned zdravím a tvářím se přátelsky.
Děda něco mele a nerozumím mu, asi se ptá, odkud jsme.
„Czech republic…“
„Aááá, čeko…
Tuším průser, jestli už tu nějaký čecháček zase dělal bordel…
„Čeko, Pavel Nedved, Lazio Roma, bravo.“
No, tak aspoň někdo se tu zapsal dobře. Dědu jsme pak vídali každé ráno, jak chodí na ranní procházky. Vždy nás nadšeně zdravil a volal něco o Nedvědovi.
Vrátil jsem se k autu. Ostatní už byli vzhůru a začínali snídat. Co já si dám? Aha, už vím, co v sobě nemá glutaman sodný by mi nechutnalo. Sahám po „oblíbeném“ Vifonovi a vzpomínám na jednu pasáž od Filipa Šilhana, jak po celodenní dřině v nějaké stěně pocítil velikou vděčnost k čínskému lidu a děkoval mu za vynález takové dobroty, jakou je čínská instantní polévka. Nevím, žádnou podobnou vděčnost k vietnamskému lidu jsem nepocítil, každopádně hlad byl pryč.
„Co to žereš za zrní?“ diví se Honza Romanovo snídani.
„Müsli přece.“
„Ják mysli, já se ptám, co to žereš?“
„Ovesné vločky.“
„Sportovcům hrabe, myslel jsem si to dávno a teď mám důkaz,“ bručí si Honza a dojídá smažená vajíčka. Nedivil bych se, kdyby měl sebou sklenici sádla a velkou zásobu cibule.
Ještě ranní káva a jedeme lézt. Za tmy se to zdálo dál. Deset aut na parkovišti nám připomnělo, že je sobota a že tu bude asi nával. Skály skrz les tušíme kdesi ve svahu nad námi. Za 5 minut jsme u nich a rozkoukáváme se. Podle průvodce jsou v prvním sektoru cesty kolem 6b a pár těžších.
„Tak se rozlezeme,“ hází Roman batoh na zem a začíná vybalovat cajk.
„Tak jo,“ také shazuji krysu, i když po tak krátkém nástupu by se dal batoh pojmenovat i něžněji.
„Já si to radši projdu celý,“ oznamuje Honza a jde se mrknout dál.
Roman nalézá do cesty Mangiafuoco za 6b. Celou cestu chrochtá blahem.
„Parádní, všude chyty, velký, odsejpá to.“
Mě se cesta také líbí, je to až podezřelé, první cesta a hned takhle pěkná. Že by ty hvězdičky v průvodci nelhaly?
„No je to tu pěkný, jsem zvědavej, co tady chcete 14 dnů dělat, pár lehkejch tam asi je, ale jinak samej převis. A ty nejty, to je hnus, některý jsou i metr u sebe a všude maglajzu, jak kdyby tady hnízdily ptáci maglajzsráčí,“ Honza se nám vrátil.
„To neřeš, jinej kraj, jinej mrav. Pojď konečně lézt, tady to vypadá celkem slušně,“ odpovídá Pepa Honzovi. Je už v sedáku a navazuje se po nějakým 6a. My s Romanem si dáváme ještě Yardbird, taky 6b a taky excelentní. Lezení na pohodu je sice pěkný, ale sázka je sázka. Jdeme se podívat dál po nějakých sedmičkách. Neujdeme ani 100 m a začínají převisy. Pěknej matroš, převislou stěnou různě šedivého vápence se plazí hady krápníků. Na oblé hraně začínají dvě cesty po hadech, obě obsazené. Pozorujeme opáleného makaróna, jak vzlíná vzhůru s lehkostí páry. Pomalé přesahy, pohodička, najednou bum a něco jako „merde“ prořízne vzduch. Ital nadává a divoce gestikuluje rukama, skupinka dole dělá něco podobného, jsou to komedianti.
Roman vybral cestu Maui za 7a+. Dost převislá, dole hadi, pak pár převísků nad sebou, musím se dost zaklonit, abych uviděl řetěz na konci cesty.
„Ta závěrečná stěnka vypadá jedovatě, tam budou malý,“ přemýšlí Roman nahlas.
Roman nastupuje do cesty. Lehce se skousne na nástupu, ale pak se vlní po hadech stále vzhůru. Je už u třetího nýtu a dostává se do převislejšího terénu. Začíná dejchat a lehce mu rudnou záda, 4. nýt, v dalším odsedává.
„Chyty velký, ale silový tahy,“ hlásí zadýchaně, ale půjde to.
Pak dolézá až po závěrečnou, mírně převislou stěnku.
„Je tu dobrej odpočinek, skoro nohand. Dál je to za dírky, jdu. Ty vole to je tah, bacha…. Dober.“
Roman dobývá řetěz a spouštím ho dolů. Boulder dole nic moc, ale už se také kroutím po hadech. V převise jsou celkem velké chyty, ale nohy nic moc a kroky jsou dlouhé. Zase funím jak lokomotiva, pálení v předloktích. Už jsem nad místem, kde si Roman sedl.¨
„Makej to dáš, pak si odpočineš!“
Skoro ho neslyším a kruhy před očima už začínají tančit. Jsem v převislém vhloubení a snažím se vylézt do odpočinkového fleku. Nedaří se, nemohu se srovnat nohama a padám.
„Škoda, takovej kousek. Dalším pokusem to dáme.“
Stěnka pod řetězem by po patřičném odpočinku neměla být až tak velký problém. Ještě si vyzkouším, kam s nohama a nechávám se spustit. Jdeme se podívat na Pepu s Honzou. Dali si pár zdejších lehčích šestek do 6b+ a i Honzovi se zdejší lezení líbí.
„Ve srovnání ze Srbskem parádní materiál. Ostré chyty, nohy držej. Není to špatný, to skalkaření.“
Necháváme je dál lebedit a jdeme vylézt Maui. Roman jde s přesností stroje a za chvíli má své první 7a+ vylezené. Já se v místě pádu lehce klepu, ale nakonec se mi daří nějak zkroutit a jsem kus pod řetězem. Vyklepu bandasky, pár nepříjemných tahů za dírky.
„Jóóó, máám to. Večer můžem pít!“
Jdeme okouknout další sektory. Fakt pěkný skály, mezi převislými 7b jsou semtam i lehčí cesty. Sektor Ostramanda nám lehce vyráží dech. Jak 3 umělý stěny nad sebou, na až 30 m výšky 15 m převis. Je odpoledne a skály se slušně zaplnily, stejně ale mám pocit, že moc lidí neleze, jeden leze, jeden jistí, tři se opalují a fandí. takto by se daly popsat téměř všechny skupinky Italů, do toho pár psů a malých dětí. V převisech visí několik atletů a krutě krokují nějaké osmičky, moc jim to nejde a dost hlučně nadávají. Jen úplně vpravo je docela ticho, i když je atraktivní Italka už ve 2/3 cesty. Leze perfektně, bouldry řeší s velkou rezervou a jak drží větší chyt, odpočívá.
„Skoro jako Slávka,“ povzdychne si Roman.
„Bravo Isabella, alé, alé,“ hlouček dole ožívá a jak se Italka blíží k hraně převisu je čím dál víc slyšet.
Isabella začíná vydávat docela vzrušující zvuky a elegance se ztrácí. Na hranici pádu udělá dva kroky a je z nejhoršího venku. Dole se ozve potlesk.
„7c+/8a,“ koukám do průvodce a oba obdivně pokyvujeme hlavou.
Koukáme po 7-béčkách. Pár jich tu je, slušně do kopce. Další sektory jsou za rohem, ale odrazuje nás křoví plné hoven a podle velikosti cestičky asi moc lidí dál nechodí. Vracíme se zpátky a vidíme Pepu, jak si to hasí po pěkném pilíři nahoru, až na dvě menší zaváhání na pohodu. Po hladkém přistání se staví do pozoru a hlásí:
„Poslušně hlásím, že jsem právě zdolal Pilier 1886 6c+ OS.“
„Děkuji desátníku, my jsme zdolali Maui 7a+ PP a navrhujeme obě cesty společně zapít. Pokračujte v činnosti.“
„Rozkaz.“
„Abyste se nepos…, ještě vám do těch sudů kus chybí,“ bručí Honza a s nepříliš optimistickým výrazem stahuje lano dolů.
„Děláš velkou chybu, Jaromíre,“ Pepa je v dobré náladě.
„Vole, to vylezu jak nic,“ dělá Honza ramena u druhýho nejtu, „radši jisti, jo?“
„A proč? Vždyť to vylezeš jak nic.“
„Hele Honzo, co ti vyrostlo za prdelí, to jsem u tebe ještě neviděl,“ kecáme a takovou „novinku“ u Honzy přehlídneme.
„Jinej kraj, jinej mrav,“ ozve se seshora.
Jako nic vypadalo takto: nalétáno 30 m z bouldru uprostřed cesty plus 20 dalších pár metrů pod slaňákem.
„Tak to bysme chtěli vidět, jak to vypadá, když se dostaneš do problémů.“
„Počkám si na vás, kolik naplachtíte v těch béčkách. No ale žízeň mám, jak po nějakém komíně u nás.“
S Romanem jsme se shodli na cestě Il Samana za 7b. Spodek převislá stěna, pak hadi a hladký výlez do stěny, která se nakolmuje a až nahoře je malý převísek. Tentokrát budu dělat průzkum bojem já.
„Tome, ta by mohla pustit, podle mě je nejtěžší dole a pak si odpočineš.“
Měl bohužel pravdu. Spodek sedím v každém nýtu a pracně vymýšlím kroky, když přijdu jak na to, nezdají se mi pohyby moc těžké. Po hadech to ještě šlo, ale ve výlezu přišla stopka. Půl hodiny mi trvalo probít se přes oblé dírky. Až po dvaceti minutách jsem si všiml něčeho neobvyklého.
„Ty krávo, to je sekaný, normálně umělej chyt. No to je prasárna!“
„Jinej kraj, jinej mrav, už to konečně dolez.“
„No jo, dyť lezu, taky to mohli seknout větší.“
Nakonec se zadaří dírky udržet a dostávám se na parádní nohand. Dál to pouští téměř zadarmo a až těsně u řetězu se skále podaří mě shodit.
„Se ho chytni, všichni je tu chytaj“ radí mi už netrpělivý Roman.
„Mohlo by to jít, nejtěžší je fakt výlez.“
Roman leze v klidu, překoná první boulder a je v odpočinkové polici. Hady zkrotí jak zaměstnanec terária.
„Ze spoďáku naber dírku levačkou a pak jdi pravou do další…“
„Kurva, to je vyjetej hnus…“
Po třech pádech je Roman na nohandu, zbytek cesty mu nedělá problémy. V průběhu odpoledne dáváme oba ještě tři pokusy a všechny končí v bouldru za seklé dírky. Vzdáváme to. Ihned po nás nastupuje do cesty mladej Ital. Je vidět, že to neleze poprvé. V našem kritickém místě se rozepře nohama, jednu prokozí a dírky mu nedělají žádné problémy.
„Tak takhle se to dělá. Zítra to zkusíme znova, dnes už si nezavážu ani tkaničky.“
„Jojo, zkusíme, názorná ukázka vítězství techniky nad hrubou silou.“
Balíme věci a chvíli čekáme, než Honza doleze jedno 6a+.
„Parádní cesta, to si dejte. Blanco Canyon se to jmenuje. Dole jsem se v převise dost divil, co to má jako bejt, pak se rozepřu a páráda až nahoru. Nádhernej koutek a velký chyty. Známí v hospodě nekecali, není to tu vůbec špatný.“