Náš mladý kamarád, kterého jsme potkali v prvně v Juře a zjistili, že je velmi talentovaný mladý německý lezec, nám zaslal článek o jeho průstupu severní stěnou Eigeru. Poprosili jsme ho, zda by nám poslal pár dojmů o této stěně.

Kdo si myslí, že bude teď následovat a hororový příběh, bude asi zklamán.


Ve středu 10. října jsem já a Fritz domluvili, že vyrazíme na Eiger. Já (Michalel Wohlleben)* jsem proto zavolal mému kamarádovi Fritzovi Millerovi a zeptal se ho, jestli by se mnou nechtěl vyrazit a přelézt Severní stěnu Eigeru. Chtěli jsme se pokusit o Heckmaierovu cestu. Tuto cestu už totiž Fritz letos na jaře lezl.

---

* Michi, kterému je v současné době asi kolem 16let je jedním z velmi talentovaných mladých lezců, kteří totálně propadli kouzlu lezení. Přestože Michi dokázal na skalách vylézt již cesty obtížnosti 10- stále se více cítí být alpinistou  horolezcem. Lákají ho náročné tůry v alpském stylu a díky této vášni a velkému nasazení se již dokázal přes jeho mladý věk prosadit do DAV – Expedičního výběru.

---

Pečlivě jsem tedy celý týden sledoval počasí a podmínky v oblasti Eigeru a zdály se velmi dobré a tak již dva dni po naší domluvě vystupujeme z auta na parkovišti v Grindelwaldu a nastupujeme do prvního vlaku v 7.22, abychom vystoupili na Eigerském ledovci.
Ze stanice mašírujeme pod nástup kde jsme asi kolem deváté hodiny.

Samotné lezení obnášelo obtížnostně lehké 4 – 5 UIAA lezení, ale často s ledovým pokryvem skály a tak nakonec se ukázalo, že překonat tyto úseky může být dost obtížné. Tyto obtíže trvají až do místa zvaného Stollenloch asi v jedné třetině stěny.

Zde jsem si dali malou přestávku a pak se vrhli k překonání Schwieriger Riss, což je vlastně délka s trochu náročnějším asi 5 kovým lezením.


Tak nastupujeme! Michi na začátku slavné stěny
foto by © Fritz Miller


Fritz leze vertikální skálu
foto by © Michi

Pak jsem dorazili, po několika mixových délkách, do Hinterstoisser Quergang což je takový mixový travers ve stěně , kde naleznete taky fixní lana, uchycení lan i lana samotná se zdála v pořádku ale stejně jim člověk nemůže zcela důvěřovat, proto že neví, zda lano nebylo třeba poškozena naseknutím ostrým padajícím kamenem.


Michi traversuje 
foto by © Fritz Miller

Hned potom jsme pokračovali a překonávali postupně sněhová pole se sklonem mezi 50° až 60° což nám šlo celkem rychle a tak jsme se brzy dostali do tzv. Eisschlauch - nejtěžší zledovatělé pasáže, která dosahuje sklonu až 75°, najdete zde docela dost tenký led, ale nám se podařilo bez úhony tuto pasáž překonat a navíc celkem rychle a tak jsme asi za půl hodiny stáli pod druhým sněhovým polem, také se sklonem kolem 50° až 60°.


Strmý zaledněný povrch
foto by © Fritz Miller

Zde jsme se odvázali a přelezli tuto pasáž sólo neboť to, vzhledem ke špatnému jištění byla asi ta nejrychlejší a nejbezpečnější varianta průstupu v tomto strmém firnu.


Michi opatrně traversuje
foto by © Fritz Miller


Únava je již na nás znát 
foto by © Fritz Miller

Měli jsem štěstí, že nás nic nezabrzdilo a tak jsme se dostali poměrně v dobrém čase do Todesbiwak, jednoho z nejlepších míst na bivakování v celé stěně, kde se skutečně při spaní můžete natáhnout na rovinu a máte dokonce i pár nýtů, na zajištění.


Náš bivak byl dost nepohodlný
foto by © Fritz Miller

Něco jsme zde snědli a vypili a vydali se dále přes poněkud lehčí mixové délky až k Wasserfallkamin což je nejtěžší pasáží na celé stěně.


Fritz leze opatrně na pohled ne příliš pevným a technicky náročným vhloubením
foto by © Michi

Zde musíte překonat asi 15 metrovou pasáž docela náročného vhloubení, možná tak šestkové lezení ve stupnici UIAA, aby jste se pak dostali do strmého ledu tvořeného téměř kolmým až 85° vodním ledem.

Fritz to přelezl úplně poslepu a tak jsme asi kolem půl sedmé večer se dohrnuli do Brüchiges Band, kde jsme původně chtěli bivakovat, ale rozhodli jsme se ještě jít dál až do tak zvaného pavouka Spinne abychom v jeho nejvyšší části přečkali noc na skále. Šlo to sice pomalu, ale nebylo to obtížné a tak jsme se přes Götterquergang což je dlouhý traverz v horní partii stěny dostaly pod pavouka. Už jen pavouk nás odděloval od našeho bivaku, kam jsme se dostali nakonec kolem deváté hodiny večerní.

Mysleli jsme si, že bude nahoře více sněhu a že si v něm zbudujeme dobrý bivak, ale bylo tam jen asi 20 cm tvrdého firmu a led a pak už skála.

Můj kamarád Fritz vykopal asi čtyři mělké díry a stejně to nevypadalo jako místo pro bivak, uvažovali jsme o tom zda nemáme zkusit dorazit zbytek stěny a v noci dosáhnout vrcholu, ale bylo by to asi příliš těžké.

Nakonec jsme našli místo, kde bylo trochu více sněhu a tam jsme se usadili v asi 150cm dlouhé a 50cm široké polici.

Vařili jsme asi do půlnoci a pak jsme unaveni zkoušeli spát, ale moc to nešlo, bylo to příšerně nepohodlné ( dokonce my začaly mi omrzat nohy, je to už dva týdny a stále ještě mám trochu problémy) a noc se nám zdála bez konce.

Probudili jsme se asi v sedm ráno a uvařili si hned horkou čokoládu jako vydatnou snídani. A v 8.45 jsme se zase do toho dali.

Čekalo nás ještě přelézt Ausstiegsrisse několik prvních délek bylo opět mixových a ty nás zavedly do posledního problému – asi pětkového komínu s trochou sněhu ledu a skály a nakonec jsem se dostali přes několik skalních pasáží, kde lezení nebylo těžké, ale skála měla naprosto hroznou kvalitu a tak jištění bylo spíše symbolické.

Abychom se dostali do výlezového sněhového pole Ausstiegseisfeld kde jsme se už samou radostí odvázali z lan a vystoupili až na hřeben Mittellegigrat.

Fritz byl o trochu rychlejší a tak se ke slunci probojoval o něco dříve.



Michi postupuje po  hřebeni Mittellegigratu
foto by © Fritz Miller



Fritz a Michi na vrcholu Eigeru 
foto by © Fritz Miller

Za několik minut jsem už taky stál šťastný na slunci po jeho boku. Na vrcholu bylo tak pěkně a teplo.

Po 25 hodinách ve stínu a v mrazu to byl jeden z nejhezčích pocitů v mém životě. Spadlo z nás všechno napětí. Podařilo se nám tedy dostat na vrchol v 11.45. Uvařili jsme si litr čaje a začali sestupovat. Sestup z Eigeru je bohužel také velmi náročný. Není obtížný, ale je hrozně dlouhý a orientačně náročný.

Nejdříve se sestupuje podél západního hřebene a pak dolů podél jeho západního křídla. Lze najít po cestě také nějaké nýty, ale my jsme je moc nevyužívali.
Zmoženi jsme dorazili v pět k večeru na stanici, kde jsme stihli poslední vlak jedoucí v 5.22.

---

Co by měl každý následovník vědět:

Stěna je velmi vysoká a nebezpečná, zvláště lehké délky jsou zrádné a s špatnou lámavou skálou.

Padání není dovoleno

Je tam i něco nejtů, ale není dobré jim věřit

Je třeba hodně pít! 1,5 litru na osobu první den; 0,5 litru druhý den a jeden litr na vrchol.

Materiál:

4 šrouby do ledu

3 vklíněce

5 skoby

několik stoperů

6x 25cm expresky

50m jednoduchého lana

Přeji každému, kdo se tam vydá bezpečný návrat.

(Originál článku je v angličtině je na anglické verzi lezce www.czechclimbing.com)