Z Olomouce vyrážíme ráno 16. července a po úmorné devíti hodinové jízdě jsme na prahu dolomitských hor. S báglama napěchovanýma až po okraj lezeckýma cajkama, žrádlem a vším možným se vydáváme na naši první akci, ke třem Čimám. Po dvou hodinovém pocení a proklínání batohů jsme se doplahočili ke třem parádním jezírkům přímo pod severními stěnami Zubů. Po malé večeři jdeme hned na kutě.
Budíček zvoní v nemilosrdnou půl pátou. Chceme být pod nástupem první. Tak se naštěstí také stane. Jako první máme vyhlídlou Žlutou hranu na Cimu Piccolu (cesta končí na jednom z jejích vrcholků – Anticima). Při pohledu na tuto majestátní hranu se panu Commicimu vůbec nedivým, že ji v roce 1933 chtěl jako první zdolat. Cesta má kolem čtyř set metrů a lezení se pohybuje kolem šestek. Po mém rychlo seběhu dolů k autu a zpět pro zapomenuté frendy nastupujeme až kolem osmé, naštěstí jsme pořád první. Délky ubíhají jako voda a už kolem jedenácté začíná Michal tahat klíčovou osmou délku. Delikátní koutek ho ale vůbec nedokáže rozhodit. Já na druhém s batohem naštěstí taky nemám problém a tak můžeme zvesela pelášit dál. Po jedné hodině jsme na vrcholu. Rychlá fotka, majklovi úžasné sušenky a honem dolů. Slaňujeme přes parádní sportovně odjištěnou osm plusku a říkáme si, že pro tu se jednou vrátíme. Do našeho bejzu je to kousek a tak už od tří zevlujeme na paloučku před stanem.
Další den nás čeká klasika všech klasik. Commici v severní stěně Cimi Grande. Vstáváme zase brzo a tentokrát jen o chlup předbíháme párek anglánů, kteří s námi celou cestu statečně drží tempo. První těžká délka (sedmička) vychází na Michala. Po statečném boji s malými chyty a téměř žádnými stupy se domlouváme, že tohle by bylo i na druhým konci s batohem masakr a tak mi borec posílá lano a batožinu vytahuje. Já si na druháka chrochtám blahem. Holt Emilio (Commici) si uměl vybrat směr. Dalších šest délek je trochu lehčích, zato však člověk nabírá expozici jako kráva. Když z osmého štandu plivnete dolů, uslyšíte slabounké „plesk“. Dále cesta pokračuje systémem koutů až nad velký převis. Místo jedné délky máme tobogán. Je to trochu zarážející, lézt po mokré skále, když už pár dní nepršelo, ale co už. Nad převisem se traverzuje 30 metrů doleva a pak už jen dvě lehčí délky na velkou rampu. Po té obcházíme Cimu na jih a normálkou dolézáme na vrchol. Povinná fotka a hurá dolů. Tentokrát je to trochu složitější než na Piccole. Sestup je plný strmého slézání, slaňování za roh a podobných nástrah. Naštěstí je dobře značen žlutými tečkami a mužíky. Po celodenní námaze se nacpeme až k prasknutí a usínáme.
4:00 zvoní zase budík. Čeká nás poslední zub, Cima Ovest. Vybrali jsme 650 metrů dlouhou Demuthovu hranu za sedm mínus. Tentokrát jsme v celé cestě sami. Štreka rychle ubíhá, protože některé lehčí délky spojujeme. Klíčový převísek v osmé délce vychází na mě. Stačí udělat pár silových temp a je posekáno. Valíme dál. Těsně před koncem na mě bohužel padá šutr a sejme mě do kolena. Naštěstí to nic není a tak kolem druhé stojíme na špici u kříže. Na cestě dolů ze začátku trochu bloudíme, ale pak nás intuice zavede správným směrem a mi tak zase podstupujeme nekonečné slézání a slaňování.
Tři zuby jsou zdolány. Na všechny jsme vylezli krásné a hodnotné klasické cesty. Všechny parádně odjištěny skobami plus vlastním. Můžu jedině doporučit. A kdo si myslí, že Dolomity jsou jen hromádka šutrů poskládaných na sebe, ten se šeredně mílí. Alespoň v těch cestách, které jsme lezli, vám v ruce zůstane jen málo co.
Na dalších 48 hodin je hlášeno špatné počasí. To se nám zrovna hodí, protože stejně chceme dát rest. A tak se další den pomalu balíme a přesunujeme pod náš druhý cíl výpravy, pod jižní stěnu Marmolády. Stavujeme se ještě v Cortině. Jelikož jsme tu v době oběda, tak mají stejně všude zavřeno, zevláci italští. Na Marmeládě máme vyhládlého 900 metrového Dona Quijota (6+) a o něco delší Moderní časy (8) (u této cesty počítáme s bivakem). Parkujeme pod lanovkou, ale jako správní hoši nasazujeme krysy a mažeme si to po svých nahoru. Po dvou hodinách míjíme chatu Falier a hledáme místo na bivak. Nacházíme parádní flek pod převisem. Posléze však zjišťujem, že zas tak bomba není, protože když začne pršet, stejně stavíme stan a když pak pršet přestává, z převisu furt kape voda.
Sobotu prozevlíme ve stanu. Odpoledne se jen jdeme podívat pod nástup Quijota a jinak nuda v Brně. Předpověď slibuje pěkné pondělí a tak nás čeká ještě jeden zevl den ve spacácích.
V neděli se však probouzíme do vymetené oblohy. Teď nebo nikdy. Rychle balíme a šupem pod nástup. První 80 metrů sólujeme. Hned ve druhé délce se ztrácíme a protože Michal nemůže najít žádný štand, lezeme kus souběžně. Nakonec naštěstí nachází nýt z vedlejší cesty (jen aby jste si nemysleli, v Quijotovi žádný niple nejsou) a štanduje. Já pak traverzujeu zpět do naší štreky. Od čtvrté délky se začíná kazit počasí. Je nám jasné, že jestli nezmokneme, tak to bude sakra štěstí. Atmosféra ještě víc zhoustne, když dolézáme pod sedmou délku. 40 metrový kout a má prý být za 5+. Takhle těžkou pětku jsem snad v životě nelezl. Potím krev a rvu na max. Jištění na hovno, chyty a stupy taky nestojí za nic. Michal s batohem za mnou potí krev ještě víc. Po druhé hodině dolézáme, už skoro v mlze, do půlky cesty na obrovskou polici. Další délky jsou čím dál horší peklo. Mlha, takže se člověk musí pekelně soustředit, aby vůbec trefil cestu, protože ve čtverkových délkách skoby opravdu nenajdete. Aby toho nebylo málo, začíná být pěkná kosa. Je kolem nuly a sněží. Poslední délky dolézáme opravdu na krev. Když vidím, nebo spíš tuším, vrcholový štand, opravdu se mi uleví. Rychle nazout ponožky a boty a pryč vodsaď. Dvě padesátimetrová slanění na severní stranu nás zavedou na ledovec. Bojíme se a tak jdeme navázaní. Stejně ale nemáme cepín ani nic jiného, co by jsme v případě pádu do trhliny mohli použít. Po dvou hodinové „procházce“ přicházíme teprve na silnici a čeká nás „jen“ 10ti kilometrový pochod k autu a pak ještě dvě hodiny šlapání do kopce ke stanu. Naštěstí stopujeme borce a tak máme část cesty rychle za sebou. Poslední metry do stanu se spíše plahočíme, než jdeme. Rychlá večeře, u které si stihnu o vařič zničit botu a spát.
Nástup pod zuby
Nultá délka na Cimu Grande
V horních partiích Marmelády
V jedné z prvních délek Žlutky
Vrcholovka na Cima Grande
Vrcholovka z Cima Ovest
Jedno z mnoha slaňování
Slanění z nejmenší Cimy
Sestup na severní stranu Marmolády
Po rozumné úvaze se shodujeme, že na Moderní časy si ještě nějakou dobu počkáme a tak se následující den balíme a jedeme domů. Respektive ještě na dva dny do Krasu. Žleby a pak Holštejn. V místní vyhlášené hospodě zapíjíme a zajídáme (topinkou, jak jinak ) úspěchy z Dolomit. Nakonec to byl fest vydařený zájezd. Jsem rád, že se mohu přidat k těm, kteří italskou část Alp mohou jen chválit.
Hore zdar