Mé první setkání s Dolomity bylo lehce řečeno tristní. Poprvé v horách. Z černých mraků občas vypadne na pár sekund nějaká rozeklaná špice a skála na ní nevypadá příliš vábně, natož pevně. Mraky byly k  našemu sebevědomí naštěstí tak milosrdné, že tu "krásu" honem schovaly.

Zkráceně se mi vybaví bubnování deště na stan, klepání výběrčího mýtného, co naplat, že jsme dorazili v noci. Láhev bechera nalitá do sprajtu a záhy do nás, hraní si na kovboje při zahánění zbloudilých krav a skládání sprostých obrazců z kamenů na pastvině. Dále pak výpad pod stěnu, kterou jsme za 3 hodiny čekání viděli minutu, odjezd do Arca, noční návštěva alá "vy vypadnout, nebo platit 50. 000 lir", noc před kempem, vedro, jezero, Massone, vedro, pot, pláž, krabicák, honička s městkou policií, potupné zahnání před kemp, vedro... Přejezd zpět do Dolomit, od 2. délky mlha, od 5. délky lehce sněží, v dálce hřmí, za sestupu chčije, pak zase sněží, zase slejvák, mraky se zvednou, kolem bílo. Pak zase někam jedem, Šlajer to zná každý Bauer a domů. Při pohledu na jakoukoliv špic se mi zvedá kufr.

Až o rok později po velmi nerozumném výjezdu do Totes Gebirge mi přišla skála v Dolomitech pevná, ale ani to nezlomilo přesvědčení, že do hor nikdy... Po pár dalších letech plácání se po skalkách a pískách nechuť k horám zmizela a pár cest mělo tu smůlu uslyšet mé nadávky, které se postupným přibližováním k základně a zásobám alkoholu měnily v superlativy.

Dolomitům jsme se při cestách do italských skalkách zdárně vyhýbali. A pak jsem najednou zapadlý po pás ve sněhu někde nahoře na Selle. K čemu taky mapa, ne? "Nejlehčí třítisícovka" Piz Boe se nám z dálky směje, je červen, ale při pohledu na náhorní plošinu si připadáte jako někde v Grónsku. Nikde ani noha, výhled z nějakého neznámého vrcholu je úchvatný. Moře hor, mraky, sníh, skály bizarních tvarů i barev, zelené louky, to by jeden i kroupu uronil...

Bum! "A do prdele!"

Už se zase bezmocně houpu v laně kus pod řetězem, podělaný 2 poslední kroky... Fakt to nebude článek o horolezectví, i v Dolomitech je pár skalních oblastí stojících za návštěvu. Je jich tam samozřejmě více, ale píši jen o těch, kde jsme lezli. O některých psal už Jirka Sika, ale jiný úhel pohledu neuškodí.

Okolí Sella Gruppe

Skály u Selly jsou vhodné jako zastávka na cestě do Arca, Finale či jiných notoricky známých oblastí, nebo jako psychická pauza od horských cest, či jen jako zpestření zájezdu.

Steinere Stadt (Citta dei Sassi)****

Příjezd: Přes Mnichov  a Innsbruck na Brenner, po A22 (E45) přes Brixen až ke sjezdu Klausen (Chiusa), odtud po silnici 242 údolím  Val Gardena do Wolkensteinu (Selva). Pak už stačí sledovat cedule a vystoupáte až do sedla Sellajoch (Passo Sella) 2244 m. Zaparkujte pár serpentin před samotným sedlem u Rifugio Passo Sella (Sellajoch-Hütte), jedno parkoviště je i níže u odbočky k malé salaši.

Přístup: Skály se nacházejí na východním svahu pod mohutným Langkofelem (Sasso Lungo) 3179 m v místě na mapě označeném Steinere Stadt. K sektorům Sasso della Malga a Sasso delle Ortiche je to blíž přes salaš, k ostatním skalám od chaty.

Popis: Steinere Stadt je doslova Kamenné město poskládané z různě velkých bloků o výšce až 25 m. V labyrintu balvanů a skal je zpočátku těžší orientace, ale po chvíli bloudění se najdete. Krom 107 cest s lanem od 3 po 7c+ je tu okolo 100 bouldrů až do obtížnosti 7C. Oproti nedalekému Pian Schiavanais se sekanými cestami zde budete příjemně překvapeni kvalitou materiálu. Leze se především v mírně převislých stěnách po velkých chytech a dírách v neolezeném dolomitu, horské počasí zkrátka dělá svoje. Jištění je prvotřídní a velmi hustě osazené. Dalším plusem této oblasti je jedinečné prostředí, krom výhledů na okolní věže Sella a Langkofel vás naladí umístění nad svěže zelenými pastviny v místě, kde les bojuje o přežití, kde mezi ošlehanými jehličnany roste spousta zajímavých kytek a z dálky mě zdravila svými větvy kleč...

Doporučené cesty: Všechny cesty na Sasso della Malga, ve východní stěně Sasso delle Ortiche a cesta Stefan 6c+ v severní a prakticky všechny cesty na Sasso di Renato a Sasso Gabrielle.


Pohled Steinere Stadt z protějšího svahu

I lehké cesty jsou někde pěkně převislé, ale po dobrých chytech, Laura non c´é 6a

Bída těsně před tím něž si vykloubil koleno, Oswald 7c+

Pian Schiavanais**

Příjezd: Ze Sellajochu směrem na Canazei, vlevo nad vámi se tyčí Pian Ciavanez s klasikami Micheluzzi, Buhl a dalšími. Krom toho je zde i pár sportovních cest na jedenu i více délek. Po chvíli přejedete větší potok a vlevo se otevře ústí doliny Val Lasties mezi Sellou a Sasso Pordoi, nedaleko je hotel Albergo Pian Schiavanais. Zaparkujte na vhodném místě nedaleko potoka.

Přístup: Proti proudu potoka po zeměpisně pravém břehu asi 400 m ke skále.

Popis: První, co vás zaujme, je golfový trávník u skal. Je dílem místní kolonie svišťů. Jsou od lezců téměř ochočení a nechají se krmit i z ruky. Jsou také velmi zmlsaní, nějaké sušenky je nezajímají, nejraději mají ovoce a zeleninu. Skály z dálky vypadají impozantně, i podle průvodce se těšíte, ale pak přijde rozčarování. Většina cest je tesnutá a to fakt brutálně. Zespoda se jeví skála vápencově čistá, z pohledu horního je černě ošlapána. Sportovní psychopat zaplesá nad nekompromisností tahů a vytrvalostní náročností cest. Všech cest i prodloužení je 64 v obtížnosti od 5b po 8b/c v délce 10 až 30 m. Místní specialitou jsou až 3 řetězy v jedné cestě. Například: Lambada 6b k 1. řetězu, Lambada plus 7b k 2. řetězu a Lambada plus plus 7b+/7c k 3. řetězu, non plus ultra, rychle jinam.

Doporučené cesty: Sorry, raději nic, snad zkuste hříšně zatančit v Dirty Dancing 7b+ (plus 7c), Lambada plus 7b (plus plus 7b+/c), nebo Samba 7b (plus 7c+) a pak už jen zchladit orangutanní ruce v potoce.

Tipy: Pár následujících vět mi přijde jako mlácení prázdné slámy. Cyklisté si mohou objet celou Sellu nebo udělat okruh přes Passo Fedaia pod Marmoladou. Horolezci zamíří na věže Sella, Piaz Ciavanez, trekaři na Piz Boe a pro příznivce dlouhých hromosvodů je zde několik náročných ferrat.

Nevýhody: Celá oblast je turisticky velmi vytížena, jízda po Grosse Dolomitenstrasse láká mnoho motorkářů i autoturistů, což v blízkosti silnic jistě nepřeslechnete. Všude jsou též značky zakazující volné táboření, ale z toho si tu nikdo nedělá velkou hlavu. Další nevýhodou je nevyzpytatelné horské počasí. Brzy však vypozorujete, že když není fronta, tak je ráno jasno, pak se vytváří kupovitá oblačnost a odpoledne, večer nebo až noci přijde bouřka. Ráno je opět jasno až polojasno. Některé vyšší masivy si udržují své vlastní bouřky docela dlouho a tak vás bude lekat blýskání na jasné obloze. Dodávka na spaní nebo každodenně, vlastně každonočně stavěný stan je nutností.


Stěna v celé své kráse a pod ní turisté krmící sviště

Vodopád napravo od sektoru

Průvodce:
Gasteiger, L., Wenter F.: Sportklettern in Südtirol; Alpinverein Südtirol, 2003 (www.stadler-markus.de) - velmi zajímavý průvodce po celém Jižním Tyrolsku, pro našince až nečekané množství oblastí, které dosud míjel při cestě jinam. Některé skály stojí za návštěvu, jiné budete s chutí míjet dál. Cena 19,90 euro, v Cortině momentálně vyprodán.
Wagenhals, S.: Kletterführer Dolomiten Vertikal Band Nord, Band Süd; Loboedition - poměrně drahé průvodce po horských pěkných cestách, ve kterých nechybí ani místní klettergarteny, cena cca 32,- a 42,- euro, horolezcům by ovšem neměl chybět díky velmi přesným nákresům a popisům cest.
Bernard R., Bennano, G.: Val di Fassa climbing; Dora publisher, 1998 - průvodce po skalkách v okolí Selly a Vale San Nicolo, patrně již vyprodaná publikace, působící spíš jako reklama na horského vůdce Renata Bernarda, ale objevilo se již nové propracovanější vydání. K sehnání patrně v Canazei.

Internet:
www.planetmountain.com(Cansla - parádní vícedélkové cesty pod Passo Sella, Pian Schiavanais, Crepa du Oucera Alti, Sass de Stria, Casso, Erto, Citta dei Sassi - bouldry)
www.climbaa.it(pár oblastí v Alto Adige, skály, bouldry i nové cesty v horách)

Příště se dozvíte něco o okolí Cortiny d´Ampezzo.