Markus Bock, 30, patří k nejlepším lezcům světa. Je nejaktivnějším prvovýstupcem cest nejvyšších obtížností ve Frankenjuře, jeho Corona z r. 2006 (první opakování Adam Ondra 2009) a The Man that follows Hell z r. 2009 jsou dvě nejtěžší cesty (9a+) v Německu.

Kromě toho má „na svědomí“ dalších  šest cest obtížnosti 9a a mnoho cest 8c+, 8c a „lehčích“. Ve Frankenjuře má přelezeny všechny cesty obtížnosti 8b (UIAA 10) a vyšší, včetně slavné Güllichovy Action Directe (9a).
V roce 1996 vyhrál juniorský světový lezecký šampionát v Moskvě (druhý byl tenkrát Tomáš Stejskal ze Slovenska a třetí Patxi Usobiaga).

V současné době vzniká řada prvovýstupů i přelezů cest v obtížnostech 9a+ a 9b. Myslíš si, že sportovní lezení nyní zažívá renesanci?
 
Myslím, že v uplynulých letech (i po vylezení Action Directe) probíhal rozvoj lezení nepřetržitě. Podle mého názoru je však růst počtu nových cest nejvyšší obtížnosti v poslední době poněkud rychlejší, zvláště v posledních třech  letech.

Jaké jsou podle tebe hlavní důvody takového vývoje? Jak se lezení v posledních letech změnilo?

To je zcela jasné: hlavní důvody působí ve Španělsku a jmenují se Sharma a Andrada. Od té doby, co se Chris usadil ve Španělsku a leze společně s Danim, výrazně přibylo cest v obtížnosti 9a, 9a+ a 9b, což zpětně způsobuje, že oba opravdu nelení a i v  odpočinkových dnech raději vrtají cesty, než aby se jen tak potloukali po skalách (nelze ale vyloučit, že občas nastanou i dny kdy nelezou ani nevrtají).
Pokud jde o opakování nejtěžších cest, tam je hnací silou Adam Ondra. Doufám, že Adam jednou vezme do ruky vrtačku a vytvoří vlastní cesty. Vlastně to bude muset udělat, aby měl co lézt (první vlaštovka už letí, viz Tanec kuřátek 11 (9a), Moravský kras).

Před lety někteří lezci poukazovali na to, že nejvyšší obtížnost se dosahuje pouze prodlužováním cest, ale že obtížnost jednotlivých kroků se nezvyšuje. Změnilo se na tom něco v poslední době?

Určitě! Například Golpe de Estado nebo Jumbo Love vypadají jako cesty, které jsou nejen dlouhé, ale zároveň obsahují jednotlivé extrémně těžké bouldery (Adam to potvrzuje, viz jeho nedávný rozhovor o přelezu Golpe de Estado, http://www.lezec.cz/clanek.php?key=8523).

Co si myslíš o cestách jako Chilam Balam nebo Akira? Už jsi někdy zkoušel některou z novějších Rouhlingových cest?

Nikdy jsem nelezl ani nezkoušel žádnou Fredovu cestu. Myslím, že je určitě dobrým lezcem. Jeho novější výkony zapadají ovšem „do obrazu“ lépe  než ty dřívější. Mohu si jen těžko představit že uprostřed 90tých let mohlo být přelezeno 9b a mám zato, že pravdivost neurčitých tvrzení o přelezu těchto obtížností, včetně Chilam Balam, je dnešními výkony (například Chrisovým přelezem Jumbo Love) velmi omezena. Myslím, že přelezení prvního 9b náleží Chrisovi.

Zatímco mezi muži je na špici patrný jistý posun, u žen jakoby tomu tak od časů Josune Bereziartu nebylo. Čím to je?

Copak jsem žena? (Smích). Ne, vážně. Určitě je zde několik vynikajících lezkyň, ale zdá se, že nad stupeň 8c se moc nevydávají. I když, nezopakovala Angela Eiter jedno 8c+ v Terra Promessa? (Claudio Café, 8c+ mají vylezeno i Maja Vidmar, Natalija Gros, Beth Rodden, Jenny Lavarda, Charlotte Durif  viz 8a.nu, Josune Bereziartu dokázala i 9a/a+ Bimbaluna, nebo Logical Progression 9a, nebo Bain de Sang, dříve 9a, nyní 8c+). Je to myslím všechno otázka času a dříve nebo později se určitě dostanou tam, kam se dostala Josune a časem nepochybně i dále.

Myslíš si, že špičkoví lezci trénují stejně tak usilovně a profesionálně, jak je tomu  obvyklé v jiných sportech? Nebo je zde přece jen prostor ke zlepšení?

Myslím, že je velký rozdíl mezi závodními lezci (jako je například Patxi Usobiaga nebo Edu Marín,…), kteří jistě mnoho a extrémně tvrdě trénují převážně v halách a těmi, kteří lezou výhradně venku (Chris, Dani, já …) a  kteří „položí ruce na plastik“ pouze tehdy, když to jinak nejde, například z důvodu špatného počasí. 
Pokud se mne týče, zimní trénink v hale mi tolik nepřináší. Abych byl zcela ve formě, potřebuji těžké cesty a nalezené dny venku na skalách.

Dá se na základě dnešních tréninkových možností a stále se rostoucímu počtu i těch  nejmenších začátečníků počítat s tím, že v příštích letech bude přibývat  „zázračných dětí“ jako Adam Ondra?

Určitě! Ale tak tomu bylo i dříve. Před 13ti lety jsem přelezl své první 8c, Burn 4U, tehdy mi bylo 17 let. Dnes se v 17ti leze 9a i 9a+. Tehdy jako dnes je to světová špička. A v dalších 10ti letech se poleze 9b a 9b+, tak tomu bylo vždy. 

Co soudíš o vývoji, je všechno v pořádku, nebo se dějí také problematické věci? Co ti vadí?

Díky lidem jako je Chris, Dani, Adam, Dave, je zavrženo sekání a cesta naštěstí vede zpátky ze slepé uličky k přirozenosti. Časy, jako byla polovina 90tých let ve Francii se zdají být bohudík pryč.
Dle mého názoru bývá příliš často bráno na lehkou váhu předcvakávání (preclipping) expresek. Pro mě platí: Co si předem nacvaknu, to také slezu.  I když je to lehké a je jasné, že to slézt jde. Je třeba být k sobě poctivý. Mnozí tak nečiní, i v úplné špičce. Bohužel. 

Jak je to s estetikou cest nejvyšší třídy - nejsou linie jako Realization nebo Es Pontas přitažlivější  než  kombinace cesty X s cestou Y plus sitstart?

Zcela jasně: Cesty jako Realization, Golpe de Estado, Jumbo Love… jsou určitě ceněny více, než  různá spojení, rozšíření, prodloužení někde v nějaké jeskyni. A jistě jsou spíše cílem potenciálních přelezců jako je například Adam Ondra. Ale každý si přece může zvolit to, co mu v daném stupni vyhovuje.


Markus Bock v cestě Corona 9a+
foto Hannes Huch

14.6.2009, Steffen Kern, www.klettern.de, přeložil ivoš