Když je vysypete před nějakým pískařem, tak si hned vybaví pár linek, které se mu vryly do paměti, nějaké tý wégy s jištěním v příjemné vzdálenosti a krajinomalebnými výhledy, případně nějakou dardu, ke které už léta mlsně vzhlíží jak patnáctiletý školák ke svěží matce svého spolužáka.
No dobrá, a co takový Postakegel. Slyšel jsi o něm někdy? Tenhle bobek, který má necelých 15 metrů, je kousíček za městem Pirna a je jednou z několika věží oblasti Wehlen. Ve světlemodrém průvodci je to vrchol číslo 2, což spíše vychází z geografické polohy, nežli z jeho významnosti. I když by mohl vyprávět o tom, jak se kolem něj v historii čile těžil pískovec a on tam nakonec zůstal stát. Úplně sám…
Postakegel v celé své kráse :-)
foto by © Alešák
Přístup z údolí smrdí expedicí, vede totiž přes soukromé pozemky, jejichž majitelé jednak neradi hovoří s horolezci česky a druhak neradi hovoří s horolezci. Kdysi prý dokonce vybírali "vstupné" euro za osobu, což mi nepřipadne fér, protože to nedanili.
Existuje ovšem i alternativní přístupová cesta z náhorní strany. Z okraje Pirny (Mockethal) po Wehlener Strasse zhruba 1km směrem na Wehlen a před začátkem lesa je doprava polní cesta. Po ní na rozdvojku ve tvaru písmene "T" a levou větví až k místu, kde cesta přechází v louku. Zde zaparkovat (od Wehlener Strasse je to asi 200m) a dále pěšky přes louku přímo z kopce na okraj lesa a podél něho asi 100m doprava, kde jsou schované schody dolů. Sice nejsou normované, já vím, ale dostanou tě pod skalní práh. Dole opět zhruba 80m doprava a jsi na místě.
"Kam jedééééš?"
Matroš je megatvrdý, skoro to až trochu klouže. Postakegel svým tvarem připomíná hranol s poměrně výraznými hranami. Co hrana - to cesta. A do stránek jeho poměrně staré vrcholové knihy je vepsáno jen několik málo českých jmen.
Těžko říct, zda měli před sto lety nahoře na louce rodinný piknik a šli se sem vymočit, no každopádně někdo tenhle megavrchol objevil. První cestu udělal 11.7.1920 Rudolf Kaden s dvěma dalšími Kadeny a několika kumpány. Alter Weg - podél levé údolní hrany na malý balkón k dodanému kruhu, od něj místním národním sportem (saské stavění), anebo čistě elegantním bouldříkem do dobrých chytů a nakonec podél oblé (pravé) mírně převislé hrany na vrchol. Kdo poplete poslední zdvihy, ten proletí celou stěnu a zastaví se nohama u jističe. Klasifikace VIIc. Více než jednu šroubovačku do kruhu není potřeba táhnout. Hvězdičku by si to zasloužilo. Vykřičníček možná také.
Alter Weg. Kroužek v půlce stěny.
foto by © Alešák
Alter Weg. To nejlepší nakonec.
foto by © Alešák
O 12 let později měli nahoře na louce červencový piknik asi i Helmut Oehme a K. Schulze. Šli se dolů vymočit, "A hele, věž!" a tak vylezli volnou pravou údolní hranu. SO Kante, rovněž za VIIc, je nejlezenější cesta na věž. V průvodci má vykřičník a hvězdičku a dá se parádně zajistit smyčkami. Zhruba do dvou třetin, výše už nikoli a poslední nepříjemné kroky se dělají s rukama na oblém vršku.
"Na zem by to asi nebylo, ale komu by se chtělo na třináctimetrové věži hodit 12m tlamu."
SO Kante. Klíčová horní pasáž.
foto by © Alešák
SO Kante. To nejlepší opět nakonec.
foto by © Alešák
A jdeme dál. Levá náhorní hrana - NO Kante VIIIc (autor Thomas Knoof), má zatím asi 2 přelezy. Nástupový solivý sedmimetrový bouldr v lámavém je vstupenkou buď k prvnímu ringu anebo na místní traumatologické oddělení. Vážnost cesty zvyšuje hromada šutrů pod nástupem, na kterých se i blbě stojí, natož si odskočit…
NO Kante. Psychologie k prvnímu kruhu.
foto by © Alešák
Čtvrtou poslední hranou vede Videospieler IXa, opět Thomas Knoof s druhy - pravou náhorní hranou (K) k dodanému kruhu Staré cesty, stěnou vlevo od hrany (K) n.v.
Do středu údolní stěny se ještě vešla Zwischenhoch, stěnovka za IXb s národním sportem u druhého, čistě Xb, případně s Variantou (od 1. kruhu doleva a podél trhliny 2.K n.v) za IXa. Obě cesty má na svědomí rajbasový king Jürgen Höfer. A nebudou zrovna procházkou růžovou zahradou. Spíše jenom zahradou.
Mám smysl humor. Naposledy mě rozesmálo zrovna toto:
Z vrcholu masivu slézt ostrou hranou na balkónek. Skokem na polici a Starou cestou n.v. Obtížnost 6/VIIIc. Autor: Thomas Willenberg. Tenhle týpek mě fakt baví.
foto by © Alešák
Pokud se budete motat kolem, zajeďte si do Pirny k Turkovi na Döner kebab s ayranem. A pro ty dvě VIIc, zápis do vrcholovky a pohled, odkud kam Thomas Willenberg doskočil, má určitě smysl Postakegel vyhledat.
Ponaučení na konec:
"Když děláš piknik na louce a jdeš na záchod, měj vždy u sebe pár smyček nebo pískovcový kruh."
Hore zdar!