Kde je mapa?
Tys ji bral ne?
Já?
Nooo.
Aha, takže zustala na chatě.
Hmm asi jo. No jo, co nemáš nepotřebuješ. :)

Výlet do Tater






Je prosinec...
Kdy pojedem?
Noo nevim, to je jedno, třeba někdy v únoru.

Takže dvacátýho. Středa večer odpal, v pondělí ráno návrat rovnou do kolbenky?
To by šlo.
A kdo pojede?
Počítám standardní sestava. Zubař (tedy Stomatolog), Olina, Kema, Bobr, Robert a možná "starej". A tentokrát i Jana Bobřice plus uvidíme kdo se přidá.

Je 20 února.
Lístky koupený, ubytování zajištěný. Nakonec nás jede vlakem dvanáct.
Sestava je to teda pestrá.
Těhotná Panda se bude procházet kolem Popradského plesa a v přilehlých dolinách.
Šestičlenná partička kolem Sysla s ambiciózními plány.
Markéta, co v Tatrách byla naposled před dvaceti lety.
Jana, která v Tatrách nebyla nikdy a nejvíc ji zajímá esli jí nebude zima :).
Honza coby dvorní fotograf zájezdu. V zimních horách nikdy nelezl a když před odjezdem ukazoval ukazoval mačky půjčený od Magnuska, ve kterejch hodlá lézt, tak komentář zkušeného horského matadora byl: To si děláš pr... né? Takže kromě nabité fotobrašny má nad hlavou taky takovej otazníček... Ále vono to pude...
Pohodář Kema s kytarou. Po loňském nočním dobrodružství ve vichřici na Tupé má jasno. Do ničeho delšího se nemontovat pokud nebude azůro...
A nakonec Bobr s kytarou, na kterýho se všichni tvářej jako by to byl zkušený horský vlk. Asi chyběli na hodinách přírodovědy když pořádně nerozeznaj Bobra od vlka.



Den první
Kruci. Fatální chyba organizace. Nedomluvili jsme se, co kdo vezme za pití do vlaku, takže cesta ze Štrbského na Popradské je alespoň pro mě za trest. Nemluvě o nehorázně těžkým báglu. Né že bych se rozmazloval a táhnul litrovou láhev Kolínský. Jen nesu všechny lezecký cajky, protože Jana má "na dně" batohu 50m slackline s kladkostrojem. Taky to nemá lehký, ale potvrzuje naše obvyklé rozdělení do kategorií  MUŽ/NEMUŽ (ona za můžu, já za nemůžu). Kromě toho, že mi vzala kytaru, tak nám ještě stihla vyrazit naproti a Jendovi pomoct s fotobatohem. No prostě jako obvykle :)
Je hezky, podmínky fajn, laviny nejezdí, takže rychle se ubytovat a hurá do strání. Už cestou na chatu koukám na ledopád v televizním žlabu v Přední Ostrvě. To bude ono. Moudrá kniha praví:
Za dobrých zimných podmienok je to pekná zimná ľadová túra,(ľad,cca 70 m, II/3). V ceste sú staré skoby a slučky na stanovištiach pod prvým výšvihom a druhým výšvihom ľadu.
Startujeme po desáté. Brodění sněhu od Cintorýna k nástupu na bolest hlavy nezabralo. Co se dá dělat, sklofu to ze sebe cestou. :) Lezeme ve čtyřech, takže dvě délky ledu si chvíli vezmou. I když to jde pomalu nemrznu a Jana se až na jedno přemrznutí prstíků na startu taky tváří spokojeně a to je fajn. Vymrznout v horách hned napoprvé ženám z nějakého důvodu neprospívá... :) Holky v ledu místy trochu bojujou, pár nedůvěřivejch dotazů ohledné štandování za kosovku a ledopád je šťastně za náma. Nad ledopádem je sněhový žlab. Holky jdou na volno a já si Honzu beru na lano. Nemluvě o jeho ultra mačkách se napoprvý necejtí a dělat kotrmelce s teleobjektivem v ruce by se mu už tuplem nechtělo. Před koncem žlabu je takový schůdek. Trocha skály a zmrzlý trávy. Mám  cepy a hudruju, když se na to Jana vrhne na volno, ale je šikovná, tak se na nás nevysype. Pikle do zmrzlýho drnu, dobrat Markétu s Honzou a už jsme nahoře. Nó nikdy sem tu nebyl, ale sedlo Ostrvy bude někam tímhle směrem. Jak si to mašírujem po zasněžený pláni, začnou se dít prapodivný věci. Do večerního šera začne prosvítat měsíc s obrovským haló. Najednou se kolem nás úpně jasně rozsvítí okolní štíty, kolem moře inverze, která na západě hraje úžasnými barvami. Všichni cítíme jak se prudce ochlazuje. Sundaná rukavice je okamžitě na kost, ruka má sklony přimrzat k termosce s čajem, ale i tak všichni stojíme a jen valíme oči. To je neuvěřitelný. Honza se po chvilce probudil ze sna a zkouší zavařit foťák. Mít stativ a tak hoďku si tu pohrát, to by bylo něco. Třeba něco ve formě zmrzlého Šimánka asi tak přibližně... :) Inverze se nakonec rozpustí úplně a v dolině se mihotají světýlka civilizace. Je fajn vnímat jak jsou daleko...
Zpátky na zem. Támhle je sedlo Ostrvy. Sjezd dolů po zadku nemá chybu a za chvíli jsme na chalupě. Večeře, pivko, pokecat, kdo kde byl, co zejtra a hurá padnout za vlast. Dneska fakt bez mejdanu...
I kdyby zbylý tři dní jenom kydalo a nikam jsme nevylezli, sem spokojenej. Tohle bylo za odměnu.



Den druhý
Jestli bude hezky tak výlet směr Rysy. Když bude padat budem trénovat brždění cepínem a podobný legrácky někde za chalupou.
V noci trochu napadlo, ale teď nesněží a je zamračeno. Celkem zima a sníh netěžkne. To bude dobrý, takže hurá na výlet. Berem i vařič a ešus. Když bude čas zkusíme vykopat záhrab a uvařit v něm polívku.
Sněžnice a hůlky nasadit, do batohu sváču, mačky, cepín, kus provazu co kdyby náhodou něco (ee tedy jednu půlku, pro znalce) a hurá směr Mengusovská dolina. Cesta je příjemná, fouká jen tak decentně, akorát je to pořád hróóózně do kopce. Asi už stárnu nebo lenivím nebo co...
Natažené fixy přes hang nad Žabími plesy působěj na Honzu s Markétou trochu odvážně ale nakonec to jde. Stojíme u ukazatele a čumíme do mlhy. Je vidět tak slabejch padesát metrů. Pamatuju si, že Chata pod Rysmi je vlevo ve svahu, ale šipka ukazuje nějak divně stranou a píše se tam "Chata 200m".
Kde je mapa?
Tys ji bral ne?
Já?
Nooo.
Aha, takže zustala na chatě.
Hmm asi jo. No jo, co nemáš nepotřebuješ. :)
Trochu se mi to nezdá, ale řikám si, že kvůli pěknýmu počasí by tu ukazatel se šipkou nebyl, takže to bude pro zbloudilce v mlze. Vyrazíme teda ve směru šipky. Nějak se to strmí a stáčí doprava. Hele to sme blbě. Tak zpátky. Když jsme kousek nad ukazatelem, mlha se trhne a kromě toho, že za sebou vidíme kam jsme se to vlastně cpali (brrr, cože, tam sme šli???), tak před náma je chaloupka jako na dlani. Je to tak dvě stě metrů. Jana vyrazí, Markéta za ní. Pánbůh okno zavřel a zase není vidět nic. Dojdu ke klasickému označení autobusové zastávky "na znamení".  Viktor má prostě smysl pro humor. Volám na Janu. Ozve se odněkud zprava.
Kam jdeš?
No k chatě, je tady vlevo nade mnou.
Nene chata je tady.
A jó, von mi ji někdo ukrad a přestěhoval ji na druhou stranu, jak je to možný?
Jana je trochu mrzutá z toho jak mohla na 50 metrů minout barák jak kráva. No jo, mlha s trochou větru a je to hned. Až se ti to stane po desátý už tě to nerozhodí. Historek s blouděním v mlze je asi milion, takže statisticky asi dopadaj vlastně dobře. A nebo jsme zdegenerovaný z těch našich Českej hor, kde nic neřešíš a buď jedeš průsekem, nebo od tyče k tyči a od hospody k hospodě...
Ze sedla Váhy se k nám přikloužou dva skialpinisti. Prej nahoře není vůbec nic vidět tak to zabalili kousek pod vrškem. Když se jim chlubíme našima bludkama uklidňujou nás, že minulej tejden se tu za chalupou prásknul Viktor a to tady zná každej kámen. My máme ještě tak hoďku a něco, než budem muset šupajdit dolů. Nemá cenu to hrotit. Dojdem do Váhy, tam si zkusíme cepínem cvičně udělat záhrab a uvaříme polívku. Rysy nám neutečou. Jak řekli, tak udělali, akorát jsme nevybrali optimální flek, takže to bylo jen takové závětří, ale na uvaření stačilo. Usadit, vařič mezi nohy, a pomalu přidávat sníh. (Kdo to nikdy nezkoušel a chtěl by vařit ze sněhu, tak nacpat ešus sněhem a podpálit pod tím vařič nefunguje. Musíte sníh přidávat postupně aby se vám do něj nevsákla všechna voda a neohřívali jste v ešusu kostku ledu.)
Vzalas ty lžíce?
Jo vzala........Hele voni tu nejsou...?
Dál už to znáte.Tady je vidět, že mapa a lžíce můžou být v podstatě dvě totožný věci. Hrníček z termosky funguje jako lžíce skvěle, horká čínská polívka s česnekem a se salámem působí na hřebeni jako naprostá delikatesa. Příjemný bylo to, že i když jsem přes půl hodiny seděl ve sněhu a od vařiče jsem kvalitně vlhnul, tak kalhoty nepustily vodu dovnitř (ven naštěstí nebylo co) a péřovka sice mírně ztěžkla, ale neproměnila se ve dva silony s podivnými žmolky uvnitř. Ostatně to neudělala ani poslední den večer, když cestou na Štrbský pleso pršelo. To bude asi tou technickou revolucí kolem :)
Co nesníme, nalejem do termosky a hurá dolů. Trochu závidíme těm klukům na lyžích. To musí bejt super. Pevnej podklad, na něm prašan, nic se nikam nesype ani nepadá. Prostě všechno jak má být. Ale ježdění po zadku je taky docela legrace a cesta hangem dolů je daleko víc v pohodě než všichni čekali. Tak akorát tradiční bojovka v Mengusovské kosovce, než trefíme magistrálu. (kdo by si na ten kousek bral sněžnice že... :-))
U večeře se probírá jak na Lucku /Hrozovou/ v ledopádu v Patrii vyjela střední lavinka zrovna když vrtala šroub. Udržela se za jeden cepín a nenechala se strhnout. Má akorát namoženej krk jak ji to vzalo než stihla přirazit hlavu ke stěně. Kdyby ji to utrhlo hodila by tlamu nehoráznou. Zřejmě dobrej oddíl, ale Liborovi asi pořádně zalepilo. Kema zase vygeneroval parádní hlášku, když jistil pod ledopádem a zezhora přijela menší prachová. Borce v ledu to minulo a jen čuměl dolu jak Kema z bílého peklíčka huláká: Jistim! Sem zasypanej ale FURT JISTÍÍÍM! Konec dobrý, všechno dobré.
Večer kytary, vedle u stolu sedí partička Plzeňáků a najednou jsou dvě ráno... Život je fajn.





Den třetí
Sněží a je teplo. Dneska to bude jezdit. Nahoru nikam, takže hurá do Zlomisek na slackline, plus potrénovat nějaký fígle na jištění v prudkém sněhovém svahu. Tahat to přes nějakej žlab, když zezhora každou chvíli může přijet trambus je nesmysl, tak nám stačí najít dva stromy. Aspoň si dám do batohu dva UFOny na zkoušení, kdybysme náhodou šli kolem nějakýho šutru se spárou. Šouráme se po sněžnicích dolinou. Lidí jak na Václaváku, nikdo se nikam nahoru necpe. Vlevo přes potok vypadaj dva stromy dobře a ještě je poblíž jakási skalka. Tak jak to natáhnem? Hele tady je spára a členitá. Koukám do ní. Na UFOny jak dělaná. Fouká a sněží, proto volíme kratší lajnu (něco mezi 15ti a 20ti metry), na které si můžem zablbnout všichni. 40 by bylo akorát pro Janu a zbytek by mohl jen závistivě koukat. I tak ji Jana dala jako jediná, protože konec vyšel cca dva a půl metru vysoko a to mi ve větru, sněhu a pohorkách hlava jaksi nebere. Asi málo trénuju nebo co... Vyrochněný ve sněhu si ještě deme vyzkoušet provizorní jištění "přes botu". To funguje následovně: na co nejprudším svahu s dobrým dojezdem si uděláte klouzačku. V rámci toho jsme si všichni vyzkoušeli, že zabrzdit cepínem poté co uděláte kotrmelec není vůbec jednoduchá záležitost. Kotrmelce nebrat. Figurant se přiváže na špagát a má za úkol sjet klouzačku a strhnout jističe sebou. Jistič si udělá ve sněhu stanoviště, nakročí nohou a podává lano, když se ten nahoře rozjede, jistič se snaží co nejrychleji dobrat lano a když ho jezdec míjí, pořádně „zašlápne“ nakročenou nožku, přehne lano přes nárt a "v teplejch se snaží jezdce zastavit". Podle situace jistič není přivázanej k lanu, takže kdyby borce náhodou nechytl, tak nebude stržen za ním a může ještě ledacos zachránit. Jako obměnu je možné do sněhu zašlápnout cepín a lano cvaknout karabinou do něj. Tolik teorie. V prvním pokusu se mi daří Janu strhnout ve chvíli, kdy už mě téměř zastavila. Ležíme dole a chcechtáme se na celý kolo. A pak že je nacvičování nuda... Samozřejmě to nebyla chyba její ale Kemy, kterej jí "nedostatečně" upravil stanoviště. Veselá inspirativní scénka, zejména pro spokojený manželský život, řekl bych. :) Další pokusy strhnout jističe selhávají a všichni si libují jak taková jednoduchá věc pěkně funguje. Výborně vyválený se smrákáním skotačíme na chalupu. Cestou okukujem takovej ledovej sopl ve skalní stěně kousek nad chalupou a dohadujem se, že do něj zítra zkusíme klofnout cepínem.
Komorní večer s kytarami na Majláthově chatě nemá chybu. Písničky lezecké i nelezecké plynou hrdlem ven a na oplátku plyne Šariš dovnitř. To už jsou zase dvě?







Den čtvrtý
Teplo a mlha jak mlíko. Naštěstí ranní pták Sysel prošlápnul cestu k nástupu. Když dorážíme pod nástup oni akorát dolézají. Zleva pořád něco padá, tak vybírám mixík vpravo. První délka je pohodička se zmrzlými drny. Jistit moc nejde. Na celou délku jsem dvakrát omotal kosovku, co čučela ze skal kolem. Na to kolik sem si toho na sebe navěsil žádná sláva, ale aspoň si člověk užije té volnosti, že. Kolem slaňuje Sysel a vykládá něco o tom, že druhá dýlka je fakt legrační. Od stromu zleva přes sopl, kterej Markéta ukopla, ale že na přelez tam zbylo dost. Prej tam jde dvojka Camalot (kterej samozřejmě nemám) a pak tam je prej plotna s glazurou, občas drn a až těsně pod koncem jde vývrtka. No co, uvidíme. U stromu dobírám Ropáka a Janu. Markéta pujde nakonec. Zleva je sice led ale museli bysme se složitě přelejzat, tak to vezmu zprava po takový rampě, kde mi jde friend a stoper. Poslední rozumný jištění v dýlce. Hurá do plotny. Protože jsem víc vpravo než Sysel led se moc nekoná. Naštěstí to vychází tak, že když mám dobrej cepín v drnu u pasu, najdu další, takže v klídku a opatrně to jde. Pak trocha sněhu, kde se zas člověk bojí aby to s ním neodjelo a nakonec výšvih přes ledovej smrkanec. Pohodovej štand u stromu je milou odměnou. Vítr občas přinese sněhovou spršku, takže jsem rád, že jsem to nepodcenil s oblečením. I to čemu se normálně říká sibérie si člověk může užít když se dobře oblíkne...  Postupně dobírám Ropáka, Janu a Markétu. Všichni si na tom správným konci lana libujou jaký je to pěkný a že by se na prvním báli. Dvě dýlky slanění a hurá do chalupy. Protože Jana je zvědavá jako Rákosníček, tak když jsem u výlezového rampouchu hulákal ať dávaj bacha, že bude něco padat, zahlásila „všichni schovat“, ale sama se musela mrknout, jestli už to spadlo všechno. Výsledkem je několik diskuzí na téma jak jí slušej fialový ođđční stíny. Ale dobře jsme si zaklofali, žádná krev netekla...
Zbývá poslední večeře páně Popadského kuchára, dobalit a doplazit se nocí v dešti na Štrbské pleso. Tříhodinové čekání na poslední zubačku ve vyhřáté restauračce Furkotka jest nám krutým trestem za čtyři hříšné Tatranské dny. Dokonce máme i zpáteční lístky, takže Šíravou nejedeme všichni „na černo“ jako loni, ale to už je jiný příběh...


Zdarec
Castor fiber

P.S.: Odéry v lehátkových kupé při zpátečních cestách z Tater jsou v podstatě všechny stejné, tak si sem prosím jako bonbónek na závěr domyslete každý ten svůj.