Dnes bych se konečně rád zavděčil všem saskomilům, kteří se s chutí a elegancí pohybují v šestém a sedmém stupni a nepohrdnou ani nějakou tou lehčí cestičkou!

Za tímto účelem si projdem zhruba polovinu věží na hřebeni zvaném Thorwalder Wände ve Velkém Čandu.
Parkování je v pohodě, ale draze, na placeným parkovišti u Neumannmühle a to za 3 Eura na celý den. Pokud si přivstaneme, tak urveme i nějaké to cenné místečko podél silnice a ušetříme tak mrzký peníz, abysme ho následně prolili hrdlem na Zeughausu! Z parkoviště valíme pořád po hlavní asfaltce a i tady se hodí být „motorizováni“, neb váš „bajsikl“ vám zkrátí horizontální utrpení alespoň o hodinu, kterou lze následně strávit příjemnějším pohybem vertikálním. Takže pěšmo či kolmo mírně do kopce, míjíme lákavé odbočky na Lorenzsteiny, Kanstein, do Malýho Čandu, do Zeughausu, pod Goldstein, Sommerwand či Kampfturm. Skutečně lukrativní cíle, ale dnes ne, směr je jasný – stále na Hickelhöhle!
Tam kde končí asfalt a začínají  křížky (zákaz „průchodu“ k Pravčické bráně), zamkněme svého bejka či mulu k nejbližšímu smrku a mastěme do kopce k obr-mega-giga jeskyni Hickehöhle, která se zdá býti ideálním bivouckem pro menší městečko! Bohužel její poloha přímo u cesty ji ze seznamu útulků rázně vyškrtává! Od jeskyně se již nechme vést geniálními mapkami v průvodci pana Heineckeho a neměli bysme zbloudit.


Hickelhöhle

Začneme od východního, pravého konce hřebene a to na sluncem prozářené věži Zeichengrundturm.


Zeichengrundturm v podzimním slunci

Samotné lezení zahájíme pro změnu zleva, krátkou cestou Südwestwand VIIb z roku 1952 (Günter Leipnitz s druhy). Malinko dunivým žebírkem ke kruhu, cestou trousíme pentle. Od kruhu doprava křehkým vhloubením do pohodového výstupového komínu. Pěkné lezení, ale moc nedýchat.
Hnedle za rohem se můžeme směle pustit do spáry Südostweg VI od Hanse Heilmaiera, který již v roce 1926 vyběhl úzkým spárosokolíkem přes dvoje pseudohodinky do komína a na vrchol. Jinak se toho moc nezaloží, ale sokol docela bere a ten kdo rád škudlinky, se jistě projde. V místě, kde se ze sokolíka stává ozajstná spára, lze hodil pravý blinkr a po jemných lámavých škrabkách tak za VIIc „hupky“ („dupky“ raději ne) k vrcholu. Hvězdu i vykřičník si cesta zaslouží.


Zeichengrundturm - „Südostweg“ VI

Slaníme do nevlídné roklinky, ze které je možno nastoupit, pokud není příliš vlhko, docela „jedlou“ „Nordostweg“ VIIa, bez stavění VIIb (1927, Hans Rössler, Hans Arnold a spol). Nejprve zeleným rajbáskem přes dírky (stavění), gymnastický výšvih na poličku, nad ní přidaný kruh, od něj jemně na tření a natahovák do spárky. V ní 2x prstíky, 2x žába, 2x pěst, 2x rameno a 2x celej člověk a jsme na vršku. Taková nouzovka, ale docela zvláštní kroky.

Další zastaveníčko bude pod věží Unterer Hickelturm. Nezůstaneme však pouze pod ní, ale samozřejmě se jukneme i na její vrcholek. A nejlépe cestou z roku 1964 (Hans-Joachim Scholz) Südwestriss V, chytovatou dobře zajistitelnou spárou, končící úleťáckým sokolíčkem. Je to jedna z mála vyrovnaných pětek, žádná záludnost, od nástupu až na vrch pěkně za pět. Nelze, než doporučit!



Unterer Hickelturm – „Südwestriss“ V

Totéž se už nedá říct o sousední cestě Südwestwand VIIb (1968, Jürgen Rössler), která se sice tváří přívětivě, ale…no zkuste a uvidíte. Nástup je kousek vlevo od spáry, vlníme se stěnou doleva až ke hraně, nebo kudy nás to pustí, ke kruhu. Od něj ještě kousek stěnou, do takové divné dolezové spárky a je to v kapse. Hvězda chybí a asi to tak má i být.
Naopak škudlina na druhé straně věže pod slaněním  Nordriss VI (od autora jižní spáry v tomtéž roce) se tváří velice odpudivě, ale pokud jednou za rok oschne, tak je to fakt docela pěkných třicet metrů technického nakulování kolem spáry. Na jištění tu vyrostl kruh, hodiny a strom. Kus nad stromem je taková nepříjemná širočina s trochou dřiny, ale najdou se tam dirky ku pomoci. Překvapivě příjemná šestička.


Unterer Hickelturm – „Nordriss“ VI



Za dalším pohodovým lezením vystoupáme do vrchního patra a tady je poměrně „rozsochatá“ věž – Langes Horn. A jelikož chceme být věrni dnešnímu lezení cest mezi šestým a sedmým stupínkem, máme tu jedinou rozumnou možnost a tou je cesta „Hickelstiege“ VI.



Langes Horn – „Hickelstiege“ VI

Tento výstup z dílny pana Gisberta Ludewiga  je však jedním ze skvostů oblasti. Nástup si můžeme ztížit stěnkou přímo, originál je myšlen zprava doleva po kyzech až pod netěžkého sokolíka, všude mraky jištění, hodiny, hroty, spára. Sokol se nejprve stáčí doleva, pak to sekne doprava a pak už nás čeká jen kousek komínku k vrcholu. Na vršku nám trochu zatrne, krabice s knihou je sice na svém místě, ale slaňák nevidět! To je na rozlehlých kopcích v Sasku celkem běžný jev, a tak je potřeba si buď pečlivě naštudovat plánek v průvodci, nebo juknout do vrcholovky a nebo i na její hliníkový futrál, kde taky bývá popis umístění slaňáku.
Pokud je naše pátrání úspěšný, tak vpravo od
Hickelstiege je krásný stěnový lezení Windshatten, ale je RP za VIIIb a  dnes se tomuto stupni vyhneme, necháme si to na příště, až se trošku rozlezeme.
Jednou z posledních věží, v tomto případě spíš věžičkou, na kterou si vylezeme o tomto víkendu je Hickelturm. Rozhodně další skvost, tentokrát ani ne tak lezecký, jako spíše optický! Jarda o ní napsal onehdy velice krásné pojednání, na jehož základě jsem se na ni teprve vloni, já ostuda, vypravil. Tak teď jen spíš mé dojmy.
První cestu na tento „viklan“ se odvážili vytyčit již roku 1910 pánové Franz Gnass a Arthur Hoyer. Cesta Alter Weg V sice není nic moc, ale na vršku si užijeme. Čehože to? Strachu! Již jen se naklonit pro vrcholovou krabici je odvážný čin hodný senátora Terminátora, neboť ta vytoužená krabička je na kraji věže, přímo nad jejím nepodepřeným (až na ten klacík…) místem. Další kaskadérský kousek je slanění. Při představě, že se musím vyklonit a tím narušit rovnováhu nestabilní věže, jsem se docela zpotil…brr! Nic moc pocit, to raději 40 metrů ke kruhu bez smyček! Možná to s vámi nic neudělá, ale já jsem si asi týden před tím prohlížel fotky z relativně čerstvého výlomu na ráthenským Wartturmu (v roce 2000 se třetina věže  odporoučela do doliny i s kruhama) a tak ta psýcha, mrška, si se mnou trošinku pohrávala.



Raději jsem si to trochu posichroval!

Originální věžka je trošku stranou od cesty i od zájmu lezců, o čem svědčí ne zcela popsaná vrcholová knížka z roku 1974!




Vrcholovka je dnes již téměř historická.

Ona celkově vůbec tato část Velkého Čandu není moc frekventovaná. Na všech zmiňovaných věžích, vyjma Hickelturmu,  jsem byl vloni v říjnu jediný zapsaný Čecháček a ani Němčíků sem moc nezavítalo. Je to způsobeno nejen odlehlostí (ale ten božský klid i o slunných víkendech!), ale asi i ne příliš pevným materiálem. Ale jelikož my máme svou měkkou Hrubici, tak nám místní šotolina nepřipadá až tak nelezitelná.
Je tu i pár dalších pěkných a netěžkých cest, ale bohužel jejich obtížnost je skryta právě v jejich lámavosti a křehkosti! Typickým příkladem je cesta Sonnenwand VIIb na Kleiner Edelweissturm. Vážně krásné šestkové lezení z roku 1978, ale díky lámavosti je to VIIb, neboť ne všemu lze věřit a tak velké chyty vynecháváme a bereme již olámané hnidy a poličky, nohama se vyhýbáme dobrým stupům a tlapeme raději vedle na tření a ejhle, z pohodové šestky je náhle zajímavé VIIb. Ale dva kruhy dodají jistoty i v kamenolomu a tak hvězdička i vaše přelezení jsou na místě.
A právě po přelezu této lámačky mě při dobrém vínečku v bivaku napadlo vytvořit stupnici lámavosti, která by se přiřazovala ke klasickému římskému číslování. Takže pro výše uvedenou cestu bych doporučil klasifikaci VI / L3.
Stupnice je v rozmezí L1 – vyzrálý beton až L5 – sutě, štěrky, písky. Pro ilustraci: „Východní cesta“ na prachovský Obelisk – VII / L1 (dříve spíše L2), „Jeschkův traverz“ na hruboskalského Kapelníka VII / L2 , „Porzelan Wand“ na příhrazský Sloup – VIIIc / L3, „Kamenolom“ na prachovskou Kobylu – VIIb / L4 a souskalí Apolena pod Troskami – komplet za L5.
Ale abychom ukončili tento víkend lezecky a ne geronto - opileckými nápady, tak si ještě dáme jednu milou trojčičku. Vede hned na sousední věž Grosser Edelweissturm a je jí elegantní, doprava vedoucí zářez Südrippe III. Ani závěrečný výšvih nás nevyděsí a tak se vážně nestyďte a dejte si tuhle hvězdičkovou cestu! Rok výroby i autoři neznámí, zřejmě už praotec Němec si ji vychutnával…


Kleiner Edelweissturm – fotogenické a lehoučké „Südrippe“

No, dosti bylo lezení, dny jsou ještě krátké a noci chladné a tak hajdy zpět do českých luhů, háju a náleven!

Tak tímto jsem na podzim skončil, ale pod „vlivem“ Jardova „Saského Máje“ musím pokračovat v pochůzce Thorwaldským hřebenem až na jeho konec.
Pojďme tedy dál, horem dolem směrem na Zeughaus.
Po pár stech metrech od Edelweissturmů narazíme na samostatném ostrohu na lákavě vyhlížející věž Klingermassiv. Tady jsem trochu v rozpacích, nějak mě tento Klingerův šutr nezaujal. Ten, kdo se chce mermomocí dostat na vrchol, nechť tak učiní lehoučkou Südwestweg II, nebo zdatnější nelehkou  dvoukruhovou cestičkou Fernblick VIIb. Ale nic moc od nich vážně nečekejte. Stejné hodnocení pasuje i na následující věž Krampus, kdy vynaložená námaha na přístup k ní není zúročena nějakým pěkným výstupem.
Takže doporučuji již pod Edelweissturmem zabalit bágl a mastit pod stěnama až na samý konec hřebene, kde doslova narazíte na strážce přilehlého údolí, na téměř 30 metrů vysokou věž Thorwalder Wächter. Vrchol věže leží nad úrovní horního patra masívu, na kterém stojí další zajímavé souvěží Thorwalder Turm. Nyní máme dvě možnosti, jak se k ní dostat. Pokud vládneme cestami okolo osmého stupně (nebo máme s sebou výkonnou „umělou pomůcku“ v podobě osmového lezce), můžeme vystoupat jednou ze čtyřech krásných tahavých cest na vrchol, hupsnout na okraj a jsme pod věží. (Zvláště doporučuji dvě nej nej: Abschied von Karl-Heinz VIIIb a Abendkante RP VIIIa).


Thorwalder Wächter – levá hrana „Abendkante“ VIIc, RP VIIIa,  středem stěny „Abschied von Karl-Heinz“ VIIIb

Druhou možností pro lezce – pohodáře „bez pomůcky“ je „varianta brod“, kdy pár metrů za „strážcem“ odbočíme po šipkách do prudkého kopce a necháme se vést až pod severní stěnu Thorwalder Turmu. Nevysoké skalky nabízí pár zajímavých cest, za kterými však musíme do jihu a jihozápadu.


Thorwalder Turm – levá hrana „Südwestkante“ IV , za břízou „Ullrichriss“ V a pravá hrana „Südkante“ VIIc

Začneme hnedle na první hraně, kterou potkáme a tou je pěkná vzdušná Südwestkante IV (1921, Emanuel Strubich, A.-H. Denke) s originálním nástupovým traversem (čím víc nohou na povinné výměny ve stupech máte, tím lépe) a skrytými kapsami na hraně. Jištění v hodinách.  Morálek si můžeme vyzkoušet v malinko záludném dolezu cesty Ullrichriss V (1913, Karl Ullrich), která vede rozchrastaným zářezem vpravo od hrany. Po přežití se přesuneme na pravou hranu, kde je příjemně odjištěná cesta pro sedmíky Südkante VIIc (1952, Günther Dreier, H. Kiefer), s lámavým nástupem a se stavěním u druhého kruhu (dlouháni jej jistě dají čistě). Stavění si dosytosti užijeme i na sousedním patnáctimetrové dvoukruhové  Zschandseite VIIc (1985, Diether Fahr s druhy), ale pokud se pamatuji, tak obě šla rovněž dlouhými šáhy čistě. Dva kruhy v pár metrech jistě potěší, jen ten materiál je takový nedůvěryhodný. I severní stěna nabízí na pohled pěkné cesty, ale dle olámaných chytů lze soudit, že ne všechny kroky již odpovídají stanovené obtížnosti. O tom svědčí i malý počet přelezů i starších cest. Balzámem na pocuchané nervíky nám budou krásné výhledy na okolní „štajny“, od Teichsteinu, přes Lorenzsteiny, Goldstein, Sommerwand až po Kampfturm.



Teď ale raději dále a to dále skutečně bude dále, anžto poslední cíl naší progulky Backofen, je vzdálen tak půl hoďky pobíhání po lesních pěšinkách. Ale tady již vynaložené pěší úsilí bude korunováno nějakou tou hezoučkou cestou.
Tedy zpět na dlouhou cestu, obejdeme celý okraj masívu, na široké pěšině odbočíme doprava a dle geniálních mapek v průvodci (opakuji se, já vím, ale ty mapky skutečně JSOU geniální!)
Dojdeme až na velké rozcestí pod Backofenem. Zbývá již jen vyklusat prudký hang a jsme již pod jeho spodní částí. Nenechme se odradit nevlídností a vlhkostí jeho přízemí a vystoupejme po schodoch do jeho prvního patra, které ač nevysoké, nabízí příjemné lezení od dvojčiček po desítky. Lezbu zahájíme právě jednou z vděčných dvojek, exponovaným úzkým hřebínkem Gratweg II (1919, Otto Jüngling), který se dá, vyjma spodní kolmé části, vyjít a sejít „nouhendově“ , tedy bez použití rukou.


Backofen – „Gratweg“ II

Úžasná je krátká pasáž, ve které překonáváme jakousi  mini Pravčickou bránou skalní okno. Zde prosím nedupat!


Skalní most na Gratwegu

Během slanění do severu si prohlédněme tři přívětivé rajbasové a skvěle odjištěné cesty od pana Manfreda Vogela, vše v lidské obtížnosti kolem sedmého stupně. Ty, až jednou oschnou, tak hned do nich. Ostatní „nářezy“ v severu raději obejdeme uctivým obloukem s tím, že někdy v příštím životě, a nastoupíme na západní hraně do další pěkné a dlouhé hřebenovky s jedním těžším výšvihem a jedním vzdušným překrokem Westweg V (1921, Emanuel Strubich). Dalším cestám v jižní části prvního patra se již raději vyhneme pro jejich lámavost (u všech hodnotím minimálně L4!!), ale pokud ještě skutečně nemáte dost, tak navrhuji jednu sice neohvězdičkovanou, ale veskrze originální „prolézačku“ Höhlenweg IV (1913, Franz Gnass, H. Wagner, W. Hahn). Lámavá škudlina nás dovede do prostorné jeskyně, ze které zdánlivě není úniku, pokud nechceme použít její strop, jehož levou částí vede silová varianta Alles wird schlimmer! IXa (nad převisem dva kruhy a dost lámavý matroš). Při podrobnějším prozkoumání jeskyňky však časem objevíme „myší skulinku“, kterou se nejprve doslova proplazíme, potom po špičkách traverzneme úzký komín, abychom se již jeho širší, leč vlhkou částí dovlnili na hřeben a na vrchol. Pozoruhodný zážitek jak „dobýt“ vrchol!


Backofen – „Höhlenweg“ IV, jeskyňářský zážitek

V těsném sousedství se vyhřívají na slunci ještě dvě menší věžky, na kterých tuto turisticko-lezeckou „výpravu“ se ctí ukončíme. Těsně přimknutá k masivu je útlejší z nich Erreichtturm, na niž je nejelegantněji možno vystoupat krátkou cestou Alter Weg a to nejlépe s přímou variantou VIIa (1971, Jürgen Lösel s druhy). Ke kruhu pětička, od kroužku mírně doleva, z dírky dlouhý přešah do oblin, jedno tempo za sedm a jsme na vršku.


Erreichtturm – „Alter Weg direkt“ VIIa

A konečně na konec vše ukončíme na konci hřebínku cestou, spíš cestičkou (pouhých 8 metrů, zato s kruhem a hodinami!) Nordostscharte VI (1995, Horst Heller) na věžku Gewitterstein. Vlhký rajbásek s několika otvory není žádný krasavec, ale to parádní odjištění z něj dělá ideální cestu pro milovníky „vápencového“ jištění.


Gewitterstein – „Nordostscharte“ VI, s vyznačeným kruhem pět metrů nad zemí.



Tak a konéééc! Slanit a domů!

BHH

(Pozn. red.: Toto byl poslední Houmyho článek, který mi doručil v květnu. Houmy - Vláďa Slouka, kamarád a autor mnoha článků na Lezci zahynul ve skalách v Saském Švýcarsku 1. června 2005. Viz Poslední rozloučení s Houmym a Smutná zpráva - Standa)