Celý můj lezecký život je pevně spjat s přejížděním hranic.

Pravda, ne každá cesta do skal směřovala do zahraničí, u nás bylo také stále kam chodit do skal, ale vždy dominovalo Sasko a později i zbytek Evropy. A s přejížděním hranic byly vždy spojeny hraniční přechody, kontroly, ouředníci, buzerace a jen málo vlídných okamžiků.
    Hodiny trávené v kolonách završené před listopadem čestnou příležitostí k předložení celního prohlášení, dvoulistu formátu A5 s kolonkami vyplněnými osobními údaji, informacemi o převáženém zboží a jiném proviantu a opatřené desetikorunovým kolkem. Později jsme objevili zlepšovák spočívající v záměně drahého (skutečně, na každou osobu 10 Kč při tehdejším příjmu nebylo málo) kolku za razítko tělovýchovné jednoty. Sportovní zájezdy byly od poplatku osvobozeny. Pas plný razítek, bez nich se to neobešlo, české i německé při cestě tam, a totéž při cestě zpátky. Nebylo lepší kroniky, než té zelené knížečky. Jen se často stávalo, že došly volné listy. O to pohoršeněji jsme sledovali pasový orgán, který zcela nedisciplinovaně prsknul štempl doprostřed volné stránky naštorc, a ne jako jeho slušnější kolegové pěkně do sloupečku k ostatním razítkům. Myslím, že se jich na stránku při smyslu pro pořádek vešlo osm nebo deset. Rád jsem si je prohlížel. Ty české ne. Ty byly takové neúhledné. Zato ty německé lahodily oku. Často dvoubarevné, zelenooranžové, červenomodré s ornamenty. Krásné.
   



Nervy, s nimiž jsme převáželi kanistry s laciným německým benzínem (kdo by tomu dnes věřil) a po batozích balíčky s masem a uzeninami. Vše vyvrcholilo, když tehdejší tenisová reprezentantka Maršíková, s kterou jsme neměli nic společného, měla nějaké oplétačky se státní mocí, a nás po dobu mnoha měsíců vždy prohlíželi skrz na skrz. Nakonec náš Trabant již z dálky poznávali, omlouvali se, že nás prohlédnout prostě musí, a pašované maso odhazovali nepovšimnuté stranou.
    Už odstranění povinnosti předkládat celní prohlášení bylo velkou úlevou. A po listopadu se začaly dít ty pravé věci. Ještě na jaře 1990 jsme navštívili Buoux a Frankenjuru s vízy do Německa, Itálie i Francie. Později odpadla víza, ale zůstaly potupné kontroly. Ty nejhorší nás čekaly na makedonsko-řeckých hranicích. Dlouhé čekání, arogantní policajti, kartonové dotazníky. Vrchol všeho nastal, když mne krátce po vzniku Makedonie vyzval řecký pasový úředník, abych před jeho očima roztrhal papírovou měnu čerstvě vzniklého státu.
    Dodnes si vybavuji údiv po prvním projetí německo-francouzské hranice bez jakékoliv kontroly. S duší vetknutou hluboko v minulém režimu jsem byl fascinován a vůbec mne nenapadlo, že bych něco podobného zažil při cestě na Falkenstein. Skutečně, naprosto nepředstavitelné.
    Přeci jen se ale časem drobné ústupky udály. NATO, EU, místo pasů občanky, všechno skvělý, ale pořád to nebylo ono. Až dnes. Dnes se to stalo, a já jsem dojatý, pohnutý a na měkko. Je mi třicet šest, nejsem tedy tak starý, ale určitě patřím do generace, která asi nebude schopna mladším vysvětlit, jak strašně moc významná je poslední změna. A to vůbec nemluvím o těch ještě starších, kteří pamatují výlety do Saska na povolenku (můj otec) nebo pochod nacistických vojsk ku Praze (má babička). A teď?
    Teď jsem se sebral a jel. Chystal jsem se již několik týdnů a těšil jsem se. Hned první den. Ne daleko, dokonce ani ne do skal. Jen tak. Prostě si jen vyzkoušet, jestli se mi to nezdá. Prožitek byl umocněn výjezdem z výjimečně hnusné inverze ležící nad Teplicemi. Na Cínovci jasno, měsíc v téměř úplňku. Už jen kousíček k hraničnímu přechodu a ... modrý majáček a německý policajt. Přeci jen se mi to zdálo a šlo jen o krásný sen. Anebo ne? Ne. Policajt nám ukázal padlý stožár přes silnici (jaká to náhoda) a vysvětlil, že musíme jet po staré silnici. Otočili jsme a za chvíli se přiblížili k místu starého přechodu. OPRAVDU jsme bez zastavení projeli, nikdo nikde. Neskutečný okamžik. Vyjádřit slovy záchvěv, který mnou projel, nelze. Něco skončilo a něco začíná. V každém případě se odteď budu cítit v Sasku doma. Ne, že bych chtěl přestat ctít své postavení návštěvníka, ale můj vnitřní vztah k Sasku bude odteďka veskrze domácký. Až do dnešního historického přejezdu čáry mne tahle souvislost nedocházela.
    A tak se těším, jak budu do Saska jezdit bez omezení a potkávat se s ostatními Saskomily, kteří se tam také dostanou bez omezení, a bavit se s Němci, kteří zase budou moci bez omezení k nám. Větší dárek k Vánocům, než je tato svoboda přístupu ke skalám, jsme si nemohli přát. Do Nového roku přeji všem, aby měli co nejvíc příležitostí si ji ve zdraví a s radostí užít.
Tschüs Jarda Maršík