Tento článek by měl být ku prospěchu někomu kdo by chtěl jet na NZ za lezením a nezná nikoho kdo by se o to pokusil už před ním.

Budu popisovat skalkařské oblasti, které jsem navštívil se svojí přítelkyní a občas i s pár kámošema, při našem čtyřměsíčním putování po těchto oblastech. Na NZ jsme přiletěli někdy na začátku listopadu 2003, po hrozné dvoudenní cestě jsme se vyspali v BACK PACKERU a protože byla neděle vyrazili jsme kupovat auto v Aucklandu na tamní Car fair ve čtvrti Ellerslie. Je to zaručeně největší trh s autama a my tam nakonec koupili malou Hondu civic shuttle, ve které jsme vesele bydleli celý náš pobyt a která z nás cucala penízky jak se jen dalo. O koupi a prodeji auta to je na celou knížku a tak jen stručně. Na cestování nekupujte auto dražší než kolem 1000 NZD ( až budete auto kupovat budete si myslet, že to snad ani nejde, ale až ho budete prodávat jen opravdu těžko se ho zbavíte dráž ) V Aucklandu je kupa trhů s autama a na nákup je asi jedno kde to koupíte, na prodej doporučuju již zmíněný trh. Nastěhovali jsme věci do auta a okamžitě vyrazili za lezením. Od té doby jsme už nezaplatili za spaní ani dolar. Jestli v nějaké oblasti nepopíšu kde jsme spali, tak je to proto že jsme spali někde kde to není moc povoleno, anebo u hodných lidí kterých tam asi sami potkáte hodně a záleží jen na vás jestli i vám ukážou Kiwíci svoji obrovskou pohostinnost. Jedna rada kterou jsem dostal před odjezdem a stála za to zní: až ti budou ti KIWI něco nabízet nikdy neodmítej. A teď už k lezení. Stručně se dají oblasti rozdělit na severní a jižní ostrov. Na severním toho moc není a docela nám to dalo zabrat, najít něco co stálo za to. Hledali jsme totiž podle popisu který jsme stáhli z internetu a stál za … Jestli budete chtít opravdu lézt tak si stejně koupíte průvodce a to co píšu já by vám mělo jen naznačit co kde můžete čekat. Jediný lezecký průvodec který si myslím, že má cenu kupovat je ten na celý jižní ostrov od Ivana Vostinare (joo je to čech) a touto dobou by se měl asi vydávat nový. Starej se sehnat už nedá jedině, že by vám ho někdo hodný na NZ půjčil jako se to poštěstilo nám.

Severní ostrov:

Ti Point

Perfektní oblast pro aklimatizaci. Je tam sice maximálně 20 cest obtížnosti 15-22 (budu používat Australskou klasifikaci) ale všecko s hvězdičkou. Většinou nýty, na spáry jsou potřeba frendy. Lezení i když lehčí je krásný, ryby v moři berou, nečekaně se dá hupsnout i do moře, a kdo nikdy nejedl kraba ať si ho právě tady udělá v ešusu. No právě tady jsme se dali za pár dní dokupy po dlouhé cestě.


Je to asi 60 km z Aucklandu na sever (doporučuju si taky sehnat dobrej autoatlas). Ve městě Warkwort odbočte z hlavní na Omahu a v půli cesty odbočte doleva na Ti Point. Dojedete až k moři kde parkujou nějaký rybářský lodě co vozí turisty a tady zaparkujete. Odtud běžte po turistický cestě za záchodkama asi 35 min podél pobřeží krásnou přírodou a nemůžete to minout. Se spaním to je horší. Ale jestli budete chodit spát až se setmí a vstávat brzo ráno ušetříte si hromadu starostí.


Mititai

Cestou sem jsme potkali ještě pár skalek, ale buď to bylo pár kamenů přímo ve vilový čtvrti nebo na tom byl zákaz lézt.Mititai je jedno z nejhnusnějších lezení v mým životě a to miluji lezení na Dubských skalách. Kámoši co nelezou špatně to zapytlili a když jsem prováděl velký traverz pod převisem ( 30 m ) záviděl jsem jim. Sračky … žádný nejty ani na štandech. Spolulezec spadnul pod prvním převískem do dvou frendů ve stropový spáře a ve skále zůstaly jen koleje od traktoru a on seděl u mě na polici. V nějakých papírech píšou okolo patnácti vícedýlkových cest (2-4 délky) a lehčí. Můj názor je, že to byla po týdnu cestování konečně nějaká skála a ještě veliká. Ale podruhé by mě na ni nikdo nedostal. Hodně se to podobá nějaký sypavý cestě na Tre Cime v Itálii. Prostě jiný pád než na polici je podlaha. V druhý půlce poslední délky se dokonce ukázaly nýty. Tak to je třeba teď lepší ale moc tomu nevěřím.


Najdete to cestou z Dargavillu před Mititai po levý straně, uvidíte stolovou horu s nějakým sloupem na vršku. Na křižovatce před ní doleva a pak nějakou polňačkou pod kopec. Na spaní tam je docela klidnej plácek.

Pio Pio

Dál na jih jsme zavítali do oblasti poblíž Te Kuiti. Je to útes cca 100 m vysoký a 200 m dlouhý. Cest je tady tak šedesát většinou s vlastním jištěním. Skály patří farmáři a proto je nutné zajít si pro povolení majitele. My v této oblasti pro špatné počasí nelezli.


Wharepapa South

Největší a asi jediná opravdu pěkná oblast na severním ostrově. Skládá se asi z pěti sektorů roztroušených po okolních farmách. Proto je v některých nutné se zapsat do návštěvní knihy. Ale lepší je než začnete lézt zajít si do horolezecký kavárny, vinárny a krámku dohromady, tamní chlápek vám ochotně poradí a bude mít docela radost, když mu řeknete, že jste třeba Švýcaři. (to se jen každýho, kdo mluví trosku jinak ptá jestli není Švýcar). Oznámí vám něco v tom smyslu, že když mu řeknete můžete v klidu jít za lezením kam chcete a nekecá. Jen to jde i bez něj ale na-poprvé se to opravdu těžko hledá. My se ho ptali dvakrát.


V této oblasti má být něco okolo 500 překrásných cest a opravdu tak 90% všeho co jsem lezl mělo hvězdičku. Je to celkem neoklouzané vápno a leze se po dírách. Čím těžší cesta tím menší dírky. Obtížnost 13 – 28 ale myslím že měkčí klasifikace. Vše je opravdu zajištěné až přejištěné.


Najdete to na cestě z Hamiltonu, na Te Awamutu pak pokračujte kousek na Kihikihi a tam odbočte vlevo na Parawera, v Paraweře vpravo a asi za 7 km jste ve Wharepapě v kavárně. Na spaní tam je farma, ve který dokonce tahají nějaký blázny na skály a ti jim za to platí. ( Prý to je i u nás). Mají slušný ceny.

Whanganui Bay

Tadle oblast je nazývána mekou Zélandského lezení. A myslím jestli má něco společného s naší mekou Ádrem, tak to že se pěkné lezení opravdu těžko hledá. Klasifikace tvrdší a materiál měkčí, no kecal bych, ale naběhnul sem si v pěknejch sračkách. Prostě sem chtěl dobýt nějakou dominantní stěnu a bez průvodce se z toho vyklubalo pěkný zelený a solivý maso. Jinak je tady dost spár (jen je potřeba mít něco frendů), a fakt hodně onejtovaných cest, musí se ale hóóódně hledat. Rozhodně stojí tato oblast za návštěvu i když se tady platí cca 4 NZD/člověk (dokonce i my čekali, že budeme platit, jenže nám odpustili vstup protože byly vánoce). Je to totiž na pozemku Maorské rezervace a leze se přímo z nádherný pláže. Cest tu mají od slyšení cca 300 od 13 – 28, ale s cestami nad 24 (6c+/7a) to tu je ??? protože na severním ostrově to nikdo neleze a tak si to myslej, že by to tak mohlo bejt.


Teď to podstatný, najdete to na západním břehu jezera Taupo. Pojedete po silnici 32 a potkáte nějakou ušmudlanou poštovní schránku s nápisem Whanganui Bay, odbočíte a pojedete okolo nějaký stodoly a baráku stříhačů ovcí, prostě skrz farmu cca 4 km. Joo pravidlo pro pohyb na farmách – brány od ohrad nechávejte ve stavu v jakém jste k nim přijeli. Pojedete docela drsnou cestou a až se objevíte na plácku za kterým je sešup dolů tak tam zaparkujte jestli nemáte 4WD. Odtud se jde tak 40 min až na pláž kde se dá domluvit spaní v kempu.


To je o skálolezectví na tomhle ostrově vše, ještě se dá volný čas trávit chozením po krásných sopkách vysokých cca 2700m. A jestli vám bude někdo povídat o další pěkné oblasti berte ho s velikananánskou rezervou. Hlavně si nemalujte lezení u Wellingtonu a radši si zamluvte trajekt ať už jste honem na podle mě hezčím jižním ostrově.

... pokračování příště