Drážďanský rodák Wiessner byl chemik, a ve zralejším věku majitel továrny na lyžařské vosky, které vyráběl podle vlastních patentů.

Fritz Wiessner byl výborným lyžařem, a mimo své působení chemika a továrníka ve volném čase občas trochu lezl a příležitostně sbíral nějaké ty volné prvovýstupy. Zemřel ve spojených státech, ve kterých strávil velkou část svého aktivního života.
Teprve po jeho smrti začaly ve velkém vycházet články i knihy pokoušející se zhodnotit v celé šíři význam této osobnosti světové horolezecké historie. Přesto však mu je horolezecká komunita stále mnohé dlužná – prakticky každý zná jména významných (přelomových) himálajistů jako Messner, Kukuczka, Bonington či Buhl, nebo „proroků“ skalního lezení jako třeba Harding či Hill, málokdo si však uvědomí, nakolik významné byly pro tyto mimořádné jedince myšlenky a činy generace lezců „meziválečných“ generací sourozenců Abalakových, Cassina, Bonattiho … a, pozapomenuté legendy F. H. E. Wiessnera.   





Fritz Hermann Ernst Wiessner
(26. 2. 1900 Drážďany – 3. 7. 1988 Stowe, Vermont)


Wiessner, začal lézt ještě před 1. světovou válkou s rodiči. Ve dvanácti letech například s otcem podnikl výstup na nejvyšší německý vrchol Zugspitze, většinu tehdejších rodinných výstupů však Wiessnerovi podnikali v rakouských Alpách. Svoji samostatnou lezeckou kariéru zahájil Fritz ve dvacátých letech v Labských pískovcích, kde po zdolání většiny tehdy nejtěžších cest zahájil i kariéru prvovýstupce. Pískovcové věže Saska mu však záhy začaly být malé. Není proto divu, že zamířil za dalšími zkušenostmi do Alp. Učarovaly mu zejména Dolomity a jejich možnosti nových obtížných skalních prvovýstupů. V pětadvaceti letech vytvořil společně s Insbručanem Rolandem Rossim cestu na tyrolský Fleischbank, která byla bezprostředně po výstupu vyhlášena nejtěžší cestou své doby. O několik let později zasáhl významným způsobem do dolomitského dění, kdy společně s dalšími klasiky začal tvořit cesty šestého stupně obtížnosti. Cesty té doby si vynutily otevření hranice klasifikace směrem vzhůru. Zatím pouze na VI+. Už tehdy patřil k pevným zastáncům volného lezení a tvrdá saská pravidla aplikoval na všechny své alpské výstupy.

Do historie světového horolezectví však vstoupil po roce 1929, kdy se rodina odstěhovala do spojených států. Fritz Wiessner zde pokračoval ve studiu chemie a ve volném čase začal objevovat nové možnosti lezení. V roce 1931 vstoupil do American Alpine Club a vlastně okamžitě nastavil nový standard amerického horolezectví, kladoucí důraz na čistotu výstupu a volné lezení. Jeho prvovýstupy té doby vstoupily do dějin amerického lezení a značně posunuly klasifikaci obtížnosti směrem nahoru. Zároveň jeho působení znamenalo i značný posun v lezení mixových terénů. Seznam Wiessnerových amerických prvovýstupů je více než úctyhodný, figurují v něm cesty dodnes považované za velmi obtížné, jako např. Wiessnerova cesta na Ragged Mountain, v Connecticutu, Cannon Cliff v New Hampshire, výstupy v oblasti Wallace Mountain vse státu New York, Mount Waddington v Britské Kolumbii, ale i např. první volný výstup na známou Devils Tower ve Wyomingu.

Kromě skalního lezení nejvyšší obtížnosti se rovněž věnoval horolezectví ve světových velehorách. Začínal skromně, řadou prvovýstupů na dosud nezlezené kanadské hory. V roce 1932 byl účastníkem americko-německé expedice na Nanga Parbat, do historie himálajského horolezectví však vstoupila zejména americká expedice v roce 1939, kterou Wiessner vedl a jejímž cílem byla dodnes nejobávanější osmitisícovka Čchokori, známější jako K2.
Na této expedici mohly totiž být přepsány dějiny světového horolezectví, první osmitisícovka mohla být dosažena o jedenáct let dřív. Wiessner totiž nejenom že překonal dosavadní výškový rekord na této hoře, kterého dosáhl Luigi d´Abruzzi, ale bezmála dosáhl vrcholu. Společně se svým spolulezcem, kterým nebyl nikdo jiný, než známý Šerpa Pasang Dawa Lama stanuli téměř 8 400 vysoko, těsně pod vrcholem. Pasang však z náboženských důvodů nechtěl pokračovat, a Wiessner s ním tedy sestoupil s vědomím, že cesta k vrcholu je zřejmá a první osmitisícovka tedy bude americkou expedicí dosažena. Situace se však vyvinula jinak, pro zdravotní obtíže dalšího účastníka výpravy musela vrcholová skupina sestoupit a příznivé podmínky pro prvovýstup minuly.

Další expedice se již nekonaly, přišla 2. světová válka, během níž Wiessner působil jako expert legendární americké 10. horské divize. Poslední velkou expedici, které se zúčastnil již jako čestný člen vedení American Alpine Club, byla yukonská výprava Kanaďanů, jejímž cílem bylo vysoké a tehdy ještě málo známé území pohoří Elias, v roce 1967, kde sice Wiessner se synem Anddrewem vystoupili na několik dosud nezlezených třítisícových vrcholů, avšak meteorologické podmínky neumožnily naplnit některé z ambicióznějších cílů.

Wiessner se ještě stačil vrátit do rodných Labských pískovců, kde si mimo jiné zalezl s další lezeckou legendou Berndem Arnoldem, působil v komisích UIAA a vedení AAC. Aktivně lezl ještě po svých osmdesátých narozeninách, až do mozkové mrtvice, která jej postihla v roce 1987 a upoutala na vozík. Bez lezení však dlouho nevydržel a o rok později po další mozkové příhodě zemřel ve svém domovském Vermontu.



Fritz Wiessner se stal legendou, ovšem jeho skutečně největší přínos světovému horolezectví zůstává stále ve svém plném rozsahu nezhodnocen. Po celá dlouhá léta bylo považováno nevelehorské, tedy zejména skalní lezení pouze za přípravu a nácvik pro působení v horách. Koneckonců není tomu tak dávno, kdy všechny české skály byly označovány jako „cvičný“ horolezecký terén.
Jedinou oblastí, kde se skalní lezení vyvíjelo jako samostatná disciplína, byly zpočátku saské a české pískovce (v současnosti se pískovcovým lezením v jeho původní podobě lze setkat ještě v některých oblastech Polska), kde díky přísně a detailně vypracovaným pravidlům lezení vznikla samostatná disciplína obecně uznávaná již na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Pravdou je, že důraz na čistotu volného lezení zde vyplývá i z nutnosti chránit často měkký a křehký pískovec – zachovat cestu v nezměněné podobě pro další výstupce. Leze se pouze vlastní silou, k jištění se používají jen přírodní útvary a nenarušuje se povrch skal. Výjimkou pak jsou pouze pískovcové kruhy, které se ovšem osazují pouze tehdy, není-li opravdu žádná možnost založení smyčky na přírodní útvar. Jde tedy o jakýsi ideál volného lezení (který navzdory času zatím odolal jako nejčistšího lezení vůbec).
Právě podněty přinesené Fritzem Wiessnerem za oceán začaly nést své ovoce na konci šedesátých let, kdy lezci v USA, a především v Yosemitském údolí postupně odvrhli většinu do té doby nezbytných umělých pomůcek, jejichž nasazení v konečném důsledku vždy znamenalo vítězství technologie nad stěnou, a začali razit politiku „volných přelezů“. To, společně s otevřením klasifikace UIAA směrem vzhůru (Wiessner v té době předsedal komisi UIAA, která se klasifikací zabývala), a počínajícími kontakty yosemitských lezců s Evropou v sedmdesátých letech vyvolalo zpětný pohyb. Po Americe i Evropa přijala ideál saského pískaře, který je dnes považován za celosvětový standard.
-tof-
foto a repro: wikipedie (v rámci licence Commons) a archiv Horolezecké abecedy

---

Tento článek připravený v rámci projektu Horské kalendárium na stránce www.horolezeckaabeceda.cz byl poprvé publikován v r. 2009.

Původní článek s odlišným výběrem fotografií a reprodukovaným článkem z
magazínu Climbing (č. 12/1998)

---