Lezec - Zpravodaj

Auto z půjčovny zajištěno již z domova. Narážíme na první potíže. Tím je komunikace. V půjčovně nikdo nemluví anglicky. Pouze portugalština. Naštěstí komunikujeme pomocí překladače google Portugal/English. Hurá za hodinku jsme již v autíčku Renault Kwid. Ubytko, které máme ve městě, zrušíme. V letadle se s Víťou rozhodneme pro noční přesun do Rio de Janeira. Za tři dny má pršet celý následující týden. Do háje….snad se předpověď nevyplní. Po 12 hodinách v letadle jedeme po dálnici 420 km směr Rio. Každých cca 30 km je mýtná brána. Dálnice v Brazílii spravuje minimálně 20 soukromých správců dálnic. Poplatky jsou okolo 20 – 100 Kč. Cesta do Ria stojí 300 Kč jeden směr. Všude mají rychlostní kamery. Rychlost se vyplatí dodržovat jako místní. Ale červenou na semaforech nedodržuje nikdo. První dva dny nás na křižovatce předjížděli z levé i pravé strany na semaforech. Tak jsme se přidali k místní kultuře. Nechceme vybočovat. Při psaní článku mi už přišla jedna pokuta za rychlost z Brazílie. Rovnou si to strhli z karty, která je evidována při půjčení auta v půjčovně. Mají toleranci na padesátce jen o 4 km více. Jel jsem šedesátkou ☹…..

Do města Rio de Janeiro přijedeme ve 4 hodiny ráno. Zastavujeme v městské části Urca u pobřeží. Schrupneme si na sedadlech v autě. Jakmile vypneme motor, vypne klima a do několika minut se potíme, zkoušíme usnout. Venku je 30°C v noci. V 8 hodin ráno vstáváme. Balíme matroš, dvě lana, frendy, smyce, a ostatní cajky na lezení. Ranní teplota 38°C. Na rozlezení a seznámení s místním matrošem, krásnou žulou s výčnělky z křemene si vybereme cestu: CEPI - 8a fra (10-UIAA) na kopec Pão de Açúcar – Cukrová homole z roku 2013. Turistická cesta do mezistanice na kopec vede pěknou džunglí s příjemnou vlhkostí ☹. Po prvních 50 výškových metrech ždímáme trika. Nástup je ve výšce 170 m.n m. Hodinka z parkoviště. Po cestě je několik cedulí s obrázkem hada Bothrops - křovináře. Jsem posera raději na záchod do džungle mimo vyšlapanou cestu nepůjdu.

Původně zde vedle lezecké cesty je ferrata „C“ z roku 1952. Ale protože zde docházelo ke smrtelným nehodám, lano není od země. Kdo chce na ferratu musí mít lano a prvních 7 metrů je technické lezení A1 po nových nýtech 1,5 od sebe. Dále začíná ocelové lano a musíte se dojišťovat po 10 metrech v nových nýtech vedle, vlastním lanem na štandech. V roce 2017 prošla ferrata CEPI rekonstrukcí. Všechny skoby a štandy byly vyměněny. Trasa má nyní nýty Bonier. V současnosti navrhovaný hlavní stupeň je VIIIa pro ty, kteří si chtějí vyzkoušet volné lezení, což není snadný úkol, protože nýty jsou umístěny pro ty, kteří šplhají po ocelovém laně, ne vždy pro ty, kteří chtějí lézt lezeckou cestu. To byl překlad z průvodce. Výška stěny 230 m. Hned prvních 7 metrů společných pro ferratu, které jsou vyjištěny po 1,5 m nýty, je obtížnost 7a. Po velmi malých krystalech z křemene vyčnívajících z kompaktní žuly bez chytů a zářezů. Dále od druhé délky jsou nýty 5 metrů od sebe. Ale vás už dávno bolí nohy od stání na špičkách lezaček na krystalech velkých jen několik milimetrů. Dostatek mága je podmínkou. Můžete nasypat i do lezaček. Vlhkost je šílená. Oddech je až na štandech. Padat vůbec nechcete, trčící krystaly jsou jako připravené nože pro depilaci kůže lezců. Bohužel nám počasí nevychází už první den a vylézáme do mraků. Sestup je buď lanovkou s turisty nebo na druhou stranu. To si zvolíme také my. Jde o lezeckou cestu na vrchol místy obtížnost 4 UIAA. Na dvou místech slaňujeme. Dále ji lze snadno sejít s dojištěním ze štandu a lanem. Je dosti orientačně náročná. Dvakrát jsme zabloudili mezi keři a níže stromy. Potom skončíte u strmé skály bez možnosti slanění a musíte se vrátit a nalézt původní cestu. Když se vracíme k autu, mraky se roztrhávají a vidíme krásnou stěnu. Do háje, se na to vyse…… Ale už to podruhé nepolezu 😊 . Následující den relaxujeme na pláži Copacabana a řešíme blížící se déšť. Víťa kupuje místní SIM kartu za 150 Kč/14 Gb. Konečně můžeme využívat také pro komunikaci hlasový překladač google, který je funkční pouze online. Rozhodnutí, následující den výstup na horu:

Corcovado - Cristo Redentor – cesta K2, brazilská obtížnost 4º V D1 E2.

Autem dojedeme k horní mezistanici zubačky. Dále pěšky k nástupu cesty hodina chůze cestičkou od lezců, místy podél stěny se prodíráme hustým porostem. Slunce svítí nad hlavami, krásných 38°C. To se budeme škvařit ve stěně. Máme štěstí, přicházíme v 11:30, stěna je ve stínu. Vyždímáme trika, navlečeme si cajky na sebe, friendy příjemně tahají sedák k zemi. Paráda. Pot teče z pod helmy po čele a pokračuje až do lezaček. Podělaná vlhkost. Vždyť jen stojím na nástupu. První délka nás opět ujišťuje, že to nebude lezení zadarmo. První délka vede úzkou spárou. Následuje délka pěkným rajbasem na tření bez rukou, mágo je vidět všude. Každej se zkoušel někde zachytit nehty, bohužel nic není. Rajbas vede na hranu stěny, následuje několik malých spárek mizících v kompaktní skále. Krásné lezení s fantastickým výhledem 300 m pod sebou. Frendy jsem nepotřeboval. Kdo se více bojí, může dojistit pouze ve spárách. Cesta je kompletně vyjištěna borháky. Jištění 3 – 8 metrů od sebe. Následuje lezení po krystalech, spáry, rajbasy. Výlez okolo betonových podpěr. Na vrcholu přelezeme ochoz a jsme mezi stovkami turistů přímo před sochou Krista. Vůbec se nedivím turistům, kteří chtějí na vyhlídku. Fantastický výhled na Rio, v dáli je Cukrová homole a další kopce na pobřeží. Je to silnej zážitek. Jen těch lidí…… Sestup zpět k autu do mezistanice zubačky, buď pěšky po silnici, nebo jako mi jsme využili kyvadlovou dopravu dodávkou, která je z vrcholu zdarma.

Tolik romantika. Následoval déšť, déšť a zase déšť. Chtěli jsme další stěny v Riu, nebo dále 90 kilometrů od Ria v horách jsou impozantní Agulha do Diabo – Ďáblova jehla 2050 m. n m. Pico do Dedo de Deus 1692 m. n m. – Boží prst a mnohé další. Na pokoji v ubytku sledujeme místní Tv – záplavy, nejezdit do těchto oblastí v horách. Zbaběle odjíždíme na okolní pláže. Po třech dnech slunce a odpoledne opět prší. Následující týden stojí pro lezce za pendrek. Stále prší. Přesouváme se při pobřeží zpět do Sao Paulo. Vejlet na ostrov, několik treků do džungle v dešti, koupačka pod vodopády nebo na plážích. Při jedné koupačce pod vodopády vylezu z vody a Víťa povídá. Jirko valí ti krev na nohou. Cože, nic necítím, koukám malé černé potvory nejsou pijavice, ale mušky veliké dva milimetry. Napočítám 15 kousnutí. Víťa při výlezu z jezírka také není ušetřenej. Nějaké moskytí kousnutí také patří k cestování. Vždyť i moskyti se potřebují občas napít 😊. Občas vykoukne na několik hodin slunce. Ale počasí nelze poručit a blíží se čas návratu domů. Ochutnali jsme lezení v Brazílii jako místní kuchyni a můžeme jen doporučit.

Jirka a Víťa – UltraAnt