Letošní volba na hory byla jasná. Loňské Dolomity mě natolik uchvátily, že jsem byl pevně rozhodnut se tam letos vydat zase.

Olomoučáci už byli na prázdniny rozebraní, tak jsem musel sáhnout do pražských zásob.

Nakonec vypadalo naše čtyřčlenné komando takto: Danča s Michalem a Jirka se mnou. Cíl byl stejný jako loni. Nejdříve strávit tři dny pod severními stěnami Zubů a pak se přesunout pod Marmeládu.
Cesta ubíhá jako vždy celkem v pohodě – když se člověk těší, dá se i deset hodin v autě snést. Pod zuby ale dorážíme později než loni, a tak se rozhodujeme nehrát si na hrdiny, pěkně si připlatit a dojet až na horní parkoviště. Tady rychle rozděláváme stany a necháváme unavená těla pořádně odpočinout před zítřejším lezením.


Druhá lehčí půlka druhé traverzové délky v Cassinovi (hi res)
foto by © Fil
  Jako první cestu vybírám Cassina ,8- na Cimu Ovest . Cesta je to velice známá a proslulá hlavně svým 60ti metrovým „grande traverso“, který je z celé cesty nejtěžší. Nalézáme jako druhá dvojka, ale po zahřívacích pětkových délkách, které přebíháme celkem na pohodu, nás borci pouští před sebe. Jelikož letos volíme taktiku „super lajt“ a lezeme bez batohu (jen s pitím a botami u pasu), jsme před klíčem vcelku čerství a můžeme se do něj pustit. První lezu já. Snažím se lézt rychle a efektivně. Ani nestíhám cvakat všechny skoby a už sedím na štandu a dobírám spolulezce. Jirka leze druhou, podle topa stejně obtížnou, v reálu však těžší délku. Borec v ní bojuje a funí o sto šest. Bohužel si musí párkrát odsednout. Já jsem ale rozhodnut přelézt vše čistě a bez odsedu, a tak do toho naburácím a naštěstí se mi všechny ty titěrné lištičky daří udržet a nespadnout. Dále nás čekají ještě dvě délky za sedm, které jsou také dost vypečené a člověk v nich musí zapojit jednak sílu předloktí, tak i mozek. Zbytek cesty probíhá v duchu - tudy by to šlo, tak lezem. Patnáct metrů odlez, skoba a zase patnáct metrů lezení. Kolem třetí už vysedáváme u (ne na ) vrcholového kříže a čeká nás jen nekonečný sestup dolů, na jehož konci je kýžená voda, jídlo a odpočinek.

Nekonečno nade mnou (hi res)
foto by © Fil


Jedno z mnoha slaňení (hi res)
foto by © Fil

  Skvěle rozlezení se druhý den pouštíme do hlavního questu – Hasse Brandler, 8 + neboli diretisima severní stěny Cimy Grande byla vylezena už v roce 1958, a tak si říkáme, že když to kluci vylezli ještě snad s konopnými lany a v bačkorách, tak mi to musíme zvládnout taky. Nejhorší na této cestě je fakt, že nejtěžší délky přijdou až v půlce a to už za sebou máte dost sedmičkového lezení. První metry jsou rozehřívací (zvláště Jirkova neskutečně rozbitá pětková délka, v níž jsem se na něj při jištění ani nemohl dívat, jak jsem se bál, že pošle do údolí asi dva náklaďáky kamení).

Jedna z méně pevných pasáží v Hasse Brandlerovi (hi res)
foto by © Fil


Začátek sedmičkového maratonu (hi res)
foto by © Fil

Potom přijde série sedmiček, které člověka dobře načnou. Tahám je všechny já. Parádní lezení, pevná skála, atletické kroky, sem tam nýt.  Když se člověk prokouše ke klíčovým osmám, má fest natečeno a to vlastně ještě ani nezačal. Oba chvíli odpočíváme a pak se vydávám vstříc první osmě. Je to celé do kopce a tak lezu rychle, abych se příliš neunavil. Sokol, spoďáky, bočáky, dlouhý tah do madla. Na štand dolézám úplně vyřízený a když se mě Jirka na druhém konci ptá, které chyty jsem bral, neumím mu odpovědět, protože sám nevím. Lezl jsem na krev. Chvilka odpočinku a jdeme na to. 8+ková délka začíná převískem přes který není vidět. Cvakám první skobu, šahám nad převis a…do háje – je to mokrý. Vracím se. V hlavě mi to vře, tep se zrychluje, adrenalin koluje v žilách jako roztavené olovo. „To přece není možný, přece se to teď neposere, už jsme tak vysoko! Musíš zabrat, prostě musíš…“ Nalézám znova, chytám mokrý chyt, fixuji ho a…pád. „Sakra, proč?! To snad néé!“ Nedá se nic dělat. Ze skoby si zklamaně prohlížím další postup a zjišťuji, že následující dvě délky jsou úplně protečené vodou. Ještě chvíli nadávám a pak se pouštím do zdlouhavého hákování, které je naštěstí podpořeno dostatkem skob.

Nevypadá to mokře,  že... Ale bylo.  (hi res)
foto by © Fil

Po přehákování zbytku převislého kouta vše, jakoby mávnutím kouzelného proutku, uschne a my můžeme zbývající lehké délky dolézt zase volně. Nedá se nic dělat, pro volný přelez se budu muset ještě vrátit. Cesta za to určitě stojí.  Povinné vrcholové foto a rychle dolů k autu. Já si dělám ještě okružní jízdu kolem Čim, protože mi asi z pátého štandu spadla expreska. Stejně ji nenacházím.

Vrchol Cimy Grande, 2999m (hi res)
foto by © Fil

  Poslední den vybíráme lehkou cestu ( Egger Sauscheck, 6+ ) vedoucí na Cimu Piccolu . Lezeme ji ve třech spolu s Dančou. Druhému týmu se totiž už podruhé řízlo lano a Michal toho už má dost. Dává si rest. První délku Jirka zdvojuje. Přece nebudeme štandovat každých 20 metrů. Druhá, nejtěžší, padá na mě. Začíná od spoda pěkným sokolem. Když však člověk doleze nad něj, zjistí, že celou dobu lezl na velkém odchlíplém pilířku, který se mohl kdykoli zřítit dolů. Dále následuje jemný prstíčkový traverz (za obtížnost cesty) a pak už jen deset metrů odlez ke štandu. Další délky zase spojujeme a dolízáme před druhý těžký úsek. Pod převis. Jirka se ho chopí a ladně ho přelézá. Následují tři brutálně rozchrastané délky, při kterých se leze v podstatě po hromadě volných šutrů. Na jednom štandu nás Jirka upozorňuje, ať se raději ničeho nedotýkáme a pokud možno stojíme na jedné noze, protože vše kolem duní jako samo peklo. Poslední pětkové délky (už zase celkem pěkné) nás zavedou do sedélka mezi Anticimou a Piccolou. Danče s Jirkou se už ke kříži nechce, a tak lezu sám. V topu je poslední úsek psán na čtyři kratší délky (max 4UIAA). Já to tahám na jednu 62 metrů dlouhou. Ve chvíli kdy Danče projde lano jistítkem se chytám vrcholového štandu. Teď už stačí slanit pár délek dolů a je před námi minimálně den a půl volna, kdy musíme pořádně zregenerovat před nadcházející lezenicí.

Jestlipak to má chlapec protáhlé štandem... (hi res)
foto by © Fil


Začátek sedmé délky cesty Egger Sauscheck, 6+ (hi res)
foto by © Fil

  Další den se pomalu přesouváme do Cortiny, kde nakupujeme (Michal nová lana) a procházíme se po městečku. Večer nacházíme pěkné tábořiště pod sedlem Giau, kde se Michal s Dančou rozhodují, že na Marmeládu nepolezou a volí alternativní program v oblasti Nuvolau. Jirka zase přichází s návrhem, že by potřeboval ještě den oraz a že prý máme zítra lézt ve třech bez něj. Je dohodnuto.

Předposlední štand (hi res)
foto by © Fil


Dolomitská nádhera (hi res)
foto by © Fil

  Probouzíme se do slunečného dne a po hodinovém pochodu stojíme před 200 metrovou skalní stěnou Corda Negra v oblasti Nuvolau. Michal vybírá pěknou rozehřívací cestu ( Anello sos petto, 6- ). Rozhoduji se, že jí polezu sólo, abych nezdržoval postup ostatních. Pouštím si hudbu z empétrojky a jdu na to. První délka za 4+ člověka pěkně probudí. Následuje klíčový 6-kový úsek, kde už se musí trochu lézt. Až mě překvapuje, s jakým klidem ho přelézám. Dále je to asi 100 metrů pětkovým terénem na vrchol. Nenahraditelný pocit (něco na tom je, že Alexi?). Celkový čas výstupu – něco přes deset minut. Když slaňuji (měl jsem s sebou 50 metrů 7mm repky) Michal s Dančou zrovna opouštějí první štand, takže mám dole chvíli volna.  Další cesta ( Elisabetta, 7- ) má nejtěžší délku hned tu první, takže se domlouváme, že jí vylezu nejdříve já, pak se odvážu a budu pokračovat sám. Ostatní jí půjdou v lanovém družstvu. Hned ze začátku mi něco nesedí. Tohle přece není 7-. Vždyť jsou všude chyty! Na štandu hodím lano dolů a pokračuji dál veden nýty. Když se terén začne naklánět, dojde mi, že jsme asi o cestu jinde. Sakra. Co teď? Dolů se mi nechce, a tak si na sedák cvakám dvě smyčky a lezu s přecvakáváním. Obtíže této délky byly, jak jsem se později dozvěděl z průvodce, 7-. Při přelézání nejtěžšího místa mám v hlavě úplné prázdno. Myslím jen na chyty a svůj dech. Stoprocentně se koncentruji. Povedlo se. Jsem nad převisem a traverzuji do původně zamýšlené cesty, kde už je to samá pětka a čtverka, takže je vše v oukeji. Po dolezení cesty se mi vybaví článek z Montany o testování pevnosti šitých smyček…

Vrcholové plato na Corda Negra (hi res)
foto by © Fil


Poslední délka cesty Via centrale, 8/8+ (hi res)
foto by © Fil

  Mezitím na mě zbytek týmu čeká dole (zas tak dlouho ne, asi deset minut) a společně lezeme předem vybranou Elisabettu. Na štandech se střídáme, a tak to trvá celkem dlouho. Nahoře ještě ukecávám Michala, aby se mnou slanil a přelezl poslední délku té mé omylem lezené cesty, která je psaná za 8/8+ ( Via Centrale ). Začíná kolmou stěnkou po dobrých chytech. Pak je dobrý rest a následuje převislá plotna se škrabkami a klíčovým krokem přes jednoprdu. Dále už linka jen lehkne. Dílo se zadařilo a onsajt je doma. Pak už všichni naposledy slaňujeme, balíme věci a jdeme zpátky k autu.
  Na smluveném místě nabíráme Jirku, který celý den odpočíval a nabíral magenergii. Michal nás veze pod Marmeládu, kde se balíme natěžko a vyrážíme nahoru k chatě. Musíme si pohnout. Chceme vylézt a zafixovat první délku, než se úplně setmí. Já vlastě ještě neřekl, o co jde, že? Moderní časy neboli Moderne zeiten neboli Tempi moderni je 1100 metrů dlouhá štreka z dílny rakouských mistrů vedoucí jižní stěnou královny Dolomit. Nejtěžší je hned úvodní délka (za krásných 8), pak už se člověk jen nesmí ztratit a musí vydržet.
  Na chatu přicházíme kolem šesté. Máme tak ještě asi dvě hodiny čas, než nebude vidět ani na krok. Balíme lezení a jdeme pod nástup. Je to překvapivě daleko. Nakonec však začátek Časů nalézáme a já se pouštím do delikátní poležené technické vypečenosti. Sérii úvodních kroků střídá lezení po ničem a jedné hodně malé bočákové liště. Následuje nátah do dobrého chytu a jede se dál. Žádný odpočinek. Nahoře mě dostane asi sedmimetrový vyhlazený koutek, který si musím dojistit sám. S řevem naštěstí chytám závěrečné madlo a čekají mě už jen tři metry traverzu na štand. No, zas tak lehké, jak se říká, to nebylo. Nechám se spustit a jistím Jirku na rybu. Na borce je to prý těžké, a tak několikrát sedá. Bohužel mi nahoře oznamuje, že cestu nepoleze, že jedem dolů. Nepřesvědčí ho ani fakt, že nic těžšího už tam není a že to klidně celé polezu na prvním. No co už. Další pytel pověšen. Aspoň je pro co se vracet.
  Scházíme na chatu, kde přespáváme a další den se vydáváme na cestu zase dolů na parkoviště. Michal nebere telefon, a tak se snažíme stopovat. Nikdo nás nechce vzít. Asi moc smrdíme. Nakonec jedem autobusem a dostáváme se do vesničky vzdálené asi 20 km od pasa Giau, kde lezou ostatní. Celý den zevlujeme dole ve vesnici. Večer, když se konečně dovoláme Michalovi, tak nám řekne, že už pro nás dnes nepřijede a že nás vyzvedne zítra. Přespáváme v parčíku na lavičkách.
  Ráno nás vyzvedává a společně jedeme za posledním lezením. Tentokrát už jen krátké sportovky na dodělání se. Na druhý pokus se mi daří přelézt zdejší nejtěžší cestu Robert & Enie (tato 8/8+ by v Krasu byla max za 8- ;-).
  Kolem poledne se vydáváme ku Praze, kam dorážíme něco po desáté a já chytám poslední vlak do Olomouce.
  Sečteno a podtrženo mi vychází celkem slušný zájezd. Vylezli jsme krásné a hodnotné linie a něco jsme si schovali na příště. Doufám, že se zase za rok uvidíme Marmoládo.

Foto:
Galerie

Hore zdar