Je začátek prosince, listí již opadalo, ptáci se začínají sdružovat u lidských obydlí a Krakonoš čechrá sněhové peřiny.

Namísto teplého oblečení oblékám kraťasy, tričko, kšiltovku a dvě balení opalovacího krému. Cíl – Jižní Amerika – Chile – Argentina

Psal se rok 2008, kdy jsem naposledy opouštěl Jižní Ameriku, tehdy jsem tam byl na Aconcagui (6959 m n.m.) a dalších patnácti vrcholcích. Patrně již tenkrát vzniklo jakési zalíbení k tomuto kontinentu a také prvotní myšlenka na jednu bláznivou výpravu – uskutečnit to, o co se někteří marně pokoušeli a co mnozí prohlásili za nemožné, na kole přejet nejsušší poušť planety - Atacamu a vystoupat na jejích 16 šestitisícovek, včetně nejvyšší sopky světa – Ojos del Salado (6889 m n.m.).

Neboť jsem byl na své poslední větší výpravě (osmitisícovkách Broad Peak a K2) sám, beru tentokrát s sebou parťačku Lídu. Ve 34 dnech se máme pokusit o to, co ještě nikdy nikdo před námi úspěšně nedokončil, tato samotná skutečnost mne lákala nádechem nepoznaného dobrodružství snad jako málo co…
 
Jsme v zemi, jejíž tvar připomíná dlouhého hada vyhřívajícího se na pobřeží Tichého oceánu A u brány té absolutně nejsušší pouště světa - Atacamy, v městě Copiapu ležící ho necelých 60 km od pobřeží ve výšce 400 m n.m. První dva dny jízdy na kole utečou jako voda, cesta je zpevněná a „pádíme“ kolem 40 km za den. Třetím dnem končí hlavní silnice, která přechází v cestu, jejíž povrch je často rozmanitý. Od starého asfaltu, uježděné hlíny, až po čím dál častěji se vyskytující písek a kamení. Sdělit jaké je to jet v písku se zátěží jak na předních, tak na zadních nosičích kola, být vystaven té ohnivé kouli co na vás kouká od rána do večera, nemoci vždy pít a jíst tolik, kolik by jste potřebovali a do toho všeho stále jenom stoupat do nadmořské výšky čtyř a půl kilometru - to je zkrátka nepopsatelné…


  Solné jezero Maricunga  (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

Po šesti dnech od začátku výpravy konečně dojíždím do první horské oblasti Macizo Tres Cruces. Pro Lídu je terén poněkud obtížný a tak ji doveze do našeho základní tábora tohoto pohoří džíp společnosti, která uprostřed pouště buduje silnici. Tábor zakládáme ve výšce 4350 m a hned další den vystupujeme s vynáškou do výškového kempu, který se nalézá v 5370 m. Den následující se již vydáváme se vším vybavením a jídlem na deset dní do výškového tábora. Následuje první šestitisícovka Cerro tres Cruces Norte (6043 m). Po ní se Lída necítí dobře, míří zpátky do civilizace a já zůstávám sám, potkáme se znovu až v Copiapu.


  Typický obrázek nejsušší pouště planety  (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

V následujících dnech prožívám nejlezečtější období svého života, postupně vystoupím na dalších deset šestitisícovek. Nepojmenované vrcholky nazývám dle řeckých bohů, vždy podle významu co jsem na nich prožíval a jak se cítil: Cerro tres Cruces Central (6628 m), Eiréné (bohyně míru - 6114 m), Seléne (bohyně měsíce - 6012 m), Chronos (Bůh času - 6184 m), Zefyros (bůh západního větru - 6324 m), Aiolos (vládce a strážce čtyř větrů - 6237 m), Éós (bohyně úsvitu a ranních červánků - Jitřenka - 6014 m), Litai (bohyně proseb, dcery nejvyššího boha Dia - 6423 m), Boreas (bůh severního větru - 6357 m), Tmólos (horský bůh - 6184 m).


  Kajícníkové pole v pohoří Macizo Tres Cruces  (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

V jednom dni se mi podařilo vystoupit i na čtyři samostatné šestitisícové hory. Tyto výstupy si vzaly i svoji daň v podobě několika shozených kil, velké únavy, pár odřenin a dvou předních zubů, které jsem si vyrazil při pádu z vrcholové věže. Trošku potlučený, však celý se vydávám dolů ke svému kolu. To z části vyhrabu z písku a již jedu a táhnu kolo dál. Po dvou dnech dorazím do druhé horské oblasti Cordón Ojos del Salado, kde se zároveň nachází stejnojmenná nejvyšší hora Chile - Nevado Ojos del Salado (6889 m).


  Pohoří Cordón Ojos del Salado (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

Na jejím úpatí jsem poprvé v horách potkal lidi. Celkem sedmnáct horolezců z různých koutů světa se zde pokoušelo o vršek. Poměrně těžký sníh, silný studený vítr a nelehké lezení v posledních sto metrech výškových dokoná, že horolezci postupně odpadají jako švestky a tak na samotný vrchol vystoupím sám a po hodině tam doleze i průvodce francouzské skupiny. Jelikož nemám kvůli hmotnosti těžké zateplené expediční boty, ale pouze lehké pohorky, co používám v Alpách na čtyřkách, tak mi omrzaly prsty.


  Pohled z výstupu k vršku  Ojos del Salado (6889 m) na pohoří Cerros de Barrancas Blancas (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

Sluší se podotknout, že Ojos del Salado je zároveň nejvyšší sopkou planety a její vedlejší vrchol je stále aktivní, čmoudí se z něj jako z elektrárny a člověka to příliš v klidu nenechává. Tato hora na okraji pouště je oblíbeným cílem nejenom horolezců, ale také vulkanologů. Ročně se na ni pokusí vylézt přibližně 250 lidí, jenom 5 % z nich je však úspěšných a dosáhnou vrcholu, kde je na skále připevněn obrázek pany Marie, křížek a ocelový kufřík v němž je návštěvní kniha a láhev červeného vína.
V tomto pohoří jsem vystoupil ještě na jeden bezejmenný vršek o výšce 6112 m, který jsem pojmenoval Niké, což je řecká bohyně vítězství a ochránkyně bojovníků, tak nějak jsem si tam připadal…

Hnedle další den ráno se přesunu o patnáct kilometrů dále do nedalekého pohoří s názvem Cerros de Barrancas Blancas. Zde jsem vystoupil na tři bezejmenné šestitisícové vrcholky: Gaia (bohyně země, plodnosti a mrtvých - 6128 m), Morfeus (bůh snů - 6036 m), Styx (bohyně podsvětí – 6011). V případě předchozích pohoří a vrcholů se jednalo o zcela samostatné hory, toto pohoří bylo jedinné, které tvořilo jeden větší masiv se třemi samostatnými vršky, proto jsem jej naplánoval jako poslední.



  Uprostřed v pozadí - pohoří Cerros de Barrancas Blancas  (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

To, že je něco v nepořádku jsem tak nějak instinktivně uvnitř cítil již od začátku, později jsem pochopil proč. Z ničeho nic se přihnala mračna, která se zastavila o tento masiv a začaly hromy blesky. Jelikož většina hor v této oblasti And je tvořena vysokým obsahem železa a já byl v šesti tisících uprostřed vzniku blesků, tak každá drobná krystalka, kroupa velikosti půl centimetru nesla v sobě statický náboj, který se projevoval tak, že když na mě dopadl, bylo to jako rána ohradníkem, co ohraničuje louky s dobytkem. Postupně se tak moc „rozsněžilo“, že jsem si připadal jako ubičovaný elektrikou. Začal jsem mít velký strach, přeci jenom jsem tohle nikdy nikde ve světě nezažil, tak jsem po posledním vršku doslova utíkal dolů. Vše se mně podařilo zaznamenat na kameru, včetně zvuku onoho jiskření, záběru vstávajících vlasů, zběsilého úprku dolů, následné zabloudění i šťastný návrat ke kolu. Další den jsem pokračoval v cestě k cíli mé výpravy, tím byla Laguna Verde. Solné jezero s termálními prameny na konci pouště a na hranicích Chile s Argentinou. Byl to pro mě po takové době v poušti zkrátka ráj…


  Laguna Verde  (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

A tam pro mě má výprava přejetí na kole pouště a vylezení 16 šestitisícovek skončila (13.12.2011 - 17.1.2012). Později jsem dojel na pobřeží Pacifiku, koupal se v něm, jezdil na kajaku, lovil harpunou ryby a jezdil po plážích na koni.


  (hi res)
foto by © Jaroslav Bartoš

Celkově jsem na kole ujel 1 257 km, vystoupal 12 340 m výškových a pěšky na horách nastoupal 14 107 metrů. Vylezl 16 šestitisícovek, z čehož se v deseti případech jednalo o první český výstup. Z každého vrcholku jsem pořídil fotografie a videa, která zpracujeme v můj čtvrtý dokumentární film, jež bude příběhem prvního člověka planety, který přejel na kole nejsušší poušť světa – Atacamu, a vystoupil na jejích 16 šestitisícovek.

Chtěl bych alespoň takto poděkovat mému ochránci, Krakonošovi, bez něj by to opět nešlo. Pomáhal mně vírou v nás horaly a ve vědomí mého domova, místa kdesi uprostřed v srdci Evropy, v Česku, v Krkonoších - jednoduše doma. Myslím si, že bychom totiž nikdy neměli zapomínat kdo jsme a odkud pocházíme, proto se také tak rád vracím domů…


Jaroslav Bartoš
foto archive © Jaroslav Bartoš

Jaroslav Bartoš

Zdroje:
Stránky Jaroslava Bartoše