Na mysli jsou stále jeho rozzářené oči, v uších zní jeho veselý smích, do srdcí se však neodbytně vtírá pocit obrovského smutku.
Ten pocit nelze překonat, myšlenky se neúprosně vracejí. Dnes odešla velká lezecká legenda. Legenda, za kterou nestály titulky v novinách o pokořených cestách, ale člověk, jenž byl synonymem přátelství, úcty k rodině a především nehynoucí lásky ke skalám. Čím člověk zachází, tím také schází? Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Ne, přes čtyřicet let byl s osmou v ruce a upoceným čelem tou jistotou na druhém konci lana. Odešel šťastný a smířený, tak, jak si vždy přál. V lezečkách a uprostřed skal. V duších nám zanechal lásku, kterou ani tragická nehoda nebo možná jen ruka osudu, nevymýtí. Nechtěl tryzny a věnce, pohřební sonáty, chtěl by se rozloučit tak, jak žil. S kytarou a pivem v ruce, v kruhu svých milovaných a přátel. Vy, kteří jste ho milovali, přijďte se s ním rozloučit do Sedmihorek ke Koupáku v neděli 29.6. v 10:00.
S kytarou uctíme jeho památku pod skálou, s níž spojoval svůj život a kde chtěl sejít z cesty. Nechť Kapelník a Vy jste svědky odchodu tohoto velkého člověka.
Boli nas to u srdicka, Mira byl skvely clovek,
moc si ho vazime a budeme vzpominat na ty vsechny
chvile s nim. Hodne stesti na jeho posledni Velke Ceste. Jen si mi pripomina, ze je to skoro ve stejny cas jako pred tremi lety Houmles. Ach jo, boli to boli. Hodne sily posilame rodine.
Marek a Petra
...hezky napsané, tak jak by to cítil i on. Spolu jsme prožili spustu hezkých chvil jak na závodech tak ve skalách s našimi dětmi kterým jsme věnovali část svého sportovního života. Budu vzpomínat na společené hraní s kytarami u pivka, společné bivaky a nekonečné cesty ztrávené v autě. Moc to bolí, byl to upřímný a přímý člověk na kterého se nazapomíná.Už nevyhraje tradiční tlačenku na Silvestrovských závodech které nikdy nevynechal.Sbohem Míro.
Kdyz takoveko cloveka moc neznate, ale presto ho ve skalach a na preklizce casto potkavate. Zasahne to i vas. Vzdycky se smal a byla z nej citit pozitivni energie. Rodine uprimnou soustrast. Elisko, drz se!
Míro, naše cesty se v poslední době spíš rozcházely, než scházely. Přesto se nedá zapomenout na spoustu krásných chvil, které jsme spolu prožili. Přeji Ti šťastnou cestu do nebeského Skaláku a pozdravuj tam od nás Bundesvéra, Ogoforda, Chrousta, Šášu, Labana, Havlici a další, které stejně jako Tebe v rozhodující chvíli opustilo štěstí. Žabku Ti pod Káplem, kde jsme se spolu rvali na Údolce, určitě zahraju. A u nebeskýho báru mi drž místo, i když tam rozhodně nespěchám. Libor
Celá rodina Karešova se pro mne stala druhou rodinou. Začali mě učit lízt, pomáhali mi a já snažila pomáhat taky. Pan Kareš byl úžasný člověk, na skále jsem ho viděla celou dobu usměvavého. Lezení milovalou, byl to pro něho celý život, stejně tak jako pro celou rodinu. Moc mě to mrzí.
Upřímnou soustrast od mých rodičů i ode mne. A vzkaz pro Janičku, Elišku, Romanku a Honzu - pořád je s vámi ve vašich srdcích a nikdo ho z nich nesmaže! Držte se a kdykoli bude potřeba obraťte se na mě. Vaše Terka
Mirek byl pro všechny velkým vzorem a osobností. Jsem moc rád, že jsem jen jedním z mnoha, kterým se tak nesmazatelně zapsal do jejich života. Jsem rád, že jsem s ním mohl prožít několik let svého života a učit se od něj. Děkuji vám všem za podporu jeho rodině a taky za to, že na něj budete vzpomínat.
Už od půlnoci, kdy jsem se to dozvěděl, přemýšlím co na to říct. Stále mě nic nenapadá, protože je těžké si uvědomit, že s Mirkem se už na jednom laně nesetkáme. Jeho škádlení kvůli braní knih do skal (a nejen to) mi bude chybět - jen škoda, že to vím až teď.
Dalibore, jsi jediný, koho si teď troufnu zatěžovat - kdyby bylo cokoliv potřeba, dej mi prosím vědět.
Míro, také ti děkuji. Sic jsme se moc nepotkávali, ty chvíle, co jsem se točil kolem stály za to.
Moc jsem ti fandil a jen udiveně koukal, jak ti to šlo.
Držím palce celé rodině.
Byl jsi fajn.
Na Miru máme a budeme mít stále ty nejhezčí vzpomínky.Na všechny ty večery s kytarou prožité při závodech i doma. Účast všem známým a sílu do dalšího života...
U Elišky nelezu moc dlouho, ale měla jsem tu čest poznat se s jejím tatínkem, který už od pohledu vyzařoval energií a obrovským nadšením. Někdy, když jsme lezli přišel, sednul si na lavičku a radil... Byl to právě on, který mi svými radami dopomohl k tomu, že jsem vylezla jednu stěnu u nich na zahradě, se kterou jsem předtím marně zápasila... Přeji upřímnou soustrast celé rodině a hlavně hodně síly.
nikdy jsem nevěděla, jestli ti můžu říkat "ahoj" nebo "dobrý den". A teď "nashledanou". Nezapomeň tam na nás, my na tebe taky nezapomeneme.
Eliško, hodně síly, držte se, máme vás rádi.
Mirek Kareš byl člověk upřímný a skromný a byl centrem všeho sportovního i pracovního dění ve svém okolí. Jako skvělý sportovec a táta udělal pro svou rodinu a pro budoucnost svých dětí maximum toho, co bylo v jeho silách. Jeho písně s kytarou byly pohlazením duše těch, kteří jej poslouchali. Při večerním posezení u ohně vytvářel svou přítomností a svým zpěvem nezapomenutelnou atmosféru, která pro nás byla jedinečná a zůstane nenahraditelná, stejně jako je nenahraditelná jeho osobnost skvělého a obětavého člověka. Bude nám velmi chybět a vždy na něj budeme vzpomínat. Jeho náhlý a nečekaný odchod je pro nás velkou ztrátou.
Mirek a Alena Muráňovi.
Upřímnou soustrast rodine i příbuzným! Díky stěně u Karešů na zahradě v Liberci, jsem se dosatal před 15 lety k lezení. O to víc, mně teď bolí, že odešel člověk, který svým způsobem přispěl k tomu, že miluji a žiji tímto sportem.
Díky Míro, ať je Ti v tom lezecky nebi krásně!
Těžko napsat ještě něco jiného než co už je napsáno, řečeno a co cítím. Patřím rovněž k lidem, kteří vděčí Mírovy a ostaním členům jeho rodiny,že jsem začal lézt a díky tomu a lidem okolo lezení začal novou etapu svého života. Hodně sil Honzo, Romano, Eliško. Majkl
Tak Míro, až tam za Tebou dorazím(a věř tomu, to je na 100%),tak Ti ty závody určitě zase odspeakruju.Škoda jen, že to nebude tak brzo(doufám)!
Tvoje slova chvály se nedaj zapomenout!
Dík za ně!!!
color
S Mírou jsem se potkal poprvé v Jizerský horách v průběhu jarních prázdnin,je tomu už spousta let, ale stále si na toto setkání pamatuji. Nějak jsme si padli do oka a tím začalo naše přátelství. Vylezli jsem spolu spoustu cest, společně jsme sledovali, jak nám vyrůstají ratolesti,radili jsme se, když nastaly problémy a byli jsme vždycky jeden druhému oporou.Někdy to mezi námi zajiskřilo, ale to patřilo k věci.
Už mi nezavolá před víkendem, jedeme soupat, už mi nezavolá,jdeme na stěnu, jdeme na 2. Je mi to
líto. Díky Míro .
Ten Chlap šel jednoho dne ďolíkem
a krásně pozdravil.
Potřeboval pomoc na stěně, kterou právě postavil.
Na té stěně se samotřejmě podepsali Honza, Romča, Eliška a za oknem na ně koukala Janička.
Další týden jsme se sešli u Váchy, neměl jsem sebou parťáky. Tak do kulečníku jsem ho uvrtal, trochu mu pomoc od těch skal.
Na oplátku za to na stěnu mě vzal.
Nikdy jsem nebyl lezec a nikdy nebudu, přeci Mírovi nemůžu dělat ostudu,
Vyprávěl krásné zážitky, kde všude byl a nakonec se jeho cíl a osud naplnil.
Ten příběh měl pokračovat dál,
kdyby Míra ze skály ne...
Že na skále skončit chtěl - ještě několik let s tím počkat měl.
Přijdu se rozloučit pod jeho milovaný štít
Jménem KAPELNÍK.
Ten Chlap šel jednoho dne ďolíkem
a krásně pozdravil.
Potřeboval pomoc na stěně, kterou právě postavil.
Na té stěně se samotřejmě podepsali Honza, Romča, Eliška a za oknem na ně koukala Janička.
Další týden jsme se sešli u Váchy, neměl jsem sebou parťáky. Tak do kulečníku jsem ho uvrtal, trochu mu pomoc od těch skal.
Na oplátku za to na stěnu mě vzal.
Nikdy jsem nebyl lezec a nikdy nebudu, přeci Mírovi nemůžu dělat ostudu,
Vyprávěl krásné zážitky, kde všude byl a nakonec se jeho cíl a osud naplnil.
Ten příběh měl pokračovat dál,
kdyby Míra ze skály ne...
Že na skále skončit chtěl - ještě několik let s tím počkat měl.
Přijdu se rozloučit pod jeho milovaný štít
Jménem KAPELNÍK.
Míra patří k těm, na které když vzpomenu - vybaví se mi tvář chlapíka, který jednou zabloudil do skal a už se z nich nevymotal. Nadšenec do lezení pro kterého nebyl problém postavit na zahrádce stěnu, uspořádat závody či doprovázet děti na jejich cestě za sportovními úspěchy. Občas ustaraný, ale vždy připravený předat trochu toho svého optimismu druhým.
Přeju hodně síly rodině do dalších dní.
Ahoj Honzi, Elisko, Romco a Jano, uprimnou soustrast, je mi to moc lito. Mirovi mohl kazdy zavidet tu jeho energii a elan a nadseni pro vec. Hodne sily pro nadchazejici dny. Míša L.
Mirka jsem znal dlouho. V deníčku jsem našel datum 25.3.72, kdy mi vyvedl Smítkovu stěnu na Ottovky. Obdivoval jsem jeho nasazení, s kterým zajišťoval zázemí a servis Elišce při jejím závodění doma a v zahraničí. Mirka jsem mockrát volal kvůli tomu, aby si Eliška jako členka našeho oddílu přišla na výroční schůzi našeho Vysokoškolského klubu (dříve jednoty) pro ocenění jako nejlepší sportovkyně. Také vzpomínám na raut, který jsme s Mirkem a Eliškou absolvovali po umístění Elišky mezi nejlepšími sportovci Liberecka. A jak mne lámal na závody do Hejnic (kategorie veteránů) a na sraz lezeckých veteránů na stěne v Dlouhých Mostech. Bohužel nebyl čas... Připojuji se k názoru jednoho z komentátorů, že Mirek by si určitě přál, abychom netruchlili a spíš si zavzpomínali na společná posezení u pivka. Prostá slova většinou vyjadřují víc než vzletné věty. Myslím si, že Mirek byl dobrý chlap a že prožil dobrý život. Upřímnou soustrast rodině.
Vláďa Janko
Hora skrývá slunce pod klobouk,z oblaků do pampelišek fouk.Jak zlaté kvítí jasné hvězdy jsou,snad až k tobě náš drahý dolétnou.
KAMARÁDE,STREJDO....... SBOHEM!!!!
JANI,HONZO,ROMČO,ELI UPŘÍMNOU SOUSTRAST!
Celý Kuchařinec.
I když jsem Míru znal krátce, jeho lásku ke skalám, horám a jeho přátelství jsem poznal dobře. Veškerá slova jsou zde zbytečná, doufám, že se v tom lezeckém nebi má dobře a přeji mu zde dalších ůspěchů. Upřímnou soustrast rodině a nejbližším přátelům.
Děkuji Ti za ty tři roky, co jsme se znali. Když jsme se poprvé potkali v Arcu, nakazil jsi mě svým nadšením a bezmeznou láskou k lezení, stejně jako všechny, co se v Tvé blízkosti pohybovali. Můj život dostal další smysl a já jsem se těšil na každý den, kdy jsme se měli potkat. Ať už to bylo při lezení, nebo při Tvé pomoci v našem domě. Nikdy jsi nehledal v ničem složitosti, vždy jsi měl na běžné denní starosti rychlé a výstižné řešení. Tvá radost z mých skromných lezeckých úspěchů byla upřímná a opravdová a Tvé rady a povzbuzování mě a nás všechny okolo Tebe posunovaly k lepším výkonům. Pozorovat Tě, když jsi ve volných chvílích pod stěnou dováděl se svou vnučkou byla opravdová radost. Míro, kdykoliv si sednu u nás na zahradě na „Dvojku“ na kafíčko, vždy budeš sedět naproti mně, kdykoliv budu sedět u ohně, vždy uslyším Tvé Zelené pláně. V mém srdci jsi zanechal navždy krásnou a nesmazatelnou stopu a já jsem vděčen za to, že jsme kamarádi. Děkuji.
Celou dobu, co víme co se stalo, přemýšlíme , co napsat.Nenašli jsme vhodný slova a možná i odvahu zavolat. Upřímně upřímnou soustrast. I když jsme se s Mírou poslední roky spíš jen potkávali, bude nám všem chybět. Holky a Honzíku, držte se. Vzpomínky Vám nikdo nevezme a nejste tu sami. Blanka, Honza, Míša a bříško Drázovi, Hela Dobešová
p.s. Celé naše dětsví je s Mirkem spojeno. Vzpomínky a fotky tu budou navždy. Blanka a Roman
Vážení a milí kamarádi známí i neznámí, velmi Vám děkuji za všechny Vaše komentáře, jsou zdrojem smutného zamyšlení, ale i obrovské síly pro celou naši rodinu. Jsem pyšný na svého tátu a o to víc trpím jeho odchodem. Co se toho nedělního rána stalo už nikdo krom něho vědět nebude. Jasné však je, že si vyrazil do skal se svým kamarádem do nové oblasti, vylezl první lehkou věž cca 40m a na vršku dal pokyn dolů, že je všechno ok. Na místo očekávané hlášky "můžeš" přišel pád do členitého rajbasu cca 20m než ho zachytil navázaný spolulezec. Dle policejní zprávy zřejmě šel pro knížku. Náhlá slabost či zakopnutí a následný pád a úder do hlavy znamenal neodvratný konec. I přes nesmírnou snahu lekářu v Drážďanské nemocnici podlehl v úterý na následkům svých vážných zranění. Díky Vám všem za účast. Honza Kareš
Bráška má pravdu, znovu a znovu, den co den sleduji tento článek a každý další komentář mi dává energii a sílu bojovat.. Byl to nejlepší táta, manžel a v neposlední řadě i výborný kamarád.. Za celou naší rodinu Vám všem posílám velký DÍK!!!
I já chci poděkovat za všechny Vaše upřímné komentáře - krásné a smutné zároveň. Byl pro mě nejlepším tátou a pro Silvinku nejlepším dědou.
TATÍNKU, MOC NÁM VŠEM CHYBÍŠ...SNAD SE TAM NAHOŘE MÁŠ DOBŘE...PAPA
Romana Karešová
Mirka jsem poznal před devíti lety, kdy jsem se stal součástí jeho rodiny. Za ta léta společných grilovaček u Karešů na zahradě s kytárkou v ruce a s věčným úsměvem na jeho tváři se mi nesmazatelně vryl do srdce jako přátelský človek, milující skály, přírodu, svoji rodinu a přátele, člověk, na kterého se lze kdykoli obrátit s prosbou o pomoc. Jsem moc rád, že jsem tak mimořádného človeka mohl poznat a společně s ním prožít mnoho příjemných chvil, třeba při společné hře na kytaru a foukací harmoniku. Ikdyž jsem mu to nikdy neřekl, měl jsem ho velmi rád a bude mi moc chybět. Jsem rád, že část jeho duše je nyní přenesena v jeho vnučce (mé dceři) Silvince a tím tak bude jeho zlatá povaha žít stále s námi...
Jano,Honzo,Romčo,Eliško.Včera jsem se dozvěděl,tu neuvěřitelně smutnou zprávu.Je to spousta let co jsme se naposled viděli,ale i po tak dlouhé době vás mám v srdičku.Upřimnou soustrast. Marek Krejsa
Ahoj Honzo,dnes jsem se dověděla,co se stalo.Je mi to moc líto, stále budu vzpomínat na tvého tátu.Nedovedu si představit,že už ho neuvidím na závodech,ani nikde jinde.Budu ho postrádat zrovna jako Filípa a Houmlese.Jarka
Jeden čas mi Míra byl druhým taťkou a jeho žena Janička mou druhou mamkou. Také jsem u nich tak trochu začala s lezením. Měla jsem tu čest být s Mírou na skalách uvázána na jednom laně. Můj veliký respekt k němu mi nedovolil, abych mu někdy začala tykat. Žádal mne o to několikrát. Když jsem naposledy slyšela jeho hlas v telefonu, opět jsem mu řekla :"Dobrý den." Jeho slova zněla - "Co jsi to řekla ? Já ti dám na prdel!" Takže už to dokážu : " Míro, kéž najdeš tam NAHOŘE pohodu a klid. " Všem členům rodiny upřímnou soustrast.
Na koupáku jsme se seznámili, na koupáku se i rozloučíme. Jenom mě nenapadlo, že to bude tak brzy. Karešák v oblasti, to pro nás byla záruka pohodového večera, bez konfliktů, s kytarou. Jeho úsměv ve dveří, ta nejlepší nabíječka, kterou jsme potřebovali. V tu chvíli to nebyla nesmyslná honička, ale bylo to, co jsme chtěli dělat a pro koho to děláme. Ten dar pohody nemá každý. Po prvotním šoku, se ta neskutečná pohoda, kterou měl v sobě, šíří i při vzpomínce na něj. Teď už vím, že šířit vždycky bude.
Je mi to moc líto.
Maruška
Vzpomínám na jeho slova kdy říkal, "Zděndo,už se těším jak si spolu zahrajeme na kytary", a že jsme si parkrát zahrál. V Berouně v tělocvičně "Baladu o špinavých fuseklí" až do bílého rána.....Už to nestihneme a tak si v neděli v jeho milovaném Skaláku zazpíváme tak, že nás bude nahoře slyšet. Měl jsem ho rád a přeji celé jeho rodině pevné síly do dalšího lezeckého a rodinného dění. rodina Melicharů
Registrace
Metodika
lezec.cz
Na mysli jsou stále jeho rozzářené oči, v uších zní jeho veselý smích, do srdcí se však neodbytně vtírá pocit obrovského smutku.
GPS a mapové aplikace