Příběh TŘETÍ MUDr. Petr Jirko (+12. 12. 2001)
5. března 1978 poprvé pod Severní stěnou Eigeru.
...neexistuje nic, o čem bych chtěl jetě méně slyet, nebo číst, ne horolezení...
Pod vedením ing. Jiřího Pechoue (Sam) spolu s Viktorem Jarolímem, Jiřím léglem, Jindřichem Skopcem, Dieterem Smejkalem (Ferry) se pokusili o ideální direttissimu expedičním stylem.
Výprava se uskutečnila v rámci sportovního plánu HS MV ČSTV v Praze. Nad tímto sportovním záměrem převzal patronát SKLO-UNION Teplice, koncernový podnik OBAS, který pomohl výpravu zrealizovat.
Zpět se nevrátili Jiří Pechou a Jiří légl. (+29. 4. 1978)
Petrův deník je zde přepsán bez úprav s laskavým svolením Jindřicha Skopce, z jeho archivu mi byl zapůjčen.
DENÍK SKLEPNÍ KRYSY (I.)
Rozhodl jsem se, e začnu psát. Jednak nemám co dělat a vecko mě tu sere, číst nebaví (dá to práci, je to německy a stejně jsou to samý kraviny), Sam tu sice má nějakou horolezeckou knihu, ale v tuto chvíli snad neexistuje nic, o čem bych chtěl jetě méně slyet, nebo číst, ne horolezení.
Bohuel jsem se k psaní odhodlal dost pozdě, přesně řečeno v úterý 11. 4. 1978.
Pokusím se ale podle mých poznámek v kalendáři zachytit ve jak to bylo.
Začnu svým návratem ke skupině, co bylo předtím, (můj nástup, zápal plic, odjezd a léčení v Zurichu u Dr. Med. Ursuly Streiff, rozhodování, zda se vrátit či odjet domů) se ví a polooficiální deník výpravy vede Jirka.
Název je zcela v pořádku, trávím svůj pobyt zde ve sklepní místnosti. Volného prostoru asi 4x4 m, s okénkem 80x20 cm, jeho jedna polovina je rozbitá a vycpaná krabicema od bramborek (vlastnoručně provedeno) a druhou stejně není nic vidět, protoe je pod úrovní země, chráněné mříí, kterou sem občas někdo hází svinstvo a vajgly z cigaret. Ale je tu elektrika (2 árovky á 75W), tekoucí voda a trvalá teplota plus 4°C (v noci někdy o něco méně) 1 odpadní stoku tu mám, která občas krásně smrdí, take se tu jako krysa můu cítit úplně výborně.
5. 4. středa
Odjídím na Kl. Scheidegg v dobrý náladě a s odhodláním do toho jít. Strach, který mě neopustil při první cestě sem, je pryč. Dokonce při cestě zubačkou ve stanici Alpiglen, odkud je do stěny ten nejděsivějí pohled, se mi vůbec nezdá tak straná a monost průstupu reálná. Nahoře na mě čeká Sam s Ferrym.
Pozorujeme ostatní Jirka sestupuje, Viki je úplně dole, daleko pod stěnou, kam musel slézt, protoe mu spadl ruksak (letěl asi 900 m). Celá jedna jeho strana byla rozpáraná a dost věcí se poztrácelo, ale to hlavní nael. (Druhý den ho seíval celý večer mým chirurgickým nářadím).
Jindra zůstává ve stěně v táboře č. 3, který kluci mezi tím, co jsem tu nebyl, vykopali v ledu mezi 1. pilířem a 1. ledovým polem.
Večer dorazil Jirka s Vikim skoro současně. Dost jsem se vyděsil, kdy jsem viděl Vikiho, v jakým stavu přiel. Propadlá tvář s horečně se lesknoucíma očima totální vyčerpání, fyzické i nervové. Jirka vypadal celkem dobře. Viktor el od místa, kde byl spadlý ranec asi 4 km v po kolena se bořícím sněhu.
Starám se o kluky, večer jde Sam znovu telefonovat kvůli prodlouení pobytu (trvale patné počasí překonalo i časovou reservu, kterou jsme měli a je teď jasné, e za původně plánovaných 45 dní to nestihneme). Take hned zítra se jetě do stěny znovu nejde, musíme čekat na souhlas vyslanectví a kromě toho není moné, aby při stavu v jakým oba přili, li do zdi hned zítra znovu. Potřebujou dole minimálně den odpočinek. V noci pak Viktor blouznil ze spaní, vykřikoval, kdy jsem na něj ahal, byl celej zpocenej a vůbec o ničem nevěděl.
6. 4. čtvrtek
Viki spal a do deseti hodin a pak jetě leel a do odpoledne. Strávili jsme celý den v naem sklepě (ten nám k celému naemu pobytu přidělili nai výcartí kamarádi od ratraků, je v jejich sluebním baráku a byli jsme jim za to hrozně vděčný, vezli jsme ji z Prahy flaku dobrýho pití a tu nám bohuel po cestě někdo ukradl).
Dělá nám starost Viktor, teploměr se rozbil u po cestě, ale P 60/min, co mě trochu uklidňuje. Kdy konečně vstal, dlouho jsem ho vyetřoval, protoe se mi pořád zdál slabý nález vpravo dole (stejně jako já). Potřeboval bych RTG a za normálních okolností bych ho asi tři dny do práce nepustil. Uvaovali jsme se Samem i o tom s ním do Interlakenu na RTG zajet. Ale tady nejsou normální poměry a tak jsem se rozhodl riskovat. P 60/min, nekale, cítí se naprosto dobře a auskultace uchem není dost spolehlivá (fonendoskop s sebou nemám). Po domluvě se Samem jsem mu dovolil zítra jít s podmínkou, e jakmile pozná, e mu to nejde a e není v pořádku, e se vrátí. Dát mu antibiotickou clonu jsem zavrh, protoe kdyby tam skutečně něco měl, tak clona v extrémních podmínkách vzplanutí procesu sice oddálí, ale nakonec mu stejně nezabrání. Takhle by se to projevilo hned a musel by zůstat dole...
Take momentálně situace vypadá tak: Tábor 1. (s mým zápalem plic) na ploince ebírka je zruen. Tábor 2 - jeskyně na konci 1. pilíře rovně zruen. Tábor 3 velká jeskyně v ledu mezi pilířem a 1. led. polem (převislý práh pod 1. led. polem dalo velkou práci přelézt). Tábor 4 ledová jeskyně na konci 1. led. pole (pod nejtěím místem cesty 40m. převis. Ten by se měl pozítří začít lézt Viki s Jirkou, my ostatní vytaháme fixy a budeme stěhovat věci do čtyřky). Fixní lana na celou stěnu nemáme, ev. ústupovou cestu zafixujeme jen ke tole. Fiki, Ferry a Jirka odejdou časně ráno, Sam a já počkáme na otevření poty (8.30). Protoe se ná pobyt nečekaně protáhl, začínají nám pomalu docházet nae zásoby, ale hlavně finance, které byly rozpočteny na 40 dní. Natěstí, při naem nástupu do stěny vyel v časopisu Schweizer Illustrierte velký článek o čtyřech čs. horolezcích, kteří přelezli novou cestu v levé části stěny krátce před naím příjezdem a v tom článku se píe i o nás. Ten článek četla i Samova teta, která ji leta ije v BDR a telefonem sháněla na Scheideggu Sama, co se jí nakonec podařilo a domluvili se. Nabídla nám finanční pomoc, co Sam s díky přijal. Odhadujem, e by měly peníze zítra přijít. Doly nám toti cigarety a jakmile byli kluci ve stěně bez cigaret, začla tam panovat nervosita. (Kromě Jindry jsme vichni kuřáci). A hlavně musíme poslat nae pasy na vyslanectví, to nám odpoledne telefonicky potvrdilo, e nám pobyt prodlouí. Pak půjdeme se zbytkem nákladu do trojky.
7. 4. pátek
Ráno kluci jdou, Viki se zdá v pořádku. Balíme se Samem zbytek věcí a čekáme na otevření poty. Průser prachy nepřily. Současně zjiujeme, e v pátek (jediný den) jsou na potě i odpoledne 3 -5. Sam zuří, ale říká, e cigarety bejt musej, jinak e se ve stěně vichni seerem. Máme sice jetě nedotknutelnou reservu 100 fr., ale nechcem na ni jetě sahat. Odesíláme tedy pasy na nae vyslanectví a řeíme vzniklou situaci. Počkáme jetě na odpolední potu, peníze u jsou poslaný, tak musí přijít. Při tom u je ale jasný, e se dnes do trojky nedostaneme. Sam přebaluje ranec, vezme ty nejtěí věci s úmyslem donést to odpoledne do skladitě na úpatí 1. pilíře (tam, co jsem před 3 týdny skončil), já vyzvednu na potě peníze a nahoru půjdeme a zítra. Chodíme teď jinudy kus dolů po trati na Salzeg a pak přímo hangem nahoru k bývalé jedničce. Protoe mám čas, jdu se Samem a nesu ranec, aby to nemusel táhnout celou cestu. Do hangu jdu ale straně pomalu, ranec je těkej a mám toho plný zuby. V půl čtvrtý se vracím, abych stihl potu. Jene tam zas jetě nic nebylo.
Od mého příjezdu sem je stále krásně, tak sleduju Sama dalekohledem, dokud nepadla mlha.
Horí je, e mě bolí v krku. Řekl jsem to jen Samovi, protoe před ostatníma u mi to bylo trapný. Zkusil jsem se před zrcadlem podívat si sám sobě do krku a skutečně mám anginu levá mandle dvakrát tak velká jako pravá a sekrábl jsem z ní i malej povláček. Začal jsem hned brát Biseptol, ale dobrá věc do zdi to není.
Večer se Samem dost dlouho kecáme a velijak propočítáváme průstup a vůbec probíráme vecko moné.
nádraí ve Stuttgartu
J. légl, V. Jarolím, D. Smejkal, P. Jirko, J. Pechou
foto Š J. Skopec
Na webu NaVylet.cz objevíte pestrou paletu turistických cílů a tipů na výlet napříč celou Českou republikou. Nechybí ani oblíbené lezecké oblasti jako Český ráj s pohádkovými skalními věemi či dramatické Labské pískovce, které lákají dobrodruhy i horolezce z celé Evropy.