Nic není nemoné. Nemoné vyaduje jen trochu víc času.
Fridtjof Nansen - norský polární výzkumník
Chrudo Fiala
foto Petra Michvocíková
Narodil jsem se na achtě v Ejpovicích a tam se tomu říkalo Na Horách i kdy to hory doopravdy nejsou, ale do vínku mi u po názvu dány tedy byly. A tak to vlastně doopravdy je. Nejsou tím, co mě prvoplánovitě láká, přesto mi vak do cesty stále přichází a já neodmítám.
Od esti let jsem lapal na kopce v Brdech, pak Sněka, do vyích hor jsem postoupil asi v osmnácti letech. Poprvé to bylo v Tatrách s kamarádem Frantou Váňou. Měli jsme čerstvě po maturitě a tak jsme mohli odjet do Nízkých Tater.
Prvním kopcem, na který jsme tam vylezli, byl Ďumbiér. Z Nízkých pak logicky vedla cesta na Lomnický tít a vrchol Gerlachu.
Stále vak jen jako turisti. Ano, na některých místech, třeba na Gerlachu, se lézt trochu muselo, ovem vdy to bylo bez výbavy, solo, jen v pohorkách.
Po válce byly zavřené hranice, nikam se moc nesmělo. Cestoval jsem tedy v rámci moností, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, vdycky s někým. Některé výlety po světě jsem ale absolvoval na kole a naopak povětinou sám. Polsko, Lotysko, Skotsko, Krym...
Otec byl za války popraven, matka ila s mou mladí sestrou a proti mému cestování neprotestovala. Občas se mnou byl venku i bratr, který mluví několika cizími jazyky a to bylo fajn. Já sám zvládnu rutinu a angličtinu.
Po roce 1989 jsem mohl začít cestovat naplno. Pravda, bylo mi u trochu více let, ale e bych to cítil jako křivdu? Určitě ne. Postupně jsem tu ztrátu dohnal a stále doháním. Kromě Antarktidy jsem byl u téměř vude. V Evropských zemích mi chybí výcarsko, Island, Portugalsko, panělsko a Albánie.
Dnes mám ji několik let svou partu kamarádů, se kterou kadý rok někam jedeme. Několikrát do roka se scházíme a domlouváme, kam vyrazíme.
Máme těstí, e nikdo z nás na cestách netrpí větími zdravotními potíemi, bez ohledu na věkový rozdíl mezi námi, vichni jsme v pohodě. Před cestou absolvujeme povinná očkování a více neřeíme. Za zmínku snad stojí jen antimalarika, která poctivě pojídám.
Zdravotní potíe se mi vyhýbají i doma, poslední dobou mě trochu bolí v kříi, na více si vak stěovat nemohu.
Udruji se stále v kondici no, v mládí tomu tak důsledně nebylo, kouřil jsem a pil, teď si zdraví hlídám lépe. Denně jezdím na kole a deset kilometrů, kromě víkendu kadý den plavu.
Výjimečný si nijak nepřipadám prostě sportuji, pozitivně myslím, makám na zahradě postavil jsem tam chatu vím, e nesmím zalehnout, dovolit si zlenivět.
Být aktivní a optimistický to je podle mně recept, chcete-li si zachovat kondici i v pozdním věku.
Chrudo Fiala
foto Petra Michvocíková
Mám-li se vrátit k některým konkrétním dojmům z cest
Peru to byli hlavně indiáni, stany, ohně, rezervace tam se smí jen s jejich cestovkou a tak, přestoe jezdíme vdy na vlastní pěst, museli jsme jejich slueb vyuít. Jeden z mých nejkrásnějích zájezdů.
Mexiko zase jsme se dostali mezi místní domorodce, plavili jsme se po řece, na její název si u nevzpomínám. Indiánská rezervace, pyramidy, kde ukládají mrtvé, pohřební obřady jednoho jsme se zúčastnili...
USA měli jsme výhodu, e kamarádův brácha a sestra tam ijí, bylo to pro nás proto velmi levné. Zajímavé setkání s místní českou komunitou, která se tam jednou za měsíc schází cca 15 a 20 lidí, zavzpomínali jsme i na Havla.
Afrika Keňa krásné národní parky, dva metry od auta lví rodinka, no, e bych vystoupil ven to ne, ale na dojmy velmi záivné.
Tanzanie zmiňované Kilimandáro já u v Čechách věděl, e na něj zkusím vystoupat, ale nijak jsem to nechtěl lámat přes koleno. Opět jsme museli mít dle místních pravidel průvodce. Tady mě napadá říci, e na Kili jsem byl nejvýe, doma v dolu Vojtěch, skoro tisíc metrů pod zemí, nejníe.
Z Moshi, co je městečko pod Kilimandárem, jsme jeli autobusem k bráně národního parku Kilimandáro. Odtud jsme li nejprve detným a později mlným pralesem do prvního výkového tábora Machame hut ve výce 3000 m n. m. Přespali jsme na chatě a ráno vyrazili do druhého výkového tábora New shira camp ve výce 3840 m n. m. Na tomto místě z naí estičlenné skupiny dva obrátili směrem dolů. My zbylí čtyři jsme pokračovali do třetího výkového tábora Baranco camp. Ten je z důvodu aklimatizace na úrovni druhého tábora. Dalí den ráno jsme zamířili do tábora Barafu camp, v něm jsme zhruba od třetí hodiny odpolední do jedenácté večerní odpočívali a kolem půlnoci vyrazili s lucernami k vrcholu. Cesta mi nepřipadala lezecky nijak náročná, ádné výstupy, plhání, skalní stěny. Myslím, e průměrně zdatný člověk při dobrém počasí ji zdolá bez větích problémů. Musím ovem přiznat, e nahoře mi i přes dobrou aklimatizaci bylo fakt blbě. Dolů jsme pak seběhli za jeden den.
e z toho nakonec byl zápis do Guinessovi knihy rekordů zařídil můj kamarád, já ádné takové ambice ani nápad neměl. Zavolal jim, e jsem nejstarí, co tam vystoupil, oni za mnou přijeli do Příbrami, popovídali jsme si a bylo to.
Tibet - přiletěli jsme do Káthmándu, měli jsme výhodu, e s námi jela průvodkyně z Prahy a ve nám vysvětlila. Po překročení čínské hranice jsme se dostali do Nepálu, kde jsou zajímavé klátery. Tam jsme byli v kláterech i vysoko v horách, a 5000 m n. m., mnii nás hostili, ale platili jsme za to. Běně jsme se tam celých čtrnáct dní pohybovali ve výkách mezi 2 a 5 tisíci m n. m. a tak jsme pak i v tom nejvýe postaveném kláteře v 5 400 m n. m. byli fit.
Indonésie ostrov Bali, lezli jsme i po horách, ale to jsou výky maximálně do 3 500 m. n m. Celkově hezký záitek, objeli jsme celý ostrov.
Austrálie tam bydlí má učitelka angličtiny, emigrantka a tak to bylo pro nás opět velmi levné. Dala nám k dispozici auto, stravovali jsme se u ní. Pěkné záitky z národních parků, divoká zvěř. Ke kopcům jsem se zde moc nedostal, nebyla příleitost.
Alpy jsem proel rakouské a italské, na Mont Blancu jsem byl asi v roce 1989, bylo to v pohodě, zvolil jsem lehkou cestu, kde nebylo třeba nějakých výrazných horolezeckých schopností. Byl jsem tam s kamarádem, neměli jsme ani výkovku, díky expedičnímu způsobu výstupu jsme byli dobře aklimatizovaní. Zvládli jsme to bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení. Laviny jsem se nebál tady ani nikde jinde. Mám asi těstí, e se mi vyhýbají. Jedinkrát jsem se s ní setkal v Tibetu, na pár hodin nám odřízla cestu, to bylo ve.
Na cestovní rituály si nepotrpím, talismany nepěstuji, z cest vozím jen běné drobnosti sobě i přátelům. Moná mám doma i něco od indiánských náčelníků, konkrétně z Mexika, ale nijak výrazně to neoprauji. A obřadů se na cestách té neúčastním, výjimkou snad byla jen Púda pod Mount Everestem.
Přítí rok se chystáme na Srí Lanku, rád bych se časem podíval do Antarktidy, ale to je otázka financí, zatím se nezdá, e bych na to dokázal naetřit.
Cestuji u více ne edesát let, změnil se snad jen způsob dopravy, dříve stopem či vlakem
jinak ve zůstává skoro stejné. Ten základní popud se nemění. Je to má stálá touha po poznání, chu něco pěkného vidět a zaít. Monost obdivovat přírodní jevy, zvířata a lidi různých kultur. Snesu se s kadým etnikem, mám rád i cigány, naučil jsem se pár vět z jejich řeči.
Moná je zvlátní, e nikdy nic nefotím, nevím, snad mi stačí, co si zapamatuji, pocity, které ve mně zůstanou, ostatní není podstatné.
Chrudo Fiala
foto Jiří Kubík
Ing. Chrudo Fiala *1931
- vystudovaný ekonom
- předseda hornického Spolku Prokop
- enatý, s manelkou vychovává čtyřicetiletou postienou dceru
- optimistický chlap, který je vdy vude vítán